4 Tdo 594/2011
Datum rozhodnutí: 19.05.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 594/2011-18

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2011 dovolání obviněného J. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 9 To 92/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2010, t a k t o :

Dovolání J. F. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 3 T 5/2010, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že

dne 29. 11. 2006 na pobočce Komerční banky, a.s., P., Š. s úmyslem vylákání peněžních prostředků od Komerční banky, a.s. se sídlem n. P., P., kdy si byl vědom své nemožnosti splácení úvěru s ohledem na hospodářskou situaci společnosti Feba Trade s.r.o., jako jednatel této společnosti uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru do výše limitu 6 mil. Kč, registrační číslo smlouvy, číslo účtu, mezi Komerční bankou, a.s. jako věřitelem a společností Feba Trade, s.r.o. se sídlem V D., P. jako dlužníkem, kdy vědomě předložil pracovníkům Komerční banky, a.s. při sepsání smlouvy o poskytnutí zajištění jako nutné podmínky k poskytnutí tohoto revolvingového úvěru nepravdivý soupis pohledávek společnosti Feba Trade, s.r.o. s označením jako příloha č.1, kdy nejméně pohledávky firem D.-T. ve výši 862.000,- Kč splatné dne 22. 1. 2007, ExxonMobil, s.r.o. ve výši 320.000,- Kč splatné dne 23. 12. 2006, Zentiva, a.s. ve výši 667.306,- Kč splatné dne 19. 1. 2007, DHL s.r.o. ve výši 1.350.000,- Kč splatné dne 18. 1. 2007, Česká televize ve výši 545.459,- Kč splatné dne 18. 1. 2007 a Okko Produktion, s.r.o. ve výši 1.826.926,- Kč splatné dne 17. 1. 2007 byly fiktivní, na základě takto nepravdivých údajů s ním byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, kdy z tohoto úvěru následně ve dnech 30. 11. 2006, 5. 12. 2006, 20. 12. 2006 a 25. 1. 2007 odčerpal finanční částku v celkové výši 6 mil. Kč, přičemž z jistiny úvěru poté následně uhradil 190.977,64 Kč a další splátky již nehradil, tímto svým jednáním Komerční bance, a.s. na vyčerpané jistině úvěru způsobil škodu v celkové výši 5.809.022,36 Kč, přičemž s poškozenou organizací dále k této smlouvě o revolvingovém úvěru uzavřel dodatek ke Smlouvě o poskytnutí zajištění ze dne 9. 5. 2007, kde mj. uvedl, že společnost Okko Produktion, s.r.o. má splatný závazek k 29. 6. 2007 u společnosti F. T. ve výši 825.000,- Kč a společnost ExxonMobil, s.r.o. ke stejnému dni závazek ve výši 1.186.259,- Kč, dále uzavřel dodatek ke Smlouvě o poskytnutí zajištění s KB, a to dne 29. 6. 2007, kde uvedl při specifikaci pohledávek, že společnost Okko Produktion, s.r.o. k 20. 8. 2007 vůči F. T. splatný závazek ve výši 580.000,- Kč, společnost E.M. k témuž datu splatný závazek ve výši 1.455.300,- Kč a společnost D. S. k 21. 8. 2007splatný závazek ve výši 480.258,- Kč, dále uzavřel další dodatek ke Smlouvě o poskytnutí zajištění ze dne 29. 10. 2007, kde mj. uvedl ve specifikaci zastavených pohledávek, že společnost O. P. má ke společnosti F. T. ke dni 14. 10. 2007 splatný závazek ve výši 725.000,- Kč a společnost E.M. k 15. 10. 2007 splatný závazek 1.655.241,- Kč, což nebyly pravdivé údaje, přičemž i s ohledem na ekonomickou situaci společnosti F. T. věděl, že tyto pohledávky neexistují a že společnost je v podstatě ve stavu insolvence.

Za tento trestný čin byl obviněný podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené organizaci Komerční banka, a.s. se sídlem N. P., P., částku 6.404.437,80 Kč.

Z podnětu včas podaného odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 9 To 92/2010, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a uloženém trestu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému J. F. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Komerční banka, a.s. se sídlem N. P., P., částku 6.388.742,25 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Komerční banka, a.s. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věch občanskoprávních.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti shora označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém tento rozsudek napadl s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud konstatoval, že soud I.stupně postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu a že odůvodnění napadeného rozsudku konvenuje ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu. Podle jeho názoru naopak soud I. stupně postupoval v rozporu se zásadami vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, neprovedl veškeré potřebné a obhajobou opakovaně navrhované důkazy, zhodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadami formální logiky a na základě takto chybně hodnocených důkazů dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Podle dovolatele nebylo respektováno jeho právo na obhajobu, když mu nalézací soud odepřel právo vypovídat u hlavního líčení za účasti zvoleného obhájce. Obhájce požádal s patřičným předstihem o odročení nařízeného hlavního líčení z důvodu zahraniční cesty, soud však této žádosti nevyhověl a doporučil substituční zastoupení. Advokát zastupující dovolatele v substituci ji odmítl z důvodu účasti u hlavního líčení před Krajským soudem v Ostravě, což bylo soudu sděleno a soud I.stupně byl z tohoto důvodu opětovně požádán o odročení hlavního líčení. Ani této žádosti však nalézací soud nevyhověl, přičemž obhajoba obviněného byla zajištěna prostřednictvím dalšího advokáta, v jehož přítomnosti však obviněný u hlavního líčení dne 6. 9. 2010 odmítl vypovídat s tím, že sice má zájem vypovídat u hlavního líčení, ale jen v přítomnosti jím zvoleného obhájce. Po návratu ze zahraniční cesty se již zvolený obhájce dostavil dne 7. 9. 2010 k hlavnímu líčení, soud I. stupně však v otázce výpovědi obviněného pouze konstatoval, že obviněný již dne 6. 9. 2010 uvedl, že využívá svého práva odepřít výpověď, ač obviněný již 6. 9. 2010 v souvislosti s odepřením výpovědi výslovně uvedl, že důvodem je nepřítomnost jím zvoleného obhájce.

Dovolatel dále namítl, že soudy obou stupňů rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrů, když nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že nemohl peněžnímu ústavu v souvislosti se sjednáváním úvěru poskytnout zkreslené údaje, neboť podklady k poskytnutí úvěru zpracovával zprostředkovatel, resp. bankovní poradce, který tyto podklady předával svědkyni S., která za peněžní ústav úvěr sjednávala. Dle názoru dovolatele provedeným dokazováním nebylo náležitě zjištěno, kdo předložil peněžnímu ústavu podklady rozhodující pro poskytnutí úvěru a v tomto ohledu zůstalo odkazování neúplné.

Další námitka dovolatele směřovala do zjištění soudu, že věděl o nemožnosti splácení sjednávaného úvěru s ohledem na hospodářskou situaci společnosti Feba Trade s.r.o. V tomto směru dovolatel namítl, že nelze vycházet ze stavu ekonomiky společnosti ke dni prohlášení insolvenčního řízení, když tento stav byl výrazně odlišný oproti stavu v době sjednávání úvěru. V době, kdy byl úvěr sjednán, byla naopak společnost stabilní, úroky úvěru řádně splácela a nebyla zatížena závazky, které by nebyla schopna splatit. Do ekonomicky složité situace se společnost dostala až tehdy, kdy nebylo vyhověno žádosti obviněného o rozložení splatnosti předmětného úvěru a leasingové společnosti pronajímající motorová vozidla předčasně ukončily leasingové vztahy.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal nesprávné právní posouzení skutku avšak pouze na základě námitek nedostatečného rozsahu dokazování a nesprávného hodnocení provedených důkazů. Dovolatel ostatně ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku na základě chybně hodnocených důkazů. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

V posuzovaném případě nemohl Nejvyšší soud konstatovat ani tzv. extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně v posuzované trestní věci založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a které obviněný opakoval i ve svém mimořádném opravném prostředku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V posuzovaném případě ačkoli se na toto zákonné ustanovení dovolatel výslovně odkázal - není tento dovolací důvod naplněn, neboť v podaném dovolání kromě tohoto formálního odkazu není k dispozici jediná odůvodněná výtka, která by tomuto dovolacímu důvodu odpovídala.

Pokud dovolatel namítl, že mu bylo soudem odepřeno právo vypovídat za účasti jím zvoleného obhájce a nebylo vyhověno žádostem o odročení hlavního líčení z důvodu zahraniční cesty tohoto obhájce, pak taková námitka není v souladu se žádným z dovolacích důvodů uvedených v jejich taxativním výčtu v § 265b odst. 1 tr. řádu. Tato námitka by nemohla být Nejvyšším soudem akceptována ani v případě, že by dovolatel při jejím uplatnění argumentoval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ani tento zákonný dovolací důvod nelze totiž uplatnit s tou argumentací, která je obsažena v předmětném dovolání.

Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelem zastávaný výklad pojmu práva na obhajobu jde zcela nad rámec čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Z obsahu trestního spisu plyne, že obhájce JUDr. Miloš Jirman se o termínu nařízeného hlavního líčení dověděl dne 19. 7. 2010, přičemž dne 27. 7. 2010 požádal písemně soud prvního stupně o odročení jednání s tím, že v ČR bude přítomen až dne 7. 9. 2010, zatímco první den jednání dne 6. 9. 2010 bude ještě mimo území republiky. Předseda senátu žádost obhájce o odročení hlavního líčení neakceptoval a požádal obhájce, aby si na den 6. 9. 2010 zajistil substituci, což se také stalo a tuto skutečnost obhájce soudu písemně sdělil dne 12. 8. 2010 s tím, že zmocnil ke svému zastupování obhájce Mgr. Martina Zobače. Zmocněný obhájce měl dostatečný časový prostor k tomu, aby s obviněným jeho obhajobu připravil. Obviněný dne 6. 9. 2010 u hlavního líčení i přes přítomnost dalšího zmocněného obhájce prohlásil, že bez svého obhájce vypovídat nebude. Byl upozorněn na znění plné moci, kterou dne 5. 1. 2010 udělil obhájci JUDr. Jirmanovi (č. l. 16 spisu), kde je výslovně uvedeno beru na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce, pokud jich ustanoví více, souhlasím, aby každý z nich jednal samostatně . Poté obviněný výslovně do protokolu prohlásil, že využívá svého práva odmítnout výpověď v hlavním líčení, takže za podmínek § 207 odst. 2 tr. řádu byla jeho výpověď z přípravného řízení (č. l. 12 15) přečtena. Z obsahu protokolu o hlavním líčení dne 7. 9. 2010 (č. l. 490 499) kde již byl obhájce JUDr. Jirman osobně přítomen, nevyplývá, že by obviněný nebo jeho obhájce požádali předsedu senátu o opětovné provedení výslechu obviněného, případně že by obviněný výslovně prohlásil, že si svůj postoj ke způsobu své obhajoby rozmyslel a nyní hodlá ve věci vypovídat. Stejná okolnost je potvrzována obsahem návrhu na doplnění dokazování (č. l. 494) a obdobně ani ze závěrečných návrhů obhájce a obviněného neplyne, že by zpochybňovali průběh provedeného dokazování poukazem na nutnost opětovného výslechu obviněného. Z protokolu o hlavním líčení naopak vyplývá, že obviněný aktivně využíval svého práva na obhajobu v intencích ustanovení § 214 tr. řádu, kdy se vyjadřoval k provedeným důkazům a bylo mu umožněno klást svědkům dotazy. Z uvedené sumarizace průběhu hlavního líčení ve dnech 6. a 7. 9. 2010 vyplývá, že obviněnému byla plně poskytnuta možnost hájit se a této možnosti také plně využil. Názor, že obhajobu je možno realizovat pouze prostřednictvím konkrétního obhájce, a to i v situacích, kdy to fyzicky není možné, je irelevantní a ostatně obviněný byl již dopředu upozorněn vlastním obhájcem, že mohou nastat situace, kdy k tomuto stavu dojde, což plně akceptoval.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

V posuzovaném případě dovolatel nikterak neupřesnil, v čem by měl tento dovolací důvod spočívat. Z obsahu podaného dovolání však lze usuzovat, že dovolatel na tento zákonný dovolací důvod odkázal s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) (popř. písm. k) tr. řádu. S ohledem na to, že jak výše konstatováno - skutečný obsah dovolání není v souladu s žádným z těchto dovolacích důvodů, není slučitelný ani s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)

Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. F. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).



V Brně dne 19. května 2011


Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á