4 Tdo 659/2011
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 202 odst. 2 písm. b) tr. ř., § 314b a násl. tr. ř., čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb.




4 Tdo 659/2011-21


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovolání obviněného
V. V.
, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 518/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 79/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného
o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 2 T 79/2010, byl obviněný V. V. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku daného rozsudku dopustil tím, že dne 8. 9. 2008 v P. pod záminkou půjčky vylákal od J. P. finanční částku 120.000,- Kč, když se zavázal půjčené peníze vrátit nejpozději do 22. 9. 2008, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své špatné finanční situaci a zadluženosti nebude schopen závazku dostát a peníze ve lhůtě splatnosti ani později vrátit, způsobil tak J. P. škodu ve výši nejméně 120.000,- Kč.


Za uvedené jednání byl obviněný V. V. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost uhradit poškozenému J. P. částku 120.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 100,- Kč denně od 23. 9. 2008 do úplného zaplacení dlužné částky a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.


Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 2 T 79/2010, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 518/2010, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.


Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 518/2010, podal následně obviněný V. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Dovolatel v dovolání namítl, že postupem soudu prvního a druhého stupně byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti (jako obviněného) u hlavního líčení, čímž byl krácen na svých právech, neboť soud prvního stupně projednal věc podle § 202 odst. 2 tr. ř. v jeho nepřítomnosti. Přípravné řízení ve věci bylo vedeno jako zkrácené podle § 179a a násl. tr. ř., v jehož rámci nebyl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na jeho doplnění. K samotné posuzované půjčce obviněný uvedl, že neměl v úmyslu poškozeného podvést a peníze mu nevrátit a poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného, z čehož dovozuje absenci potřebné subjektivní stránky příslušného trestného činu. Dále obviněný podotkl, že byl předvolán k hlavnímu líčení konanému dne 26. 8. 2010, avšak z účasti na tomto hlavním líčení se dne 26. 8. 2010 řádně telefonicky omluvil a následně zaslal i písemnou omluvu. Hlavní líčení však bylo přesto konáno, i když nebyly splněny podmínky ve smyslu § 202 odst. 2 písm. b) a odst. 3 tr. ř.


Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 2 T 79/2010.


Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dle jeho názoru omluvu obviněného z hlavního líčení nařízeného na dne 26. 8. 2010 (z důvodu, že na konání tohoto hlavního líčení zapomněl) zjevně nelze považovat za řádnou, navíc ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. jako podmínku své aplikace existenci či neexistenci omluvy obviněného ani nestanoví. Podle zásady definované v ustanovení § 314b odst. 1 tr. ř. se trestní stíhání ve věcech, v nichž se konalo zkrácené přípravné řízení, zahajuje doručením návrhu státního zástupce na potrestání soudu. Nedochází zde tedy k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a k vedení vyšetřování, které tak ani nemůže skončit. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se tak právní důsledky této fáze trestního řízení v plném rozsahu nemohou uplatnit. Jedním z takových důsledků je, že obviněnému není (a ani nemůže být) postupem podle § 166 odst. 1 tr. ř. umožněno prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (které nebylo konáno). Ve vztahu k § 202 odst. 2 tr. ř. lze potom dovodit, že podmínka realizace hlavního líčení v podobě umožnění obviněnému prostudování spisů, resp. sdělení návrhů na doplnění vyšetřování, se v takovém případě neuplatní. Okresní soud v Prostějově tedy svým postupem nepochybil. Obviněný v podaném dovolání zpochybnil i naplnění podmínek ve smyslu § 202 odst. 3 tr. ř., avšak toto ustanovení neobsahuje žádné pokyny k tomu, kdy je možné konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tudíž nedošlo.


K námitce obviněného, že nebyla prokázána potřebná subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je zřejmé, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., proto ani tuto námitku obviněného nelze považovat za právně relevantní.


Na základě shora popsaných skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.


Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).


Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. V.


Obviněný podal dovolání z důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.


Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.


Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 26. 8. 2010 konat hlavní líčení v předmětné věci v nepřítomnosti obviněného.


Nejvyšší soud České republiky z předloženého spisového materiálu zjistil, že přípravné řízení v dané věci bylo vedeno jako zkrácené přípravné řízení podle § 179a a násl. tr. ř. a dne 8. 3. 2010 bylo obviněnému V. V. sděleno podezření ve formě Záznamu o sdělení podezření . Následně byl obviněný vyslechnut v procesním postavení podezřelého.


Hlavní líčení ve věci bylo nařízeno nejprve na 13. 5. 2010, poté bylo na žádost obviněného přeloženo na 3. 6. 2010 a poté opět z důvodů na straně obviněného přeloženo na 26. 8. 2010 v 10.30 hod. Dne 26. 8. 2010 v 10.20 hod. obviněný telefonicky sdělil rozhodujícímu soudu, že na hlavní líčení zapomněl a že žádá o jeho odročení. Okresní soud v Prostějově však omluvu obviněného nepřijal a hlavní líčení dne 26. 8. 2010 konal.


Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), upravuje § 202 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení se může v nepřítomnosti obžalovaného hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.


Je třeba zdůraznit, že hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obviněného i ve zjednodušeném řízení po podání návrhu na potrestání po zkráceném přípravném řízení, ale je zde nutné uplatnit určité zvláštnosti, které se takového způsobu řízení týkají. (srov. Trestní řád, Komentář II. díl, Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. a kol., nakladatelství C. H. Beck, 6. doplněné a přepracované vydání, 2008). Jednou z nich je přitom zásada definovaná v ustanovení § 314b odst. 1 tr. ř., podle níž se trestní stíhání ve věcech, v nichž se konalo zkrácené přípravné řízení, zahajuje doručením návrhu státního zástupce na potrestání soudu. U zkráceného přípravného řízení tedy nedochází k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a následně k vedení vyšetřování, z čehož je nutno dovodit, že u takového typu řízení nemůže dojít ani ke skončení vyšetřování ve smyslu § 166 tr. ř. Je zřejmé, že za této situace obviněnému postupem podle § 166 odst. 1 tr. ř. nemůže být umožněno prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, když žádné vyšetřování konáno nebylo.


Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tak třeba vycházet ze skutečnosti, že podmínka realizace hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného v podobě umožnění obviněnému prostudovat spis, resp. sdělit návrhy na doplnění vyšetřování (ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř.), se v případě zkráceného přípravného řízení neuplatní. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, opačný výklad by nutně vedl k tomu, že ve věcech, v nichž bylo konáno zkrácené přípravné řízení, vůbec nelze hlavní líčení bez přítomnosti obviněného provést, což by bylo v rozporu jak s teoretickým výkladem souvisejících ustanovení (pokud je možné konat hlavní líčení bez obviněného ve složitějších věcech, ve kterých nebylo možné postupovat formou zjednodušeného přípravného řízení, tím spíše je možné takové hlavní líčení konat ve věcech jednodušších, v nichž takový postup užitý byl), tak i se soudní praxí. Navíc práva vyjmenovaná v ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. měl obviněný možnost uplatnit v řízení před soudem.


K nesprávnému postupu soudů prvního a druhého stupně rozhodujících ve věci nedošlo podle mínění Nejvyššího soudu České republiky ani při posuzování omluvy obviněného z účasti u hlavního líčení konaného dne 26. 8. 2010, kdy obviněný 10 minut před začátkem hlavního líčení soudu telefonicky sdělil, že na hlavní líčení zapomněl a požádal o odročení. Je nepochybné, že zmíněnou omluvu nelze považovat za řádnou ani důvodnou, navíc ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. jako podmínku své aplikace existenci či neexistenci omluvy obviněného ani nestanoví. Správně bylo tedy postupováno i podle ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř., když soud rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.


Rozhodnutí nalézacího soudu o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je tedy nutno považovat za správné. Obviněný se k hlavnímu líčení konanému dne 26. 8. 2010 v 10.30 hodin nedostavil, svou nepřítomnost řádně neomluvil a byly splněny všechny podmínky stanovené v ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.


Nejvyšší soud České republiky se zabýval nepřítomností obviněného u hlavního líčení konaného dne 26. 8. 2010 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2, věty první, Listiny základních práv a svobod a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.


Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02, aj.).


S výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení (popř. veřejné zasedání). Je důležité, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebylo dotčeno soudní řízení jako celek v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 249/2011).


Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn. Postup nalézacího soudu, který neakceptoval požadavek obviněného na v pořadí již třetí odročení hlavního líčení, navíc z důvodu, že na jeho konání zapomněl, a rozhodl se provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, nelze považovat za takový zásah do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat. Příslušný soud měl k takovému rozhodnutí zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.


Nejvyšší soud České republiky považuje za vhodné doplnit, že osobní účast obviněného při hlavním líčení je především jeho právem. Jestliže jej nevyužije, k účasti ho nelze nutit a za splnění zákonem stanovených podmínek může tedy soud rozhodnout o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, a to i za situace, kdy bylo ve věci konáno zkrácené přípravné řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 307/2007).


Je tedy možno uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo a v této části shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.


Dalším dovolacím důvodem uplatněným v dovolání obviněného je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítá, že v době sjednávání půjčky nejednal s podvodným úmyslem a že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.


Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.


Trestného činu podvodu se podle ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.


V případě projednávané věci bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný na poškozeném vylákal poskytnutí půjčky ve výši 120.000,- Kč, ač si vzhledem ke své špatné finanční situaci musel být vědom toho, že nebude schopen půjčku řádně vrátit. Půjčku totiž na poškozeném vylákal v době, kdy byl poživatelem částečného invalidního důchodu jehož výše nepřesahovala 5.000,- Kč a na jeho majetek byly vedeny exekuce pro závazky, jejichž jistiny přesahovaly 550.000,- Kč. Je tak zcela zřejmé, že obviněný se nacházel v situaci, kdy nemohl předpokládat, že by mohl být schopen půjčku splatit. Musel být tedy minimálně srozuměn s tím, že půjčku nesplatí, tedy jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Příslušný soud svá skutková zjištění opřel převážně o výpověď poškozeného J. P., která je ve shodě s dalšími listinnými důkazy, tj. zejména s předmětnou smlouvu o půjčce ze dne 8. 9. 2008 uzavřenou mezi obviněným a poškozeným a podepsanou u notáře. O finanční situaci obviněného v době spáchání skutku svědčí množství soudních rozhodnutí podrobně specifikovaných v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně (tj. rozhodnutí o povinnosti zaplatit finanční částky, o nařízení exekucí či výkonu rozhodnutí).


Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný V. V. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.


Posledním dovolacím důvodem, který obviněný V. V. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).


K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.


V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.



Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., proto na tato odůvodnění (viz výše) odkazuje.


Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


S ohledem na učiněný závěr Nejvyšší soud České republiky již nerozhodoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. června 2011


Předseda senátu

JUDr. Jiří Pácal