4 Tdo 519/2013
Datum rozhodnutí: 11.06.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník




4 Tdo 519/2013-28


U S N E S E N Í





Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2013 o dovolání obviněného
T. A. B.
, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 To 488/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 167/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného
o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 18 T 167/2011, byl obviněný T. A. B. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že jako jednatel společnosti TAB Consulting, spol. s.r.o., se sídlem J. M., P., se dohodl v přesně neustanovené době měsíce září 2010 s poškozenou A. D. prostřednictvím advokátky JUDr. Hany Klimové, AK B., na uzavření Smlouvy o budoucím postoupení pohledávky datované dnem 30. 7. 2010, jejímž předmětem byl závazek smluvních stran uzavřít nejpozději do 30. 11. 2010 Smlouvu o postoupení pohledávky, kde jako budoucí postupitel měl odkoupit pohledávku M. D. ve výši 2.215.947,23 Kč od společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s., ul. Z. B., P., kterou měl dále postoupit na budoucího postupníka A. D., a to za úplatu ve výši 520.000,- Kč, která mu byla A. D. uhrazena, a to částka 50.000,- Kč v hotovosti prostřednictvím JUDr. Klimové a částka 470.000,- Kč převodem na účet, když od počátku nejednal a neměl v úmyslu jednat o odkoupení nebo jiném převzetí pohledávky M. D. se společností Telefónica O2 Czech Republic, takto jednal toliko s cílem vylákat od poškozené pro vlastní potřebu finanční prostředky, čímž poškozené D. způsobil škodu v uvedené výši, když následně jí vrátil toliko částku 50.000,- Kč a částku 375.000,- Kč.


Za tento trestný čin byl obviněný T. A. B. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.


Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje všech druhů zboží, jakož i pohledávek a zprostředkování takové činnosti, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 let.


Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené A. D., škodu ve výši 95.000,--Kč.


Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 18 T 167/2011, podal obviněný T. A. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 To 488/2012, tak, že ho jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.


Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 To 488/2012, podal následně obviněný T. A. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že v průběhu trestního řízení byla opakovaně vznesena námitka podjatosti OHK Z. a také proti por. Bc. K. B. a npor. Mgr. L. K. Odbor hospodářské kriminality vydal rozhodnutí, jímž rozhodl, že por. B. a policisté OHK nejsou vyloučení, obviněný podal proti tomuto rozhodnutí stížnost. O stížnosti rozhodl dle názoru obviněného opět OHK a nikoli nadřízený orgán, a proto lze mít s ohledem na tyto skutečnosti za to, že námitka nebyla vyřízena v souladu se zákonem a trestní řízení tedy trpělo vadou, pro kterou nemělo být pokračováno. Dále obviněný vytknul, že namítal před soudem prvního stupně podjatost svého obhájce, neboť tento obhájce měl kontakt s poškozenou a M. D. Soud prvního stupně následně obviněnému vyhověl a obhájce mu změnil, avšak soud ani orgány činné v trestním řízení nezhojily skutečnost, že obviněný byl v danou dobu fakticky bez obhájce, to i v době, kdy mu byl předkládán spis k prostudování. K této otázce obviněný uvedl obsáhlé citace soudních rozhodnutí týkajících se práva na obhajobu. Dovolatel rovněž namítl, že mu nebylo umožněno prostudovat spis, neboť mu to nedovoloval jeho zdravotní stav a se spisem tedy nebyl nikdy seznámen.


Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak v rozsáhle zpracovaných námitkách obviněný vyjádřil názor, že z provedených důkazů neplyne, resp. ze zjištěného skutkového stavu se nepodává, že by byla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu. Dále podrobně uvedl své vlastní hodnocení předmětného jednání a svědeckých výpovědí. Vzhledem k výše uvedenému pak uvedl, že zjištěný skutkový stav odpovídá tomu, že jeho jednání nebylo trestným činem, ale jednáním v mezích obchodně právních vztahů. S ohledem na množství pochybností, které provází závěr o vině obviněného, pak měly soudy dle názoru dovolatele uplatnit zásadu in dubio pro reo.


Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 18 T 167/2011, zrušil a ve věci sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.


Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.


Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).


Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. A. B.


Obviněný ve svém dovolání uplatnil čtyři dovolací důvody a to podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g) a l) tr. ř.


Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný vznesl námitku podjatosti policistů policejního orgánu Územní odbor Z., oddělení hospodářské kriminality dne 9. 6. 2011 (č.l. 17). K této námitce bylo rozhodnuto usnesením ze dne 15. 6. 2011 (č.l. 21), tak, že por. Bc. K. B. a policisté policejního orgánu Územní odbor Z., oddělení hospodářské kriminality, nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení. Obviněný T. A. B. proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, která byla usnesením ze dne 12. 7. 2011 (č.l. 23) zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.


Námitku podjatosti obviněný opět uplatňuje v dovolání s tím, že o stížnosti rozhodl dle názoru obviněného opět Územní odbor Z. a nikoli nadřízený orgán, a proto lze mít s ohledem na tyto skutečnosti za to, že námitka nebyla vyřízena v souladu se zákonem.



Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud považuje námitku obviněného ohledně podjatosti por. Bc. K. B. a policistů policejního orgánu Územní odbor Z., oddělení hospodářské kriminality, za nezpůsobilou naplnit citovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud konstatuje, že za vyloučený orgán lze ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat toliko soudce, u kterého v době rozhodování o věci samé (§ 265a odst. 2 tr. ř.) existovaly důvody vyloučení obsažené v ustanovení § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení postupem podle § 31 tr. ř. Proto zmíněný dovolací důvod není možné uplatnit vůči státnímu zástupci nebo zástupci jiné strany trestního řízení a nelze ho použít ani ohledně dalších pomocných osob, které se případně podílely na úkonech trestního řízení nespojených s meritorním rozhodnutím, např. asistenta soudce, vyššího soudního úředníka či zapisovatele (srov. Šámal P. a kol., Trestní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, s. 2084). V posuzované trestní věci rozhodnutí ve věci samé, proti nimž směřuje dovolání obviněného, učinili soudci, u kterých nevznikly žádné důvody k vyloučení z rozhodování.


Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je to, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Obviněný vytknul, že před soudem prvního stupně namítl podjatost svého obhájce, neboť tento obhájce měl kontakt s poškozenou a M. D. Soud prvního stupně následně obviněnému vyhověl a obhájce mu změnil, avšak soud ani orgány činné v trestním řízení nezhojily skutečnost, že obviněný byl v danou dobu fakticky bez obhájce a to i v době, kdy mu byl předkládán spis k prostudování. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 3. 5. 2011 pro zločin podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy pro trestný čin, u kterého je dána nutná obhajoba, a to v návaznosti na ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. Především je třeba zdůraznit, že obviněnému byl dne 24. 10. 2011 ustanoven obhájce JUDr. Pavel Kolacia (č.l. 248). Dne 3. 11. 2011 podal obviněný žádost o zrušení ustanoveného obhájce podle § 40 tr. ř. z důvodu podjatosti a ztráty důvěry. Obviněný T. A. B. pak byl přípisem ze dne 10. 11. 2011 a znovu přípisem ze dne 12. 12. 2011 vyzván Okresním soudem ve Znojmě, aby sdělil konkrétní důvody ztráty důvěry ve vztahu k obhájci JUDr. P. Kolaciovi. Dne 3. 1. 2012 bylo Okresním soudem ve Znojmě rozhodnuto o zproštění povinnosti obhajovat JUDr. P. Kolacii a dále bylo rozhodnuto o ustanovení obhájce JUDr. Huberta Müllera (č.l. 521). Z uvedeného vyplývá, že do doby, než bylo o žádosti obviněného o zrušení ustanoveného obhájce rozhodnuto, byla obviněnému zajištěna obhajoba prostřednictvím ustanoveného obhájce, který byl povinen do doby rozhodnutí vykonávat obhajobu tak, jak mu ukládá § 37 odst. 2 tr. ř. Dále bylo zjištěno, že obviněný přípisem došlým Policii ČR dne 4. 11. 2011 požádal o zrušení prostudování spisu plánovaného na 8. 11. 2011 s ohledem na žádost o zrušení ustanoveného obhájce a na to, že si obviněný zvolil nového obhájce JUDr. M. Klimo. Z úředního záznamu por. Bc. L. N. ze dne 4. 11. 2011 (č.l. 229) vyplývá, že k uvedenému dni nebyla doručena plná moc k zastupování výše uvedeným obhájcem a rovněž JUDr. M. Klimo na telefonický dotaz sdělil, že v předmětné trestní věci obviněného nezastupuje a nemá s ním sepsánu ani plnou moc. Je proto zřejmé, že za této situace obhajoba JUDr. P. Kolacii trvala a nebyl důvod termín prostudování spisu rušit. Ani žádost obviněného o zrušení ustanoveného obhájce není důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých byli řádně vyrozuměni obviněný i obhájce. Je třeba poznamenat, že procesní úkon prostudování spisu po skončení vyšetřování podle § 166 odst. 1 tr. ř. je dílčím úkonem realizace práva na obhajobu, avšak bez procesních důsledků v oblasti dokazování a bez vlivu na výrok o vině a trestu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 68/2002). Podle § 166 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatel obviněnému a obhájci umožní v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Je nepochybné, že se jedná o samostatné právo obviněného a jeho obhájce k prostudování spisu, o kterém musí být oba řádně vyrozuměni. Obhájce JUDr. P. Kolacia byl o právu prostudovat spis vyrozuměn dne 31. 10. 2011. JUDr. P. Kolacia se z tohoto úkonu řádně omluvil a požádal o možnost prostudování spisu samostatně přímo u OHK Z. Žádné ustanovení trestního řádu neukládá povinnost, aby obviněný a jeho obhájce prostudovali spis společně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 7 Tz 81/2000).


Dovolatel rovněž namítl, že mu nebylo umožněno prostudovat spis, neboť mu to nedovoloval jeho zdravotní stav. Z doslovné citace zákonného ustanovení § 166 odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že úkolem policejního orgánu je umožnit obviněnému prostudování spisu, přičemž v daném případě policejní orgán této povinnosti dostál. Z uvedeného zákonného ustanovení však nevyplývá povinnost obviněného se se spisem seznamovat, neboť je pouze na něm, zda poskytnutou možnost využije či nikoli. V posuzované trestní věci se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně přiměřenosti postupu vyšetřujícího orgánu Policie ČR, který si po prohlášení obviněného, že mu zdravotní stav neumožňuje prostudovat spis, ověřil tuto skutečnost u ředitelství věznice T. Ředitelem věznice T. bylo sděleno, že ze stanoviska vězeňského lékaře vyplynulo, že obviněný byl způsobilý k úkonu spočívajícím v prostudování spisu (č.l. 281), proto došel k závěru, že prostudování spisu bylo obviněnému řádně umožněno.


Tyto námitky považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné, tedy důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není ve věci naplněn.


Pokud se týká důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.


Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný T. A. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, že dle jeho názoru z provedených důkazů neplyne, že by byla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu, že zjištěný skutkový stav odpovídá tomu, že jeho jednání nebylo trestným činem, ale jednáním v mezích obchodně právních vztahů, že soudy měly uplatnit zásadu in dubio pro reo a rovněž jeho vlastní hodnocení předmětného jednání a svědeckých výpovědí, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se navrhovaných důkazů, které soudy neprovedly. Tyto námitky mají rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.


Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.


Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Znojmě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný v rámci své obhajoby popřel spáchání činu s tvrzením, že návrh ohledně odkupu pohledávky pocházel ze strany syna poškozené M. D. a obviněný původně nechtěl tento návrh přijmout, nakonec však podlehl neustálému nátlaku M. D. a pomoc s odkupem pohledávky způsobem, který je popsán v obžalobě, mu přislíbil. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že v předmětné věci bylo provedeno řádné dokazování a z provedených důkazů soud prvního stupně vyvodil správná skutková zjištění, a proto je vyloučeno, že by skutek tak, jak byl popsán soudem prvního stupně, mohl být proveden jinou osobou nebo jiným způsobem. Dokazováním bylo zjištěno, že poškozená uzavřela v září 2010 s obviněným jako jednatelem společnosti TAB Consulting, spol. s.r.o., smlouvu o budoucím postoupení pohledávky za úplatu ve výši 520.000,- Kč. Ze svědeckých výpovědí pak vyplynulo, že pomoc s řešením dluhu u společnosti O2 nabídl M. D. právě obviněný, který ho přesvědčil, že má kontakty a podobných odkupů pohledávek prováděl v minulosti větší množství. Dále bylo svědeckou výpovědí svědka J. H. prokázáno, že možnost jednání ohledně odkupu předmětné pohledávky byla vyloučena, společnost O2 s návrhem na odkup pohledávky nikdo nekontaktoval a žádná jednání neproběhla. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že pachatelem činu byl obviněný. Soudy došly k tomuto závěru postupem, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Pokud soudy považovaly za nejpádnější důkaz viny obviněného svědecké výpovědi poškozené A. D., jejího syna M. D., D. R., J. H., JUDr. H. K. a B. Š., přijatelně se vypořádaly i s obhajobou namítající nevěrohodnost svědků A. D. a M. D. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.


Dle názoru Nejvyššího soudu není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.


Dalším dovolacím důvodem, který obviněný T. A. B. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).


K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.


V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.



Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.


Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaných ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají. Námitky obviněného týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými.


Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. A. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 11. června 2013




Předseda senátu:

JUDr. Jiří Pácal