4 Tdo 616/2013
Datum rozhodnutí: 03.09.2013
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.



4 Tdo 616/2013-26

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 14/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013 i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2013 sp. zn. 7 T 14/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 1. 2013 sp. zn. 7 T 14/2006 ve výroku I. podle § 231 odst. 1 tr. ř. za použití § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. Š. pro zde uvedené skutky popsané v části A) pod bodem 1-13, v části B) pod bodem 1-26, v části C) pod bodem 1, v části D) pod bodem 1-4, v části E) pod bodem 1-36, jimiž způsobil škodu v celkové výši 38.572.878,60 Kč, ve kterých obžaloba spatřovala dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť je zde okolnost uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ve výroku II. dále podle § 71 odst. 2 tr. ř. rozhodl o tom, že se obviněný propouští z vazby, neboť pominul důvod vazby.

Proti oběma výrokům tohoto usnesení podal státní zástupce stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to jak výrokem I. ohledně zastavení trestního stíhání obviněného, tak výrokem II. ohledně jeho propuštění z vazby.

Citované rozhodnutí soudu druhého stupně vztahující se k zastavení trestního stíhání obviněného (bod I.) napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného a to z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle jeho názoru totiž bylo soudy rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení a vydaná rozhodnutí ve věci. Dále zpochybnil právní závěr obou soudů nižších stupňů o naplnění podmínky čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. (dále jen amnestie ), tedy že od zahájení trestního stíhání obviněného Š. uplynulo k datu vydání amnestijního rozhodnutí více než osm let. Nejprve citoval zmíněný článek II a uvedl, že trestní stíhání proti obviněnému Š. bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 13. 4. 2004 podle § 160 odst. 1 tr. ř. a již od jeho zahájení bylo celé trestní řízení proti němu vedeno v režimu § 302 a násl. tr. ř., tedy jako proti uprchlému, a v tomto režimu bylo také řízení pravomocně skončeno odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2007 sp. zn. 7 T 14/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 12 To 49/2007. Nejvyšší státní zástupce proto shrnul, že v relativně krátké době po zahájení trestního stíhání a bez průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení došlo k podání obžaloby a odsouzení obviněného Š. Teprve později, kdy byl obviněný v cizině zadržen a deportován do České republiky, kde začal vykonávat uložený trest odnětí svobody, požádal o zrušení odsuzujícího rozsudku a provedení nového hlavního líčení v jeho trestní věci.

Trestní stíhání proti obviněnému Š. bylo tedy reálně v jeho přítomnosti na území České republiky vedeno od doby jeho zadržení v cizině dne 28. 10. 2012 do dne 14. 1. 2013, kdy bylo pravomocně ve věci rozhodnuto Vrchním soudem v Praze, tedy méně než 3 měsíce. Dovolatel se domnívá, že tyto okolnosti případu vedou k závěru, že obviněný Š. je vyloučen z dobrodiní čl. II amnestie, neboť v jeho případě bylo celé dosavadní trestní řízení vedeno jako řízení proti uprchlému. Tuto situaci zapříčinil svým úmyslným jednáním sám obviněný, takže v žádném případě nebyla způsobena orgány činnými v trestním řízení. Při výkladu pojmu s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému ve smyslu předmětného čl. II je nutno podle nejvyššího státního zástupce vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn. že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie. Nastíněný výklad pak nejlépe odpovídá záměru prezidenta republiky zastavit trestní stíhání v těch případech, kdy na délku řízení nemělo žádný vliv chování uprchlého, to znamená, kdy obviněný byl plně k dispozici českým orgánům činným v trestním řízení. Tyto okolnosti však v posuzovaném případě nenastaly.

Odborná veřejnost (viz doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., JUDr. Jiří Říha, Ph.D., Trestněprávní revue č. 2/2013) na příkladech zdůvodnila neakceptovatelnost jazykového výkladu zmíněného článku, neboť pokud by bylo rozhodné datum, tedy zda se ke dni 1. 1. 2013 vedlo či nevedlo řízení proti uprchlému, pak je lhostejné, jak dlouho se řízení proti uprchlému vedlo nebo kdy pominulo. Amnestie by tak nedopadala na obviněného, proti němuž se vedlo trestní stíhání třeba deset let, když např. k 31. 12. 2012 bylo rozhodnuto (nebo v přípravném řízení učiněn záznam do spisu), že se povede řízení proti uprchlému. Naopak by při tomto výkladu amnestie dopadla na obviněného, jestliže by se vedlo trestní stíhání proti uprchlému třeba i deset let a v poslední den roku by pominuly důvody řízení proti uprchlému. Oba příklady ukazují na absurdnost formálního výkladu, určitou nahodilost a ve svých důsledcích nerovnost. Uvedení autoři pak preferují teleologický výklad, který podle nich není ani v rozporu s výkladem jazykovým, jenž nejlépe zachovává rovný přístup ke všem obviněným , podle kterého nelze dobu vedení trestního řízení proti uprchlému započítávat do celkové doby vedení trestního řízení. S tímto výkladem se ztotožnil i nejvyšší státní zástupce.

Dovolatel dále upozornil na to, že v průběhu trestního stíhání obviněného vydal policejní orgán dne 7. 3. 2005 usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání obviněného Š. podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. pro dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kdy se jednalo o dílčí skutek ze dne 11. 11. 2002, který je v nyní napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové specifikován pod bodem I/E/8. Dále policejní orgán vydal dne 15. 3. 2006 usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání obviněného Š. podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř., kterým byl obviněný stíhán pro dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. popsaného v usnesení napadeném dovoláním pod bodem I/E/5, když tento skutek měl obviněný spáchat jednáním ze dne 30. 8. 2002. Na případ těchto samostatných dílčích skutků nemůže s odkazem na § 12 odst. 12 tr. ř. zcela jednoznačně dopadnout čl. II amnestie. Samotné tyto dva dílčí skutky je třeba s ohledem na výši způsobené škody kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., platného do 31. 12. 2009, přičemž ohledně těchto skutků bylo prokazatelně trestní stíhání zahájeno až po 1. 1. 2005. V případě těchto skutků trestní stíhání obviněného Š. proto v důsledku shora uvedeného nepřesáhlo délku osmi let ani včetně započtení doby jeho pobytu mimo území České republiky.

Podle nejvyššího státního zástupce nebrání podání dovolání v neprospěch obviněného ani ustanovení § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť ve věci nemělo být rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vůbec aplikováno, protože se na čin, který byl předmětem trestního řízení, nevztahuje. Zmíněné ustanovení § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř. dopadá pouze na ty případy, v nichž mimořádný opravný prostředek nesměřuje přímo a výlučně proti samotné aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.

Nejvyšší státní zástupce proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce a uvedl, že rozhodnutí napadené dovoláním považuje za správné. V posuzovaném případě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podle jeho názoru ani nelze uplatnit, neboť napadeným rozhodnutím (tj. rozhodnutím Vrchního soudu v Praze) nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, ale byla jím zamítnuta stížnost podaná státním zástupcem proti rozhodnutí krajského soudu.

Měl-li by Nejvyšší soud hodnotit dovolání z jiného důvodu, než je v něm výslovně uveden, což je podle přesvědčení obviněného nepřípustné, bylo by na místě uvažovat pouze o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro zamítnutí stížnosti státního zástupce však ani nejvyšší státní zástupce nenapadá. Dovozovat z podaného dovolání, v čem by měl být spatřován důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.ř., aniž by to bylo v dovolání výslovně uvedeno, není možné, a obviněný se pak může těžko k podanému dovolání vyjadřovat. Protože důvody dovolání po ukončení dovolací lhůty nelze měnit, pak i z tohoto důvodu musí být dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné Pro úplnost obviněný poukázal na to, že v daném případě nelze použít ani ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. a učinit výzvu k doplnění dovolání, neboť dovolání nejvyššího státního zástupce náležitosti ve smyslu § 265f tr. ř. sice splňuje, ale jsou v něm uvedeny chybně.

Přestože obviněný navrhuje podané dovolání nejvyššího státního zástupce z procesních důvodů odmítnout, vyjádřil se též k jeho obsahu ve věci samé a domnívá se, že ani v tomto směru nemůže dovolání obstát.

Právo prezidenta republiky vyhlásit amnestii považuje obviněný za právo garantované čl. 63 Ústavy České republiky, které není, jak se nesprávně tvrdí v mediální hysterii, která se kolem udělené amnestie strhla a která je výrazem politického boje oponentů prezidenta, nějakým monarchistickým přežitkem, ale vyjádřením principu dělby moci mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Na principu dělby moci pak jsou založeny všechny ústavy demokratických států. Prezident republiky Václav Klaus udělil za deset let svého funkčního období pouze jedinou amnestii. Zpochybňování práva udílet amnestii a snaha o její oklešťování by bylo závažným narušením ústavního pořádku České republiky, který je, jak bylo rozvedeno shora, založen na principu dělby moci, a v konečném důsledku pak závažným zásahem do práv občanů, na něž se rozhodnutí o amnestii vztahuje. Dospěl-li prezident k závěru, že vyhlášením amnestie je třeba působení soudní moci korigovat (v tomto případě právě ukončením trestních stíhání, která se vedou nepřiměřeně dlouhou dobu), nelze jeho právo žádným způsobem zpochybňovat a přezkoumávat. Obviněnému (ale ani soudu) nepřísluší hodnotit pohnutky prezidenta k tomuto kroku, jeho správnost a zejména upravovat znění amnestie nějakým výkladem. Text rozhodnutí o amnestii již z podstaty tohoto institutu nelze podle obviněného vykládat jinak než doslovně a doslovný výklad zcela jasně svědčí pro zákonnost napadeného rozhodnutí. Ke dni vyhlášení amnestie bylo trestní stíhání proti obviněnému vedeno více než osm let, sazba za trestný čin podle § 250 odst. 4 tr. zákoníku (správně má být uvedeno tr. zák.) činí méně než 10 let a ke dni vydání amnestie nebylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání proti uprchlému. Podmínky pro použití amnestie je zcela nepochybně nutno posuzovat podle stavu ke dni vydání amnestie. Pokud by měl prezident v úmyslu vyloučit z dobrodiní amnestie osoby, které samy průtahy v trestním řízení způsobily, či osoby, proti kterým bylo řízení proti uprchlému vedeno jen po určitou dobu, mohl by to jednoduše jen několika slovy v textu amnestie vyjádřit. To se však nestalo a nelze dodatečně spekulovat o úmyslech prezidenta a snažit se poměřovat jeho rozhodnutí nějakými zásadami rovnosti a spravedlnosti.

Každá amnestie, kterých bylo v průběhu posledních desetiletí vícero, je podle obviněného dobrodiním pro určitou část odsouzených a vytváří nerovnost či nespravedlnost pro odsouzené jiné. Amnestie jsou udíleny zpravidla u příležitosti významných výročí nebo volby prezidenta a jeví se skutečně z hlediska rovnosti odsouzených jako nespravedlivé, když jeden z nich musí uložený trest vykonat a druhý nikoliv, jen s ohledem na to, že čin spáchal například před volbou prezidenta republiky. Z těchto principů by byla každá amnestie či udělení milosti nemravné. Prakticky záleží na zcela nahodilých okolnostech, zda se na některého z obviněných či odsouzených amnestie vztahuje či nikoliv. Některé amnestie jsou udělovány jen pro pravomocně odsouzené, tedy může záležet třeba jen na rychlosti doručení rozsudku poštou. Jiné amnestie se zase týkají pravomocně neskončených věcí, kdy zase naopak záleží třeba jen na skutečnosti, kdy bylo nařízeno hlavní líčení, zda bylo ze zcela nahodilých důvodů odročeno, a podle toho na některé obviněné amnestie dopadne či nikoliv. Proto také každá amnestie je až do posledního okamžiku utajována. I v projednávané věci použití amnestie záviselo na zcela nahodilých skutečnostech, tedy na tom, kdy byl obviněný dopaden a jak probíhalo další trestní řízení proti němu. Amnestie jako hromadné opatření nikdy nemůže řešit tyto jednotlivé případy a snažit se o nějakou spravedlnost a rovnost mezi jednotlivými odsouzenými.

Zastavení trestního stíhání nemůže bránit ani skutečnost, že pro dva ze 79 dílčích skutků bylo trestní stíhání zahájeno až později. Spojením věcí k projednání - zejména v případě, kdy se jednalo o pokračující trestnou činnost - se nepochybně jedná o jedno trestní stíhání, které nelze pro rozhodnutí o použití amnestie nějak rozlišovat. Rozhodnutí o amnestii hovoří o trestním stíhání jako o celku a nikoliv o některých dílčích úkonech, které v rámci něho byly prováděny.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti je podle obviněného nutno na jeho případ aplikovat amnestii. Z toho důvodu je dovolání podle něj nedůvodné, a zároveň je navíc i vyloučeno ustanovením § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř. Nebude-li dovolání odmítnuto, navrhl obviněný, aby bylo podle § 265j tr. ř. zamítnuto. V závěru svého vyjádření sdělil, že nesouhlasí s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v případech, v kterých to zákon neumožňuje, v neveřejném zasedání a neudělil souhlas s projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného), jež splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pokud obviněný prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření k podanému dovolání zpochybňuje správnost uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a poukazuje na to, že v konkrétním případě mohl být nanejvýš uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož Vrchní soud v Praze nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, nýbrž pouze zamítl stížnost státního zástupce proti takovému usnesení vydaného Krajským soudem v Hradci Králové, tak lze uvést, že takováto námitka je z ryze formálního hlediska důvodná. Na druhé straně je ale pravdou, že dovolání nejvyššího státního zástupce směřuje zejména proti soudnímu rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, ačkoli podle jeho názoru takové rozhodnutí vydáno být nemělo, jelikož na případ obviněného se rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nevztahovalo, což je námitka, která právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. naplňuje. Dovolací soud po zvážení nastalé situace dospěl k závěru, že návrhu obviněného na odmítnutí podaného dovolání z důvodu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. vyhovět nelze, neboť by se jednalo o přílišný formalismus, k němuž se Nejvyšší soud v minulosti neuchýlil ani v jiných obdobných případech, kdy např. takto formálně ne zcela přesně podal dovolání obviněný.

Nejvyšší soud se proto dále soustředil na zkoumání otázky důvodnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ten je dán v případě, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

O zastavení trestního stíhání obviněného J. Š. podle § 231 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 223 odst. 1 tr. ř. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 1. 2013, neboť zde byl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy nelze pokračovat v již zahájeném trestním stíhání a musí být zastaveno, nařídil-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet amnestii, které je zakotveno v čl. 63 odst. 1 písm. k) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava ), pro jehož platnost je podle čl. 63 odst. 3 Ústavy vyžadován spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Krajský soud v Hradci Králové považoval v trestní věci obviněného Š. za kumulativně splněné všechny podmínky abolice vymezené v čl. II amnestie ve znění: Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let .

Podstatou první dovolatelovy námitky je otázka, zda lze bez dalšího pohlížet na splnění podmínky pro zastavení trestního stíhání ve smyslu čl. II amnestie jen za předpokladu, že v okamžiku vyhlášení amnestie dne 1. 1. 2013 nebylo vedeno trestní stíhání proti uprchlému, aniž by byla vzata v úvahu celková doba trvání předchozího trestního stíhání, po kterou bylo trestní stíhání proti uprchlému vedeno. Po jejím přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku důvodnou.

Zmíněnou problematikou se již Nejvyšší soud obsáhle zabýval v usnesení ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 661/2013, v němž uvedl, že čl. II amnestie nelze aplikovat bez náležitého posouzení, zda byl obviněný podstatnou část trestního stíhání uprchlý podle § 302 a násl. trestního řádu, a rozhodnout o jejím použití jen proto, že v okamžiku vyhlášení amnestie již uprchlým nebyl, a to z jakéhokoli důvodu. Při tomto výkladu postrádá význam, že smyslem této abolice bylo ukončit trestní stíhání, která délkou svého trvání převyšují dobu 8 let, tzn. jsou neúměrně dlouhá, protože i jen u krátkodobého řízení proti uprchlému v den vyhlášení amnestie, které by se na délce vedení takového trestního stíhání vůbec neprojevilo, by došlo k vyloučení použití článku II amnestie. Na druhou stranu by amnestie dopadala na případy (jako je i projednávaná věc), kde naopak se obviněný po dlouhou dobu trestnímu stíhání vyhýbal, a bylo proto na základě § 302 a násl. tr. ř. vedeno řízení proti uprchlému, avšak krátce před vyhlášením amnestie toto zvláštní řízení skončilo a v trestním stíhání se v době vyhlášení amnestie pokračovalo již za účasti obviněného (příp. při využití oprávnění podle § 306a odst. 2 tr. ř. po zrušení pravomocného rozsudku). Takový výklad zohledňuje pouze nahodilou událost trvání řízení proti uprchlému k datu vyhlášení amnestie, a nikoliv dobu, po kterou bylo konáno v průběhu trestního stíhání řízení proti uprchlému. V důsledku toho tento výklad nekoresponduje s obecnými principy spravedlnosti a rovnosti .

Při výkladu pojmu s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému je třeba vycházet nejen z gramatického výkladu, ale i ze smyslu tohoto ustanovení, kdy je třeba zohlednit i účel vyloučení uprchlých osob z dobrodiní amnestie, která je v článku II založena na zohlednění délky trestního stíhání pro trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Jestliže hlavním smyslem této abolice je zastavit dlouhodobá trestní stíhání, je třeba tuto skutečnost promítnout i do zohlednění délky trvání řízení proti uprchlému v rámci celkové doby trestního stíhání. Proto je nutno vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.), a od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo řízení proti uprchlému. Trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 661/2013)

Trestní stíhání obviněného J. Š. bylo v souladu s ustanovením § 303 odst. 1 tr. ř., tedy v řízení proti uprchlému, vedeno již od samotného zahájení trestního stíhání, k němuž došlo dne 27. 4. 2004 doručením usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby, vydaného podle § 160 odst. 1 tr. ř. policejním orgánem dne 13. 4. 2004, ustanovenému obhájci obviněného Mgr. Stanislavu Kadečkovi. Poté byla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podána obžaloba ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 2 KZV 18/2004 na obviněného J. Š. a spoluobviněné J. P. a Z. P. (č. l. 3092-3117). Všichni tito obvinění byli posléze odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2007 sp. zn. 7 T 14/2006, přičemž obviněný Š. byl pro skutky zde popsané v části A pod body 1-13, v části B) pod body 1-26, v části C) pod bodem 1, v části D) pod body 1-4 a v části E) pod body 1-36 uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti v délce pěti let spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob a zákazu zastupovat právnické osoby na základě zmocnění, plné moci a prokury, a dále v zákazu vykonávat živnostenskou činnost s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej na úseku zprostředkovatelské činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. Rovněž bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 12 To 49/2007 zamítl odvolání všech tří obviněných směřujících proti uvedenému rozsudku v souladu s § 256 tr. ř. jako nedůvodná (č. l. 3356-3361). Za účelem vyžádání obviněného k výkonu trestu odnětí svobody byl dne 31. 7. 2007 předsedou senátu Krajského soudu v Hradci Králové vydán Evropský zatýkací rozkaz (č. l. 3401 3418) a posléze dne 8. 4. 2008 Mezinárodní zatýkací rozkaz (č. l. 3508 3529) podle § 384 odst. 1 tr. ř. i s dodatkem k němu souvisejícím se změnou právní úpravy (č. l. 4180-4184).

Po celou tuto dobu se obviněný trestnímu stíhání vyhýbal pobytem v cizině, čímž orgánům činným v trestním řízení neumožnil vedení řádného trestního stíhání v jeho přítomnosti.

Obviněný byl dne 28. 10. 2012 zatčen v S. D., D. r. na exteritoriálním území České republiky reprezentovaném palubou letadla letícího pod vlajkou České republiky (č. l. 4318) a umístěn ve Vazební věznici Praha-Pankrác. K jeho návrhu ze dne 14. a 16. 11. 2012 podle § 306a odst. 2 tr. ř. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 7 T 14/2006 (č. l. 4388) zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2007 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 12 To 49/2007 v části týkající se jeho osoby a rovněž všechna rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud jejich zrušením pozbyla svého podkladu. V posuzované věci se pak konalo dne 19. a 20. 12. 2012 hlavní líčení, které bylo odročeno na 30. - 31. 1. 2013. Na základě vyhlášené amnestie prezidenta republiky pak došlo k pravomocnému zastavení trestního stíhání obviněného vyhlášením usnesení Vrchního soudu v Praze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013 napadeného dovoláním.

Z naznačeného průběhu trestního řízení plyne, že trestní stíhání proti uprchlému obviněnému Š. bylo vedeno od 27. 4. 2004 do 19. 6. 2007, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2007 (to znamená tři roky, jeden měsíc a dvacet jedna dní), a posléze v jeho přítomnosti od 30. 11. 2012 do 14. 1. 2013. Je zřejmé, že v období od nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku až do okamžiku jeho zrušení dnem 30. 11. 2012 se trestní stíhání nekonalo, nelze jej proto zahrnout do rozhodné doby pro aplikaci abolice.

Od období od zahájení trestního stíhání ke dni 1. 1. 2013 (vyhlášení amnestie), což celkem činí osm let, sedm měsíců a třicet dva dní, je nutno odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému obviněnému, tedy dobu tří let, jednoho měsíce a dvaceti jedna dní, a rovněž dobu, kdy se trestní stíhání nekonalo, neboť bylo pravomocně skončeno, to znamená od 19. 6. 2007 do 30. 11. 2012. Z toho pak plyne, že pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, fakticky trvalo jen třicet jedna dní, takže obviněný je z dobrodiní čl. II amnestie jednoznačně vyloučen.

K závěru o nemožnosti použití čl. II amnestie na trestní věc obviněného Š. je pak nutno dospět i v souvislosti s druhou námitkou nejvyššího státního zástupce uplatněnou v dovolání, tedy že je dále pro splnění podmínky čl. II amnestie pravomocně neskončeného trestního stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, rozhodující určení délky trestního stíhání pachatele pro každý jednotlivý dílčí skutek pokračující trestné činnosti zvlášť.

K tomu je třeba uvést, že je-li ve společném řízení (§ 20 tr. ř.) projednáváno více skutků, je zapotřebí se zabývat tím, kdy bylo pro konkrétní skutek zahájeno trestní stíhání, u každého skutku samostatně a ke každému z nich individuálně se musí posuzovat, zda od zahájení trestního stíhání uplynula doba 8 let či nikoliv. Může tak nastat situace, že abolice dopadá na trestní stíhání pro onen skutek, zatímco na ostatní, které tuto časovou podmínku nesplňují, amnestie nedopadá, byť o nich bylo vedeno společné řízení. Z těchto důvodů je nutné vzhledem k ustanovení § 160 odst. 1, 5 tr. ř. při posuzování podmínky délky trestního stíhání z hlediska článku II amnestie určovat okamžik zahájení trestního stíhání u každého skutku samostatně. Tato zásada se plně uplatní i u pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku), neboť podle § 12 odst. 12 tr. ř. skutkem se v procesním smyslu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Se zřetelem na povahu procesního ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. ve spojitosti s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož se ohledně abolice rozhoduje, a s přihlédnutím k zásadě vymezené v § 11 odst. 12 tr. ř., lze zahájení trestního stíhání ve vztahu k naplnění podmínky abolice (článku II amnestie) zkoumat v případě pokračujícího trestného činu u každého dílčího útoku pokračujícího trestného činu zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 661/2013).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že po odečtení doby, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, kdy nebyl obviněný Š. pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný, a zároveň doby, kdy se trestní stíhání nekonalo, neboť bylo pravomocně skončeno, od celkové délky pravomocně neskončeného trestní stíhání od jeho zahájení k 1. 1. 2013 ve smyslu čl. II amnestie, je zcela evidentní, že pokud nejdříve zahájené trestní stíhání vedené pro dílčí skutky uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného podle § 160 odst. 1 tr. ř. policejním orgánem dne 13. 4. 2004, trvalo fakticky jen třicet jedna dní, nemohla později zahájená trestní stíhání obviněného Š. na základě usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. ze dne 6. 10. 2004, 7. 3. 2005 a 15. 3. 2006 ani v jediném případě dílčího skutku předmětné pokračující trestné činnosti trvat déle než osm let ve smyslu čl. II amnestie.

Nejvyšší soud jako soud dovolací proto dospěl ke konečnému závěru, že jak usnesení soudu prvního stupně, tak usnesení soudu stížnostního byla vydána v rozporu se zněním vyhlášené amnestie a v důsledku toho i v rozporu se zákonem. Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013 i předchozí usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2013 sp. zn. 7 T 14/2006. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že bude pokračovat v hlavním líčení a po provedení potřebného dokazování ve věci meritorně rozhodne. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Zde je třeba přičinit poznámku, že pokud obviněný dodatečně prostřednictvím svého obhájce vyjádřil svůj nesouhlas, aby bylo rozhodnuto o jeho dovolání v neveřejném zasedání, tak podle posledně citovaného ustanovení trestního řádu Nejvyšší soud není u tohoto druhu rozhodnutí (zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí) vázán souhlasem či nesouhlasem dovolatele ohledně zvoleného typu zasedání. Tomu tak je pouze u jiných rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. září 2013


Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c