4 Tdo 692/2013
Datum rozhodnutí: 11.09.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 692/2013-30

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání obviněného prap. M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 57/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 109/2012, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 3 T 109/2012, byl obviněný prap. M. Š. (vedle spoluobviněného nprap. M. U.) uznán vinným přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

přestože dne 19. 7. 2011 v přesně nezjištěné době mezi 10.00 15.00 hodin v M. B. řídil služební vozidlo Policie ČR tov. zn. Škoda Octavia, převážející poškozeného M. K., z B. ulice na Obvodní oddělení Policie ČR v ulici J. P. a byl si vědom jednání obviněného nprap. M. U., který na zadním sedadle vozidla poškozeného křikem doprovázeným vulgárními nadávkami nutil ke sdělení informací o prověřovaném trestném jednání, následně ho nejméně jedenkrát udeřil hřbetem pravé ruky do levého boku a poté ho nejméně dvěma rychle po sobě jdoucími údery pěstí levé ruky zasáhl do oblasti levého oka, čímž mu způsobil tržnou ránu levého obočí o délce 1,5cm, zhmoždění v oblasti levého oka a především dvojitou zlomeninu jařmového oblouku vlevo bez posunu úlomků s celkovou dobou nezbytné léčby od 19. 7. 2011 do 28. 8. 2011, dne 8. 2. 2012 v době od 8.40 do 10.00 hodin v kanceláři 13. oddělení Generální inspekce bezpečnostních sborů v L., S. n., při podávání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 tr. řádu, přes provedené poučení, nikoli v postavení podezřelého, v úmyslu umožnit nprap. M. U. uniknout trestnímu stíhání neuvedl pravdu o vzniku zranění poškozeného M. K., když uvedl, že poškozený si popsané zranění způsobil sám při pádu na schodišti u objektu Obvodního oddělení police ČR v Mladé Boleslavi.

Za popsané jednání byl obviněný prap. M. Š. odsouzen podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl povolen podmíněný odklad výkonu uloženého trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 3 T 109/2012, podali obvinění prap. M. Š. i nprap. M. U. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 57/2013, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 10 To 57/2013, podal obviněný prap. M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že popis skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a učiněná skutková zjištění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04). Dle obviněného popis skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci v rozsahu zásad uvedených v § 2 odst. 5 tr. řádu, což je nezbytným předpokladem pro to, aby skutek mohl být správně hmotně právně posouzen z hlediska naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nadržování. Obviněný je toho mínění, že v případě projednávané věci nelze z odůvodnění rozsudku dovodit naplnění všech zákonných znaků přečinu nadržování s ohledem na popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku, nadto vyjádřil pochybnosti o adekvátnosti užité právní kvalifikace skutku.

Dovolatel poukázal na skutečnost, že závěr o jeho vině byl založen pouze na tom, že při podávání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu vypovídal nepravdu, aniž však bylo posouzeno, jaké bylo jeho skutečné postavení při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu ze dne 8. 2. 2012, a to přesto, že u všech ostatních osob, které u příslušného policejního orgánu podávaly vysvětlení postupem podle § 158 odst. 6 tr. řádu, bylo jejich procesní postavení jednoznačně uvedeno. Není zřejmé, na podkladě jaké okolnosti soud dospěl k závěru vyjádřenému v napadeném rozsudku, tj. že nevypovídal v postavení podezřelého. Obviněný se proto domnívá, že za daného stavu lze toliko předpokládat, že jeho postavení nebylo v protokolaci předmětného úkonu uvedeno účelově a navíc bylo v dané protokolaci nesprávně uvedeno i jeho datum narození.

V další části dovolání obviněný uvádí, že ze záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu ze dne 8. 2. 2012 vyplývá, že byl vyslýchán ve věci napadení M. K. dne 19. 7. 2011, nikoliv tedy, že by se podání vysvětlení týkalo zranění M. K. či že by se podání vysvětlení týkalo přímo trestní věci napadení M. K. obviněným nprap. M. U., což je podstatné pro naplnění subjektivní stránky přečinu nadržování. Odůvodnění rozhodnutí rozhodujících soudů naplnění subjektivní stránky (tj. zavinění) podle obviněného zjevně postrádá. Právním předpokladem pro naplnění všech zákonných znaků přečinu nadržování by musela být jeho znalost o tom, že nprap. M. U. se dopustil trestného činu a musel by jednat se záměrem, aby nprap. M. U. unikl trestnímu stíhání. Ze skutkové věty napadeného rozhodnutí ani z jeho odůvodnění však nevyplývá, že by si byl obviněný vědom vzniku zranění u M. K., a to zejména s ohledem na skutečnost, že v době údajného jednání řídil služební motorové vozidlo. Obviněný je toho názoru, že pokud došlo k nesprávné protokolaci ze strany orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu § 55 tr. řádu ve vztahu k § 158 tr. řádu), kdy obviněný prokazatelně vypovídal v neustanoveném postavení a pouze ve věci napadení M. K., nikoliv ve věci napadení M. K. obviněným nprap. M. U., nelze v důsledku těchto podstatných procesních pochybení policejního orgánu vykládat procesní nedostatky v jeho neprospěch a na těchto základech bez dalšího zakládat jeho trestně právní odpovědnost.

Na základě výše uvedených skutečností obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně v neveřejném zasedání zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obecně formulovaná námitka, podle které skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě neodpovídají ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, nespadá pod deklarovaný dovolací důvod a velkou část dalších námitek dovolatele lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s dosti značnou dávkou tolerance. Dovolatel se věnuje obsáhlým výkladům procesních otázek podání vysvětlení ze dne 8. 2. 2012, nikde však jasně neuvádí, v jaké konkrétní okolnosti spatřuje nesoulad zákonných znaků přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě. Racionální jádro této části námitek lze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství patrně interpretovat tak, že obviněný se nemohl dopustit v souvislosti s podáváním vysvětlení dne 8. 2. 2012 přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, protože vysvětlení podával v postavení podezřelého a nebyl tudíž povinen vypovídat pravdu. Tyto námitky však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nepovažuje za důvodné. Podatel nevznáší žádné konkrétní námitky v tom směru, že by si pravdivou výpovědí o předmětných událostech mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání. Dovolatel nebyl nikdy stíhán pro spolupachatelství nebo účastenství na přečinech ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo pro spáchání jiného trestného činu souvisejícího s trestnou činností M. U., proto si podáním pravdivého vysvětlení nemohl přivodit nebezpečí vlastního stíhání, tudíž se na něho výjimka z povinnosti vypovídat pravdu uvedená v ustanovení § 158 odst. 8 věta druhá tr. řádu nevztahovala. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství lze pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřadit pouze námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu, avšak ani ty nejsou důvodné. Pokud při podání vysvětlení uváděl dovolatel zcela vyfabulované údaje o okolnostech K. zranění, pak jeho jednání zcela evidentně směřovalo k tomu, aby spoluobviněný U. unikl trestnímu stíhání, čímž naplnil všechny zákonné znaky přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku.

Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu/.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většinu v dovolání uplatněných námitek nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jedinou právně relevantní námitkou je námitka absence subjektivní stránky trestného činu, která však byla shledána nedůvodnou.

Přečinu nadržování podle ustanovení § 366 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný, pachatel tedy musí vědět, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu.

Ustanovení § 158 odst. 6, věta první, tr. řádu, které upravuje postup před zahájením trestního stíhání, stanoví, že o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam.

Podle § 158 odst. 8, věta druhá, tr. řádu osoba podávající vysvětlení, s výjimkou podezřelého, je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet; vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v § 100 odst. 2 tr. řádu; o tom je třeba osobu, od níž je požadováno vysvětlení, předem poučit. Podezřelým ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je osoba, která je sama pachatelem nebo má jiný trestním zákonem předpokládaný objektivní vztah k prověřovanému trestnému činu. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby osoba, která sama spáchala prověřovaný trestný čin nebo jiný trestný čin s prověřovaným trestným činem související, nebyla nucena prozradit na sebe skutečnosti, které by mohly vést k jejímu trestnímu stíhání.

V případě posuzované věci byly dne 2. 12. 2011 zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu (č. l. 1 spisu), a to ve věci podezření ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měli dopustit blíže neustanovení policisté služebně zařazeni u Obvodního oddělení Policie České republiky Mladá Boleslav dne 19. 7. 2011 v době mezi 9.00 16.00 hodin při převozu M. K. ve služebním vozidle.

Je tak zřejmé, že úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu se vztahovaly k těm příslušníkům Policie ČR služebně zařazeným na Obvodní oddělení Mladá Boleslav, kteří zajišťovali převoz M. K. Z učiněných skutkových zjištění pak vyplynulo, že se jednalo o obviněného prap. M. Š. a nprap. M. U.

Dle skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný dne 8. 2. 2012 při podávání vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 tr. řádu, přes provedené poučení, nikoliv v postavení podezřelého, v úmyslu umožnit nprap. M. U. uniknout trestnímu stíhání, neuvedl pravdu o vzniku zranění poškozeného M. K. Z citované skutkové věty je tak možno dovodit, že obviněný při podávání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu nevypovídal v postavení podezřelého (na rozdíl od nprap. M. U., který vypovídal v postavení podezřelého).

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že není jasné, na podkladě jaké okolnosti soud dospěl k závěru vyjádřenému v napadeném rozsudku, tj. že nevypovídal v postavení podezřelého. K tomu je třeba zdůraznit, že trestní stíhání nprap. M. U. pro přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo zahájeno usnesením ze dne 5. 3. 2012. Obviněný však nebyl nikdy stíhán pro spolupachatelství nebo účastenství na těchto trestných činech či jiných trestných činech souvisejících s předmětnou trestnou činností nprap. M. U. Je tak zřejmé, že podáním pravdivého vysvětlení si nemohl přivodit nebezpečí vlastního trestního stíhání, proto se na něj nemohla vztahovat výjimka z povinnosti vypovídat pravdu uvedená v ustanovení § 158 odst. 8, věta druhá, tr. řádu. Navíc obviněný v dovolání ani žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by si pravdivou výpovědí o událostech ze dne 19. 7. 2011 týkajících se převozu M. K. na Obvodní oddělení Policie ČR v Mladé Boleslavi mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání, neuvádí, pouze velmi podrobně rozebírá procesní otázky týkající se podání vysvětlení učiněného dne 8. 2. 2012 před orgány Generální inspekce policejních sborů (tj. nesprávné uvedení data narození jeho narození, údajné nesrovnalosti v označení písemností založených v trestním spise, apod.), což je však třeba považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodů za námitky nedůvodné. Stejně tak je z tohoto pohledu zcela irelevantní i tvrzení dovolatele, že byl vyslýchán ve věci napadení M. K., nikoliv že by se jeho podání vysvětlení týkalo zranění M. K.

Jak vyplývá již z výše uvedeného, v průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný dne 8. 2. 2012 podával vysvětlení ve věci převozu M. K. na Obvodní oddělení Policie ČR v Mladé Boleslavi, kdy u tohoto převozu byl osobně účasten jako řidič vozidla a byl tedy přímo přítomen fyzickému i slovnímu napadení M. K. ze strany spoluobviněného U. Dále vyšlo v řízení najevo, že podáním pravdivého vysvětlení si nemohl přivodit nebezpečí vlastního stíhání. Dle názoru Nejvyššího soudu není tedy pochyb o tom, že uváděl-li při podání vysvětlení nepravdivé údaje o průběhu předmětného převozu M. K. a o jeho zranění, pak jeho jednání jednoznačně směřovalo k tomu, aby pomohl obviněnému nprap. M. U. vyhnout se trestnímu stíhání.

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že obviněný prap. M. Š. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného prap. M. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. září 2013


Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše Novotná