4 Tdo 742/2011
Datum rozhodnutí: 04.07.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 742/2011-28

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2011 dovolání obviněného J. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 4 To 144/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 198/2010, t a k t o :

Dovolání obviněného J. Č. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 1 T 198/2010, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku,přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že

dne 1. 9. 2010 v době mezi 21.00 až 21.30 hodinami v obci Z., okres P., na parkovišti u panelových domů uchopil za oděv pod krkem přítomného J. R., a to z důvodu údajného dluhu ve výši nejméně 3.000,- Kč jiné osobě a násilím jej donutil nasednout do osobního automobilu tov.zn. BMW Combi, se kterým na místo přijel s dosud neustanoveným mužem, odtud jmenovaného odvezl k jeho automobilu tov. zn. Ford Probe zaparkovanému v areálu autobusového nádraží, zde s druhým mužem po uzamčení J. R. dětskými pojistkami na zadním sedadla přistoupili k tomuto automobilu, u něhož obviněný po vyhnutí okna u spolujezdce vnikl dovnitř a zde společně vytrhli přístrojovou desku se schránkou a lišty kolem oken, přitom nezpůsobili přímou škodu vyjádřenou v penězích, z vozidla odcizili dvě stínítka proti slunci v hodnotě 30,- Kč, ruční hever v hodnotě 341,- Kč, sportovní tašku oceněnou částkou 280,- Kč, ve které byly uloženy dvoje pánské rifle modré barvy v hodnotě 720,- Kč, troje krátké rifle za celkem 600,- Kč, 10 ks pánských triček za celkem 1.000,- Kč, nezjištěné množství ponožek a dalšího spodního prádla bez hodnoty, autobaterii nezjištěné značky oceněnou částkou 2.460,- Kč, tašku bez hodnoty s elektrickým holícím strojkem zn. Philips za 100,- Kč, tři kusy pánských toaletních vod zn. Nivea za 360,- Kč, 3 pleťové krémy zn. Nivea za 120,- Kč a kartáček na zuby v ceně 20,- Kč, dále volně položené autorádio zn. Sanyo v hodnotě 300,- Kč, celkem věci oceněné částkou 6.331,- Kč, když všechny uložené věci naložili do vozidla zn. BMW a odjeli s J. R. do lesního porotu u obce N., okres P., kde jmenovaného donutili vystoupit a na místě jej fyzicky napadli pěstmi a kopanci do obličeje, krku a žeber, poté jej opět donutili nasednout zpět do automobilu a po ujetí krátké vzdálenosti obviněný, který automobil řídil, s tímto zastavil a vyzval poškozeného, že pokud nedostane uspokojivou odpověď stran vyrovnání jeho dluhu, bude v jeho bití pokračováno, jelikož poškozený na tuto výzvu neodpověděl, byl opětovně vyvlečen z vozidla a napaden pěstmi do obličeje a kopy do žeber, po slibu poškozeného, že peníze sežene a předá je obviněnému, byl donucen se ve vozidle svléci ze svého oblečení, které obviněný s druhým mužem prohledal, a odcizili mu přitom zavírací vystřelovací nůž oceněný částkou 50,- Kč a drobné mince různých nominálních hodnot v hodnotě celkem 15,- Kč, přitom obviněný přinutil poškozeného strhnout z krku kožený řemínek se skleněným přívěskem ve tvaru lahve v hodnotě 50,- Kč, následně po vrácení se zpět na hlavní silnici a ujetí asi 2 km směrem na K. H. neurčený muž vyzval poškozeného, aby si zul sportovní boty zn. Puma v hodnotě 1.000,- Kč, obviněný poté vozidlo zastavil a poškozeného vyzval, aby vozidlo opustil, což bosý učinil a obviněný s neustanoveným mužem z místa odjeli, poškozený v důsledku popsaného bití utrpěl zejména bolestivá poranění 7. až 8. žebra v zadní axiální čáře bez pracovní neschopnosti,

dne 3. 9. 2010 kolem 10.30 hodin v obci V. B., okres P., řídil v ulici H. k čerpací stanici pohonných hmot osobní automobil tov. zn. BMW 320i Combi s neoprávněně namontovanou registrační značkou, přidělenou jinému osobnému automobilu, přičemž zde byl zadržen příslušníky Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Prachaticích, a dále ve dnech 1. 9. 2010 a 2. 9. 2010 řídil jednak v obci Z. a okolí, okres P., a dále na dalších blíže neurčených místech v rámci Jihočeského kraje, osobní automobil tov.zn. BMW 318i, to přesto, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 11. 1996, č.j. 1 T 37/96-344 mu byl uložen vedle trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zařazením pro výkon tohoto trestu ve věznici s ostrahou, též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti roků, tudíž uvedená motorová vozidla řídil v době výkonu tohoto trestu zákazu činnosti, neboť předpokládaný konec uvedeného trestu je stanoven na den 4. 7. 2012.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému J. R., bytem V., S., škodu ve výši 7.446,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený J. R., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání státního zástupce byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 4 To 144/2011, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušen ve výroku o vině přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Tímto rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích znovu rozhodl tak, že obviněného J. Č. uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil tím, že

dne 1. 9. 2010 v době mezi 21.00 až 21.30 hodinami v obci Z., okres P., na parkovišti u panelových domů uchopil za oděv pod krkem přítomného J. R., a to z důvodu údajného dluhu ve výši nejméně 3.000,- Kč jiné osobě a násilím jej donutil nasednout do osobního automobilu tov. zn. BMW Combi, se kterým na místo přijel s dosud neustanoveným mužem, odtud jmenovaného odvezl k jeho automobilu tov. zn. Ford Probe zaparkovanému v areálu autobusového nádraží, zde s druhým mužem po uzamčení J. R. dětskými pojistkami na zadním sedadle přistoupili k tomuto automobilu, u něhož obviněný po vyhnutí okna u spolujezdce vnikl dovnitř a zde společně vytrhli přístrojovou desku se schránkou a lišty kolem oken, přitom nezpůsobili přímou škodu vyjádřenou v penězích, z vozidla odcizili dvě stínítka proti slunci v hodnotě 30,- Kč, ruční hever v hodnotě 341,- Kč, sportovní tašku oceněnou částkou 280,- Kč, ve které byly uloženy dvoje pánské rifle modré barvy v hodnotě 720,- Kč, troje krátké rifle za celkem 600,- Kč, 10 ks pánských triček za celkem 1.000,- Kč, nezjištěné množství ponožek a dalšího spodního prádla bez hodnoty, autobaterii nezjištěné značky oceněnou částkou 2.460,- Kč, tašku bez hodnoty s elektrickým holícím strojkem zn. Philips za 100,- Kč, tři kusy pánských toaletních vod zn. Nivea za 360,- Kč, 3 pleťové krémy zn. Nivea za 120,- Kč a kartáček na zuby v ceně 20,- Kč, dále volně položené autorádio zn. Sanyo v hodnotě 300,- Kč, celkem věci oceněné částkou 6.331,- Kč, když všechny uložené věci naložili do vozidla zn. BMW a odjeli s J. R. do lesního porotu u obce N., okres P., kde jmenovaného donutili vystoupit a na místě jej fyzicky napadli pěstmi a kopy do obličeje, krku a žeber, poté jej opět donutili nasednout zpět do automobilu a po ujetí krátké vzdálenosti obviněný, který automobil řídil, s tímto zastavil a vyzval poškozeného, že pokud nedostane uspokojivou odpověď stran vyrovnání jeho dluhu, bude v jeho bití pokračováno, jelikož poškozený na tuto výzvu neodpověděl, byl opětovně vyvlečen z vozidla a napaden pěstmi do obličeje a kopy do žeber, po slibu poškozeného, že peníze sežene a předá je obviněnému, byl donucen se ve vozidle svléci ze svého oblečení, které obviněný s druhým mužem prohledal, a odcizili mu přitom zavírací vystřelovací nůž oceněný částkou 50,- Kč a drobné mince různých nominálních hodnot v hodnotě celkem 15,- Kč, přitom obviněný přinutil poškozeného strhnout z krku kožený řemínek se skleněným přívěskem ve tvaru lahve v hodnotě 50,- Kč, následně po vrácení se zpět na hlavní silnici a ujetí asi 2 km směrem na K. H. neurčený muž vyzval poškozeného, aby si zul sportovní boty zn. Puma v hodnotě 1.000,- Kč, obviněný poté vozidlo zastavil a poškozeného vyzval, aby vozidlo opustil, což bosý učinil a obviněný s neustanoveným mužem z místa odjeli, poškozený v důsledku popsaného bití utrpěl zejména bolestivá poranění 7. až 8. žebra v zadní axiální čáře bez pracovní neschopnosti.

Za tento zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému J. R., bytem V., S., škodu ve výši 7.446,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený J. R. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 4 To 144/2011, dovolání, ve kterém napadl tento rozsudek s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. řádu s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to ve spojení s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku a zároveň byl dán důvod dovolání podle § 2654b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že opravný prostředek především směřuje proti prvnímu ve výroku rozsudku popsaného skutku, který nespáchal. Jestliže se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, pak se při odůvodnění výroku o vině opíral především o několik nepřímých důkazů, které však v logickém celku ještě netvoří ucelený kruh důkazů, které by odvolatele z trestné činnosti usvědčovaly.

Dovolatel dále namítl, že ačkoli státní zástupce podával odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o trestu, odvolací soud změnil též právní kvalifikaci skutku a také i výši trestu. Podle názoru dovolatele odvolací soud překročil své oprávnění, když přezkoumával i výrok o vině a potažmo právní kvalifikaci a tvrdil, že výrok o trestu má svůj původ ve výroku o vině. Odvolací soud sice využil ustanovení § 254 odst. 2 tr. řádu, nicméně i tak pochybil vycházeje ze zjištěného skutkového stavu při právní kvalifikaci skutku.

Dovolatel dále vznesl námitky proti nepřehlednosti popisu skutku v obžalobě, kdy dle jeho názoru není jasné, zda se jedná o několik skutků či jeden komplikovaný skutek. Dále dle dovolatele obžaloba pochybila v právní kvalifikaci, kdy jednání obviněného kvalifikovala jako souběh přečinu krádeže, přečinu vydírání a zločinu loupeže, když je zřejmé, že jednočinný souběh přečinu vydírání a zločinu loupeže je z důvodu jejich poměru speciality vyloučen a též je vyloučen souběh přečinu krádeže a zločinu loupeže. Vzhledem k nepřehlednosti skutku dle názoru dovolatele nelze dojít k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže a už vůbec jako pokračující zločin loupeže, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí odvolací soud. Dovolatel namítl, že v žádném případě neužil násilí, pohrůžky násilí či jiné vážné újmy v úmyslu zmocnit se cizí věci a nebylo to od počátku jeho úmyslem, stejně jako v průběhu skutku. Soudům obou stupňů dovolatel vytkl, že přehlížely jeho námitku, že předmětné věci se u něj i přes provedenou domovní prohlídku nikdy nenašly.

Soudu druhého stupně dovolatel vytkl porušení § 259 odst. 5 písm. b) tr. řádu v tom, že obviněného uznal vinným těžším trestným činem, než jakým jej mohl uznat vinným soud prvního stupně, a to s tím, že soud prvního stupně jej nikdy nemohl uznat vinným zločinem loupeže, když pro podstatné znaky této skutkové podstaty nebyly zjištěny žádné důkazy. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1 obžaloby neexistovaly přímé důkazy, jediným důkazem bylo nevěrohodné svědectví poškozeného, přičemž soudy obou stupňů se nevypořádaly náležitě s provedenými důkazy a námitkami ohledně provedení těchto důkazů.

V návaznosti na vytýkaná pochybení v hodnocení skutku pak dovolatel označil za chybný i výrok o trestu a výrok o náhradě škody.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby jej zprostil obžaloby za skutek v bodě 1 obžaloby, popřípadě aby věc přikázal (zřejmě soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by jeho dovolání bylo projednáváno ve veřejném zasedání, obviněný požádal, aby tomuto projednání byl přítomen.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu lze podat proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod (a v návaznosti na něj i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu) sice namítal údajné nesprávné právní posouzení skutku, nicméně učinil tak ryze formálně a ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil žádnou relevantní námitku hmotně právní povahy. Své výtky vůči rozhodnutí soudů obou stupňů formuloval výhradně z pohledu vlastního hodnocení důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

Výhrady obviněného k právní kvalifikaci skutku (nemožnost souběhu přečinu krádeže, přečinu vydírání a přečinu loupeže) jsou formulovány směrem k obžalobě, nikoli k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu a jako takové nejsou v řízení o dovolání relevantní. Rozhodnutí odvolacího soudu a ta část rozhodnutí soudu prvního stupně, která zůstala rozsudkem soudu druhého stupně nezměněna, takovou právní kvalifikaci jednání dovolatele, kterou tento vytýká, neobsahuje a dovolatel se tak domáhá nápravy, která již byla soudem druhého stupně učiněna.

V posuzovaném případě Nejvyšší soud nemohl konstatovat ani extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebylo shledáno pochybení, nalézací soud provedl řádnou procesní formou veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazy byly provedeny při respektování práv procesních stran a soud dospěl k takovým skutkovým zjištěním, o kterých nepřetrvávají důvodné pochybnosti a odvolací soud se s těmito skutkovými zjištěními ztotožnil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného.

Soud druhého stupně se však neztotožnil s právní kvalifikací skutku spočívajícím v násilném jednání vůči poškozenému J. R. tak, jak bylo uvedeno v obžalobě, a v náležitém rozsahu také odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k právní kvalifikaci zjištěného jednání obviněného jako pokračujícího zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž tak náležitě odůvodnil své rozhodnutí o trestu a o náhradě škody.

Nejvyšší soud nesdílí právní názor dovolatele, že procesním postupem odvolacího soudu byl porušen zákon v ustanovení § 259 odst. 2 tr. řádu. Podle tohoto zákonného ustanovení odvolací soud nemůže sám a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, - b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2 tr. zákona). Především je třeba poukázat na možnosti, které odvolacímu soudu skýtá ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu, které stanoví, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit jen na podkladě odvolání státního zástupce, které v posuzovaném případě bylo podáno. Zásadně není vyloučeno, aby odvolací soud uznal obviněného vinným těžším trestným činem, než kterým ho uznal vinným soud prvního stupně, nebo dokonce než jak skutek kvalifikovala obžaloba. Rozhodující je předchozí upozornění obžalovaného na možnost přísnějšího posouzení skutku (srov. Šámal, P. a kolektiv, Trestní řád Komentář, díl II. 5. vydání C. H. Beck, str. 1959 - 1960). Tohoto upozornění se dostalo obviněnému již ve sdělení obvinění a posléze obžalobě, nejde tudíž o porušení zákazu reformationis in peius, jak tvrdí dovolatel.

Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)

Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Tuto poznámku činí Nejvyšší soud zejména ve vztahu k dovolatelem užitému a neodůvodněnému dovolacímu důvodu uplatněnému dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. Č. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 4. července 2011

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á