4 Tdo 61/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 58 odst. 6 tr. zákoník



4 Tdo 61/2016-63

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 7 To 89/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 26/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 6 T 26/2015, byl obviněný M. Č. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že: dne 27. listopadu 2014 v přesně nezjištěné době mezi 23:20 hod. a 23:25 hod. v P. v Č. ulici na veřejném prostranství před domem poté, co slovně zasáhl do rozepře svého známého S. M., s poškozeným T. H., jenž mu v té souvislosti dal tzv. hlavičku (úder čelem do nosu), při následné fyzické potyčce úmyslně způsobil poškozenému T. H. těžkou újmu na zdraví, a to tím způsobem, že jej přinesenou lahví s vínem, kterou držel v ruce, nejméně dvakrát udeřil velkou silou do oblasti hlavy, čímž mu způsobil rozsáhlé poranění mozku v levé spánkovo temenotýlní krajině, doprovázené jemnou zlomeninou spánkové kosti, jdoucí do základny levé pyramidy, spolu s ranami v levé spánkové, týlní a šíjové krajině a dále zlomeninu nosu, tržné rány čela více vlevo, puklinu stropu levé očnice, přičemž tato poranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného v Oblastní nemocnici Příbram a jeho následný převoz a hospitalizaci ve Vojenské fakultní nemocnici v Praze, kde se poškozený podrobil chirurgickému zákroku a následně dne 3. prosince 2014 v důsledku uvedených poranění zemřel, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. prosince 2013, sp. zn. 3 T 221/2013, který nabyl právní moci dne 7. února 2014, odsouzen pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků.

Za uvedené jednání byl obviněný M. Č. odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, Č. H. a nezl. (zastoupena matkou M. J.) odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 6 T 26/2015, podali státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, obviněný M. Č. (podáním doručeným Krajskému soudu v Praze dne 31. 8. 2015 však vzal své odvolání zpět) a poškození Č. H. a nezl. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 7 To 89/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozených Č. H. a nezl. částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. Č. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému Č. H. a poškozené nezl. (zastoupené matkou M. J.), a to každému ve výši 200.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Č. H. a nezl. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 7 To 89/2015, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. V dovolání uvedl, že pokud jde o vymezení sporné otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena, resp. označení konkrétní vady dotčených rozhodnutí, skutková zjištění soudů a v návaznosti na to i právní kvalifikaci jednání obviněného mj. jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku považuje za správná. Soudy pochybily pouze co do výroku o trestu, a to v tom směru, že obviněnému vyměřily trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To vyplývá jednoznačně ze srovnání výroku o trestu obsaženého ve shora citovaném rozsudku krajského soudu a z příslušné zákonné trestní sazby obsažené v § 145 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněnému byl mj. za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, nicméně v § 145 odst. 3 tr. zákoníku je stanovena trestní sazba v rozmezí osmi až patnácti roků. Výrok o trestu z rozsudku krajského soudu tak trpí vadou, která nebyla odstraněna vrchním soudem, ač byla v rámci podaného odvolání vytýkána, přičemž zmíněná vada, tedy vyměření trestu mimo zákonnou trestní sazbu, je vadou způsobilou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tom nic nemění ani odkaz ve věci činných soudů na § 58 odst. 6 tr. zákoníku, který obecně připouští mimořádné snížení trestu odnětí svobody, neboť v trestní věci obviněného nebyly k postupu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku splněny podmínky, resp. soudy nijak nevysvětlily, proč k aplikaci tohoto ustanovení, potažmo k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přistoupily. I nesprávná aplikace § 58 tr. zákoníku, resp. nesprávný postup při mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přitom může dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit.

Stanovisko soudů ohledně použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku nepovažuje za správné, neboť k němu nepostačuje konstatování, že obviněný překročil meze nutné obrany dle § 29 tr. zákoníku, jak se nesprávně domnívají soudy. Tato okolnost sama o sobě nemůže být důvodem pro automatické užití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, nemůže být bez dalšího důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. To vyplývá především z povahy institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, kdy z jeho systematického zařazení, poměru k obecným ustanovením o ukládání trestů a koneckonců i z názvu tohoto institutu je patrné, že tento postup znamená mimořádné snížení trestu odnětí svobody, je tedy vyloučeno, aby se jednalo o postup pravidelný. Nemohou jej tedy odůvodnit jen běžně se vyskytující okolnosti související s nesplněním podmínek nutné obrany, naopak musí být dány určité okolnosti zvláštní, mimořádné, které pachatelovo vybočení z mezí nutné obrany odlišují od běžných případů excesu z limitů nutné obrany. Běžné excesy z mezí nutné obrany je třeba zohlednit jako polehčující okolnost dle § 41 písm. g) tr. zákoníku, nikoliv jako důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Z poměru obecného (polehčující okolnost) ke zvláštnímu (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) pak vyplývá, že zvláštní institut lze aplikovat pouze tehdy, jsou-li splněny určité zvláštní podmínky jdoucí nad rámec podmínek obecných. O žádných takových zvláštních okolnostech však soudy v dotčených rozhodnutích nehovoří, když aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 trestního zákoníku odůvodňují v podstatě pouze obecným odkazem na exces z nutné obrany, kterýžto obecný odkaz však spíše než pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody svědčí uplatnění polehčující okolnosti podle § 41 písm. g) tr. zákoníku. Postup ve věci činných soudů, kdy se při mimořádném snížení trestu odnětí svobody v podstatě nijak nezabývaly odůvodněním aplikace tohoto institutu, když vlastně jen odkázaly na exces obviněného z nutné obrany, též odporuje dosavadním rozhodnutím Nejvyššího soudu, přičemž v této souvislosti zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 119/2014, a dále rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 550/2014.

Nejvyšší státní zástupce dále vyjádřil názor, že v této věci nebyly podmínky pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, resp. pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, splněny, neboť ani nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti, které by exces obviněného doprovázely. Jednalo se tedy o prosté vybočení z mezí nutné obrany, které by mělo být zohledněno dle § 41 písm. g) tr. zákoníku jako polehčující okolnost. O nedostatku jakýchkoliv zvláštních rysů excesu odůvodňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody svědčí mj. to, že konflikt obviněného s poškozeným vykazoval některé znaky vzájemného napadání či oboustranně vedené potyčky alkoholem posilněných osob, při kterých dochází k poranění na obou stranách konfliktu, když útok poškozeného tzv. hlavičkou byl spíše malého významu a s ohledem na stav poškozeného menší nebezpečnosti, skončil však jeho smrtí. Současně dodává, že obviněný a poškozený se vzájemně znali a bezprostředně před fyzickým střetem spolu komunikovali. V podstatě šlo jen o drobný vzájemný konflikt dvou podnapilých osob, z nichž jedna a totiž obviněný, volil zcela zjevně nepřiměřené prostředky při potyčce s poškozeným, který sice fyzickou potyčku vyprovokoval a zahájil ji tzv. hlavičkou, nicméně s ohledem na fyzické dispozice obou účastníků konfliktu a jeho průběh nevybočil případ z rámce běžných konfliktů, k nimž dochází mezi podnapilými lidmi. Též nelze přehlédnout, že obviněný svým jednáním zároveň naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (kromě zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Proto není v tomto případě mimořádné snížení trestu odnětí svobody namístě.

Kromě shora popsaného pochybení trpí dotčená rozhodnutí i vadou spočívající v nerespektování § 39 odst. 4 poslední věty tr. zákoníku, když krajský soud okolnost excesu z mezí nutné obrany považoval nejen za důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, ale zároveň též za polehčující okolnost podle § 41 písm. g) tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015,
sp. zn. 7 To 89/2015, ve výroku, kterým bylo dle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. Č., avšak do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že argumentace nejvyššího státního zástupce uplatněným dovolacím důvodům odpovídá. Přesto jí však nelze přisvědčit. Dovolatel v rámci svého dovolání předložil výklad podmínek aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody včetně odkazů na judikaturu, která tyto podmínky konkretizuje, avšak postup Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze se nejeví být s touto judikaturou a samotným ustanovením zákona v rozporu. Základním dovolacím argumentem je zdůraznění výjimečnosti institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody a přesvědčení dovolatele, že tato výjimečnost v daném případě nebyla dána, a rovněž poukaz na nedostatečné odůvodnění ze strany soudů.
Nejvyšší soud na úvod konstatuje, že krajský soud pochybil, pokud nerespektoval ustanovení § 39 odst. 4 druhá věta tr. zákoníku, podle kterého K okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující a okolnost excesu z mezí nutné obrany považoval nejen za důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, ale současně chybně za polehčující okolnost podle § 41 písm. g) tr. zákoníku. Tato okolnost však neměla zásadní vliv na správnost rozhodnutí soudů o použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku.
V posuzovaném případě pak lze připustit, že aplikace § 58 tr. zákoníku mohla být soudy pečlivěji zdůvodněna, nicméně je třeba konstatovat, že naplnění zákonem vyžadovaných podmínek je z napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé. Vrchní soud spatřuje naplnění podmínek pro aplikaci citovaného institutu ve způsobu útoku poškozeného, když v této souvislosti uvádí, že útok tzv. hlavičkou může být i velmi nebezpečný, může způsobit např. zlomeninu nosních kůstek nebo dokonce může dojít i k nebezpečnému pádu dozadu, a dále v tom, že obviněný byl na počátku uvedeného incidentu veden snahou zastat se svědka M., přičemž byl poškozeným napaden. Předmětný incident se odehrál v krátkém časovém úseku a vzhledem k okolnostem případu nelze mít proti prvotní obraně obviněného námitek, avšak způsob této obrany, tj. intenzitu a počet úderů lahví do hlavy poškozeného nutných k odvrácení útoku, nelze považovat za adekvátní. Tyto skutečnosti pak vrchní soud (spolu s krajským soudem) hodnotil v souvislosti s dalšími polehčujícími okolnostmi, tedy že obviněný napomáhal při objasňování své trestné činnosti, spáchal trestný čin v silném rozrušení a trestného činu upřímně litoval. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že po útoku tzv. hlavičkou poškozený ve fyzickém napadání obviněného pokračoval máchání rukama, chtěl mu dát ránu pěstí, načež obviněný poškozeného udeřil opakovaně lahví do hlavy (výpovědi svědkyň M. Š. a K. S.). Vrchní soud dále uvedl, že důležitou roli ohledně kajícnosti obviněného hrálo i to, že obviněný vzal své odvolání zpět a rovněž jeho vystoupení u veřejného zasedání o odvolání dne 6. 10. 2015 (č. l. 693 a násl.), když v průběhu veřejného zasedání měl soud možnost bezprostředně pozorovat reakce a vystupování obviněného M. Č. V rovině trestu tak soudy zohlednily, že se obviněný dopustil situačně podmíněného deliktu, který byl vyvolán nejprve verbálním a fyzickým konfliktem poškozeného se svědkem S. M. a poté napadením obviněného, když se snažil napadanému M. pomoci. K výše uvedenému je možné odkázat na rozhodnutí publikovaná pod č. 11/1968 a pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr., podle nichž nelze vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako okolnosti případu umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V posuzované věci nebylo odvolání státního zástupce zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. ledna 2016


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu