4 Tdo 463/2013
Datum rozhodnutí: 30.05.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 463/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2013 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 5 To 193/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 179/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 4 T 179/2011, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

v blíže nezjištěné době, nejpozději však do 16.6.2009 v J., okr. D., M. ulici, v objektu zděné budovy bez č. p. bývalého podniku A. J., ukrýval

c) skelet motorového vozidla zn. Mitsubishi Pajero v hodnotě nejméně 164.580,- Kč, přičemž vozidlo bylo majiteli R. C., odcizeno v době od 18.00 hodin dne 11.6.2009 do 15.30 hodin dne 12.6.2009 v M., Spolková republika Německo a obviněný věděl o skutečnosti, že vozidlo bylo odcizeno,

d) motorové vozidlo zn. Mitsubishi Pajero v hodnotě nejméně 229.600,- Kč, přičemž uvedené vozidlo bylo společnosti H.-C. A. V. odcizeno dne 5.10.2008 v obci C., ve Spolkové republice Německo a obviněný věděl o skutečnosti, že vozidlo bylo odcizeno,

e) motor z vozidla Mitsubishi, typové označení, v hodnotě nejméně 54.320,- Kč, přičemž vzhledem k odstranění čísla motoru muselo být obviněnému zřejmé, že jde o motor pocházející z trestné činnosti,

f) motor z vozidla Mitsubishi, typové označení, v hodnotě nejméně 63.690,- Kč, přičemž vzhledem k odstranění čísla motoru muselo být obviněnému zřejmé, že jde o motor pocházející z trestné činnosti, kdy následně bylo zjištěno, že jde o motor pocházející z vozidla Mitsubishi Pajero, majitele J. Š., které bylo odcizeno v době od 13.15 hodin do 15.10 hodin dne 1.3.2009 v M. B.,

g) nákladní vozidlo zn. Iveco Eurocargo v hodnotě nejméně 2,211.600,- Kč, přičemž vzhledem k odstranění VIN kódu identifikačního čísla vozidla mu muselo být zřejmé, že jde o vozidlo pocházející z trestné činnosti, kdy následně bylo zjištěno, že jde o vozidlo společnosti KZS, s. r. o., které bylo odcizeno v době od 18.00 hodin dne 2.5.2009 do 18.00 hodin dne 3.5.2009 v P. J., okr. J. n. N.

Za popsané jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.

Naproti tomu byl citovaným rozsudkem obviněný J. M. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že

v blíže nezjištěné době, nejpozději však do 16.6.2009 v J., okr. D., M. ulici, v objektu zděné budovy bez č. p. bývalého podniku A. J., ukrýval

a) motor z vozidla zn. Mitsubishi, typové označení, v hodnotě nejméně 173.290,- Kč, přičemž uvedený motor pocházel z vozidla zn. Mitsubishi Outlander, majitelky M. L., odcizeného v době od 22.00 hodin dne 4.2.2007 do 8.00 hodin dne 5.2.2007 v T., okr. J. n. N., kdy obviněný věděl, že motor pochází z odcizeného vozidla,

b) motocykl zn. KTM 990 ADVENTURE v hodnotě nejméně 214.200,- Kč, přičemž motocykl byl majiteli M. T., odcizen dne 3.8.2008 v době od 0.30 hodin do 8.00 hodin v Ch., okr. D. a obviněný věděl o skutečnosti, že byl motocykl odcizen,

v němž byl spatřován zločin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 4 T 179/2011, podal obviněný J. M. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 5 To 193/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 5 To 193/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že odvolací soud z podnětu jím podaného odvolání nenapravil zjevnou nezákonnost jeho odsouzení pramenící z extrémně logicky vadného hodnocení provedených důkazů a ze svévolné aplikace trestního práva hmotného i práva občanského a správního. Dále uvedl, že soudy obou stupňů v rozporu s platnými normami správního práva neposoudily jeho provozovnu jako místo veřejnosti přístupné, kde rozhodně nemohl vozidla a jejich součásti ukrývat. Domnívá se, že soudy obou stupňů v rozporu s platnými normami soukromého práva posoudily umístění vozidla IVECO v třetí osobou pronajatých prostorách jako jeho držbu tohoto vozidla a tvrdí, že zde rozhodně nemohl vozidlo ukrývat. Z uvedených důvodů se dle dovolatele odvolací soud nevypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými okolnostmi ani s jeho obhajobou.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a aby v celém rozsahu obviněného předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že uplatněné námitky jsou v podstatě jen opakováním dosavadní obhajoby, přičemž odvolací soud se s těmito okolnostmi vypořádal. Dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo v řízení zcela vyvráceno, že by předmětné nebytové prostory byly místem volně přístupným a stejně tak je zřejmé, že obviněný musel vědět, že příslušná vozidla pocházela z trestné činnosti. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství je toho názoru, že obviněný se svými námitkami domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení základních důkazů, tedy vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové odlišnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.


Z uvedených důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Předně je třeba zdůraznit, že dovolací námitky byly obviněným uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. M.

Jak již bylo uvedeno výše, obviněný v dovolání namítá jednak to, že dle jeho přesvědčení rozhodující soudy dospěly k nesprávnému závěru, že jeho provozovna není místem veřejně přístupným, jednak zpochybňuje subjektivní stránku vytýkaného jednání s tím, že nevěděl o tom, že předměty u něho nalezené pocházejí z trestné činnosti.

V případě posuzované trestní věci bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že v rámci prohlídky v objektu bývalého podniku A. J. bylo zajištěno značné množství předmětů (vozidel či jiných automobilových součástek, zejména motorů). Daný objekt v předmětné době vlastnil bratr obviněného M. M. a s jeho souhlasem jej užíval obviněný J. M. Je tak zřejmé, že není možno dát za pravdu obviněnému v tom, že šlo o opuštěný objekt, resp. o místo veřejně přístupné. Soud prvního stupně vzal zcela správně za základ skutkových zjištění zejména výsledky shora zmíněné prohlídky nebytových prostor, jakož i fotodokumentaci, která byla během její realizace pořízena. Současně bylo v průběhu řízení prokázáno, že předmětná motorová vozidla či jejich součásti (motory) pocházejí z trestné činnosti, neboť na nich byly učiněny zjevné kroky vedené s cílem znemožnit zjištění jejich totožnosti. Z jednotlivých provedených odborných vyjádření vždy vyplynula konkrétní manipulace s identifikačními čísly VIN kódů, případně s identifikačními čísly motorů. Zjištěné manipulace naprosto jednoznačně prokázaly nelegální původ zajištěných věcí. Obviněný tak musel vědět (či musel být minimálně srozuměn s tím), že příslušné věci byly nabyty nelegálním způsobem. Nejsou tudíž pochybnosti o existenci zavinění a jeho formě.

Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názory rozhodujících soudů prvního a druhého stupně i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, není tedy pochyb o tom, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Na základě výše uvedených skutečností je tak možno učinit závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná