4 Tdo 640/2013
Datum rozhodnutí: 03.07.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 640/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. července 2013 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 55 To 316/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 139/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 139/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákona), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

v J. n. N. v přesně nezjištěné době koncem listopadu 2007 po předchozí dohodě s cílem neoprávněně získat finanční prospěch předal P. P., motorové vozidlo zn. Mercedes Benz, které užíval na základě smlouvy o nájmu vozidla uzavřené dne 26. 4. 2007 mezi společností Nexya, s.r.o., jako nájemcem, za kterou jednal na základě plné moci a společností SP CAR, spol. s r. o., jako pronajímatelem, aby ho v L. za úplatu předal osobě, která měla mít zájem o převzetí práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu na uvedené vozidlo uzavřené dne 26. 4. 2007 mezi společností CAC Leasing, a.s., jako pronajímatelem a společností SP CAR, spol. s r.o., jako nájemcem vozidla a P. P. v L. koncem listopadu 2007 předal uvedené vozidlo P. R., a obdržel od něj částku 200.000,- Kč z dohodnutých 300.000,- Kč, kterou ihned předal obviněnému, když tohoto jednání se dopustil přesto, že nebyl vlastníkem vozidla a ani podle smlouvy o nájmu vozidla nebyl oprávněn bez souhlasu přenechat vozidlo třetí osobě k užívání a jednáním způsobil společnosti CAC Leasing, a.s., nyní UniCredit Leasing CZ, a.s., P., R., škodu ve výši nejméně 728.280,- Kč.

Za popsané jednání byl obviněný J. V. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 41 T 10/2009, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2011 v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 6 To 59/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 139/2011, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, podal následně nejvyšší státní zástupce dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1520/2012, dovoláním napadené usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podstatou rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zjištění související s chybnou aplikací zásady zákazu reformace in peius, pokud byl zákaz reformace in peius vedle trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2009, vztažen i na řízení vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 139/2011, tedy na samostatné trestní řízení v nyní posuzované věci.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci se proto danou trestní věcí opětovně zabýval v intencích zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu a rozhodl rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 55 To 316/2012, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu a obviněnému podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně ohledně obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 41 T 10/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 6 To 59/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 55 To 316/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že jiným hmotně právním posouzením pro danou věc je skutečnost vlivu délky řízení na výši ukládaného trestu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud při svém rozhodování o výši trestu nevzal v úvahu základní zásady trestního řízení pro stanovení výše trestu (§ 38 odst. 1 tr. zákoníku, § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04), neboť příslušná soudní řízení, ke kterým byl ukládán souhrnný trest, trvala dlouhou dobu a dle obviněného byla stižena řadou procesních vad na úkor jeho osoby, proto mu měl být trest mimořádně snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku. Dále dovolatel podotkl, že při rozhodování nebyly vzaty v úvahu veškeré polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku (je invalidním důchodcem s psychickými a dalšími zdravotními problémy, trestná činnost byla spojena s jeho neúspěšnými podnikatelskými aktivitami, od roku 2008 nepodniká, vede řádný život, stal se věřícím, neužívá alkohol, drogy, nekouří, společně s družkou vychovává dvě malé děti, vždy řádně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ve výkonu trestu se chová řádně, plní veškeré podmínky včetně nákladů spojených s trestním řízením). Na základě uvedených skutečností se domnívá, že v jeho případě není nutno vycházet při ukládání souhrnného trestu z hraničního limitu skutkové podstaty trestného činu.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci sám rozhodl ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že dovolací námitky obviněného J. V. směřují výlučně vůči údajné nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy dle jeho názoru měl odvolací soud aplikovat ustanovení § 58 tr. zákoníku a uložit mu trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to zejména s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení.

Dle dosavadní soudní judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 531/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 3 Tdo 631/2012, apod.) je zřejmé, že námitku nepřiměřené délky trestního řízení je třeba považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za námitku právně relevantní, v daném případě se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezovalo ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona (nyní obecné zásady trestání § 37 až § 45 tr. zákoníku). V ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku je výslovně zakotvena povinnost soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.

Délku řízení je nutno posuzovat jednotlivě u každého případu, jak konstatovala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu České republiky (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03 a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

V případě projednávané trestní věci bylo příslušné trestní stíhání obviněného J. V. zahájeno dne 31. 10. 2009, trvá tedy přes tři a půl roku, kdy od spáchání skutku uplynulo přes pět a půl roku. Je pravdou, že takovou délku trestního řízení nelze považovat za zcela obvyklou, na druhé straně však nebyly zjištěny (a ani obviněný v dovolání konkrétně nespecifikuje) žádné tak zásadní průtahy v řízení, aby je bylo možno obviněnému kompenzovat uložením mírnějšího trestu. Navíc z odůvodnění rozhodnuti odvolacího soudu je zřejmé, že délka trestního řízení se do výše trestu promítla, když Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci uložil obviněnému trest na samé dolní hranicí zákonné trestní sazby v trvání pěti roků (v rámci trestní sazby od pěti do deseti let podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku), kdy vzal v úvahu okolnosti související s hodnocením stupně společenské škodlivosti jednání obviněného a v této souvislosti i osobu obviněného, který byl opakovaně odsouzen pro majetkovou a hospodářskou trestnou činnost k citelným nepodmíněným trestům odnětí svobody, přičemž stupeň společenské škodlivosti byl zvyšován výší způsobené škody a skutečností, že trest byl ukládán za více úmyslných trestných činů, na druhou stranu byl však snižován dobou, která uplynula od posuzovaného jednání.

Pokud se týká námitky nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, otázkou, zda přiměřenost či nepřiměřenost uloženého trestu může být úspěšně namítána v dovolání prostřednictvím některého z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, se Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti již zabýval a dospěl k závěru, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

Jestliže v případě posuzované věci dovolatel namítá vadu spočívající v nepoužití ustanovení § 58 tr. zákoníku na základě hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a současně vytýká soudu, že mu uložil trest nepřiměřeně přísný, pak by to - pokud by taková námitka byla považována za právně relevantní - neznamenalo nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by však bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. řádu) nefunkční a nadbytečný, protože i uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu mimo trestní sazbu by nutně vždy muselo být považováno především za porušení hmotného práva (tj. určitého ustanovení tr. zákoníku) a tudíž za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z logiky důvodů, o které se může opírat dovolání jako mimořádný opravný prostředek, ovšem plyne, že pokud jde o výrok o trestu, musí jít o podstatně užší a přísněji vymezené důvody než v odvolání jako řádném opravném prostředku. Jinými slovy, má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě v úvahu nepřichází (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012).

Rovněž je na místě zdůraznit, že podstata zásady soudní individualizace trestu tkví v hodnocení osoby pachatele, jehož těžiště je nutno hledat v řízení u nalézacího soudu. Odporovalo by povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku provádět přezkum obdobný přezkumu prováděnému v řízení o řádném opravném prostředku. K nápravě skutkových vad totiž není určen ani jeden z dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. Jinými slovy řečeno, pokud by ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňovalo přezkoumat jakýkoliv výrok o trestu pro jeho nepřiměřenost z hlediska ustanovení hmotného práva, odporovalo by koncepci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu, kdyby vedle citovaného dovolacího důvodu zákon připouštěl podat dovolání ještě z jiného důvodu. Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu by byla z tohoto pohledu zcela nadbytečná.

Nejvyšší soud na základě výše rozvedených skutečností uzavřel, že námitka obviněného, že v jeho případě soud nevyužil moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádnému jinému ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (byť neuplatněných) neodpovídá a stejný závěr je třeba vztáhnout i na tvrzení dovolatele, že při rozhodování nebyly vzaty v úvahu veškeré polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení § 41 tr. zákoníku (srov. R 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého námitky vůči pochybení soudu spočívajícím v neadekvátním druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávnému vyhodnocení kritérií nyní uvedených v § 38, § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení příliš přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu).

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikováno též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003 tr.)

Odvolací soud tedy postupoval v souladu s trestním zákonem, když u obviněného J. V. shledal podmínky pro uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, v odůvodnění napadeného rozsudku popsal všechny okolnosti, kterými se při úvaze o výši trestu řídil a Nejvyšší soud se s jeho názory ztotožnil.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. července 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná