4 Tdo 720/2015
Datum rozhodnutí: 15.07.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 720/2015-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 dovolání obviněného Ing. E. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 67 To 50/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 35/2014, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 3 T 35/2014, byl obviněný Ing. E. Š. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jednak zločinem týrání svěřené osoby dle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

od přesně nezjištěné doby, nejméně však od června 2009 do 27. 5. 2013 v P., ul. K V., v bytě nacházejícím se v přízemí činžovního domu, kde bydlel ve společné domácnosti se svojí manželkou poškozenou B. Š., roz. P. a svými dětmi M. Š. a nezl. synem, tyto zejména psychicky a dále fyzicky týral tím způsobem, že po dlouhou dobu odmítal přispívat na provoz domácnosti, přestože hospodařil i s finančními prostředky manželky, odmítal se postarat o finanční zabezpečení rodiny, oběma dětem odmítal finančně přispívat na jejich každodenní potřeby, zejména jídlo, léky a školní výdaje, lhal manželce i svým dětem o tom, že zaplatil všechny důležité platby, zejména pak nájem, provoz bytu, školu v přírodě pro nezletilého syna, avšak tyto platby neuskutečnil a rodinu tímto svým jednáním zadlužil, přičemž rodina se jeho jednáním dostala do finanční tísně, ocitla se ve hmotné nouzi, poškozená B. Š. často neměla ani peníze na nákup potravin, a když jej žádala o peníze, které nutně potřebovala pro chod domácnosti, zejména na jídlo, léky pro děti a další nezbytné rodinné výdaje, tak se rozzuřil a v blíže nezjištěném počtu případů opakovaně, minimálně dvakrát do měsíce, ji nejprve verbálně a vzápětí i fyzicky napadal údery rukou do obličeje takovým způsobem, že ji velkou silou fackoval do obličeje, čímž jí způsobil bolest čelisti, bil ji do hlavy, kopal ji do různých částí těla, strkal do ní, v jednom případě ji škrtil, čemuž byl přítomen nezletilý syn, který matku bránil, dále po ní hodil porcelánový hrnek a smeták, velkou silou ji udeřil pánví do temene hlavy, kvůli maličkostem vyvolával hádky, nutil ji prát ručně prádlo, to vše ačkoli věděl o tom, že poškozená je velmi vážně nemocná, rovněž opakovaně napadal fackami do obličeje a kopáním do různých částí těla svoji dceru M., dále tuto ponižoval tím, že jí říkal, že nedodělá školu, protože na to nemá, a verbálně útočil i na svého syna, který byl opakovaně přítomen jeho fyzickým i psychickým útokům na svoji matku, které se zastával a snažil se ji před jeho útoky bránit, a tímto jednáním působil poškozeným dlouhodobou psychickou újmu, kdy se v důsledku jeho jednání u poškozené B. Š. rozvinula porucha přizpůsobení jako reakce na závažný stres, kterou lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako těžkou psychickou újmu na zdraví, a u obou dětí se rovněž rozvinula porucha přizpůsobení jako reakce na závažný stres, kterou lze v jejich případě hodnotit ze soudně lékařského hlediska jako lehkou psychickou újmu, přičemž u poškozené B. Š. byly dále zjištěny známky týrané ženy a u obou dětí známky CAN syndromu.

Za to byl podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl Úřad městské části Praha 12, Čechtická 758, Praha 4, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 3 T 35/2014, podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 67 To 50/2015, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 67 To 50/2015, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestných činů, pro které byl odsouzen. Podle jeho názoru byly v řízení prokázány pouze dlouhodobé finanční problémy rodiny, ze kterých pramenily všechny konflikty, které byly možná nad rámec normy , přičemž na špatné finanční situaci rodiny se však podílela i jeho manželka. Své závadné jednání připouští pouze v tom rozsahu, že manželce dal v hádce jen dvě facky a svoji dceru pouze jednou uhodil, přičemž takovýto ojedinělý exces nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Zdůrazňuje, že oba trestné činy, kterými byl uznán vinným, jsou trestnými činy úmyslnými. Současně uvádí, že se žádného trestného chování vůči manželce a dětem nedopustil, a poté podrobně hodnotí důkazní situaci ze svého úhlu pohledu. Oznámení věci policii svojí manželkou označil jako plán, jak se zbavit manžela, který není kvůli silně pokročilému věku schopen nadále ji živit. Soudy obou stupňů podle dovolatele pochybily, pokud zjištěný skutkový stav posoudily jako trestný čin, neboť chybí jeden ze znaků skutkové podstaty uvedených trestných činů, a to subjektivní stránka. Ta podle jeho názoru neexistuje ani ve formě úmyslného zavinění ani nedbalosti. Vážného pochybení se podle něj soudy dopustily při hodnocení znaleckých posudků, když znalci při zpracování znaleckého posudku na osobu odsouzeného uvedli, že neshledali žádný ze znaků domácího násilí. Provedenými důkazy nebylo nade vší pochybnost prokázáno ani to, že by se dopustil jednání vyznačujícího se vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a určitou trvalostí, které by poškozené osoby pociťovaly jako příkoří. V této souvislosti odkázal na ustanovení č1. odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod s tím, že ve smyslu zásady in dubio pro reo jej nelze uznat vinným, když jeho vina nebyla spolehlivě zjištěna.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku bez bližší specifikace navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný sice formálně namítá absenci objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat souzených trestných činů, fakticky však neuvádí téměř žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestných činů podle § 198 a § 199 tr. zákoníku. Na základě vlastního hodnocení důkazů a s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo odmítá většinu soudy učiněných skutkových zjištění. Dovolání tak mimo obecných nekonkrétních formulací obsahuje pouze námitky primárně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu současně vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného proti nesprávnému hodnocení v řízení provedených důkazů (znaleckých posudků a svědeckých výpovědí) a dále tvrzení, že jeho vina nebyla prokázána a že se žádného protiprávního jednání vůči manželce a dětem nedopustil, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.

I když obviněný v dovolání formálně namítá absenci objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat předmětných trestných činů, ve skutečnosti neuvádí žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a zákonnými znaky trestných činů podle § 198 tr. zákoníku a § 199 tr. zákoníku. Je tak zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Obviněný de facto na základě vlastního hodnocení důkazů a s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo odmítá většinu učiněných skutkových zjištění (zejména co se týče fyzického násilí vůči poškozeným B. Š. a M. Š.). Rozhodující soudy však v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich závěrem plně ztotožnil.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a vymezený v tzv. skutkové větě vykazuje všechny znaky týrání jako zákonného znaku obou posuzovaných trestných činů. V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný v rozhodné době ve společně obývané domácnosti opakovaně s velkou intenzitou psychicky a fyzicky týral svou manželku B. Š. a děti M. Š. a J. Š. způsobem popsaným ve výroku rozsudku, čímž jim způsobil dlouhodobou psychickou újmu a poškozené B. Š. způsobil těžkou psychickou újmu. Ze samotného charakteru příslušného jednání je zřejmé, že se jednalo o jednání úmyslné. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, soudy se měly podrobněji zabývat otázkou, v jaké části jednání obviněného naplnilo znaky trestného činu podle § 199 tr. zákoníku a v jaké části naplnilo znaky trestného činu podle § 198 tr. zákoníku, neboť souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku s trestným činem týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je pro vztah speciality u posledně zmíněného trestného činu vyloučen. Obviněný však žádnou takovou námitku nevznesl a s ohledem na čistě formální charakter dovolání se touto problematikou v rámci daného dovolacího řízení zabývat nelze, neboť Nejvyšší soud není povolán domýšlet v úvahu připadající, nicméně neuplatněné konsekvence.

Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby dle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se tak v dané věci nejedná.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. E. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 15. července 2015


JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu