4 Tdo 736/2011
Datum rozhodnutí: 26.07.2011
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 736/2011-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2011 o dovolání obviněného A. U. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 To 40/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 162/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 3 T 162/2010, byl obviněný A. U. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 13. 11. 2010 v době od 21.30 hod. do 22.00 hod. v K.-R., okres K.,v obývacím pokoji a v kuchyni rodinného domu na ul. U F. fyzicky napadl svoji bývalou družku V. L. tak, že ji udeřil pěstí do obličeje, následně ji opakovaně udeřil dlaní do obličeje, poté, co chtěla V. L. utéct, tak ji chytil za vlasy a stáhl na zem, kde ji opakovaně jak pěstí, tak dlaní bil do obličeje, pak ji nejméně 3x udeřil hlavou o topení, následně při dalším jejím pokusu o útěk ji opět chytil za vlasy a stáhl na zem, kde ji bil pěstmi a fackoval ji, a dále po ní opakovaně šlapal, a to po hrudníku a hlavě, čímž jí způsobil tržně zhmožděnou ránu na hlavě v délce 2 cm na hranici temenní a spánkové krajiny vlevo, zhmoždění v oblasti pravé očnice s krevními podlitinami očních víček a prokrvácením oční spojivky, zhmoždění nosu doprovázené krvácením z nosní dutiny, zhmoždění levé tváře s krevní podlitinou v místně levostranného jařmového oblouku a zlomeninu dolní čelisti vlevo v místě krčku a drobné trhlinky sliznice dolního rtu, když však pouze náhodou nedošlo ke vzniku závažnějších zranění jako je tříštivá zlomenina obličejového skeletu s možným ztrátovým poraněním oční koule, krvácením pod či nad tvrdou plenou mozkovou, zlomenina klenby lební se zhmožděním mozku.

Za uvedené jednání byl obviněný A. U. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně a podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Revírské bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, O.-S. O., M., částku 1.000,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 3 T 162/2010, podal obviněný A. U. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 To 40/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku celý výrok o trestu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově odsoudil obviněného podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Následně podal obviněný A. U. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 To 40/2011, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru rozhodující soudy vůbec nevzaly v úvahu jeho výpověď, ze které vyplývá, že se sice k danému jednání doznal, avšak jeho chování bylo vyprovokováno chováním napadené družky, která ho ponižovala, vysmívala se mu, přišla domů pozdě v podnapilém stavu a nestarala se o děti. Dále obviněný uvedl, že není pravdou, že by poškozenou udeřil 3x hlavou do radiátoru, že ji tahal za vlasy nebo že po ní šlapal. Incidentu nebyl nikdo přítomný, ani jeho otec. Obviněný má za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako pokus zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky předmětná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. U. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak výhrady obviněného ohledně hodnocení důkazů ze strany rozhodujícího soudu, tak i tvrzení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako pokus zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.

Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let. Způsobení těžké újmy na zdraví je přitom jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení § 146 tr. zákoníku spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v § 122 odst. 2 písm. j) vyjadřuje slovy delší dobu trvající porucha zdraví . V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 pím. j) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku (srov. Trestní zákoník II, Komentář, prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kol., 1. vydání 2010, C.H.Beck).

V průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se částečně ke svému protiprávnímu jednání doznal, avšak zcela popřel, že by poškozenou tahal za vlasy, bil její hlavou o topení a nohou jí šlapal po hlavě nebo jiné části těla. Obviněný rovněž potvrdil, že byl v podnapilém stavu, avšak věděl, co dělá. Obviněný je však z předmětného jednání bezpečně usvědčován převážně výpovědí poškozené V. L., která po celou dobu trestního řízení totožně popisovala skutkový děj a jejíž výpověď je v souladu s výpovědí svědka E. U. (otce obviněného), který vypověděl, že viděl, jak obviněný poškozené několikrát nohou dupl na hrudní koš. S výpovědí poškozené korespondují i další provedené důkazy, a to zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného na zranění poškozené znalkyní MUDr. Margitou Smatanovou, Ph.D. Ze znaleckého posudku jmenované znalkyně mimo jiné vyplynulo, že zranění poškozené vznikla tak, že proti jejímu obličeji působilo opakované tupé násilí, a to až velkou intensitou síly. Tržně zhmožděná rána v oblasti spánkové temenní krajiny hlavy mohla vzniknout mechanismem, jak popisuje poškozená, tj. aktivním naražením hlavy na čnějící tupou hranu, kdy měla být druhou osobou držena např. za vlasy. Znalkyně rovněž zdůraznila, že kopání, resp. šlapání na hlavu poškozené velkou intensitou síly je ze soudně lékařského hlediska mechanismem dobře způsobilým ke vzniku mnohem závažnějších poranění, jako jsou tříštivé zlomeniny obličejového skeletu, krvácení pod či nad tvrdou plenu mozkovou, apod., tedy poranění naplňující kriteria poškození důležitého orgánu s dobou léčení delší než 6 týdnů. Takový následek dle znalkyně hrozí i v případě aktivních nárazů hlavou drženou za vlasy na čnějící tupou hranu za předpokladu působení velké intensity síly.

Nejvyšší soud České republiky se s přihlédnutím k výše specifikovanému ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že ze závěrů provedeného znaleckého posudku je zřejmé, že charakter poranění objektivizovaných u poškozené odpovídá mechanismu jejich vzniku tak, jak jej poškozená popsala ve své výpovědi. Tvrzení obviněného, že není pravdou, že by poškozenou udeřil 3x hlavou do radiátoru, že ji tahal za vlasy nebo že po ní šlapal, je nutno považovat za nepravdivé, nevěrohodné a účelové. Naopak výpověď poškozené si v ničem neodporuje a nic ji nevyvrací, nebyla zjištěna žádná okolnost nasvědčující tomu, že by poškozená měla zájem obviněného křivě obvinit.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného A. U. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. července 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal