4 Tdo 489/2013
Datum rozhodnutí: 30.05.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 489/2013-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. května 2013 dovolání obviněného F. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 42 To 256/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 10 T 123/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 10 T 123/2010, byl obviněný F. M. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), jehož se podle skutkové věty výroku o vině citovaného rozsudku dopustil tím, že

dne 7. 12. 2009 kolem 15.30 hod. v lesním porostu v místech zvaných K. v honitbě mysliveckého sdružení Čáp S., v katastru obce S., okres J., neoprávněně a bez závažného důvodu zastřelil svou legálně drženou kulovou zbraní psa, cvičeného německého ovčáka v hodnotě 44.000,-Kč majitele M. H., kterého v uvedených místech bez vodítka a koše venčila I. H.

Za to mu byl v trestní sazbě § 257 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému M. H., bytem L. J., J., na náhradě škody částku 44.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný F. M. v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 42 To 256/2012, tak, že je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V písemném vyhotovení tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný podrobně zrekapituloval průběh řízení, kdy předestřel vlastní hodnocení provedených důkazů a shledal, že závěry soudu prvního stupně, že psa zastřelil neoprávněně a bez závažného důvodu, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Výhrady uplatnil také proti způsobu, jakým byl vyhodnocen znalecký posudek znalce MVDr. Oldřicha Frühbauera, když soudy obou stupňů řádně neuvedly, proč závěrům tohoto znalce nepřisvědčily. Odvolací soud nevysvětlil, proč dospěl ke zcela opačnému závěru, než zmíněný znalec, který jednoznačně uvedl, že pes B. byl přes svůj výcvik v uvedenou dobu mimo kontrolu osoby, která jej měla na starost, a proto byl schopen napadnout člověka a způsobit mu závažná až smrtelná zranění. Podle názoru obviněného zneškodnění psa dvěma výstřely z legálně držené kulovnice odvracel přímo hrozící nebezpečí, takže jeho jednání postrádalo protiprávnost, neboť jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zákona

Pokud odvolací soud nezrušil výrok o vině a náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, jedná se o rozhodnutí, jež je založeno na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení s ohledem na zjištěný skutkový stav. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě zrušil a věc tomuto soudu přikázal s pokynem znovu ji v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve stručně shrnul výsledky dokazování a právní závěry soudů obou stupňů. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod stanovený § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uvedl, že s jistou mírou tolerance část námitek obviněného takto vymezenému dovolacímu důvodu odpovídá. Konkrétně v části, v níž je namítáno vyloučení protiprávnosti jeho jednání. Dle názoru státního zástupce je vyloučeno, že by vzhledem ke skutkové situaci bylo namístě aplikovat obviněným uplatňované ustanovení § 13 tr. zákona, neboť nešlo o odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku na trestním zákonem chráněný zájem. Byť obviněný expresis verbis odkázal na citované zákonné ustanovení § 13, lze usoudit, že obsahově spíše odkazoval na existenci podmínek krajní nouze podle § 14 tr. zákona. Na zjištěný skutkový stav však nelze aplikovat ani toto zákonné ustanovení, neboť pes v daném případě nepředstavoval přímo hrozící nebezpečí, přičemž nebyly splněny podmínky subsidiarity krajní nouze.

Pokud obviněný nesouhlasil se závěry a obsahem znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, není tento nesouhlas dle státního zástupce důvodem ke konstatování existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, ale jde jen o prostou polemiku s hodnocením důkazů soudy. Námitky v tomto směru jsou námitkami skutkovými, jimiž se nelze v dovolacím řízení zabývat, přičemž plně odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu při řešení této právní problematiky.

Obviněným uplatněnou námitku do výroku o náhradě škody, opírající se o závěr, že škoda vznikla zaviněním svědkyně H., která nechala psa volně pobíhat, hodnotí státní zástupce jako neopodstatněnou. I kdyby svědkyně H. hypoteticky porušila povinnost uvedenou v ustanovení § 10 odst. 1 zákona o myslivosti, neměla by tato okolnost na správnost výroku o náhradě škody vliv. V další pasáži pak státní zástupce vyložil rozdíl mezi spoluzaviněním poškozeného podle § 441 občanského zákoníku a případnou solidární odpovědností za škodu podle § 438 občanského zákoníku.

Navrhl, aby vzhledem ke zjištění, že rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadou ve vztahu k právnímu posouzení skutku, ale ani k jinému hmotně právnímu posouzení, bylo dovolání obviněného zamítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jež by se konalo v intencích ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 256c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce v intencích ustanovení § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podle § 265e odst. 1, 2 tr. řádu podání učinit, přičemž dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené § 265f odst. 1 tr. řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, bylo nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně na jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel soudu vytýká neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je nadto třeba uvést, že závěr výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejdříve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu) a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti(§ 2 odst. 5 tr. řádu) a tento závěr je shrnut ve skutkové zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tak v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci, ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či zabývat se otázkou hodnocení důkazů. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. tak nemají povahu právně relevantních námitek.

V posuzované věci Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel sice podal dovolání z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale v převážné míře napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a neúplné dokazování, přičemž současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vlastní - pro něj příznivější - verzi skutkového stavu věci. Tvrdí, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, nedopustil, že nebyl prokázán skutkový děj tak, jak to vyžaduje zákon.

Vzhledem k výše řečenému je zřejmé, že se obviněný svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc Nejvyšší soud konstatuje, že většina dovolacích námitek byla obviněným uplatněna již v předchozích stadiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak pouze o opakování obhajoby, se kterou se rozhodující soudy již v předchozím řízení v dostatečné míře vypořádaly.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, v němž je vysloven názor, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v citovaném zákonném ustanovení, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jeho označení, je zároveň podmínkou a rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V návaznosti na uvedené skutečnosti a v souvislosti s namítaným tzv. extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudu a v řízení provedenými důkazy, činí Nejvyšší soud tento závěr: Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který vyčerpávajícím způsobem probral a vyhodnotil provedené důkazy, přičemž toto hodnocení důkazů plně konvenovalo požadavkům stanoveným § 2 odst. 6 tr. řádu, plyne zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a z nich vyvozenými právními závěry. Rozhodnutí rovněž plně odpovídá procesním požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. řádu. Obdobně odvolací soud důsledně postupoval podle § 254 odst. 1 tr. řádu a jeho rozhodnutí se plně vypořádalo s odvolacími námitkami obviněného. Rovněž i odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo činěno v souladu se zákonnými požadavky § 134 tr. řádu, tudíž oběma rozhodnutím nelze v žádném případě vytknout svévoli. Nejvyšší soud za této situace nemohl konstatovat existenci namítaného tzv. extremního nesouladu, neboť z obou citovaných rozhodnutí poznatky odůvodňující tento závěr neplynou.

Obviněnému nebylo upřeno ani právo na spravedlivý proces, když v průběhu celého trestního řízení byla plně respektována jeho procesní práva. Okolnost, že základem skutkových a právních závěrů soudů obou stupňů není verze jeho obhajoby, neznamená, že se s ní soudy nevypořádaly. Uplatnění obhajoby nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Tato okolnost zajišťuje pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž jsou uplatněny všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 681/04).

V posuzované věci nejde ani o existenci opomenutých důkazů, neboť dovolatel za opomenuté označil ty důkazy, jimiž se soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi viz podrobný rozbor znaleckých závěrů prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. a závěrů znalce MVDr. Oldřicha Frühbauera ( str. 3- 4 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-6 usnesení odvolacího soudu). Přesvědčivě bylo zdůvodněno proč dalšího dokazování v tomto směru nebylo zapotřebí, a to s ohledem na náležitě a dostatečně zjištěný skutkový stav věci, nadto podporovaný dalšími, v řízení již provedenými důkazy. Takovýto závěr je plně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s rozsahem dokazování, hodnocením důkazů i odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů plně ztotožnil. Je třeba konstatovat, že poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, je v této konkrétní věci nepřípadný, neboť citované rozhodnutí se zabývalo kvalitativně jiným stavem dokazování, než je tomu v posuzované trestní věci obviněného.

Za jedinou relevantně (přičemž Nejvyšší soud při tomto závěru extenzívně akcentoval smysl námitky, nikoli její explicitní podobu srov. výše citované rozhodnutí II. ÚS 78/05) uplatněnou právní námitku lze považovat tvrzení obviněného, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona, neboť existovala na jeho straně okolnost, která vylučovala protiprávnost činu, konkrétně pak jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zákona.

Nejvyšší soud konstatuje, že užití tohoto zákonného ustanovení s ohledem na zjištěný skutkový stav věci není adekvátní. Podle citovaného zákonného ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem . Znamená to, že v intencích tohoto ustanovení jedná konkrétní osoba jedině tehdy, pokud odvrací útok. Při vymezení pojmu útok je třeba vycházet ze závěru, že jím je jednání člověka, konáním i opomenutím, které je úmyslné, protiprávní a určitou měrou nebezpečné pro společnost. Naopak útokem není nebezpečné chování zvířete, ledaže by šlo o zvíře poštvané člověkem. V takovém případě by však tento útok bylo nutno posuzovat jako útok člověka a zvíře by bylo nutno považovat za živý nástroj v jeho rukou, proto by bylo možno se bránit nejen zraněním nebo usmrcením psa, ale obrana by mohla směřovat i proti útočníkovi, který psa poštval. Z jeho strany by šlo o útok s použitím živé zbraně , protože jde o útok přímého pachatele, který použil psa jako živé zbraně de facto, ale nikoli de iure (poštvaný pes se považuje de iure za věc) srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, 6. Vydání C.H.Beck, Praha 2004 .

V posuzovaném případě skutková zjištění takovéto poštvání psa jinou osobou neprokázala, ostatně obviněný tuto obhajobu ani v jednom ze stadií trestního řízení neuplatnil, takže takto výslovně označenou a definovanou dovolací námitku je tak nutno považovat za právně irelevantní.

Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu ke krajní nouzi podle § 14 tr. zákona. Za jednání v krajní nouzi je třeba podle tohoto zákonného ustanovení považovat čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem . Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, kterýž hrozil. Soudy obou stupňů posouzení této právně významné okolnosti věnovaly náležitou pozornost. Z provedených důkazů vyvodily správný závěr, že v dané věci pes nepředstavoval přímo hrozící nebezpečí, nadto nebyly splněny podmínky subsidiarity krajní nouze.

Vada napadeného rozhodnutí nespočívá ani v nesprávném výroku o náhradě škody, neboť soudy obou stupňů jednoznačně zjistily vznik škody, zaviněné protiprávní jednání obviněného i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a tímto zaviněným protiprávním jednáním obviněného. Poukaz obviněného na ustanovení § 10 odst. 1 zákona o myslivosti není případný. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákazem v něm stanoveným, ponechá vlastník domácích zvířat tato volně pobíhat v honitbě mimo vliv majitele nebo vedoucího. Bylo mimo pochybnost zjištěno, že pes B. prošel náročným kynologickým výcvikem, absolvoval příslušné zkoušky a byl ovladatelný povely svého vedoucího. V kritické situaci nebyl mimo vliv svého vedoucího. Posouzení pojmu mimo vliv není otázkou znaleckou, jak se domnívá obviněný a v tomto směru poukazuje na závěr znalce Frühbauera, ale otázkou právní, přičemž z odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pes mimo vliv p. H. nebyl (str. 3 verte).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, je činěn odkaz na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. května 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á