4 Tdo 562/2013
Datum rozhodnutí: 11.06.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1,3 tr. zákoník



4 Tdo 562/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2013 o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 472/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 5/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 12 T 5/2012, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 1. 10. 2011 v době kolem 00.10 hodin, v B. na ul. R. u J. d. poškozeného A. V., bez zjevného důvodu udeřil pěstí ruky do obličeje, následkem čehož poškozený upadl na záda a hlavou silně udeřil o zem, čímž u něj došlo k nitrolebnímu poranění, které spočívalo ve zlomenině levé spánkové kosti, v krvácení do mozkových obalů a zejména zhmoždění mozku v pravém spánkovém laloku, když tato zranění si vyžádala hospitalizaci na neurologické klinice FN u sv. Anny v B., s předpokládanou dobou léčení několik týdnů.

Za uvedené jednání a za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 4 Tmo 19/2012, byl obviněný J. D. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 4 Tmo 19/2012, pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v bodě 2) tohoto výroku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným A. V., škodu ve výši 41.790,- Kč a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, pobočka B., C., B., škodu ve výši 64.528,- Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 12 T 5/2012, podali jak obviněný J. D., tak i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 472/2012, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 To 472/2012, podal následně obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že v předmětné věci existuje opomenutý důkaz, a to výpověď přítelkyně obviněného I. V., neboť tento důkaz soudy neprovedly, přestože tato svědkyně byla v přípravném řízení vyslechnuta. V extrémním rozporu s provedenými důkazy je dle názoru dovolatele závěr soudu o tom, že bez zjevného důvodu udeřil poškozeného pěstí ruky do obličeje. Z uvedených důvodů pak obviněný dovodil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, nebyl proveden důkaz, který představuje tzv. opomenutý důkaz a rovněž byla porušena zásada presumpce neviny.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 12 T 5/2012, a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 16. 5. 2013 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že soudy neprovedly důkaz - výpověď svědkyně I. V. a dále námitky týkající se hodnocení svědeckých výpovědí ohledně závěru soudu, že obviněný bez zjevného důvodu udeřil poškozeného pěstí ruky do obličeje, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly důkaz - výslech přítelkyně obviněného I. V. a jedná se tudíž o tzv. opomenutý důkaz. Dle názoru Nejvyššího soudu se však o případ tzv. opomenutého důkazu nejedná. Soudy sice nevyslechly svědkyni I. V., avšak v posuzovaném případě byl závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozený upadl s následným způsobením zranění v důsledku jednání obviněného, který ho udeřil pěstí do obličeje, jednoznačně a nepochybně prokázán. Takový důkaz by sám o sobě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak jak tyto důkazy hodnotily soudy. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém souhrnu, přičemž výpověď svědkyně I. V. by na těchto závěrech nemohla nic změnit.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce týkající se závěru soudu, že obviněný bez zjevného důvodu udeřil poškozeného pěstí ruky do obličeje. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný v rámci své obhajoby uvedl, že do poškozeného sice strčil, ale pouze proto, že ho poškozený v podstatě obtěžoval, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že v předmětné věci bylo shromážděno dostatečné množství důkazů a vzhledem k jejich množství a vzájemné provázanosti je vyloučeno, že by skutek tak, jak byl popsán soudem prvního stupně, mohl být proveden jinou osobou nebo jiným způsobem. Dokazováním bylo zjištěno, že ze strany obviněného došlo k napadení poškozeného tím způsobem, že ho bez zjevného důvodu udeřil pěstí ruky do obličeje, následkem čehož poškozený upadl na záda a hlavou silně udeřil o zem, čímž u něj došlo k nitrolebnímu poranění, které spočívalo ve zlomenině levé spánkové kosti, v krvácení do mozkových obalů a zejména zhmoždění mozku v pravém spánkovém laloku. Ze znaleckého posudku MUDr. Tomáše Vojtíška a dále z listinných důkazů vyplynulo, že toto poranění vzniklo působením tupého násilí až střední intenzity na oblast pravé poloviny obličeje, se vznikem otoku pravé tváře a horního rtu a minimálně střední intenzity na oblast levé spánkové krajiny se vznikem nitrolebního poranění. Zranění pak lze plně vysvětlit úderem pěstí do pravé strany obličeje, úderem poškozeného a následným dopadem hlavou na zem, na oblast levé spánkové krajiny. Přítomnost zhmoždění v pravém spánkovém laloku typicky vzniká právě při pasivním dopadu těla a úderu hlavy o podložku. To koresponduje se zjištěním, že poškozený dostal úder pěstí do obličeje, po kterém upadl na zem a zůstal ležet v bezvědomí. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že pachatelem činu byl obviněný. Soudy došly k tomuto závěru postupem, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Pokud soudy považovaly za nejpádnější důkaz viny obviněného svědecké výpovědi poškozeného A. V., svědků F. T., F. K., J. B. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přijatelně se vypořádaly i s obhajobou namítající, že nebyl srozuměn s tím, že odstrčením poškozeného mu může způsobit jakoukoliv újmu na zdraví. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. června 2013


Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal