4 Tdo 574/2017
Datum rozhodnutí: 27.06.2017
Dotčené předpisy: § 234 odst. 2,4 písm. b) tr. zákoníku



4 Tdo 574/2017 -93

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2017 o dovolání obviněného Ing. K. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 51/2013, takto:


Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ohledně obviněného Ing. K. J. a s přiměřeným užitím ustanovení § 261 tr. ř. také ohledně obviněného R. N. zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, byl obviněný Ing. K. J. uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě uvedeného rozsudku.

Za uvedené jednání byl obviněný Ing. K. J. odsouzen podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. N.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, podali obvinění Ing. K. J., R. N. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, tak, že z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění Ing. K. J. a R. N. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
oba obžalovaní společně
s cílem vyhnout se vrácení peněz si obžalovaný Ing. K. J. opatřil dokumenty, které měly prokázat, že J. V. má dluh vůči společnosti Z.I.S. západočeská investorská spol. s. r. o. ze dne 24. 4. 2002 ve výši 127 000 000 Kč, zejména si v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěným způsobem opatřil padělanou směnku údajně vystavenou v P. dne 24. dubna 2002 na částku 127 000 000 Kč se splatností 31. prosince 2011 na řad Z.I.S. západočeská investorská spol. s. r. o., IČO: 46886621, výstavce J. V., opatřenou padělaným podpisem V. a dále opatřenou textem místo mě: Z.I.S. západočeská investorská spol. s. r. o., IČO: 46886621, Cechovní 4, Cheb, zaplaťte na řad J. K., Č. T., Č. a padělaným podpisem Ž. a dále opatřenou padělaným textem V P. dne: 2 srpna 2007, místo mě: J. K., bytem Č. T., Č., zaplaťte na řad: N. R., bytem Š., P. a padělaným podpisem K. , a následně v měsíci lednu 2012 předložil dokumenty včetně směnky, které se měly vztahovat k pohledávce za J. V., obžalovanému R. N., a ten podle jeho pokynu, ačkoli věděl, že žádnou pohledávku za J. V. nemá a nikdy nevlastnil předmětnou směnku, podepsal jak smlouvu o postoupení pohledávky, tak doplnil na směnce text V P. dne: 9. prosince 2011, místo mně: R. N., bytem: P., Š. zaplaťte na řad: Ing. K. J., bytem P., R. a vlastnoručně směnku podepsal, přičemž dokumenty, včetně padělané směnky, si obžalovaný Ing. J. ponechal a v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 342/2011, v němž jej poškozený J. V. žaloval o zaplacení 123 219 723 Kč z titulu půjčky, začal uplatňovat obranu argumentací svou fiktivní pohledávkou vůči J. V. ve výši 127 mil. Kč .

Za uvedené jednání byl obviněný Ing. K. J. odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

U obviněného R. N. bylo podle § 44 tr. ř. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému tomuto obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 9 To 84/2015. Odvolání státní zástupkyně bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Následně podal obviněný Ing. K. J. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že svým jednáním nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu ve značném rozsahu a že jednání uvedené ve skutkové větě naplňovalo jen skutkovou podstatu základní podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že dle judikatury je samotná výše směnečné sumy pro posouzení rozsahu činu irelevantní. Odvolací soud jednání dovolatele nesprávně posoudil jako jednání naplňující znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a nikoli jako jednání naplňující nejvýše znaky základní skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 234 odst. 2 tr. zákoníku, proto došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku.

Dále uvedl, že padělaná směnka nebyla nijak použita (bod V.) ani uplatněna (bod VI.), že směnku měl jen v držení (tamtéž). K tomu uvádí množství judikátů, které prý odvolací soud interpretoval nesprávně.

Obviněný v rámci dovolání rovněž uvedl, že důkazy bylo prokázáno, že měl směnku pouze v držení, tzn. že ji nevytvořil a nepadělal. V této souvislosti zdůraznil, že v řízení nebylo ani prokázáno, že by věděl o tom, že směnka je padělaná. Ve vztahu k extrémnímu nesouladu dovolatel nemá za prokázaný skutkový stav zejména v otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ve vztahu k subjektivní stránce uvádí, že pohledávka zajištěná předmětnou směnkou byla dovolateli prezentována jako pravá. Dovolatel navíc postupoval při nákupu pohledávky obezřetně, když nechtěl za pohledávku platit předem, ale až po jejím vymožení, přičemž vyžadoval od skupiny C., K. doplnění o uznání dluhu. Poté, co začal mít pochybnosti o pravosti směnky, ji nepoužitou odevzdal orgánům činným v trestním řízení, čímž na nekalé jednání třetích osob v podstatě upozornil. Jako pravděpodobnější se tedy jeví verze dovolatele, že skupina kolem podnikatele C., vědoma si soudního sporu dovolatele s poškozeným, z něj podvodně vylákala finanční prostředky. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo a neučinil žádná skutková zjištění o tom, že by dovolateli byly známy informace, z nichž mohl dovodit, že jde o platební prostředek padělaný či pozměněný (úmysl nepřímý), natož aby přímo věděl o tom, že směnka jako platební prostředek je padělaná či jinak pozměněná (úmysl přímý). Pro hmotněprávní kvalifikaci tedy nebyla důkazní situace zjištěná.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Toto dovolání pak obviněný doplnil podáním ze dne 5. 6. 2017, ve kterém reagoval na některé aspekty odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný v doplnění dovolání uvedl, že extrémní nesoulad je založen mj. na použití některých pravdivých tvrzení, které však Vrchní soud v Praze účelově kombinuje s ničím nepodloženými hypotézami, na jejich základě pak staví jen zdánlivě odůvodněnou konstrukci o vině dovolatele. K bodu 1 na str. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu namítl, že toto tvrzení je sice pravdivé, avšak nelze z něj dovodit, že by dovolatel věděl o falešném charakteru směnky. Rovněž konstatování soudu obžalovanému Ing. J. byla nabídnuta a dostala se k němu směnka potvrzuje obhajobu dovolatele, že mu skupina C. K. směnku nabídla, nikoli, že by ji obviněný Ing. K. J. aktivně sháněl. Také z bodu 2 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze z něj dovodit, že by dovolatel věděl o falešném charakteru směnky. V bodu 3 odvolací soud uvedl, že významná je i časová souvislost , avšak dále neuvádí, v čem, resp. s čím tuto významnou časovou souvislost spatřuje a porovnává a čeho to dokazuje o vině obviněného Ing. K. J. V bodu 4 se opět jedná o pravdivé tvrzení, ale ani z něj nelze dovodit, že by dovolatel věděl o falešném charakteru směnky, přičemž je logické, že skupina C. K. se musela snažit nabídnout obviněnému Ing. K. J. pohledávku právě v takové výši, v jaké se obviněný Ing. K. J. bránil žalobě podané J. V. Tvrzení soudu v bodu 5 na str. 14 odůvodnění rozsudku označil obviněný za zjednodušující a v této souvislosti uvedl, že skutečnost, že J. V. půjčoval obviněnému finanční prostředky, ještě neznamená, že by J. V. nemohl mít z počátků svého podnikání starý dluh, jehož uhrazení se brání. Ohledně bodu 6 uvedl, že závěr Vrchního soudu v Praze má logické trhliny, neboť pomíjí, proč by obviněný Ing. K. J. na úplatu za postoupení pohledávky platil postupně zálohy za situace, kdyby věděl, že je směnka padělaná. Byť odvolací soud tvrdí, že Ing. K. J. si neověřil platnost směnky a existenci pohledávky, již jen pouhý fakt, že tuto směnku nikdy neuplatnil, jednoznačně prokazuje, že si naopak tyto skutečnosti pokoušel ověřit, a protože dospěl k závěru o nejisté existenci směnky, resp. pohledávky, nikdy tuto směnečnou pohledávku neuplatnil. K bodu 9 dovolatel namítl, že odvolací soud vůbec nevzal v potaz zcela logicky a věrohodně vysvětlenou změnu ve výpovědi obviněného R. N., který podrobně vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů a kdy se rozhodl vypovídat jinak pravdivě, na rozdíl od svých výpovědí v přípravném řízení. Ohledně audionahrávky zajištěné při domovní prohlídce u J. C. uvedl, že tato nahrávka je nepřípustným důkazem a navíc se v ní nehovoří vůbec o směnce nebo pohledávce proti poškozenému J. V.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitkami dovolatele se velmi podrobně zabýval již odvolací soud, který v odůvodnění na str. 19 23 svého rozsudku vyložil, proč v dovolatelově jednání shledal znaky zločinu podle § 234 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy činu spáchaného ve značném rozsahu .

Ze soudem citované judikatury lze dovodit, že onen rozsah je sice nutno dovozovat z rozsahu užití směnky, ale že tímto užitím nejsou míněny jen konkrétní návrhy směřované na soud (například návrh na vydání směnečného platebního rozkazu), ale i prezentace směnky vůči straně sporu (například různé výzvy či pohrůžky). Užitím směnky je tedy jakákoliv její prezentace navenek, jejímž smyslem je ovlivnit právně významné postoje a chování jiných osob než pachatele. Například aby byl držitel takové směnky považován za bonitního uchazeče o úvěr nebo aby odradil protistranu od soudní žaloby. Nestačilo by pouhé chlubení se držením takové směnky před kamarády bez dalšího významu pro jejich postoje. Podle popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu měl dovolatel uplatňovat obranu argumentací svou fiktivní pohledávkou , přičemž předmětná směnka se podle předchozího textu skutkové věty měla vztahovat k pohledávce . Na str. 13 tohoto rozsudku odvolací soud uvedl jako prokázanou skutečnost, že v čl. 1./3. padělané smlouvy o půjčce ze dne 24. 4. 2002, z níž vzešla uplatňovaná pohledávka, je přímý odkaz na padělanou směnku. Jestliže tedy dovolatel ve svém opožděném odvolání ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 31 C 342/2011, argumentoval tím, že má vůči žalobci pohledávky 127.000.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 24. 4. 2002, uplatnil tím nárok zajištěný onou padělanou směnkou.

Státní zástupce si je vědom toho, že takové uplatnění směnky je dosti zprostředkované. Nicméně nepovažuje za rozporné s právní jistotou, aby i takové zprostředkované uplatnění směnky bylo považováno za významné pro určení rozsahu páchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy i pro dovození kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 písm. b) citovaného ustanovení. Za klíčové považuje, že dovolatel uvedl padělanou směnku v rovněž padělané smlouvě ze dne 24. 4. 2002, která byla základem nároku, kterým argumentoval před soudem bránil se nároku poškozeného v občanskoprávní věci. Zde připomíná, že dovolatel nebyl odsouzen proto, že by padělanou směnku použil (uplatnil), ale jen proto, že si ji opatřil a že ji přechovával. Z potencionálního uplatnění směnky je jen nepřímo dovozován rozsah spáchání tohoto trestného činu. Již z tohoto důvodu považuje za možný i volnější vztah mezi směnkou a uplatněným občanskoprávním nárokem. Podstatné je, že padělaná směnka měla vystupovat jako nezanedbatelný činitel potvrzující pravost falešné pohledávky. Shodně s odvolacím soudem tedy považuje pro užitou právní kvalifikaci za dostatečné, jestliže dovolatel padělanou směnku držel se záměrem uplatnit ji v konkrétní občanskoprávní věci. Právě ono zamýšlené užití padělané směnky činí útok na objekt tohoto trestného činu mnohem důraznější, než kdyby pachatel směnku jen přechovával bez úmyslu ji nějak užít. Ostatní námitky dovolatele považuje za pouze procesní, neboť dovolatel namítá nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Extrémní nesoulad mezi nimi dovolatel dostatečně nekonkretizoval a porušení samotné zásady in dubio pro reo nemůže být dovolacím důvodem. Závěrem uvedl, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem dílem neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k doplnění dovolání obviněného a v rámci tohoto vyjádření uvedl, že dovolatel konkretizuje své předchozí námitky proti učiněným skutkovým zjištěním. Nejedná se tak o změnu rozsahu ani důvodů dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. Má za to, že dovolatel nadále setrvává pouze v namítání porušení zásady in dubio pro reo, když předkládá alternativní skutková zjištění. Jestliže soudy zvolily a odůvodnily alternativu skutkového stavu dovolateli nepříznivou, nelze takový postup revidovat cestou dovolacího řízení, neboť porušení samotné zásady in dubio pro reo nemůže být dovolacím důvodem. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

K argumentaci dovolatele poznamenává, že ani skutečnost, že usiloval o podepření směnky uznáním dluhu, že směnku později již neuplatňoval a že ji nakonec vydal policii, namísto aby tento důkaz zničil, není v extrémním rozporu se závěrem soudů, že dovolatel si byl již v době skutku vědom toho, že směnka je falešná. Uvedený postup dovolatele je vysvětlitelný i tím, že nejprve chtěl falešnou směnkou postrašit poškozeného V. a posléze učinil vše pro to, aby se vyhnul podezření, že si falešnou směnku vědomě opatřil a že ji vědomě přechovával.

Z uvedených důvodů odkazuje na své předchozí vyjádření a činí i shodný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Obviněný namítl, že ve vztahu k extrémnímu nesouladu nemá za prokázaný skutkový stav, a to zejména v otázce naplnění subjektivní stránky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. že by věděl, že směnka byla padělaná.

Po subjektivní stránce je u trestného činu podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku vyžadován úmysl, který musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělaný nebo pozměněný platební prostředek.

Trestný čin (resp. zločin) je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem - § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn - § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. O extrémní nesoulad se může jednat také v případě, když z provedených důkazů je možné učinit závěr ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž tyto důkazy jsou soudy hodnoceny pouze v neprospěch obviněného. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn při respektování základních práv a svobod.

Z tohoto hlediska je ústředním problémem posuzované věci to, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného Ing. K. J., který popřel spáchání uvedeného trestného činu, přičemž na svou obhajobu uvedl, že směnka mu byla nabídnuta ke koupi ze strany K. a C., a podrobně popsal jednání této skupiny. Soudy tuto obhajobu odmítly s tím, že obviněný byl usvědčen především výpovědí spoluobviněného R. N. z přípravného řízení, kterou tento obviněný učinil dne 30. 5. 2013. Z uvedené výpovědi vyplývá, že aktivity ohledně směnky podle obviněného N. byly vyvíjeny ze strany obviněného Ing. J. Obviněný R. N. v této výpovědi uvedl, že .mu obviněný J. sdělil, že by potřeboval postoupit pohledávku na sebe, ale k tomu potřebuje prostředníka. Měl figurovat jako pomocník v postoupení pohledávky. Obviněný J. mu sdělil, že pohledávku potřebuje proto, aby postrašil pana V., který mu v jeho společnosti Oleo Chemical a. s. započítává nesmyslné pohledávky. Obviněný J. řekl, že připraví podklady a bude ho kontaktovat. V lednu 2012 mu obviněný J. zavolal, opět se sešli na stejném místě, kde mu obžalovaný J. předložil dokumenty, které se měly vztahovat k pohledávce. Jednalo se o čtyři smlouvy o postoupení pohledávky a tři stejné směnky .

V hlavním líčení dne 5. 2. 2014 však obviněný R. N. podstatně změnil svou výpověď, a to tak, že uvedl, že to byla právě skupina K. a C., která opatřila uvedenou směnku a tuto nabídla ke koupi obviněnému Ing. J. Obviněný N. podrobně popsal jednání této skupiny, a to nejen ve vztahu k obviněnému J. či společnosti RAVAK a.s., ale v obecné rovině, přičemž věrohodným způsobem zdůvodnil změnu své výpovědi, kdy toto učinil až poté, kdy měl jistotu, že K. a C. jsou ve vazbě a z jejich strany mu tedy nemůže v současné době hrozit žádné nebezpečí. Změnu ve výpovědi učinil nejenom v této trestní věci, ale i v trestní věci vedené u jiných soudů, když tato trestná činnost má rovněž napojení na osoby K. a C. Obviněný N. popsal postupy skupiny K. a C., a to nejen ve vztahu k jeho osobě, ale rovněž k osobě obviněného Ing. J., když těmto praktikám je možno uvěřit, neboť i z výpovědi svědka Mgr. R. Š. je zřejmé, že obviněný při cestě na policii uváděl, že se bojí o svůj život a že se cítí ohrožen. Ve výpovědi v hlavním líčení pak zcela jednoznačně uvedl, že směnku jako řadu dalších jiných vyráběla skupina K. a C., on osobně tomu byl v řadě případů přítomen, tato skupina byla schopna vytvářet i obdobné doklady, které měly být vystaveny v cizině, a proto pravost těchto dokladů bylo těžké ověřit. Ve své výpovědi v hlavním líčení neoznačil obviněného Ing. J. jako osobu, která by směnku vytvořila, případně si tuto objednala, a nemá vědomost o tom, zda obviněný Ing. J. mohl vědět o tom, že směnka je falešná.

Obviněný Ing. K. J. se v přípravném řízení k předmětnému skutku nevyjádřil. Teprve v hlavním líčení se obviněný Ing. K. J. konkrétně vyjádřil a uvedl, že není pravdou, že by s cílem vyhnout se vrácení peněz si opatřil směnku. Byla mu tedy nabídnuta pohledávka a tu on koupil, aniž by věděl, že směnka je padělaná. Za to měl zaplatit finanční prostředky v případě, že se prokáže, že směnka je v pořádku. Není pravdou, že by obviněnému N. předložil nějaké dokumenty včetně směnky, které se měly vztahovat k pohledávce, a že by on podle jeho pokynu nakládal s dokumenty, které údajně koupil od zmíněné Z.I.S. západočeská investorská spol. s r.o. indosované panem K. Uvedl, že si vědomě neponechal žádnou padělanou listinu, kterou by následně uplatňoval v nějakém řízení.

Je třeba uvést, že výpověď obviněného je podle § 89 odst. 2 tr. ř. jedním z důkazních prostředků. Její význam při zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je nutné posuzovat v kontextu s tou částí ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle které doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Výpověď obviněného je důkazem, který spolu s ostatními důkazy podléhá zásadě volného hodnocení důkazů, jak je zakotvena v § 2 odst. 6 tr. ř. Obsahuje-li výpověď obviněného doznání, musí být hodnocena z toho hlediska, zda je věrohodná. Na věrohodnost doznání obviněného lze usuzovat mimo jiné z toho, že popisovaná událost se skutečně mohla stát uváděným způsobem, že doznaný čin byl fyzicky proveditelný, že popis činu v hodnocené výpovědi je logický, že má odpovídající návaznost na jiné důkazy či objektivně zjištěné okolnosti apod. Závěr o věrohodnosti doznání musí vyplývat z jeho obsahové přesvědčivosti a nemůže se opírat jen o mechanické převzetí dané výpovědi bez jakéhokoli hodnocení. Z tohoto hlediska je pak třeba posuzovat i výpovědi obviněného R. N.

Aplikují-li se výše uvedené zásady na posuzovaný případ, nelze dojít k přesvědčivému úsudku, že především výpověď obviněného R. N. z hlavního líčení je důkazem vyvracejícím obhajobu obviněného Ing. K. J., jak ji uplatnil v hlavním líčení. Je nutné podotknout, že klíčová pro objasnění trestné činnosti, která je kladena za vinu obviněným Ing. K. J. a R. N., by byla výpověď svědků K. a C., avšak tito využili svého oprávnění a jako svědci odmítli vypovídat. Vzhledem k ostatním trestním stíháním, která jsou vedena u jiných orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k obviněným C. a K., lze dospět k závěru, že se jednalo skutečně o mafiánskou organizaci, což potvrzuje nejen obviněný N., ale i svědek Z., který podrobně popsal mafiánské způsoby této skupiny kolem K. a C.

Za pravdivou lze označit výpověď obviněného N. v tom směru, že tato skupina měla snahu nejen nějakým způsobem postupovat proti společnosti RAVAK a. s., ale rovněž byla aktivní i ve směru proti společnosti Oleo Chemical a. s. Z informační zprávy ze strany ÚOOZ, která byla poskytnuta kpt. Mgr. K., vyplynulo, že je důvodné podezření, že skupina kolem K. a C. zjistila, že k probíhajícímu insolvenčnímu řízení přistoupila se svým návrhem i firma RAVAK a. s., tak došlo ke zkontaktování K. a C. s lidmi okolo pana V., kdy docházelo k jednání jak v sídle RAVAK a. s., tak i v P., a tato jednání byla zaměřena na společnost Oleo Chemical a. s. Důkazně je podpořen i závěr této informační zprávy ÚOOZ, že po těchto schůzkách skupina okolo K. a spol. postupovala po určitou dobu v insolvenčním řízení společně a ve shodě se zástupci firmy RAVAK a. s. Toto je potvrzeno protokolem o jednání před soudem prvního stupně o insolvenčním návrhu Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2012, sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011-A, když, jak je uvedeno výše, zástupce insolvenčního navrhovatele B (tj. společnosti RAVAK a. s.) JUDr. Dančišin jako důkaz předložil soudu falešné směnky vystavené údajně J. L. a M. S., když Ing. J. popřel pravost těchto směnek a k dotazu soudu zástupce insolvenčního navrhovatele přiznal, že tyto doklady získal od J. C., zmocněnce věřitele Motor Investment Holding Ltd. Jedná se tedy o jednoznačný důkaz, že skupina K. a C. byla schopna vyrábět falešné směnky dle potřeby a je zcela zřejmé, že tato skupina se snažila o případné ovládnutí nejen společnosti RAVAK a. s., ale i Oleo Chemical a. s. V této souvislosti je třeba připomenout informaci ÚOOZ Plzeň, když se jednalo o otisky razítka ověření legalizace podpisu M. Ž., který byl zajištěn v počítači J. C. a má tedy přímou souvislost s výrobou falešné směnky, ve které právě osoba M. Ž. figuruje. Tento důkaz potvrzuje obhajobu obviněného N., že to byl právě C., který byl schopen vytvářet různé dokumenty a směnky. V kontextu těchto skutečností lze tedy dovodit, že předmětná směnka pochází právě z dílny skupiny K. a C. Tato skutečnost vyplývá také z protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 6. 2016 před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 2 T 11/2015. Lze uvést, že pro obviněného N. jsou charakteristické změny v jeho výpovědích, avšak změnu své výpovědi vcelku věrohodným způsobem zdůvodnil, když uvedl, že toto učinil až poté, kdy měl jistotu, že K. a C. jsou ve vazbě a z jejich strany mu tedy nemůže v současné době hrozit žádné nebezpečí. Výpověď obviněného R. N., kterou učinil v hlavním líčení dne 5. 2. 2014 (když totožně vypovídal v hlavním líčení dne 9. 2. 2016), nebyla žádným důkazem zpochybněna či vyvrácena. Je třeba podotknout, že ani ve výpovědi z přípravného řízení obviněný R. N. neuvedl, že by mu obviněný Ing. K. J. sdělil, jakým způsobem si pohledávku vůči J. V. opatří ani to, že by si byl obviněný Ing. K. J. vědom falešného původu směnky.

Pokud jde o audionahrávku jednání mezi osobami K., B. a J., větší část této nahrávky je o pohledávce , přičemž se v jejím rámci objevují pojmy V., K. (obviněný R. N.), N., RAVAK. Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu této nahrávky nelze dovodit, že by se jednalo o pohledávku spojenou pouze se společností RAVAK ani to, že by šlo o předmětnou směnku nebo pohledávku obviněného přímo proti poškozenému J. V. (přičemž pojem směnka se v dané audionahrávce nevyskytuje).

V rámci odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud rekapituloval hlavní důvody pro závěr o úmyslném zavinění obviněného Ing. K. J. a to:
1. Obviněnému Ing. J. byla nabídnuta a dostala se k němu směnka vyjadřující pohledávku právě vůči J. V., jemuž měl obžalovaný dlužit vysokou částku a s nímž byl ve sporu.
2. Pohledávka se objevila právě v době, kdy byla na obžalovaného podána poškozeným V. občanskoprávní žaloba (a s odpovídajícím datem splatnosti údajné půjčky).
3. Významná je i časová souvislost s opožděně podaným odvoláním proti usnesení o předběžném opatření ve zmíněném občanskoprávním řízení.
4. Pohledávka se také objevila právě přibližně v té výši, jak byla podána občanskoprávní žaloba na obžalovaného Ing. J.
5. Finanční situace poškozeného J. V. (a jeho obchodní společnosti) byla všeobecně a také obviněnému známa a velmi dobrá, takže logicky vznikaly pochybnosti o existenci údajné pohledávky.
6. Dále lze považovat za prokázané, že obžalovaný Ing. J. si neověřil platnost směnky a existenci pohledávky. 7. Další skutečností je neodůvodněně nízká cena za údajný převod pohledávky. 8. Obžalovanému Ing. J. muselo být současně jako zkušenému podnikateli zřejmé, že obžalovaný N. nemůže být osobou, která by byla schopna disponovat (byť zástupně) směnkou na tak vysokou částku.
9. Dalším důkazem prokazujícím vinu obžalovaného Ing. K. J. je výpověď obžalovaného R. N., kterou se nalézací soud nyní podrobně zabýval včetně změn v této výpovědi. Hlavní rozdíl mezi výpovědí obžalovaného N. v přípravném řízení a v hlavním líčení je ten, že v přípravném řízení usvědčoval obžalovaného J. z úmyslného jednání prakticky výslovně, zatímco v hlavním líčení vyjádřil přesvědčení, že J. o nepravosti směnky a pohledávky nevěděl.
10. Dalším důkazem usvědčujícím obžalovaného Ing. J. je audionahrávka zajištěná při domovní prohlídce u J. C.

Tyto dosud uvedené objektivní skutečnosti podle názoru odvolacího soudu ve svém souhrnu odůvodňují závěr o úmyslu obviněného Ing. K. J., neboť všechny tyto skutečnosti nemohly nastat náhodně. Nejvyšší soud však v této souvislosti konstatuje, že výše uvedené okolnosti (byť na sebe chronologicky navazují) nevyvrací obhajobu obviněného, že směnka mu byla nabídnuta ke koupi ze strany K. a C. a že o falešném původu směnky nevěděl. Ohledně bodů 1-4 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nutné podotknout, že obviněný Ing. K. J. popřel předmětnou trestnou činnost a jeho obhajoba spočívala v tom, že mu byla nabídnuta ke koupi pohledávka za J. V. zajištěná směnkou, přičemž nabídku učinil K. Obviněnému Ing. K. J. tedy byla nabídnuta pohledávka, o niž měl zájem, v příhodnou dobu, tj. v době, kdy obviněný Ing. K. J. vedl civilní spor s J. V. a přibližně v takové výši, v jaké se bránil žalobě podané J. V., když tuto obhajobu obviněného lze považovat za logickou. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že obviněný za zmíněnou směnku nezaplatil celou požadovanou částku, ale požadoval, aby bylo prokázáno, že směnka je v pořádku a teprve poté by finanční prostředky poskytl v plném rozsahu, směnku přímo neuplatnil a originál směnky dobrovolně vydal orgánům činným v trestním řízení.

Z výpovědi obviněného R. N. v hlavním líčení dne 5. 2. 2014 (příp. dne 9. 2. 2016) ani z jeho výpovědi v přípravném řízení jednoznačně nevyplývá, že obviněný Ing. K. J. věděl o falešném původu předmětné směnky. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že výše uvedené důkazy nebyly s to vytvořit naprosto ucelený řetěz důkazů jak přímých, tak nepřímých pro bezpečný závěr, že obviněný Ing. K. J. si byl vědom falešného původu směnky.

V daném případě skutečně nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že o falešném původu směnky nevěděl. Proto je nutné, aby soudy respektovaly zásadu, z níž vyplývá, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, je nutno s použitím zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obžalovaného a neuznat jej vinným .

V posuzovaném případě obviněného Ing. K. J. jsou skutková zjištění Krajského soudu v Praze a následně i Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího tak, jak jsou vyjádřena v popisu skutku rozsudku odvolacího soudu ohledně popisu subjektivní stránky jednání obviněného, v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, následkem čehož došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku coby trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je dále významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudy, byl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve značném rozsahu .

Předmětný skutek byl soudem prvního stupně kvalifikován jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že soud tedy vychází při posuzování pojmu ve velkém rozsahu právě z konkrétní okolnosti případu, a to v daném případě z výše částky, která byla uvedena na padělané směnce, tj. 127 mil. Kč. Pokud by se takto falešně vytvořenou směnku podařilo obviněnému Ing. J. zrealizovat, utrpěl by poškozený J. V. škodu v této výši.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při shodných skutkových zjištěních zaujal názor, že popsaným skutkem byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť dle jeho hodnocení byl čin spáchán ve značném rozsahu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzovaném případě je třeba vycházet z toho, že v daném případě šlo v podstatě o jednorázovou záležitost (směnku obvinění nikde nepředložili ani nebylo prokázáno, že by s ní jinak manipulovali). Poté, co poškozený V. podal trestní oznámení a bylo zahájeno trestní stíhání, již obžalovaný touto protipohledávkou dále neargumentoval a svou obranu v občanskoprávním sporu změnil. Originál směnky pak dobrovolně vydal orgánům činným v trestním řízení. Dále lze vzít v úvahu, že nebylo pravděpodobné, že by poškozenému vznikla jednáním obviněných reálná škoda. Spíše se lze přiklonit k verzi, kterou uváděl ve své výpovědi obžalovaný N., že obviněný J. si směnku opatřil ve snaze poškozeného V. postrašit a oddálit tím plnění svých dluhů vůči němu. Vrchní soud uzavřel, že všem uvedeným kriteriím plně odpovídá právní posouzení činu podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako spáchaného ve značném rozsahu. V tomto ustanovení lze najít z hlediska výše uvedených kriterií (tj. zejména počet padělaných platebních prostředků, jejich nominální hodnota, způsob jejich uplatnění, počet provedených akcí či operací apod.) minimální průsečík odpovídající i typovému stupni společenské škodlivosti činu vyjádřenému příslušnou trestní sazbou. Proto bylo jednání obviněných právně kvalifikováno jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.

Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává padělaný nebo pozměněný platební prostředek. Podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se čin posoudí, jestliže pachatel spáchá takový čin ve značném rozsahu.

Podle § 238 tr. zákoníku se ochrana stanovená v § 234 tr. zákoníku poskytuje též cenným papírům, mezi které patří směnka.

Co se rozumí značným rozsahem ve smyslu § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, není v zákoně výslovně stanoveno nějakou nominální peněžní částkou. Takovým způsobem jsou vymezeny zákonné znaky, které se vztahují ke kvantifikaci škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci, a to v ustanoveních § 138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Tato ustanovení jsou konstruována tak, že u každého ze zákonných kvantifikačních znaků je stanovena minimální peněžní částka, při jejímž dosažení je příslušný zákonný znak naplněn. Citovaná ustanovení se nevztahují na případy, kdy je spáchání činu kvantifikováno zákonným znakem, který je vymezen jako rozsah . Jestliže zákon v ustanoveních § 138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku nezmiňuje rozsah spáchání činu, pak tím dává najevo, že nominální peněžní částka, o kterou v konkrétní věci jde, nemůže sama o sobě odůvodnit naplnění tohoto zákonného znaku, že vedle této částky jsou relevantní i další okolnosti a že teprve ze širšího souhrnu všech významných okolností může vyplývat závěr, zda čin byl spáchán v určitém rozsahu .

Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku je z hlediska systematiky trestního zákoníku zařazen mezi trestné činy proti měně a platebním prostředkům a v širším kontextu mezi trestné činy hospodářské (hlava VI, díl 1 zvláštní části trestního zákoníku). Ustanovení § 234 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 238 tr. zákoníku chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti platebních prostředků včetně cenných papírů jako základu funkčního peněžního styku, který pak je jedním z nezastupitelných předpokladů fungujícího tržního hospodářství. Platební styk se uskutečňuje nejen prostřednictvím hotových peněz, ale i s použitím jiných prostředků, jejichž funkci plní také cenné papíry. Proto se ochrana poskytovaná celé finanční soustavě neomezuje na samotné peníze, ale vztahuje se i na další prostředky včetně cenných papírů, které sice nejsou penězi, ale plní mimo jiné jejich platební funkci. Objektem trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku tedy nejsou majetkové zájmy dotčených účastníků platebního styku. Ochrana jejich majetku je zajišťována prostřednictvím ustanovení o trestných činech proti majetku (hlava V zvláštní části trestního zákoníku).

Z okolností, které je třeba brát v úvahu při posuzování otázky, zda v konkrétním případě byl čin spáchán v určitém rozsahu ve smyslu zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, má význam zejména počet padělaných či pozměněných platebních prostředků, jejich využitelnost z hlediska potenciálního počtu platebních operací, způsob a míra jejich skutečného použití, frekvence posuzovaného jednání z hlediska otázky, zda bylo ojedinělé či naopak soustavné, zda se dotklo nějakého širšího okruhu účastníků platebního styku apod. Teprve v tomto celkovém kontextu má svůj význam také nominální hodnota reprezentovaná padělaným či pozměněným platebním prostředkem.

V této souvislosti lze poukázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016, v němž specifikoval kritéria, na základě kterých je třeba značný, příp. velký rozsah spáchání činu vymezit, když za základní kritérium označil počet padělaných nebo pozměněných platebních prostředků. Na ně navazují další kritéria, jimiž mohou být zejména:
- rozsah zjištěných dat k platebním prostředkům,
- počet použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků,
- škoda způsobená na cizím majetku jejich použitím,
- počet využitých tzv. skimmovacích zařízení nebo jiných nástrojů, předmětů, počítačových programů a dalších prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, včetně rozsahu a délky doby jejich využití,
- počet bankovních subjektů, vůči jejichž účtům byly takové padělané nebo pozměněné platební prostředky použity,
- rozsah územního použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, ale i tzv. skimmovacích zařízení či jiných prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, a to včetně území jiných států a počtu těchto států,
- doba trvání padělání a pozměňování platebních prostředků a jejich následného využívání (včetně přípravné fáze), včetně skutečnosti, zda byla trestná činnost ukončena z vlastního rozhodnutí pachatelů nebo až zásahem orgánů činných v trestním řízení,
- prognózy dalšího jednání pachatelů a míra následného zamýšleného ohrožení fungování bezhotovostního platebního styku.

S přihlédnutím ke všem kritériím je pak třeba rozlišit značný rozsah , k jehož naplnění zpravidla postačí velké množství získaných údajů k takovým platebním prostředkům, v návaznosti na to desítky padělaných či pozměněných platebních prostředků a desítky neoprávněných transakcí, zatímco pro velký rozsah je nutné, aby šlo o stovky případů s přihlédnutím i k dalším kritériím. Tato kritéria jsou podle názoru velkého senátu Nejvyššího soudu podstatnější, než pomocné kritérium škody způsobené či zamýšlené jejich použitím, a to už z důvodů obecně vymezených shora, nehledě k tomu, že způsobení skutečné či zamýšlené škody je zpravidla vyjadřováno souběhem s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku (včetně okolností zvlášť přitěžujících spočívajících ve škodě větší, značné či velké). Uvedené rozlišení mezi značným a velkým rozsahem páchání trestné činnosti odpovídá i tomu, že pro naplnění základní skutkové podstaty postačí i padělání či pozměnění i jen jednoho platebního prostředku. Je ovšem nutno zdůraznit, že vymezená kritéria se vzájemně prolínají, což pak také znamená, že naplnění jednoho z kritérií v menší míře (méně intenzivně) může být vyváženo výrazným naplněním kritéria nebo kritérií ostatních. Není nezbytné, aby pro existenci toho či onoho zákonného znaku rozsahu byla všechna uvedená kritéria naplněna stejnou intenzitou. Je proto nezbytné posuzovat konkrétní případ, resp. zjištěné skutkové okolnosti jej charakterizující, komplexně z pohledu všech popsaných kritérií a neomezovat se pouze na kritérium jediné či některá.

Velký senát nicméně v této souvislosti opětovně podotýká, že dané hledisko způsobené či bezprostředně hrozící škody je pro posouzení rozsahu spáchání trestné činnosti podle § 234 tr. zákoníku pouze podpůrné, takže při intenzivním naplnění předchozích kritérií (jakož i s přihlédnutím k dalším hlediskům) nemohl by být závěr o spáchání trestného činu podle § 234 tr. zákoníku ve velkém rozsahu ve smyslu odst. 5 písm. b) daného ustanovení zvrácen toliko poukazem na méně intenzivní naplnění kritéria způsobené či bezprostředně hrozící škody.

Tyto závěry týkající se značného nebo velkého rozsahu spáchaného trestného činu se přiměřeně uplatní též u dalších alternativ trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku.

Je třeba podotknout, že výše citované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu se týká trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku, avšak oproti posuzovanému případu byly padělaným platebním prostředkem platební karty, nicméně závěry velkého senátu Nejvyššího soudu lze přiměřeně aplikovat i v daném případě.

Pokud vycházíme z výroku o vině podle rozhodnutí soudů obou stupňů, lze se zřetelem k výše uvedenému v daném případě shrnout: - s ohledem na stěžejní kritérium (počet padělaných platebních prostředků) lze uvést, že se jednalo o jednorázovou záležitost, neboť obviněný Ing. K. J. přechovával jedinou směnku - v nominální hodnotě 127 mil. Kč,
- směnku obvinění nikde nepředložili, přičemž nebylo prokázáno, že by s ní jinak manipulovali,
- obviněný Ing. J. ji měl připravenou a opíral o ni své zmíněné podání soudu směřující k započtení údajné pohledávky,
- po podání trestního oznámení poškozeným V. a zahájení trestního stíhání již obžalovaný touto protipohledávkou dále neargumentoval a svou obranu v občanskoprávním sporu změnil,
- originál směnky byl obviněným dobrovolně vydán orgánům činným v trestním řízení,
- nebylo pravděpodobné, že by poškozenému vznikla jednáním obviněných reálná škoda (obviněný J. si směnku opatřil ve snaze poškozeného V. postrašit a oddálit tím plnění svých dluhů vůči němu).
Vztáhnou-li se výše uvedené zásady na posuzovaný případ obviněného Ing. K. J., je evidentní, že Vrchní soud v Praze se všemi výše uvedenými kritérii pečlivě zabýval a v tomto ohledu se lze s Vrchním soudem v Praze ztotožnit. Současně však je třeba souhlasit s obviněným Ing. K. J. v tom, že nebylo namístě použít kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu, neboť vrchní soud (přes důkladný popis všech kritérií) dovodil naplnění znaku spáchání činu ve značném rozsahu ve smyslu § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku především z výše směnečné sumy a nevzal v úvahu skutečnost, že veškerá další uvedená kritéria svědčí ve prospěch obviněného ve smyslu snížení závažnosti činu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že posuzovaným skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. čin nebyl spáchán ve značném rozsahu.

Vadné právní posouzení skutku v případě obviněného Ing. K. J. se promítlo i do výroku o vině obviněného R. N., který sám dovolání nepodal. Stejně jako v případě obviněného Ing. K. J. je i v případě obviněného R. N. namístě závěr, že posuzovaným skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. čin nebyl spáchán ve značném rozsahu.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného Ing. K. J. zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, tak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, ohledně tohoto obviněného. Důvod, z něhož Nejvyšší soud takto rozhodl ve prospěch obviněného Ing. K. J., prospívá také obviněnému R. N., a proto Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky rovněž ohledně tohoto obviněného. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 6. 2017


JUDr. Jiří Pácal předseda senátu