4 Tdo 741/2011
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. e) tr. zák.



4 Tdo 741/2011-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2011 o dovolání obviněného M. F. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 78/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 235/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 1 T 235/2010, byl obviněný M. F. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku daného rozsudku dopustil tím, že v době od 26. 10. 2010 do 10. 12. 2010 v O., okres K. V., aniž by mu v tom bránila nějaká závažná skutečnost, nenastoupil do Věznice Ostrov do výkonu tretru odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 4 T 5/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 9 To 329/2010, ačkoli výzvu Okresního soudu v Karlových Varech k nastoupení výkonu trestu nejpozději do 25. 10. 2010 osobně převzal dne 18. 10. 2010, přičemž do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán až dne 10. 12. 2010 Policií ČR.

Za uvedené jednání byl obviněný M. F. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 1 T 235/2010, podal obviněný M. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 78/2011, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 6 To 78/2011, podal následně obviněný M. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že při veřejném zasedání nebylo zdůvodněno, proč se ho nezúčastnil, přičemž dovozuje, že pokud sám nepožádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, mělo proběhnout pouze v jeho přítomnosti. Dále má obviněný zato, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, a to zejména z hlediska subjektivní stránky. Obviněný totiž podle svého vyjádření doznal, že obdržel výzvu k nástupu výkonu trestu, nicméně vzhledem k tíživé rodinné situaci a vzhledem k onemocnění cukrovkou podal žádost o odklad výkonu trestu. Žádné rozhodnutí o žádosti mu nebylo doručeno a trest nenastoupil s přesvědčením, že do doručení takového rozhodnutí není k nástupu povinen. Dle jeho názoru tak nemohla být naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, a to pro právní omyl podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný rovněž v dovolání podotkl, že o žádosti o odklad bylo rozhodnuto až dne 26. 10. 2010, tj. až po datu původně určenému k nástupu výkonu trestu, přičemž skutečnost, že toto rozhodnutí nepřevzal, nemuselo být způsobeno jeho vinou.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a následně sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. předmětné obžaloby zprošťuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z hlediska projednávané věci by bylo obviněnému třeba umožnit účast u veřejného zasedání v případě, kdyby na tom on sám trval, výslovně projevil nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluvil takovými důvody, které by bylo možno akceptovat a které obviněnému objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný však žádnou takovou vůli neprojevil a nebyl dán ani žádný jiný zákonem stanovený důvod pro konání veřejného zasedání v přítomnosti obviněného, proto k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterých obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody je z pohledu stanovení povinnosti obviněného nastoupit trest zcela jednoznačná a z ničeho není možné dovodit, že podání případných žádostí o odklad samo o sobě znamená zánik zmíněné povinnosti. Obviněný se nemůže domáhat ani aplikace § 19 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zde provedená úprava se týká právního omylu negativního stran protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů. Dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v jeho první alternativě, neboť odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Na základě shora popsaných skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. F.

Obviněný podal dovolání z důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 28. 2. 2011 konat hlavní líčení v předmětné věci v nepřítomnosti obviněného M. F.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. a § 64 odst. 1 zákona č. 218/2003 S., o soudnictví ve věcech mládeže. Podle § 263 odst. 4 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného), který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. V případě projednávané věci obviněný však nebyl v době konání příslušného veřejného zasedání ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání (§ 233 odst. 1, věta první, tr. ř.), a tím dal najevo, že nemůže jednat a rozhodovat v nepřítomnosti obviněného, ledaže by dodatečně rozhodl podle § 205 odst. 2 tr. ř. za použití § 238 tr. ř., že lze veřejné zasedání provést, i když se k němu předvolaný obviněný nedostavil. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. Trestní řád, Komentář II. díl, Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kol., nakladatelství C. H. Beck, 6. doplněné a přepracované vydání, 2008). Ani tato varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. však naplněna nebyla, neboť obviněný nijak netrval na své účasti u veřejného zasedání, nevyslovil nesouhlas s konáním veřejného zasedání bez jeho přítomnosti ani se z účasti u veřejného zasedání řádně neomluvil. Krajský soud v Plzni proto postupoval správně, když po zahájení veřejného zasedání usnesením konstatoval, že bude toto konáno v nepřítomnosti obviněného M. F.

Nejvyšší soud České republiky považuje za vhodné doplnit, že osobní účast obviněného při hlavním líčení či veřejném zasedání je především jeho právem. Jestliže jej nevyužije, k účasti ho nelze nutit a za splnění zákonem stanovených podmínek může tedy soud rozhodnout o konání hlavního líčení či veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.

Je tak možno uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo a v této části shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.

Dalším dovolacím důvodem uplatněným v dovolání obviněného je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítá nenaplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na svoji žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody a dále s ohledem na údajný právní omyl ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.

Podle § 321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu (příp. samosoudce) písemně vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest odnětí svobody ve stanovené lhůtě v určené věznici nastoupil a odsouzený je povinen výzvu uposlechnout. Součástí výzvy je i poučení, že pokud ve stanovené lhůtě trest nenastoupí, bude do výkonu trestu dodán (§ 321 odst. 3).

Obviněnému M. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 4 T 5/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 9 To 329/2010, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Výzvou Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 T 5/2010, byl obviněný vyzván, aby nejpozději dne 25. 10. 2010 v době od 8 do 16 hodin ve Věznici v Ostrově nastoupil k výkonu uloženého trestu (č. l. 17 spisu). Daná výzva obsahuje mimo jiné i poučení o tom, že pokud obviněný trest ve stanovené lhůtě nenastoupí, může být jeho jednání posouzeno jako trestný čin (přečin) maření výkonu úředního rozhodnutí. Obviněný výzvu osobně převzal dne 18. 10. 2010, avšak k výkonu trestu ve stanovené lhůtě nenastoupil a své jednání posléze odůvodnil tím, že požádal o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody z tíživých rodinných, finančních a zdravotních důvodů a že se domníval, že podaná žádost má odkladný účinek.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že obviněný sice podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody vzhledem k nepříznivým rodinným (narození syna), finančním a zdravotním důvodům (byla mu diagnostikována cukrovka), avšak tyto skutečnosti je dle názoru Nejvyššího soudu České republiky nutno považovat za skutečnosti, které nebránily obviněnému v nástupu výkonu uloženého trestu. Obviněný nebyl v předmětném období hospitalizován, proto mohl výkon trestu nastoupit ve stanoveném termínu. Navíc je třeba podotknout, že případná potřebná lékařská péče by byla obviněnému poskytnuta i v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Ani snahu obviněného finančně i jinak pomoci své přítelkyni s novorozeným synem nelze považovat za tak závažný důvod, že by obviněnému bránil v nástupu výkonu trestu. Jak správně uvedly již nalézací a odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, obviněný byl pravomocně odsouzen dne 31. 8. 2010 a k výkonu trestu měl nastoupit až dne 25. 10. 2010, tudíž měl dostatek času k urovnání svých osobních a rodinných poměrů. Z uvedených důvodů nelze nic namítat proti postupu Okresního soudu v Karlových Varech, který dne 26. 10. 2010 podanou žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody zamítl, avšak nemohl toto rozhodnutí doručit obviněnému, který se na adrese bydliště nezdržoval. I tato okolnost svědčí o záměru obviněného výkon trestu odnětí svobody bez závažných důvodů nenastoupit.

Bez ohledu na stanovisko Okresního soudu v Karlových Varech k žádosti obviněného o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody je ale třeba vyjít ze skutečnosti, že z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by případná žádost obviněného o odkad výkonu trestu odnětí svobody měla mít odkladný účinek, resp. zánik výzvou uložené povinnosti.

V předmětné věci obviněný nenastoupil výkon trestu odnětí svobody ve stanovené lhůtě s tím, že podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody a že se domníval, že tato žádost má odkladný účinek. Do výkonu trestu odnětí svobody byl proto dodán až Policií ČR dne 10. 12. 2010. Jak již bylo uvedeno výše, výzva k nástupu výkonu trestu neobsahuje žádné údaje, z nichž by obviněný mohl mylně dovodit odkladný účinek podané žádosti o odklad výkonu trestu. Daná výzva naopak obsahuje upozornění, že nenastoupí-li ve stanovené lhůtě uložený trest, může být jeho jednání posouzeno jako trestný čin. Dle závěru Nejvyššího soudu České republiky není proto dán žádný důvod domnívat se, že obviněný mohl mylně předpokládat, že podáním zjevně nedůvodné žádosti o odklad výkonu trestu se bez dalšího odkládá jeho povinnost nastoupit k výkonu trestu. Z uvedeného důvodu nejsou na místě ani úvahy o případném právním omylu obviněného. Navíc, jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, právní úpravu § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku lze aplikovat pouze na případy právního omylu negativního ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, případně ohledně protiprávnosti chápané z hlediska celého právního řádu, což není případ projednávané věci. Z popsaných okolností je zřejmé, že na jednání obviněného M. F., na které mimotrestní právní normy nedopadly (jednalo se o dopad trestních norem trestního zákoníku a trestního řádu), je na místě aplikovat shora zmíněnou zásadu ignoratia iuris nocet, tj. neznalost práva škodí, protože neomlouvá (srov. Trestní zákoník I, Komentář, prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kolektiv, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2009).

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. F. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Posledním dovolacím důvodem, který obviněný M. F. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2011

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal