4 Tdo 679/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2012
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



4 Tdo 679/2012-26

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2012 dovolání obviněného Z. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 30/2012, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 215/2011, a rozhodl t a k t o :

Dovolání obviněného Z. R. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu
o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 89 T 215/2011, byl obviněný Z. R. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

v přesně nezjištěné době nejméně od 2. dubna 2005 do 26. srpna 2011 v B., ve společně obývaném domě na V., psychicky a fyzicky týral svoji matku A. R., a svého otce P. R., a to tak, že zpravidla v podnapilém stavu, matce s četností nejméně 3-4x týdně vulgárně nadával výrazy slovenská kunda, kurva, piča, zmrd, děvka, slovenskej zmrd a deviant a svého otce s četností 3-4x týdně urážel slovy, že je pičus, kokot, zmrd, deviant, blbec a dcerofil , dále oběma opakovaně vyhrožoval zabitím, vyhozením domu do povětří a tím, že špatně skončí, vůči matce šermoval rukama a naznačoval údery a dále oba napadal i fyzicky, matku tak, že jí s četností 3-4x do týdně kroutil rukama, bouchal ji do zad a žduchal, tahal za nohy z křesla a s četností přibližně 1x za tři měsíce ji škrtil, kdy dne 25. 8. 2011 kolem 22.30 hodin ji kopl do nártu pravé nohy a způsobil jí otok, a svého otce napadal tak, že asi před šesti lety jej udeřil pěstí do levého ucha, na které od té doby špatně slyší, asi před pěti lety jej v podnapilém stavu škrtil, mačkal mu hrudník a roztrhal mu košili a dále ho s četností 3-4x do týdne žduchal a v několika případech ho i škrtil, přičemž oběma svým jednáním způsoboval modřiny a další poranění.

Za tento zločin byl obviněný Z. R. odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

V zákonné lhůtě podané odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 89 T 215/2011, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 30/2012, jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný Z. R. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 30/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. 89 T 215/2011, dovolání, ve kterém napadl rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že trvá na své předchozí obhajobě, v rámci které po celou dobu řízení tvrdí, že nesouhlasí s tím, co bylo uvedeno v obžalobě, že se nedopustil škrcení ani bouchání, že nesouhlasí s intenzitou a četností jednání popsaného v obžalobě, přičemž v rámci obhajoby uvedl důvody nedorozumění a neshod s rodiči a popsal podrobně jednání, ke kterému mezi ním a rodiči došlo. Příčinou těchto nedorozumění a neshod bylo především prohledávání jeho osobních věcí ze strany rodičů, s čímž on nesouhlasil a vyčítal jim to.

Na své předchozí výpovědi před policejním orgánem i před soudem odkázal i ve svém dovolání. Dle názoru dovolatele jeho výpověď nebyla vyvrácena žádným z provedených důkazů a nebylo tedy nade vší pochybnost prokázáno, že by se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Poukázal na část výpovědi poškozeného P. R. v tom směru, že špatné chování dovolatele se mělo stupňovat toliko poslední dva měsíce. S ohledem na tento časový údaj se domnívá, že nebylo možno dospět k závěru o naplnění všech znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, tedy že v jeho případě nelze hovořit o jednání vůči více osobám a o jednání trvající v takové podobě po delší dobu.

Dovolatel dále namítl nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, i když konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že tato námitka nezakládá dovolací důvod. Dle názoru dovolatele by účelu trestu mohlo být dosaženo i trestem výrazně mírnějším, přičemž poukázal na to, že při rozhodování o trestu nebyly respektovány zásady vztahující se k problematice ukládání trestů.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně že užije správné právní kvalifikace činu.

K dovolání se písemně vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podle něhož z uplatněných dovolacích námitek obviněného vyplývá, že ani jedna z nich nenapadá nesoulad skutkových zjištění, jež jsou popsána ve skutkových větách a zákonných znaků trestného činu, jímž byl znán vinným. Dovolatel brojí výlučně proti hodnocení důkazu tak, jak je provedly soudy, a prosazuje vlastní skutkovou verzi případu. Rovněž námitky týkající se absence zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle § 199 odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku naprosto nevycházejí ze skutkových zjištění vylíčených ve skutkových větách. I tyto námitky jsou podloženy vlastní skutkovou verzí dovolatele, podle níž se vůči svému otci žádného závadného jednání nedopouštěl, a pokud ano, pak po dobu asi dvou měsíců. Podle skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě se ovšem obviněný dopouštěl intenzivního fyzického a psychického násilí vůči oběma svým rodičům, a to po dobu cca šesti let. Za delší dobu ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se v praxi v návaznosti na intenzitu týrání považuje doba řádově několika měsíců; pokračování v trestném činu po dobu několika let tedy představuje páchání činu po delší dobu zcela evidentně.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)

Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).

V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal nesprávnost užité právní kvalifikace jeho jednání, avšak s primárním vlastním hodnocením důkazů a s vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu, neodpovídající tomu skutkovému stavu, který byl soudem objektivně zjištěn. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku pouze zopakoval své námitky uplatněné v rámci obhajoby v průběhu předchozího řízení, tedy tvrzení, že jednání, které mu je kladeno za vinu, se nedopustil, že nedorozumění a neshody s rodiči probíhaly jinak, než jak je uvedeno v obžalobě a ve skutkových zjištěních soudu a že soudy nesprávně hodnotily důkazy, když dle názoru dovolatele z nich jeho vina jednoznačně nevyplynula a obhajoba nebyla vyvrácena. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

V souladu s použitým zákonným dovolacím důvodem není ani námitka dovolatele týkající se použité právní kvalifikace jeho jednání podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. I tuto námitku totiž dovolatel opřel pouze o vlastní vyhodnocení svědecké výpovědi jeho otce P. R., resp. o pouhou část této výpovědi, dle které dovolatel narozdíl od soudu dovodil, že jeho jednání nesměřovalo vůči více osobám a že se ho nedopouštěl po delší dobu. Dovolatel zjevně ve snaze zpochybnit skutkový závěr soudu poukázal jen na tu část tvrzení poškozeného, v níž uvedl, že jednání dovolatele se mělo stupňovat po dobu posledních dvou měsíců. Dovolatel však nepoukázal na celou výpověď svého otce, stejně jako na další důkazy, opravňující učinit skutkové závěry tak, jak jsou uvedeny ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Použitá právní kvalifikace skutku je tak s těmito skutkovými závěry v souladu.

Zvolenému dovolacímu důvodu stejně jako kterémukoli jinému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu neodpovídá ani námitka dovolatele směřující proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Této skutečnosti si je ostatně dovolatel vědom a ve svém mimořádném opravném prostředku to ostatně také výslovně uvedl. Brojit proti uloženému trestu umožňuje zákonný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 365h odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak pouze za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádná z těchto podmínek není v posuzovaném případě dána a tvrzení, že soud při ukládání trestu nerespektoval hmotněprávní ustanovení zákona není ničím, mimo subjektivní pocit dovolatele, zdůvodněno. Obviněnému lze přisvědčit v závěru, že uložený trest je velmi přísný, je však uložen v intencích § 39 tr. zákoníku při zohlednění § 41 a 42 tr. zákoníku, je druhem trestu, který je možno za zločin, jehož se dopustil, uložit a nejde o trest uložený mimo trestní sazbu. V tomto směru je proto třeba na uloženou sankci pohlížet jako na trest, který je v souladu se zákonem.

V posuzovaném případě nekonstatoval Nejvyšší soud ani tzv. extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Existenci extrémního nesouladu učiněných skutkových zjištění s jejich právním hodnocením ostatně dovolatel ani explicitně nenamítl.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného Z. R. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 25. června 2012


Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á