4 Tdo 530/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 530/2013-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 55 To 264/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 222/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. V. o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci uznal rozsudkem ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. 4 T 222/2011 obviněného P. V. vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v nočních hodinách z 20. 1. 2011 na 21. 1. 2011 v O., na ulici N. K., v rodinném domku společně obývaném s H. H., ji fyzicky napadl tím způsobem, že ji několikrát udeřil pěstí do obličeje, škrtil ji, kopal ji do nohou a trupu, v důsledku čehož H. H. utrpěla závažný otřes mozku, zlomeninu nosních kostí, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou nad levý čelní mozkový lalok a do prostoru mezi pravou a levou mozkovou polokouli, mnohočetné pohmožděniny kůže a podkoží v čelní krajině a na pravé tváři, zhmoždění horního i dolního víčka obou očí a jejího okolí, zhmoždění měkkých tkání nosu s krvácením do obou nosních průduchů, povrchní tržně zhmožděnou ranku kůže na hřbetu nosu, povrchní tržně zhmožděnou ranku kůže nad kořenem nosu, povrchní tržně zhmožděnou ranku zevní červeně horního a dolního rtu, dvě slabě vyznačené tence pruhovité oděrky kůže horizontálního průběhu na pravé boční ploše krku, několik výrazných pohmožděnin kůže a podkoží většího plošného rozsahu na přední a vnitřní ploše levého bérce a podstatně méně vyznačených na přední ploše pravého bérce, celkem 4 drobné pohmožděniny kůže a podkoží na levé boční ploše trupu, tři téměř splývající ložiska pohmožděnin na bradě, 15 různě velkých ložisek na levé straně trupu a pánvi, rozsáhlý podkožní krevní výron na zevní ploše levého stehna, tenký proužek až oděrka na zevní ploše levého stehna a mnohočetné drobné, místy splývající, pohmožděniny nad levou polovinou dolní čelisti a na celé levé boční ploše krku na přechodu krku v hrudník, včetně jedné pruhovité pohmožděniny, což si vyžádalo dobu léčení v trvání nejméně 3 měsíce, přičemž provedeným útokem mohlo dojít k poranění plic s krvácením do hrudníku, zhmoždění mozku a trvalé poruše zraku, event. ke slepotě .

Za to byl obviněnému podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Obviněnému byla dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem P., R., náhradu škody ve výši 46.055,- Kč.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce podaného proti shora uvedenému rozhodnutí v neprospěch obviněného svým rozsudkem ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 55 To 264/2012 napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného za totožný skutek vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř let. V souladu s § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem P., R., částku ve výši 46.055,- Kč.

Odvolání obviněného, které proti rozsudku soudu prvního stupně rovněž podal, krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

První z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, obviněný spatřuje v tom, že poškozená opakovaně i v odvolacím řízení vyjádřila nesouhlas s trestním stíháním obviněného ve smyslu § 163 tr. ř., takže za předpokladu, že by odvolací soud dospěl ke správným závěrům o právním posouzení jednání obviněného, bylo namístě jeho trestní stíhání zastavit.

Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného naplněn tím, že odvolací soud nesprávně změnil právní kvalifikaci stíhaného skutku na těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, tedy závažnější trestný čin, ač soud prvního stupně správně právně posoudil jeho jednání, přestože své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí nešťastně odůvodnil, neboť u obviněného s ohledem na okolnosti případu nebylo možné dovodit zavinění ve formě úmyslu, a to ani nepřímého ve vztahu k nejzávažnějším zraněním poškozené. Dovodit by bylo možné snad jen nedbalostní zavinění. Z provedeného dokazování totiž podle dovolatele vyplývá, že jeho útoky vůči poškozené byly spíše druhotným důsledkem jejich konfliktu. Poškozená i obviněný shodně vypověděli, že obviněný ničil vybavení jejich společné domácnosti a oba padali jeden přes druhého (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 3. 2012). Dále i z ostatních důkazů plyne, že primárním cílem útoku obviněného bylo vybavení společné domácnosti. Rovněž znalec v hlavním líčení zejména k přímým dotazům obhajoby relativizoval své kategorické závěry o mechanismu vzniku zranění poškozené uvedené ve znaleckém posudku (viz strana 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 6. 2012). Odvolací soud nijak nepřihlédl k vyjádření znalce, který připustil, že závažné poranění důležitého orgánu splňovalo nejzávažnější zranění poškozené v podobě krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, které mohlo vzniknout i jiným způsobem než útokem obviněného proti tělu poškozené. Obviněný nechce zlehčovat utrpěná zranění poškozené, ale domnívá se, že pokud k nim mohlo dojít i nezaviněným pádem poškozené na zem, například na kluzkém povrchu podlahy polité olejem popsaným oběma aktéry, je otázkou, do jaké míry byl a mohl být obviněný srozuměn se zraněními, která mohla poškozená utrpět. O úmyslu obviněného svědčí i jeho počínání po zklidnění konfliktu mezi ním a poškozenou, kterou uklidnil, postaral se o ni, zajímal se o její stav apod. Znovu připomíná i chování samotné poškozené, která bezprostředně po útoku nechtěla volat policii, ale pouze sanitku. Takto by si jistě po brutálním útoku přímo proti její osobě nepočínala, na což navazuje i její jednání shora popsané, kdy vyjádřila nesouhlas s trestním stíháním obviněného.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265 l tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve rekapituloval obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i dovolání obviněného. K námitkám dovolatele ohledně právního posouzení skutku konstatoval, že obviněný shodné výhrady uplatňoval v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení. Odvolací soud se právním posouzením skutku zabýval na podkladě odvolání státního zástupce a důvodně dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo charakterizováno eventuálním úmyslem přivodit poškozené těžkou újmu na zdraví a že se vzhledem k povaze brachiálního násilí a lokalizaci utrpěných zranění nemohlo jednat o nedbalostní následky. V dalším zcela odkázal na závěry odvolacího soudu.

Pokud jde o další okruh námitek obviněného, tak těmto podle názoru státního zástupce rovněž nelze přisvědčit. K zastavení trestního stíhání ve smyslu § 163 tr. ř. totiž nebyly splněny zákonné podmínky. Kdyby skutečně poškozená byla v době nalézacího řízení stále družkou obviněného, bylo by nezbytné na její prohlášení, mimo jiné učiněné u hlavního líčení, adekvátně reagovat. Soud prvního stupně se touto okolností sice nijak nezabýval, a to ani v samotném rozsudku, ale v době jeho rozhodování družský poměr mezi obviněným a poškozenou nejméně již rok netrval, neboť deklarovaný psychický stav k naplnění znaků družského soužití nepostačuje. V takovém případě se musí jednat o plnohodnotnou alternativu manželského vztahu, včetně společného hospodaření, řešení základních rodinných otázek apod. Takovou kvalitu aktuální poměr mezi obviněným a poškozenou nesplňoval, takže poškozené nepříslušelo právo činit vyjádření podle § 163 tr. ř. Po změně právního posouzení skutku rozhodnutím odvolacího soudu je pak aplikace tohoto ustanovení zcela vyloučena, jak na to správně poukazuje odvolací soud v posledním odstavci odůvodnění jeho rozhodnutí.

Z těchto důvodů státní zástupce shledal, že je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že podané dovolání je podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je v souladu s ustanoveními § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a § 265e odst. 1 tr. ř. podala v zákonné dvouměsíční lhůtě a u příslušného soudu oprávněná osoba, a že dovolání splňuje náležitosti obsahu ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitku nesprávného právního posouzení subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozené bylo možno kvalifikovat, jako způsobený toliko z nedbalosti, a proto se obviněný přiklání k právnímu hodnocení skutku učiněnému soudem prvního stupně, jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, přičemž zavinění alespoň ve formě úmyslu eventuálního musí být prokázáno i ve vztahu k následku tohoto činu. Odlišnost oproti zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí mu tím těžkou újmu na zdraví, spočívá v tom, že u tohoto trestného činu těžká újma na zdraví musí být způsobena pouze z nedbalosti. Rozhodujícím kritériem je proto forma zavinění pachatele ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví.

Soud druhého stupně vyslovil jednoznačný nesouhlas s právním hodnocením jednání obviněného učiněným nalézacím soudem, který podle něj nesprávně kvalifikoval skutek, jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když zároveň shledal, že obviněný směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené alespoň v eventuálním úmyslu, neboť jí zřejmě některé rány uštědřil, a byl proto vzhledem ke způsobu svého chování srozuměn s následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozené, která vznikla jako produkt jeho agresivního jednání. Primárním úmyslem obviněného totiž podle nalézacího soudu bylo útočit na předměty prostřednictvím demolování nábytku a ze způsobu vedení útoku lze vyloučit přímý úmysl obviněného. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku po rekapitulaci podstatných závěrů a úvah znalce MUDr. Igora Fargaše z oboru soudního lékařství, týkající se vzniku těžké újmy na zdraví poškozené, ztotožnil s odvolací argumentací státního zástupce, a shrnul, že rovněž zejména protokol o ohledání místa činu a rozsáhlá fotodokumentace dokládající totální devastaci společně obývaného domu dosvědčují výraznou intenzitu útoků vůči jeho zařízení, přičemž v této souvislosti obviněný jednal pod silným rozrušením a opakovaně a po delší dobu napadal i poškozenou , což je nezpochybnitelné právě vznikem četných poranění na jejím těle, včetně vzniku nejzávažnějšího poranění zhmoždění mozku, kdy obviněný musel být přinejmenším srozuměn, že v důsledku použitého násilí může poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví.

Těžká újma na zdraví, kterou poškozená utrpěla vlivem déletrvajícího útoku obviněného, v podobě krvácení do dutiny lební, tj. pod tvrdou plenu mozkovou nad levý čelní mozkový lalok a do prostoru mezi pravou a levou mozkovou polokouli, shledal soudní znalec MUDr. Igor Fargaš za zranění ohrožující na životě, přičemž poukázal na skutečnost, že krvácení do dutiny lební sice nebylo velkého rozsahu, takže nebezpečí úmrtí hrozící ze vzniku otoku mozku a jeho útlaku krevním výronem bylo méně pravděpodobné, ale hrozilo. Pokud by poškozená v důsledku nitrolebního poranění upadla do bezvědomí, mohla její smrt nastat udušením kvůli zapadnutému jazyku nebo vdechnutí žaludečních zvratků při zvracení, které otřes mozku často doprovází. Rovněž krvácení do dutiny lební způsobené větším násilím proti hlavě mohlo postačovat i pro zhmoždění mozku, které nevzniklo buď pro dobrou odolnost organismu poškozené nebo mechanické násilí bylo třeba jen o něco málo dostatečné. Dále útokem proti očním jámám mohlo dojít i k závažnému poškození očí s možností trvalé poruchy zraku, protože trefí-li se útočník podle soudního znalce šikovně do středu oční jámy, může dojít k tak výraznému stlačení oční koule vedoucí až k odloučení sítnice a slepotě (viz odpovědi na otázky č. 1, 4 a 7 znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství č. 3/2011 vypracovaný soudním znalcem MUDr. Igorem Fargašem). Z charakteru a způsobu vedení ataku dovolatele proto plyne, že mohlo dojít k mnohem závažnějším zraněním poškozené až s následkem smrti.

Z uvedeného je zřejmé, že soud druhého stupně náležitě zhodnotil okolnosti útoku obviněného na poškozenou takovým způsobem, aby mohl uzavřít, že dovolatel nejméně věděl, že svým agresivním atakem vůči poškozené doprovázeným masivní devastací vybavení společně obývaného domu může způsobit těžkou újmu na zdraví poškozené, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Navíc zranění poškozené, u nichž vznikly pochybnosti, zda k nim nedošlo například pádem poškozené na zem, ani nebyla zahrnuta do popisu skutku (viz např. zlomenina loketní kosti, zlomenina sedmého žebra v levé polovině hrudníku, tržně zhmožděná rána kůže a podkoží při zevním okraji levého obočí a další). Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně.

Zde je též třeba upozornit i na to, že při právním posouzení jednání pachatele, kterým útočil proti zdraví poškozeného, není možné vycházet jenom z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla tímto útokem způsobena, ale je třeba přihlížet i k okolnostem, za jakých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud se proto ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu o nepřímém úmyslu obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, pro který postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, zejména pokud jde o obviněným užitý způsob násilí vůči konkrétním částem těla poškozené, nepochybně odůvodňuje závěr o eventuálním úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, takže konečný závěr ohledně právní kvalifikace podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nelze než označit za správný.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , ten lze s úspěchem uplatnit, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný se vzhledem k obsahu svého dovolání v podstatě domáhá aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., kdy trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.

Na základě obsahu přezkoumávaného spisu i obou rozhodnutí soudů nižších stupňů lze vyvodit, že po celou dobu trestního řízení, až do okamžiku vyhlášení rozsudku nalézacího soudu, bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož souhlas poškozeného ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. není nutný. Teprve nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku překvalifikoval jednání obviněného na zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který je zahrnut do taxativního výčtu trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř., u nichž trestní stíhání pachatele, který je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného (mimo výjimky zakotvené v ustanovení § 163a odst. 1 tr. ř., které se na posuzovaný případ nevztahují).

Dojde-li v průběhu řízení ke změně právní kvalifikace činu, u kterého není nutný souhlas poškozeného, na trestný čin, u něhož je takový souhlas vyžadován, musí orgán činný v trestním řízení z úřední povinnosti souhlas poškozeného vyžádat, případně postupovat ve smyslu § 163 odst. 2 tr. ř. a poskytnout mu k takovému vyjádření přiměřenou lhůtu.

Jak ze spisu vyplývá, nalézací soud, ačkoli na jednání obviněného aplikoval mírnější právní kvalifikaci, která vyžadovala postup podle § 163 tr. ř., sám nezjišťoval zda poškozená souhlasí se stíháním obviněného, nijak se nevypořádal s jejím prohlášením učiněným v rámci výpovědi spočívajícím v tom, že nesouhlasí se stíháním obviněného (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 3. 2012, č. l. 347), nereagoval ani na její další sdělení, že se s obviněným rozešla, žijí odděleně, ale stýkají se, a jsou na sebe stále citově vázáni. Tyto otázky a jejich případné řešení nenaznačil ani ve svém rozhodnutí.

Obviněný pak i v rámci své odvolací argumentace poukázal na tento podle něj nesprávný postup soudu prvního stupně. Ve veřejném zasedání u soudu druhého stupně předložil nesouhlas poškozené podle § 163 tr. ř., který učinila písemně ve svém vyjádření ze dne 19. 11. 2012 (č. l. 392), a přípis podepsaný poškozenou, v němž doplnila, že jí obviněný denně navštěvoval na psychiatrickém oddělení Fakultní nemocnice Olomouc, kde byla v září 2012 dobrovolně hospitalizována, a pomáhal jí zvládnout její zdravotní problémy, a to i po propuštění z nemocnice. Obviněný dále ve veřejném zasedání vypověděl, že žijí s poškozenou odděleně, ale navzájem se stýkají a po prodeji domu si chtějí hledat společné bydlení (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 20. 11. 2012, č. l. 395).

Odvolací soud však dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl o vině obviněného nesprávně. Proto také mj. zrušil výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud druhého stupně pak na základě skutkového zjištění nalézacího soudu sám obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Na straně 6 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že za daných okolností nejsou splněny zákonné podmínky pro navrhované zastavení trestního stíhání obviněného, neboť tento zvlášť závažný zločin nespadá pod trestné činy vyjmenované v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., u nichž je k trestnímu stíhání pachatele vyžadován souhlas poškozeného.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že popsané nedostatky v procesním postupu soudu prvního stupně v souvislosti s výše uvedeným právním posouzením jednání obviněného, jež měly za následek zdánlivou nutnost aplikace ustanovení § 163 tr. ř., odstranil odvolací soud, když v konečném důsledku jednání obviněného posoudil, jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž se vedlo po celou dobu trestní stíhání a u něhož souhlas poškozeného ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. není vyžadován. Tudíž v případě dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud nedošlo k udělení souhlasu poškozené s jeho trestním stíháním, nebyly dány a proto i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl uplatněn zjevně neopodstatněně.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. V., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c