4 Tdo 72/2013
Datum rozhodnutí: 05.02.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 72/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2013 o dovolání obviněných L. G. a M. G. , proti usnesení Městského soudu Praze, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 5 To 323/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 33/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 T 33/2012, byli obvinění L. G. a M. G. uznáni vinnými ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že po předchozí domluvě v úmyslu zmocnit se peněz za užití násilí nebo jeho pohrůžky společně přišli k herně R. v P., P. dne 10. 1. 2012 kolem 2.30 hod., tedy v době, kdy předpokládali, že se v herně bude nacházet jen obsluha, přičemž obviněný M. G. hlídal venku a obviněný L. G. vstoupil do herny, kde přistoupil k poškozené R. H., která měla v herně noční směnu, a za přiložení velkého kuchyňského nože na její břicho ji vyzval, aby mu vydala všechny peníze, zatlačil ji za bar, kde ji takto donutil k otevření trezorku s číselným kódem a k vyjmutí tzv. kasírtašky, z níž si vzal hotovost v přesně nezjištěné výši přesahující 5.000,- Kč, následně se pokusil poškozenou spoutat přinesenou prádelní šňůrou, čemuž se poškozená bránila a prosila, aby ji nesvazoval, když se následně poškozená pokusila utéci, dostihl ji u vchodu do herny, zadržel ji a na pomoc si přivolal venku hlídajícího obviněného M. G., který s poškozenou hodil o zeď, načež poškozenou prohledali a vzali jí z kapsy klíče od herny, jimiž hernu uvnitř uzamkli, následně prohledali kancelář vedoucího herny, kde našli několik šroubováků, pomocí nichž pak obvinění vypáčili několik hracích automatů a vzali z nich hotovost v přesně nezjištěné výši a následně z herny s penězi odešli, tohoto jednání se dopustili ke škodě poškozeného D. Ž.

Za uvedené jednání byl obviněný L. G. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 T 58/2011, byl obviněný M. G. odsouzen podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve vztahu k obviněnému M. G. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 T 58/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným L. G. a M. G. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému D. Ž., škodu ve výši 5.000,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený D. Ž., odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 T 33/2012, podali obvinění L. G. a M. G. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud Praze usnesením ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 5 To 323/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu Praze, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 5 To 323/2012, podali následně obvinění L. G. a M. G. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a u obviněného M. G. rovněž podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný L. G. v dovolání namítl, že právní posouzení jeho jednání je v mnoha ohledech v rozporu s provedenými důkazy, resp. že provedenými důkazy nebyl skutkový stav zjištěn tak, aby bylo možné bez důvodných pochybností uzavřít, že se jednání, které mělo dle závěru obou soudů naplňovat skutkové znaky zločinu loupeže, obviněný dopustil. Dále poukázal na řadu nedostatků ve skutkových zjištěních, a to zejména na to, že velmi podezřelé bylo jednání svědkyně H., která podle obviněného byla předem domluvena na loupeži. Dále dovolatel uvedl, že zásadním pochybením soudu prvního stupně bylo, že hodnotil výpověď svědkyně R. H. učiněnou při hlavním líčení dne 25. 4. 2012 jako přesvědčivou, logickou a věrohodnou, přičemž odvolací soud poté, co bylo na podezřelé jednání svědkyně H. poukázáno v odvolání obviněného L. G., na tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí nijak nereagoval.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a sám rozhodl ve věci zprošťujícím rozsudkem, příp. aby vrátil věc Městskému soudu Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. G. v dovolání uvedl, že při prvotním výslechu, kdy označil za spolupachatele L. G., byl pod vlivem psychotropních látek. Dále namítl, že nalézací soud vycházel převážně z výpovědi svědkyně R. H., avšak její výpověď považuje obviněný za účelovou. Poukázal na nevěrohodnost svědkyně H., která měla být předmětem zkoumání znalců psychologů. Vzhledem k tomu, že tento jeho návrh na doplnění dokazování byl zamítnut, stejně jako výslech manžela svědkyně R. H., považuje dokazování za neúplné. Dále dovolatel popřel, že by se dopustil zločinu loupeže, pokud měl být odsouzen, tak dle jeho názoru pouze za krádež podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu také trest, který mu byl uložen, považuje za nepřiměřeně přísný.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí podle § 265k tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnili oba obvinění v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělili je rovněž do svého řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání, takže se jimi zabývaly, jak soud nalézací, tak soud odvolací. V daném případě, je třeba uvést, že obvinění se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhají opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně a přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování.

Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy apod. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Nalézacím soudem bylo provedeno velmi podrobné dokazování založené na celém uzavřeném řetězci důkazů, ze kterého vyplynulo, že obvinění po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zmocnit se peněz za užití násilí nebo jeho pohrůžky společně přišli k herně R. v době, kdy předpokládali, že se v herně bude nacházet jen obsluha, kdy měli přesně rozdělené úkoly (obviněný M. G. hlídal venku, obviněný L. G. vstoupil do herny a za přiložení velkého kuchyňského nože na břicho poškozené R. H. ji vyzval, aby mu vydala všechny finanční prostředky, zatlačil ji na bar, kde ji takto donutil k otevření trezoru a vyjmutí finanční hotovosti). Shromážděné důkazy soud následně a zcela objektivně logicky a komplexně vyhodnotil a konstatoval, že se oba obvinění dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zákoníku zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. S takovýmto právním posouzením jednání obviněných i s odůvodněním soudu se lze plně ztotožnit.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že obviněnému M. G. byl ukládán trest v rozmezí trestní sazby od dvou do deseti let. Byl mu tedy uložen druh trestu, který zákon za zločin, jímž byl uznán vinným, připouští a ve výměře stanovené trestním zákonem.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť byla podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obvinění L. G. a M. G. byli odsouzeni pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5, s nimž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Městský soud Praze, spočíval v podstatě v tom, že obvinění po předchozí domluvě společně přišli k herně R. dne 10. 1. 2012 kolem 2.30 hod., tedy v době, kdy předpokládali, že se v herně bude nacházet jen obsluha, přičemž obviněný M. G. hlídal venku a obviněný L. G. vstoupil do herny, kde přistoupil k poškozené R. H., za přiložení velkého kuchyňského nože na její břicho ji vyzval, aby mu vydala všechny peníze, zatlačil ji za bar, kde ji donutil k otevření trezorku a k vyjmutí tzv. kasírtašky, z níž si vzal hotovost v přesně nezjištěné výši přesahující 5.000,- Kč, následně se pokusil poškozenou spoutat přinesenou prádelní šňůrou, čemuž se poškozená bránila a prosila, aby ji nesvazoval, když se následně poškozená pokusila utéci, dostihl ji u vchodu do herny, zadržel ji a na pomoc si přivolal venku hlídajícího obviněného M. G., který s poškozenou hodil o zeď, načež poškozenou prohledali a vzali jí z kapsy klíče od herny, následně prohledali kancelář vedoucího herny, kde našli několik šroubováků, pomocí nichž pak obvinění vypáčili několik hracích automatů a vzali z nich hotovost v přesně nezjištěné výši a následně z herny s penězi odešli.

V podaných dovoláních obvinění L. G. a M. G. neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zahrnout nanejvýš tu část dovolání obviněného M. G., v níž obviněný namítl, že pokud měl být odsouzen .., tak za krádež podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku . Obviněný však tuto námitku formuloval zcela paušálně, aniž uvedl, který nebo které ze zákonných znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku nebyly podle jeho názoru naplněny skutkem zjištěným ve výroku o vině. Za tohoto stavu se Nejvyšší soud České republiky nemůže s citovanou částí dovolání vypořádat jinak, než konstatováním, že skutek uvedený ve výroku o vině naplňuje znaky zločinu podle citovaného ustanovení, a odkazem na odůvodnění rozhodnutí obou soudů.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. G. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, s poukazem na hodnocení výpovědi svědkyně R. H., je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.

Nejvyšší soud České republiky dále shledal, že ani obviněný M. G. ve zbylé části svého dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jeho námitku, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění převážně na výpovědi svědkyně R. H., přestože dle jeho názoru nebyla věrohodná, dále, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, když soud neprovedl důkazy navržené obhajobou, je rovněž nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.

K výše uvedeným námitkám se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď svědkyně R. H., která obviněného L. G. ztotožnila při rekognici, její výpověď je rovněž potvrzována výpovědí svědka D. Ž., dále protokolem o ohledání místa činu a odborným vyjádřením z odvětví genetika (viz s. 3-5 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 T 33/2012), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, dále konstatoval, že soud prvního stupně věnoval hodnocení výpovědi svědkyně R. H. náležitou pozornost a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou svědkyní R. H., proč naopak neuvěřil tvrzením obviněných L. G. a M. G. a svědkyň A. Č. a A. G. (viz s. 3 usnesení Městského soudu Praze, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 5 To 323/2012).

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech. Soudy hodnotily provedené důkazy ve shodě s jejich obsahem a své hodnotící úvahy vysvětlily logicky zcela přijatelným způsobem. V tomto rámci se soudy zabývaly také obhajobou obviněných, a to s přesvědčivým závěrem o její nevěrohodnosti. Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obvinění na jedné straně deklarovali zákonné dovolací důvody podle citovaných ustanovení, avšak uplatnili námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný M. G. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Při ukládání trestu nalézací soud přihlédl jako k přitěžující okolnosti ke způsobu spáchání trestného činu, tedy k tomu, že dva pachatelé napadli jak pohrůžkou násilí se zbraní, tak přímým násilím ženu a také k tomu, že byl obviněnému ukládán trest za dva trestné činy. Žádné polehčující okolnosti soud neshledal. Obviněnému tak uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, tedy v polovině zákonné trestní sazby § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud přezkoumal uložený trest a neshledal, že by obviněnému M. G. byl uložen nepřípustný druh trestu či že by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolání podané s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. je tedy zjevně neopodstatněné.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a dovolání obviněného M. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2013 Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal