4 Tdo 458/2011
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 458/2011-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2011 o dovolání obviněného L. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 To 976/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 155/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 1 T 155/2010, byli obvinění L. B. a N. B. uznáni vinnými ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku dopustili tím, že s dosud neustanovenou osobou společně dne 21. 7. 2010 kolem 17.15 hodin v L. ulici v P., obviněný L. B. natlačil J. B., směrem do průjezdu domu, kde jej objal kolem pasu tak, že mu nechal volné ruce, kterými si J. B. přidržoval černou koženkovou tašku, kterou měl přehozenou přes pravé rameno a ve které měl uloženou finanční hotovost ve výši 20.600,- Kč, obviněná N. B. s dosud neustanovenou osobou prohledávali poškozenému tašku, přičemž obviněný L. B. držel stále J. B. v sevření, tento se bránil tím, že si po celou dobu stále držel křečovitě tašku, za účelem překonání odporu poškozeného obviněný L. B. poškozenému dvakrát zmáčkl přirození, ten v důsledku bolesti uvolnil sevření tašky a dosud neustanovený muž z tašky vytáhl peněženku a z této vyndal finanční hotovost ve výši 20.600,- Kč, poté, kdy jim poškozený sdělil, že nebude mít z čeho žít celý měsíc, reagoval na to obviněný L. B. tím, že z této částky oddělil 2.000,- Kč, tyto zasunul poškozenému do kapsy, J. B. následně z místa rychlou chůzí odešel a skutek nahlásil na Obvodním oddělení policie v Prachaticích, svým jednáním tak způsobili obvinění poškozenému J. B. škodu ve výši 18.600,- Kč.

Za uvedené jednání byl obviněný L. B. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Obviněná N. B. byla podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla současně oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému J. B. škodu ve výši 18.600,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 1 T 155/2010, podali obvinění L. B. a N. B. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 To 976/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně podal obviněný L. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 To 976/2010, prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by se dopustil předmětného trestného činu. Skutkové zjištění a následné právní posouzení věci záviselo především na vyhodnocení výpovědi poškozeného J. B. a porovnání této výpovědi se záznamem kamerového systému, to ale za situace, když všichni tři spoluobvinění popřeli, že by se vůči poškozenému dopustili jakékoliv trestné činnosti. Žádný jiný důkaz zjištěn nebyl. Obviněný zpochybňuje výpověď poškozeného a podotýká, že v záznamu kamerového systému Městské policie není zachycen žádný trestný čin, naopak je z něj patrné, že poškozený šel L. ulicí v poklidu a vůbec neutíkal. Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že pokud rozhodující soudy i přes výše zmíněné pochybnosti dospěly ke zjištění, že se skutek stal tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, pak se nabízí jiné správné právní posouzení věci, a to že se v daném případě jedná o přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, když poškozený vypověděl, že mu nehrozilo žádné nebezpečí a že po spáchání trestného činu z místa činu neutíkal. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 23. 3. 2011 (doručeno dne 29. 3. 2011) Nejvyššímu soudu České republiky sdělila, že se k věci vyjadřovat nebude a že ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný podal dovolání ze dvou dovolacích důvodů, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný L. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak výhrady obviněného ohledně hodnocení provedených důkazů, tak i výtky, že skutek měl být případně posouzen jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno výše, obviněný poukazuje na to, že se vytýkaného jednání nedopustil a že jeho vina nebyla v průběhu řízení beze všech pochybností prokázána. Obviněný se tedy dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.

Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pro úplnost je třeba dodat, že dle názoru Nejvyššího soudu České republiky soudy prvního i druhého stupně rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný L. B. po objektivní i subjektivní stránce naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný sice spáchání trestné činnosti popírá, avšak z předmětného jednání je bezpečně usvědčován nejen výpovědí poškozeného J. B., ale i protokolem o rekognici a záznamem kamerového systému Městské policie v Prachaticích, který potvrdil jeho přítomnost v L. ulici v P. v kritické době. Navíc jeho přítomnost na daném místě v kritické době potvrdil i náhodný svědek F. L. Není tedy pochyb o tom, že obviněný L. B. použil vůči poškozenému násilí, aby překonal jeho odpor a mohl mu odcizit peníze, čímž jako spolupachatel (spolu s obviněnou N. B., která prohledávala poškozenému tašku v době, kdy se obviněný dopouštěl vůči poškozenému násilí) naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Z uvedeného je zřejmé, že není pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný L. B. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Na základě výše specifikovaných skutečností je možno učinit závěr, že námitky vznesené obviněným nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. května 2011


Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal