4 Tdo 597/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



4 Tdo 597/2013-17

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2013 o dovolání obviněného R. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 7 To 555/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 28/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 2 T 28/2012, byl obviněný R. D. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 14. 2. 2012 kolem 1.10 hod. v P., V. ulici, na parkovišti před domem řídil osobní motorové vozidlo tovární značky škoda Felicia, modré barvy, ačkoliv mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 2 T 24/2011, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2011, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.

Za uvedené jednání byl obviněný R. D. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 2 T 28/2012, podal obviněný R. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 7 To 555/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. D. byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 14. 2. 2012 kolem 1.10 hod. v P., V. ulici, na parkovišti před domem řídil osobní motorové vozidlo tovární značky škoda Felicia, modré barvy, ačkoliv mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 2 T 24/2011, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2011, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.

Za uvedené jednání byl obviněný R. D. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Odvolání státního zástupce bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 7 To 555/2012, podal následně obviněný R. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že skutek kladený mu za vinu není trestným činem. Dle názoru obviněného je chybný závěr odvolacího soudu, že na právní kvalifikaci skutku nemá vliv skutečnost, že se v daném případě nejednalo o pozemní komunikaci ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. V rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný podrobně rozebral ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Dále obviněný uvedl, že uložený trest je k daným okolnostem zcela neadekvátní.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a obviněného zprostil obžaloby.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. D.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.

Podle ustanovení § 80 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno.

Podle ustanovení § 94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, pozbývá držitel řidičského oprávnění řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, kterým bylo uloženo v trestním řízení přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel nebo kterým bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněném zastavení trestního stíhání, v průběhu jehož zkušební doby se držitel řidičského oprávnění zavázal zdržet se řízení motorových vozidel.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že v průběhu předmětného trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný dne 14. 2. 2012 v P. na parkovišti před domem řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia, ačkoliv mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 2 T 24/2011, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2011, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.

K námitce dovolatele, že předmětný skutek není trestným činem, neboť řídil vozidlo zcela mimo pozemní komunikaci, Nejvyšší soud konstatuje, že k uvedené námitce se vyjádřily jak nalézací soud, tak i soud odvolací. V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud uvedl, že zákon o silničním provozu neupravuje pouze pravidla provozu na pozemních komunikacích, ale i předpoklady pro řízení motorových vozidel jako takových, když ustanovení § 80 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, stanoví základní pravidlo, jehož splnění opravňuje držitele řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel. Toto řízení motorových vozidel není daným ustanovením ani místně ani prostorově nijak vymezeno, z čehož dle názoru soudu vyplývá, že není dovoleno bez řidičského oprávnění řídit vozidla na jakémkoli místě, tj. nikde. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje ustanovení § 94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, dále uvádí, že podle citovaného ustanovení obviněný R. D. dnem právní moci trestního příkazu, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců, pozbyl řidičského oprávnění. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 189/2010, pak zcela správně dovodil, že obviněný se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu může dopustit řízením motorového vozidla na jakémkoli místě a skutečnost, že se nejednalo o pozemní komunikaci ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., nemá na právní kvalifikaci vliv. Nejvyšší soud se s názorem soudů obou stupňů plně ztotožňuje. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010, je vyjádřen právní názor, že v případech, kdy pachatel nikdy nebyl držitelem oprávnění k řízení motorového vozidla, ale i v těch, kdy došlo k jeho odnětí podle § 94 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nebo jeho vzdání se podle § 94 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., či jeho pozbytí ve smyslu podle § 94a zákona č. 361/2000 Sb., jde o situaci, při níž osoba v důsledku nedostatku příslušného oprávnění nesmí řídit motorové vozidlo (§ 80 zákona č. 361/2000 Sb.). Z toho vyplývá, že bez příslušného oprávnění je zakázáno motorové vozidlo řídit, tj. vykonávat činnost spočívající v ovládání takového vozidla poté, co je uvedl do chodu a dále je udržoval v dalším pohybu. Tato činnost není předmětnými zákonnými ustanoveními místně či prostorově vymezena, a není tedy dovoleno řídit vozidlo bez příslušného oprávnění na jakémkoli místě. Trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. je po formální stránce naplněn vždy, pokud obviněný bez příslušného oprávnění řídí motorové vozidlo kdekoliv bez ohledu na charakter komunikace nebo cesty, kde se řízení motorového vozidla provozuje. To, že pachatel řídí vozidlo bez toho, aby k tomu měl oprávnění, např. na soukromém pozemku nebo ve zcela odlehlých místech, může být hodnoceno toliko ve vztahu k materiální stránce tohoto trestného činu a může být posuzováno jako činnost vykazující velmi nízký stupeň společenské nebezpečnosti (§ 3 odst. 4 tr. zák.). Tento názor považuje senát, jemuž připadlo rozhodnout o podaném dovolání, za správný a neměl důvod jakkoli se od něj odchylovat. Pokud tedy v posuzovaném případě obviněný přes zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu řídil motorové vozidlo na parkovišti, tak bez ohledu na charakter komunikace nebo cesty, kde se řízení motorového vozidla provozuje, naplnil znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Další námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka, že mu byl uložen trest k daným okolnostem zcela neadekvátní. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že námitky proti druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Výhrady obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, tedy není možno podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod. Ani námitka, že v posuzovaném případě není dána žádná společenská nebezpečnost činu, nemůže zvrátit výrok o vině. Okolnosti posuzovaného případu nevykazují nic, čím by čin obviněného nějak vybočoval z rámce typických projevů nerespektování uloženého trestu zákazu činnosti, když k jízdě neměl obviněný jako řidič žádný důvod, který by svou naléhavostí převažoval nad zájmem na důsledném výkonu soudního rozhodnutí, jímž byl uložen trest zákazu činnosti.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný R. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2013

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal