4 Tdo 591/2011
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 591/2011-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2011 dovolání obviněného Z. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 10 To 138/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 3/2010, a rozhodl t a k t o :

Dovolání obviněného Z. B. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 T 3/2010, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), jehož se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době dne 21. 9. 2008 na louce v katastru obce K., okres H. K., nejprve líbal na ústa nezletilou, poté v úmyslu mít se jmenovanou pohlavní styk se jí pokusil povalit na zem, což se mu nepodařilo, poté jmenovanou obnažil ve spodní části těla, lízal jí přirození a pokusil se o pohlavní styk ve stoje, a to jak zepředu tak i zezadu, když poškozená chtěla utéci, držel jí kolem těla, a tohoto jednání se dopustil, byť věděl, že se jedná o osobu mladší patnácti let a že jmenovaná s jeho jednáním nesouhlasí.

Za to mu byl v sazbě ustanovení § 241 odst. 3 tr. zákona za použití § 40 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.

V zákonné osmidenní lhůtě podal obviněný Z. B. proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací toto odvolání usnesením ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 10 To 138/2010, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti tomuto usnesení dovolání, ve kterém napadl všechny výroky tohoto rozhodnutí, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Především poukázal na svou neměnnou obhajobu, kterou uplatnil jak v přípravném řízení tak v řízení před soudem, kdy trestnou činnost v celém rozsahu popřel. Výpověď svědkyně je dle jeho názoru nepravdivá a obviněný si neumí vysvětlit, proč jej poškozená obvinila z trestného činu. Na nevěrohodnost svědkyně usuzuje i z výpovědi její babičky M. B., jíž byla poškozená svěřena do výchovy. Svědkyně B. nepozorovala na poškozené po údajném znásilnění změnu v chování, o žádné události, k níž mělo s dovolatelem dojít, se jí nezmínila, a ani později, když vše vyšlo najevo, svědkyni B. nesdělila žádné podrobnosti. Podle dovolatele je nelogické, aby se poškozená s takovou věcí babičce nesvěřila.

Rovněž výsledky znaleckých zkoumání jak duševního stavu obviněného nasvědčují závěru, že obviněný netrpí žádnou duševní chorobou ani sexuální deviací, je schopen správně vnímat realitu a interpretovat ji, netrpí bájivou lhavostí. Podle obdobného vyšetření poškozené je ta hodnocena jako osoba selhávající v řešení reálných životních situací, nevnímá je ve vztahových souvislostech a nepředvídá jejich další vývoj. Její intelekt je v pásmu slaboduchosti.

Dovolatel zpochybnil také věrohodnost slyšených svědků kluků z party, kteří jeho přiznání, že se s poškozenou líbal a které nadto řekl ze srandy , zveličili a připisovali tomuto tvrzení jiný význam.

Soudy obou stupňů tak posoudily skutek nesprávně jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, neboť nebyly naplněny jeho formální ani materiální znaky. Nesprávné zjištění skutkového stavu tak mělo vliv na užití nesprávné právní kvalifikace činu.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jakož i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k obsahu dovolání písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda je výše citované dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 10 To 138/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu, obviněný podal prostřednictvím svého obhájce v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. řádu, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. řádu a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu. Z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou obsahové správnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádření způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutích (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí dovolatel brojit proti subsumpci jeho jednání pod určité ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného zjistil, že ten sice podal dovolání z důvodů uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy neučinily skutková zjištění v intencích ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, protože se obviněný předmětného jednání nedopustil. Je nepochybné, že obviněný v dovolání uplatnil výlučně svoji verzi skutkového děje. Ve skutečnosti tudíž v dovolání neuvedl jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, přičemž z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, jimiž se primárně snaží dosáhnout změny skutkového stavu, a teprve na základě těchto vad poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tak fakticky ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku vadného a neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Takto postavené námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.

V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci odvolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v intencích ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, tj. v potřebném rozsahu tak, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky § 2 odst. 6 tr. řádu také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a v tomto směru své právní úvahy náležitě vyhodnotil. Lze uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle tohoto zákonného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které svým obsahem tento dovolací důvod nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz § 265i odst. 2 tr. řádu) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i dost. 1 písm. b) tr. řádu.

Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 10. května 2011

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná