4 Tdo 721/2013
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 721/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání obviněného F. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 5 To 452/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 210/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného F. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 8 T 210/2011, byl F. T. uznán vinným ad 1) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), ad 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a ad 3) přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
1) v blíže nezjištěné době koncem měsíce května 2009 v obci H. L., část B., okres F.-M., v rekreační chatě, slovně nadával, vyhrožoval zabitím, dotlačil k matraci, povalil a strhnul na postel přes slovní a fyzický odpor s pohlavním stykem, a vykonal soulož na I. K., aniž jí způsobil zranění,
2) v blíže nezjištěné době na přelomu let 2010 a 2011 v K. N. M., okres K., v ul. Č. v bytě I. K., ve snaze zabránit partnerskému rozchodu, přinutil tuto pod pohrůžkou zabití s přiloženým kuchyňským nožem u jejího krku sepsat potvrzení o jejím údajném finančním dluhu vůči němu ve výši 160.000,- Kč, což poškozená z obavy o svůj život učinila,

3) v době nejméně od počátku měsíce června 2011 do 3. 10. 2011 v K. a jinde neustále pronásledoval I. K., tím, že ji i přes její vyslovený nesouhlas denně vyhledával, vyčkával na před jejím domem ve snaze ji zde zastihnout, denně ji obtěžoval četnými telefonáty na její mobilní telefon a SMS zprávami ve snaze ji přinutit k obnovení partnerského vztahu, kdy tímto poškozenou omezoval.

Za to mu byl v sazbě § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 6. 2012, sp. zn. 3 T 122/2012, který byl obviněnému doručen dne 4. 7. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, o němž jednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání dne 25. 1. 2013. Rozsudkem z téhož dne sp. zn. 5 To 452/2012, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu v napadeném rozhodnutí výrok o trestu a sám nově podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněnému podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.

Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný F. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace uvedl, že se nedopustil žádného ze tří skutků, jimiž byl uznán vinným. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 3) výrokové části rozsudku nalézacího soudu, nemůže být kvalifikováno jako protiprávní, neboť popsaná konání činil výhradně z lásky k poškozené, a pokud soudy tuto okolnost nezohlednily, byl odsouzen nezákonně a bezdůvodně.

Soudy obou stupňů rozhodly bez náležitého a důsledného zjištění skutkového stavu. Odvolacímu soudu vytýká, že neakceptoval jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem na poškozenou z psychiatrického hlediska, neboť pokud by byl takový posudek soudním znalcem vypracován, nemohly by jej soudy uznat vinným za údajné spáchání trestného činu a zločinu .

Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek napadený dovoláním zrušil a sám hned ve věci rozhodl rozsudkem, aniž by specifikoval konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, jak mu ukládá ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu. Obviněný vyslovil požadavek na projednání věci ve veřejném zasedání za jeho osobní účasti.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil dne 25. 4. 2013, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný F. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž ve svém mimořádném opravném prostředku pouze tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil a rozhodujícím soudům vytýká neúplné dokazování (konkrétně neprovedení důkazu znaleckým posudkem na osobu poškozené z psychiatrického hlediska) a vadná skutková zjištění.

Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že zmíněné námitky byly obviněným uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tedy v podstatě jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečně vypořádaly.

K námitce obviněného, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu poškozené, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se ve své podstatě nejedná o námitku hmotně právního charakteru. Nicméně obecně konstatuje, že v souladu s ustálenou soudní judikaturou je třeba zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

V posuzované věci se však o případ tzv. opomenutého důkazu zjevně nejedná, neboť dovolatel označil za opomenutý takový důkazní návrh, jímž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení řádně provedenými důkazy, nadto obviněným navrhovaný důkaz by neměl na řádné zjištění skutkového stavu, provedené hodnocení důkazů a z toho se odvíjející závěry o jeho vině žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu plně ztotožnil.

Obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován zejména výpovědí poškozené I. K., v jejíchž podrobných výpovědích z přípravného líčení i z hlavního nebyly shledány žádné rozpory. Okolnosti uváděné poškozenou navíc byly nepřímo potvrzeny i svědeckými výpověďmi jejího syna a bratra. Bylo prokázáno, že poškozená velmi těžce snášela chování obviněného vůči ní a její psychické problémy byly důsledkem jejich komplikovaného vztahu, jak vyplývá i z přiložené lékařské zprávy. Sám obviněný ve své výpovědi připustil, že se snažil o obnovení známosti s poškozenou, která mu však dala jasně najevo, že ve vztahu dále pokračovat nechce. Za daného stavu příslušné soudy prvního a druhého stupně zcela správně vyhodnotily, že nebylo třeba osobu poškozené znalecky zkoumat.

Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zdůvodnily, proč vyhodnotily výpověď poškozené I. K. jako věrohodnou, naopak obhajoba obviněného byla hodnocena jako účelová, činěná pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně lze pro jejich správnost beze zbytku odkázat.

Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 3) výrokové části rozsudku nalézacího soudu nemohlo být kvalifikováno jako protiprávní, neboť popsaná konání činil výhradně z lásky k poškozené I. K., k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání. Prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě legální (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS, apod.), tak i zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života, apod.). Jednotlivé činy přitom nemusí být nutně škodlivé, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 3007 s.). Podstatné není, zda obviněný pociťoval k poškozené vřelý citový vztah, ale jeho výsledné projevy činěné navenek ve vztahu k poškozené, která takovéto projevy citového vztahu nechtěla akceptovat, pokládala je za nevhodné a cítila se takovýmito projevy ve svém soukromí obtěžována a omezována. Podstata uplatněné námitky obviněného o motivaci jeho jednání je pro právní posouzení skutku irelevantní.

Je tak zřejmé, že obviněný svým jednáním popsaným v bodě 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně naplnil všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, neboť dle učiněných skutkových zjištění od června 2011 do 3. 10. 2011 soustavně docházel do bydliště poškozené, zvonil v různých i nočních dobách na její zvonek, opakovaně i několikrát denně jí telefonoval a zasílal SMS zprávy, čímž se ji snažil proti její vůli přinutit k obnovení jejich partnerského vztahu a nepochybně ji tak omezoval v běžném způsobu života.

Na základě shora uvedených skutečností učinil Nejvyšší soud závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona, zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Je tak možno uzavřít, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 27. srpna 2013



Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná