4 Tdo 744/2011
Datum rozhodnutí: 25.08.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 744/2011-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 o dovolání obviněného Mgr. P. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 12 To 490/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 124/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Mgr. P. L. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Mgr. P. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 4 T 124/2010 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb. v platném znění (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 7. 11. 2008 po vzájemné dohodě na základě plné moci od poškozené prodal za částku 6.500.000,- Kč majetek, který společně s poškozenou nabyli v dědickém řízení každý ideální polovinou, a to nemovitosti dům na parc., budovu bez čp. na parc., parc., zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrálního pracoviště Praha, na LV pro okres hlavní město Praha, obec Praha a kat. území U., přičemž převzal celou sjednanou kupní cenu a poškozené M. M. vyplatil postupně pouze částku 2.100.350,- Kč a zbytek částky ve výši 987.152,- Kč poškozené odmítá vyplatit, tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu a tímto jednáním způsobil poškozené M. M., roz. T., trvale bytem P. Ch., K., škodu ve výši 987 152,- Kč.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šest měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby během výkonu trestu podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. M., roz. T., trvale bytem P. Ch., K., na náhradě škody částku ve výši 987 152,- Kč. Poškozená pak byla v souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 12 To 490/2010 zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a sám podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 7. 11. 2008 po vzájemné dohodě na základě plné moci od poškozené prodal za částku 6.500.000,- Kč majetek, který společně s poškozenou nabyli v dědickém řízení každý ideální polovinou, a to nemovitosti dům na parc., budovu bez čp. na parc., parc., zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrálního pracoviště Praha, na LV pro okres hlavní město Praha, obec Praha a kat. území U., přičemž převzal celou sjednanou kupní cenu a poškozené M. M. vyplatil postupně pouze částku 2.100.000,- Kč a zbytek částky ve výši 887.500,- Kč poškozené odmítá vyplatit, tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu a tímto jednáním způsobil poškozené M. M., roz. T., trvale bytem P. Ch., K., škodu ve výši 887.500,- Kč.

Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby během výkonu trestu podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. M., roz. T., trvale bytem P. Ch., K., na náhradě škody částku ve výši 887.500,- Kč. Zároveň poškozená byla v souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný Mgr. P. L. podal následně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 12 To 490/2010 prostřednictvím obhájce blanketní dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Kolíně osobně doručeno dne 22. 4. 2011. Obviněný následně dovolání doplnil dne 26. 4. 2011. Své doplněné dovolání opřel o dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Tento dovolací důvod je spatřován v tom, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ačkoli jednání obviněného vůbec nenaplňovalo znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dovolatel dále namítá, že z důvodu absence subjektivní stránky je nepochybné, že se nestal skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, a že jednání obviněného nevykazuje znaky žádného trestného činu, tudíž o trestný čin vůbec nejde. Od samého počátku trestního řízení totiž obviněný tvrdí, že nebylo jeho úmyslem poškozenou podvést a připravit ji o prostředky získané z prodeje zděděných nemovitostí. O tom podpůrně svědčí skutečnost, že jí bez zbytečných odkladů vyplatil dědický podíl ze zděděných vkladních knížek. Jiná však byla situace v případě prodeje a vypořádání finančních prostředků získaných prodejem zděděné nemovitosti. Jednání obviněného nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, protože soudy prvního i druhého stupně nesprávně dovodily, že dispozice se svěřeným majetkem obviněný prováděl neoprávněně. Obviněný ale poukazuje na skutečnost, že s dědictvím nakládal v souladu s přáním a pokyny poškozené, měl od ní písemné zmocnění udělené poškozenou opakovaně. Když nemovitost po strýci prodal, naložil s ní způsobem, který nebyl v rozporu s účelem svěřené věci. Tak tomu bylo i s použitím finančních prostředků získaných z prodeje nemovitosti, neboť z nich hradil náklady pohřbu, zřízení hrobky, vyklizení zděděných nemovitostí, jejich prodeje a podobně. Vycházel oprávněně z předpokladu, že vše, co činí, činí v souladu s vůlí poškozené. Dohodu účastníků o společné úhradě nákladů souvisejících s projednáním dědictví (nákladů pohřbu a hrobky, údržby a prodeje z dědictví nabyté nemovitosti) potvrzuje korespondence účastníků založená do trestního spisu poškozenou, v níž poškozená souhlasí s odečtením poloviny prokazatelných nákladů vynaložených na tyto účely. Rozhodně není možné uzavřít, že obviněný svým jednáním chtěl poškozené způsobit škodu nebo že by s tím byl srozuměn a že došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Opakovaně v dovolání uvádí, že poškozenou nechtěl poškodit, měl zájem se s ní dohodnout a vyrovnat, i když byl přesvědčen, že nároky poškozené z titulu vyrovnání podílu z dědictví byly zcela uspokojeny a že jí nic nedluží. Obviněný tvrdí, že se svěřenými věcmi (finančními prostředky) nenakládal v rozporu s účelem svěření, způsobem, jenž maří základní účel svěření, a že tudíž nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. O tom, že se chtěl s poškozenou dohodnout na případném doplacení vyrovnání z dědictví svědčí to, že finanční prostředky z prodeje nemovitosti nepoužil pro svou potřebu a tyto měl k dispozici, což doložil potvrzením o uložení vkladu u firmy MSC-NET s.r.o. s tím, že tento vklad může kdykoli vybrat. K tomu, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry, muselo by být spolehlivě prokázáno, že poškozené nevyplatil finanční částku, na kterou měla prokazatelně nárok (což je přinejmenším sporné), a současně by také muselo být prokázáno, že tak učinil s úmyslem přisvojit si tyto finanční prostředky, jež mu nepatřily. Obviněný byl přesvědčen, že se s poškozenou vyrovnal. Na tom nic nemění, že soudy obou stupňů některá vydání neuznaly a vyloučily je ze započtení na pohledávku poškozené, a to zejména náklady spojené s pohřbem a úpravou hrobky, náklady na vyklizení nemovitosti, cestovní náklady obviněného a jeho syna. Zčásti šlo o náklady, jež poškozená sama uznávala jako odpočitatelné položky od jejího podílu z kupní ceny za předmětnou nemovitost a soudy obou stupňů je jako důvodné náklady neuznaly. Pro vysvětlení svého jednání obviněný uvádí, že byl přesvědčen, že pohledávka poškozené byla uspokojena a další platby zadržel z obavy, že pokud by jí vyplatil další finanční prostředky, neuhradila by mu výlohy, jež měl v souvislosti s údržbou nemovitosti do jejího prodeje, prodejem nemovitosti a další náklady vzniklé v souvislosti s dědictvím, včetně nákladů na pohřeb, opravy hrobky a pod. Tuto skutečnost potvrdila poškozená ve své výpovědi před soudem, když uvedla, že by se na dalších nákladech nebyla ochotna podílet, ačkoliv ještě v korespondenci účastníků tvrdila, že zohlední všechny výlohy, které s tímto obviněný měl. Obviněný tedy byl subjektivně přesvědčen, že nepostupuje nelegálně, že má právo do doby, než bude mezi ním a poškozenou najisto postavena otázka, zda a kolik jí má na vypořádání podílu z kupní ceny vyplatit, další výplaty zadržet a nelze proto dovozovat, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. O pochybnostech orgánů činných v trestním řízení o tom, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, svědčí i to, že trestní stíhání bylo nejprve skončeno odložením věci.

Dovolatel dále poukázal na to, že trestním stíháním byla ignorována občanskoprávní stránka věci, kdy se standardní a běžný civilní vztah na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Mezi obviněným a poškozenou šlo o nevyřešený občanskoprávní vztah, jenž měl být řešen prostředky civilního práva v občanskoprávním řízení a to nejspíše jako nárok poškozené na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku. V daném případě byl porušen princip subsidiarity, podle něhož má být ochrana majetkových vztahů v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních či obchodních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti. Zdůrazňuje, že soudní praxe judikovala, že při užívání trestní represe je třeba postupovat uvážlivě a zdrženlivě a přistoupit k ní pouze tam, kde jiné prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Účastníci občanskoprávních vztahů mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva cestou občanskoprávního řízení (II. ÚS 372/03, IV. ÚS 564/2000, 3 Tdo 1449/2005). Dovolatel připomíná, že poškozená se ani nepokusila svůj nárok vymoci cestou občanskoprávní. Aby si situaci zjednodušila a přenesla povinnost opatřit důkazy, obrátila se na orgány činné v trestním řízení.

V závěru dovolání se uvádí, že zjištěný stav věci byl nesprávně hmotně právně posouzen jako trestný čin proti majetku a navíc byl rozhodnutím soudů obou stupňů porušen princip subsidiarity. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 12 To 490/2010 zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, nebo aby věc přikázal Okresnímu soudu v Kolíně k novému projednání a rozhodnutí.

Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný dále doplnil podáním označeném jako doplnění dovolání obžalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 č. j. 12 To 490/2010-328 ze dne 17. 5. 2011, v němž uvedl, že si je vědom, že dovoláním je možné rozhodnutí odvolacího soud vytýkat výlučně vady hmotně právní a že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního a druhého stupně, avšak i přesto zmiňuje, že tyto skutkové závěry jsou v rozporu s vyjádřeními ohledně podílu poškozené na nákladech spojených s údržbou, prodejem a vyklizením nemovitostí.

Obviněný v tomto podání dále namítá, že jeho jednání nenaplňuje formální znaky trestného činu, pro nějž byl odsouzen. S předmětnou nemovitostí totiž disponoval na základě plné moci, kterou mu poškozená udělila, oba se měli podle jejich dohody podílet na výdajích spojených s údržbou, prodejem a vyklizením nemovitosti, přičemž obviněný byl oprávněn hospodařit s utrženými finančními prostředky. Na zděděnou nemovitost, ani na prodejem získané finanční prostředky nelze použít pojem cizí věc, neboť s nimi obviněný mohl podle dohody s poškozenou volně disponovat, rozdělit se mezi nimi měl až čistý výnos. Dále podle obviněného chybí naplnění znaku přisvojení si , protože finanční prostředky byly uloženy na zvláštním účtu a obviněný je pro svoji potřebu nepoužil a neměl ani v úmyslu tak učinit.

Obviněný v doplnění dovolání opět zmiňuje zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že jeho jednání nemělo být posuzováno v trestním řízení, ale mezi ním a poškozenou šlo o spor občanskoprávní, který měl být posouzen podle občanského zákoníku a nikoliv podle trestních předpisů, když jednání obviněného nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty stíhaného ani jiného trestného činu. Navíc obviněný uvádí, že se s občanskoprávní stránkou věci oba soudy vypořádaly jen okrajově a formálně vycházely z faktu, že dědickou dohodu uzavřenou v dědickém řízení nebylo možno změnit jinak než písemnou smlouvou. Takovým postupem tak došlo k nepřípustné kriminalizaci soukromoprávního vztahu, na což obviněný opakovaně poukazoval před soudem nalézacím i soudem odvolacím. Tvrzení obviněného spočívající v tom, že trestní řízení je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, oba soudy odmítly bez bližšího zdůvodnění. Poškozená se podle obviněného měla a mohla domáhat svých subjektivních práv v občanském soudním řízení, v němž by byl stanoven čistý vypořádací podíl, s čímž obviněný počítal a očekával, že jejich spor bude řešen před civilním soudem.

Jeho námitky týkající se dalších výdajů, které s prodejem souvisely a které oba soudy neuznaly, odbyl odvolací soud poukazem na to, že z údržby nemovitosti měl i příjmy, jelikož obdržel přeplatky záloh na energie. Z těchto důvodu je možné podle obviněného konstatovat, že se oba soudy nedostatečně vypořádaly s naplněním materiálních podmínek trestnosti jednání obviněného, neboť nebylo prokázáno, jakou skutečnou škodu měl obviněný způsobit. Okolnostmi nákladů a příjmů z předmětné nemovitosti, jež odvolací soud v odůvodnění letmo zmínil, se soudy vůbec nezabývaly. Jejich závěr o výši škody je pochybný, neboť nepřihlédly k nákladům doloženým obviněným (náklady na znalecký posudek a další) a příjmům za přeplatky záloh na energie. Přitom určení výše škody má zásadní význam pro určení viny, trestu a uložení povinnosti k náhradě škody.

Na závěr doplněného dovolání ze dne 17. 5. 2011 obviněný uvedl, že napadá rozsudek Krajského soud v Praze ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 12 To 490/2010 v celém rozsahu, to znamená ve výrocích o vině, trestu, ve výroku o uložení povinnosti uhradit poškozené podle svých sil během výkonu trestu škodu způsobenou trestným činem i ve výroku o povinnosti zaplatit poškozené částku ve výši 887.500,- Kč a výroku o odkázání poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Na základě námitek uvedených v tomto doplněném dovolání oproti předchozímu doplnění dovolání ze dne 26. 4. 2011 obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství využil svého práva a k věci se vyjádřil následovně. Obviněný podle něj sice podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však dovolání vychází v převážné části z odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily nižší soudy. To platí především o údajné existenci smluv mezi obviněným a poškozenou o výkonu správy a údržby předmětných nemovitostí před jejich prodejem, kterých se obviněný dovolává a z nichž dovozuje oprávněnost svých finančních transakcí, přičemž soudy obou stupňů existenci takovýchto smluv vyvrátily.

Pokud ke skutkovým zjištěním, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, dospěly tyto soudy v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je jimi podle státního zástupce dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l ) trestního řádu být nemohou.Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá podle státního zástupce toliko námitka, že dlužené peníze obviněný uložil u firmy, odkud si je mohl kdykoliv vyzvednout, takže je nepochybné, že je nemínil užít pro vlastní potřebu a dále námitka, že jde o vztah nikoliv trestněprávní, nýbrž občanskoprávní.

Skutečnost, že obviněný peníze uložil na účet firmy, která není bankovním ústavem, navodila narozdíl od tvrzení obviněného stav, kdy se obviněný stal prakticky jedinou osobou, která měla reálnou možnost získat tyto peníze do své faktické dispozice. O tvrzení, že to svědčí o nedostatku úmyslu získat tyto peníze do své dispozice, tak lze s úspěchem pochybovat. Pokud by úmysly obviněného byly nezištné, postačilo podle státního zástupce vyhotovit vyúčtování a (přinejmenším částečně) se s poškozenou vyrovnat, což však obviněný neučinil. Úvaha o tom, zda předmětná trestní věc spadá do oblasti práva občanského či trestního by byla podle státního zástupce namístě tehdy, pokud by oba aktéři objektivně měli k dispozici stejné prostředky boje . Tato premisa však splněna nebyla, neboť veškeré aktivity byly soustředěny v rukou mladšího z nich, který fakticky s nemovitostmi před jejich prodejem disponoval. Možnosti poškozené bránit svůj majetek byly ze shora uvedených důvodů (a navíc i z důvodu vyššího věku) ztížené, když je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že skutek se způsobem svého provedení přibližuje charakteru podvodu. Z těchto důvodů se státní zástupce domnívá, že skutek spadá do oblasti působnosti trestního práva.

Státní zástupce proto považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a z důvodů uvedených v jeho vyjádření, navrhuje, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Navrhuje, aby toto rozhodnutí bylo učiněno podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 12 To 490/2010 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pokud jde o dovolací námitky obsažené v doplnění dovolání ze dne 17. 5. 2011, v němž obviněný doplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o další relevantní právní námitky, nelze než konstatovat, že se jedná o změnu rozsahu podaného dovolání, což je podle § 265f odst. 2 tr. ř. přípustné pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jelikož je z obsahu spisu zřejmé, že obviněný tímto způsobem své dovolání doplnil až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, která uplynula dnem 28. 4. 2011, Nejvyšší soud se obsahem takto doplněného dovolání nezabýval.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Podle § 248 odst. 1 tr. zák. kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Podle § 248 odst. 3 písm. c) tr. zák. bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Ke skutku kvalifikovanému podle uvedeného ustanovení trestního zákona obviněný v rámci dovolacího řízení uplatnil tři námitky. První námitka spočívala v tom, že jednáním popsaném ve skutkové větě výroku rozsudku Krajského soudu v Praze nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, jelikož obviněný neměl v úmyslu připravit poškozenou o prostředky získané z prodeje zděděných nemovitostí, o čemž podle obviněného podpůrně svědčí skutečnost, že jí bez zbytečných odkladů vyplatil dědický podíl ze zděděných vkladních knížek. Obviněný byl totiž přesvědčen, že nároky poškozené z titulu vyrovnávání dědického podílu byly zcela uspokojeny a že jí proto nic nedluží. Obviněný tak podle jeho názoru jednal na základě plné moci, jíž mu poškozená opakovaně udělila a v souladu s jejím přáním a pokyny.

Především je na místě uvést, že obviněný argument absence úmyslu a z toho vyplývající tvrzení, že jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry uplatnil již v odvolání a odvolací soud se s touto námitkou náležitě vypořádal. Obviněný tvrdí, že se chtěl s poškozenou dohodnout na případném vyrovnání dědictví, o čemž vypovídá i to, že prostředky získané z prodeje nemovitosti uložil jako vklad u společnosti MSC-NET s.r.o., nepoužil je pro svou potřebu, měl je proto k dispozici a byl schopen je kdykoliv vybrat. Taková námitka obviněného je však v příkrém rozporu s jeho dalšími tvrzeními o tom, že byl přesvědčen, že se s poškozenou z titulu vypořádání jejího podílu na předmětné nemovitosti vypořádal a proto jí nic nedluží, popřípadě, že pohledávku poškozené uspokojil a další platby zadržel z obavy, že pokud by jí vyplatil další peníze, neuhradila by mu poškozená náklady, které v souvislosti s prodejem vynaložil. Ohledně takové námitky pak vyvstává otázka, proč by obviněný ukládal část peněz získaných z prodeje předmětné nemovitosti, jimiž disponoval, a nenakládal s nimi jako s vlastními, když měl za to, že je s poškozenou zcela vypořádán a nic jí nedluží. Obviněný tak nemusel složitě převádět peníze na účet společnosti MSC-NET s.r.o. a mohl si je ponechat na svém osobním účtu. Naopak takové jednání obviněného vypovídá spíše o tom, že si byl vědom skutečnosti, že se s poškozenou dostatečně podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 27 D 232/2008, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví uzavřená mezi obviněným a poškozenou, kdy obviněný i poškozená nabyli shodně do vlastnictví každý ideální polovinu nemovitosti domu čp. na parc., budovu bez čp. na parc., parc., zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrálního pracoviště Praha, na LV pro okres hlavní město Praha, obec Praha a kat. území U., a plných mocí udělených poškozenou dne 8. 9. 2008, a proto uložil daný obnos u společnosti MSC-NET s.r.o., tedy u zdánlivě neutrální třetí osoby. Tato společnost má však v obchodním rejstříku jako předmět podnikání uvedeno poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob, výrobu, instalaci, opravu elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení a výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Je tedy zcela zřejmé, že se nejednalo o společnost, jež by přijímala vklady od veřejnosti podle zákona o bankách, případně poskytovala obdobné služby. Z uvedeného vyplývá, že obviněný uložil tyto peníze zcela neobvykle u společnosti, s níž musel mít nadstandardní vztahy, jak ostatně konstatoval již odvolací soud ve svém rozhodnutí na straně 4, jelikož tatáž společnost obviněnému vystavila dne 26. 10. 2008 fakturu na kamerový systém Seenergy (č. l. 264 a 265), v níž je uvedeno, že dodací adresou pro kamerový systém je předmětná nemovitost. Soudem prvého stupně bylo však zjištěno, že na dané nemovitosti nebyl nikdy žádný kamerový systém instalován. Je totiž zjevně nelogické, aby obviněný obstaral kamerový systém na nemovitost, kterou chtěl prodat, když taková instalace nebyla sjednána ani s poškozenou, ani s kupující Mgr. et Mgr. J. D.

Nezbývá proto než konstatovat, že takový postup obviněného vypovídá o tom, že shora popsaným převodem chtěl obviněný navodit dojem, že předmětnou částku uložil u nezávislého subjektu s tím, že ji může kdykoliv vybrat. Konstruoval tak skutečnost, že tyto peníze nepoužil pro svou osobní potřebu, nezískal možnost trvalé dispozice s penězi (cizí věcí), zároveň ale vyloučil poškozenou z dispozice s nimi, čímž chtěl vzbudit zdání, že neměl v úmyslu trvale si peníze ponechat a vyhnout se tak případnému trestnímu stíhání. O tom svědčí i konstatování obviněného, že počítal a očekával, že jejich spor bude řešen před civilním soudem , jenž by podle něj měl stanovit čistý vypořádací podíl poškozené, a to i přesto, že o podílu poškozené bylo pravomocně rozhodnuto v dědickém řízení a taktéž z plných mocí ze dne 8. 9. 2008 jasně a určitě vyplývá, k čemu byl obviněný poškozenou zmocněn. V předchozích řízeních před oběma soudy bylo náležitě prokázáno, že jiné dohody mezi poškozenou a obviněným co se týče jiného způsobu vypořádání mezi nimi neexistovaly. Pokud by měl obviněný skutečně v úmyslu se s poškozenou náležitě vypořádat v souladu s výše uvedeným rozhodnutím v dědickém řízení a udělených plných mocí, mohl tak učinit ihned poté, co mu byla dne 12. 12. 2008 sjednaná částka ve výši 5.975.000,- Kč připsána na jeho účet, případně v přiměřené době poté, co by poškozené řádně předložil doklady prokazující vynaložení skutečných výdajů, které by obviněný v souvislosti s prodejem nemovitosti měl, což se ovšem nestalo. Obviněný tak uhradil poškozené pouze část peněz, které jí náležely a to až po četných urgencích dcery poškozené H. M., jejího zeťe J. M. a jejího právního zástupce Mgr. Bedřicha Helma a ani k výzvě soudu nebyl schopen předložit skutečné doklady, jež by nebyly jen prostým výčtem položek sepsaných obviněným, které nemůže náležitě doložit.

Jelikož obviněný způsobil trestným činem zpronevěry škodu, která výrazně překračuje minimální rozsah škody značné stanovený v § 89 odst. 11 tr. zák. (min. 500.000,- Kč), naplnil současně i zákonný znak vedoucí k právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že výhrady obviněného ohledně absence jeho úmyslu se tudíž soustředily primárně proti správnosti skutkových zjištění v tom směru, že obviněný namítá, že se nedopustil skutku tak, jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a v dovolání uplatňuje svou verzi skutkového stavu. Z těchto okolností je zřejmé, že obviněný fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy. Výhrady obviněného ohledně absence úmyslu se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti.

Jako druhou námitku dovolatel uplatnil tvrzení, že se svěřenými finančními prostředky nenakládal v rozporu s účelem svěření, neboť se s poškozenou chtěl vyrovnat a dohodnout se na případném doplacení zbývajících peněz. Obviněný tedy byl subjektivně přesvědčen, že nenakládá se svěřenými penězi neoprávněně, neboť z nich hradil výdaje shora uvedené, na kterých se měla poškozená z poloviny podílet a vycházel tak z předpokladu, že vše co činí, činí v souladu s přáním poškozené. Jelikož měl obavu, že mu poškozená nebude ochotna uhradit polovinu jeho výdajů, domníval se, že je oprávněn další výplaty zadržet do doby, než bude mezi ním a poškozenou najisto postavena otázka, zda a kolik jí má na vypořádání podílu z kupní ceny vyplatit. Nelze proto dovozovat, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Aby soud mohl dojít k závěru, že jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry, musel by soud spolehlivě prokázat, že poškozené nevyplatil finanční částku, na kterou měla prokazatelně nárok.
Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. praha : C. H. Beck, 2004, 1445 s.).
Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že poškozená byla spoluvlastnicí ideální poloviny předmětné nemovitosti a obviněného zmocnila k jejímu prodeji a vyplacení odpovídající výše kupní ceny. V posuzovaném případě tak nebylo žádného sporu o tom, kolik byl obviněný povinen poškozené vyplatit. Obviněný tak přesto, že byl povinen v souladu se zněním plných mocí ze dne 8. 9. 2008 a s rozhodnutím soudu v dědickém řízení vyplatit polovinu částky, kterou obdržel za prodej nemovitosti, jež nabyli obviněný a poškozená v dědickém řízení, tak úmyslně neučinil a přisvojil si tak cizí věc (naložil s ní v rozporu s účelem svěření prodeje nemovitosti a vyplacení ideálního podílu poškozené na předmětné nemovitosti), která mu byla svěřena, přičemž tak znemožnil poškozené věc, tedy část z peněz utržených za prodej nemovitosti, držet, užívat a nakládat s ní, čímž způsobil značnou škodu.

Nejvyšší soud proto opětovně uzavírá, že obviněný namítaným tvrzením ohledně nenaplnění zákonného znaku trestného činu zpronevěry přisvojení si uplatňuje svou verzi skutkového děje. Obviněný uvedenou argumentací fakticky neuplatnil námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému oběma soudy, protože z charakteru námitek dovolatele je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku.

Jako třetí námitku uplatnil dovolatel tvrzení, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť jeho trestním stíháním byla ignorována občanskoprávní stránka věci. Podle obviněného šlo o nevyřešený občanskoprávní vztah, jenž měl být řešen prostředky civilního práva v občanskoprávním řízení a to nejspíše jako nárok poškozené na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Podle tohoto principu má být ochrana majetkových vztahů v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních či obchodních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je na místě uvažovat o trestní odpovědnosti. Obviněný tvrdí, že poškozená se ani nepokusila svůj nárok vymoci cestou občanskoprávní, a aby si situaci zjednodušila a přenesla povinnost opatřit důkazy, obrátila se na orgány činné v trestním řízení.

Nejvyšší soud upozorňuje na to, že námitkou obviněného ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe se zabýval již soud druhého stupně, neboť obviněný tuto uplatnil již v odvolacím řízení. Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť poškozená mu udělila plnou moc k tomu, aby vyřídil veškeré záležitosti související s dědictvím, on si však peníze, které jí náležely, ponechal a snažil se je užít ve svůj prospěch a zcela nepochybně si tak přisvojil prostředky, které mu byly svěřeny. Podle odvolacího soudu pak nemůže obstát námitka obviněného, že se jedná o občanskoprávní spor, neboť nároky poškozené byly jednoznačně stanoveny rozhodnutím soudu v dědickém řízení. Poškozená tak nemusela unést důkazní břemeno ohledně výše částky, která jí náleží. Její výše byla jednoznačně stanovena dědickou dohodou schválenou rozhodnutím soudu. Součástí této dohody nebyla úmluva o tom, že by se poškozená měla podílet na nákladech pohřbu či na nějakých dalších nákladech souvisejících s dědictvím. Odvolací soud tedy uzavřel, že napadený rozsudek principu subsidiarity odpovídá.

Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Ústavní soud v této souvislosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou již vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. (Srov. rozhodnutí č. 40 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR z roku 2005). Pravidla liberálního demokratického státu pak vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento přístup Ústavního soudu pak plně koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. (Srov. K. proti Ř., C. proti F.).
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. ( Srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I. , § 1 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 93).
Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci trestního práva na projednávaný případ, lze dospět k následujícím závěrům. Obviněný se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplňovalo znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně pod ustanovením § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a bylo společensky nebezpečné. Bylo tomu tak proto, že obviněný Mgr. L. mohl u jednání, jehož se dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy platného a účinného trestního zákona.
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana vlastnického práva k věci. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního či správního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio. Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, kdy by předmětem útoku byla věc téměř bezcenná, popř. že by byla trestným činem škoda nepatrná. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněného dána i odpovídající společenská nebezpečnost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Za situace, kdy čin (celý skutek) obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostal se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.

Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatele nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. srpna 2011

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c