4 Tdo 589/2011
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 2 tr. zák., § 250a odst. 4 tr. zák.



4 Tdo 589/2011-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2011 o dovolání obviněného V. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 6 To 8/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 23/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 T 23/2010, byl obviněný V. H. uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), k § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustil tím, že se dohodl s odděleně stíhaným obviněným S. A. Ch., že nahlásí odcizení motorového vozidla značky Porsche Cayenne S, barvy stříbrná metalíza, které měl v užívání obviněný V. H., přičemž obviněný S. A. Ch. dne 1. 7. 2008 nahlásil na místním oddělení PČR H., P., odcizení osobního motorového vozidla značky Porsche Cayenne S s tím, že k odcizení vozidla došlo v P., v ulici U G., v době od 21.30 hod. dne 30. 6. 2008 do 14.45 hod. dne 1. 7. 2008, následně obviněný S. A. Ch. po předchozí dohodě s obviněným V. H. telefonicky nahlásil na linku klientského servisu České pojišťovny, a.s., odcizení motorového vozidla značky Porsche Cayenne S, přičemž následně šetřením policejního orgánu bylo zjištěno, že k odcizení předmětného vozidla nedošlo, přičemž předpokládaná výše plnění Českou pojišťovnou, a.s., činila 955.320,- Kč, avšak pojistné plnění nebylo pojišťovnou vyplaceno.

Za uvedené jednání byl obviněný V. H. odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 T 23/2010, podal obviněný V. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 6 To 8/2011, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně podal obviněný V. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 6 To 8/2011, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dle obviněného soudy prvního i druhého stupně vycházely při svém rozhodování ze stěžejního důkazu, kterým je výslech svědka A. Ch., který byl původně stíhán pro obsahově shodný skutek spolu s obviněným. Obviněný je toho názoru, že rozdělení trestní věci jej velmi znevýhodnilo, neboť jmenovaný svědek vypovídal v kontextu svého mírného odsouzení. Navíc soudy nikterak nehodnotily svědecké výpovědi podané ve prospěch obviněného, tj. výpovědi svědků V., B., K. Tito svědci ve svých výpovědích vyloučili, že by přišli do kontaktu s obviněným, ale naopak usvědčovali ze žalovaného jednání S. A. Ch. Obviněný dále uvedl, že dané námitky uplatnil již v odvolání, avšak odvolací soud se jimi řádně nezabýval. Vzhledem k výše popsaným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky předmětná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 13. 4. 2011 (doručeno dne 15. 4. 2011) Nejvyššímu soudu České republiky sdělila, že se k věci vyjadřovat nebude a že ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný podal dovolání ze dvou dovolacích důvodů, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný V. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak výhrady obviněného ohledně hodnocení svědecké výpovědi svědka S. A. Ch., tak i výtky, že příslušný soud se nikterak nezabýval svědeckými výpověďmi podanými ve prospěch obviněného. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.

Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Navíc dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný V. H. po objektivní i subjektivní stránce naplnil zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. V průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný sice spáchání trestné činnosti popírá, avšak z předmětného jednání je bezpečně usvědčován zejména výpovědí svědka S. A. Ch., která logicky vyvrací výpověď obviněného. Naopak výpověď obviněného je třeba považovat za značně nevěrohodnou. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, pokud obviněný tvrdí, že s projednávanou záležitostí nemá nic společného, je nepochopitelné, proč se dne 22. 4. 2008 v době před 16.00 h., tedy těsně před tím, než svědek S. A. Ch. podepsal smlouvu o úvěru a údajně převzal předmětné vozidlo, nacházel v obci S. (viz úřední záznam založený na č. l. 28 spisu), tedy v místě, kde k daným úkonům došlo. Stejně tak je nutno považovat za zcela nepřijatelné vysvětlení obviněného, proč osobně dne 26. 5. 2008 uhradil splátku ve výši 29.981,- Kč na účet GE Multiservis, a.s. Na výpověď svědka S. A. Ch. navazuje výpověď svědka K., zaměstnance GE Multiservis, a.s., stejně tak jako listinné důkazy, tj. zejména smlouva o úvěru se společností GE Multiservis, a.s., vyjádření České pojišťovny, a.s., které byla nahlášena fiktivní krádež, i listinné materiály týkající se příslušného vozidla.

Pro úplnost je třeba dodat, že předmětný skutek má návaznost na skutek kvalifikovaný jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., pro který je obviněný V. H. stíhán jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. spolu s S. A. Ch. v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 73/2009, kdy k této trestné činnosti mělo dojít rovněž v roce 2008 a týká se téhož vozidla jako v projednávané věci.

Není tedy pochyb o tom, že obviněný V. H. se dopustil výše popsaného jednání a vzhledem k tomu, že jeho pro společnost nebezpečné jednání bezprostředně směřovalo k úmyslnému vyvolání pojistné události, čímž by došlo ke způsobení značné škody na cizím majetku (v rozmezí od 500.000,- Kč do 5.000.000,- Kč), avšak k dokonání daného činu nedošlo, bylo jeho jednání správně kvalifikováno jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák.

Z uvedeného je zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný V. H. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného V. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. června 2011


Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal