4 Tdo 434/2013
Datum rozhodnutí: 16.05.2013
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 434/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2013 o dovolání obviněného A. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 To 551/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 50/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 2 T 50/2012, byl obviněný A. H. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 7. 2011 kolem 19.30 hod. řídil vozidlo zn. Volkswagen Passat, v P. na křižovatce ulic S. a P. n., kde po vzájemných gestikulacích a mimických projevech ohledně způsobu jízdy a poté i slovní rozepři s V. H., který řídil souběžně jedoucí vozidlo zn. Volkswagen Sharan, obviněný bez jakéhokoliv varování a bez ohledu na provoz na komunikaci prudce zabrzdil, ze svého vozidla vystoupil, přiběhl k předmětnému vozidlu, jehož majitelem je poškozený P. R., a volal na posádku vozidla tvořenou poškozeným R. a řidičem H., zda se chtějí prát, že je zmlátí, chodil kolem jejich vozidla a tloukl pěstí do kapoty, bočního skla, dále jim vyhrožoval, že utrhne zrcátko vozidla, pokud nevystoupí z vozidla, opakovaně tahal za kliku dveří ve snaze je otevřít, poté obviněný odešel k jinému vozidlu, načež řidič H. objel vozidlo obviněného a pokračoval v jízdě až na blízkou křižovatku, kde kvůli neprůjezdnosti zastavil, bezprostředně poté k nim dojel obviněný a levou částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla poškozeného R., čímž obviněný způsobil poškození vozidla poškozeného, a to deformaci plastu zadního nárazníku v pravé části, lišty zadního nárazníku, senzoru parkování, držáku nárazníku, deformaci pravého zadního boku a poškození laku v této oblasti i geometrie nápravy, tímto jednáním obviněný poškozenému R. způsobil škodu ve výši 21.530,- Kč, následně poškozený R. vystoupil z vozidla, aby zjistil rozsah jeho poškození, na což obviněný reagoval také vystoupením z vozidla a poškozeného R. opakovaně napadl údery pěstí do hlavy a krku, takže poškozený musel následně vyhledat lékařské ošetření, poté se na místo dostavily hlídka Policie ČR, která dechovou zkouškou zjistila u obviněného požití alkoholických nápojů, přičemž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, bylo zjištěno, že obviněný měl dne 11. 7. 2011 v 19.59 hod. v krvi 0,86-1,16 g/kg alkoholu.

Za uvedené jednání byl obviněný A. H. odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 30 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. R., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 2 T 50/2012, podal obviněný A. H. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 To 551/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný A. H. byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 7. 2011 kolem 19.30 hod. řídil vozidlo zn. Volkswagen Passat, v P. na křižovatce ulic S. a P. n., kde po vzájemných gestikulacích a mimických projevech ohledně způsobu jízdy a poté i slovní rozepři s V. H., který řídil souběžně jedoucí vozidlo zn. Volkswagen Sharan, obviněný bez jakéhokoliv varování a bez ohledu na provoz na komunikaci prudce zabrzdil, ze svého vozidla vystoupil, přiběhl k předmětnému vozidlu, jehož majitelem je poškozený P. R., a volal na posádku vozidla tvořenou poškozeným R. a řidičem H., zda se chtějí prát, že je zmlátí, chodil kolem jejich vozidla a tloukl pěstí do kapoty, bočního skla, dále jim vyhrožoval, že utrhne zrcátko vozidla, pokud nevystoupí z vozidla, opakovaně tahal za kliku dveří ve snaze je otevřít, poté obviněný odešel k jinému vozidlu, načež řidič H. objel vozidlo obviněného a pokračoval v jízdě až na blízkou křižovatku, kde kvůli neprůjezdnosti zastavil, bezprostředně poté k nim dojel obviněný a levou částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla poškozeného R., čímž obviněný způsobil poškození vozidla poškozeného, a to deformaci plastu zadního nárazníku v pravé části, lišty zadního nárazníku, senzoru parkování, držáku nárazníku, deformaci pravého zadního boku a poškození laku v této oblasti i geometrie nápravy, tímto jednáním obviněný poškozenému R. způsobil škodu ve výši 21.530,- Kč, následně poškozený R. vystoupil z vozidla, aby zjistil rozsah jeho poškození, na což obviněný reagoval také vystoupením z vozidla a poškozeného R. opakovaně napadl údery pěstí do hlavy a krku, takže poškozený musel následně vyhledat lékařské ošetření, poté se na místo dostavily hlídka Policie ČR, která dechovou zkouškou zjistila u obviněného požití alkoholických nápojů, přičemž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, bylo zjištěno, že obviněný měl dne 11. 7. 2011 v 19.59 hod. v krvi 0,86-1,16 g/kg alkoholu.

Za uvedené jednání byl obviněný A. H. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 30 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. R., bytem S.-p., V P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 To 551/2012, podal následně obviněný A. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutková věta napadeného rozsudku obsahuje řadu tvrzení, která neodpovídají skutečnému průběhu incidentu. Obviněný byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tato právní kvalifikace byla ve skutkové větě napadeného rozsudku popsána tak, že obviněný poškozeného R. opakovaně napadl údery pěstí do hlavy a krku , avšak dle názoru obviněného k žádnému fyzickému kontaktu, který by bylo možno označit za napadení údery pěstí nedošlo. Dovolatel dále poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož vyplývá, že u poškozeného R. nebyly zjištěny žádné objektivní úrazové změny. Dále uvedl, že z hlediska nesprávného hmotně právního posouzení považuje za významné okolnosti vzájemného fyzického kontaktu, neboť incident byl vyprovokován hrubou neslušností poškozeného a nelze tedy uvažovat o naplnění zákonného znaku výtržnictví a napadení jiného . Rovněž považuje za významnou intenzitu vzájemného fyzického kontaktu, neboť dle jeho názoru nelze drobnou potyčku bez jakýchkoliv objektivních změn na straně poškozeného považovat za přečin výtržnictví. Odvolací soud se pak měl především vypořádat s otázkou, zda a proč v daném případě nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích a porušil tedy § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel uvedl, že ve skutkové větě výroku o vině zcela chybí popis subjektivní stránky trestného činu, tedy úmysl obviněného poškodit cizí věc, a proto za tohoto stavu nebylo možné obviněného uznat vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Dále obviněný uvedl, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že došlo ke způsobení škody nikoli nepatrné, koliduje s tímto výrokem výrok o náhradě škody, kde byl poškozený v plném rozsahu odkázán na občanskoprávní řízení. Dále dovolatel vytknul, že odvolací soud předmětný skutek opomněl posoudit podle § 26 tr. zákoníku.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že část dovolacích námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Je skutečností, že ne každé fyzické napadení jiného občana, byť k němu došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, zakládá skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. V daném případě ovšem protiprávní jednání obviněného nespočívalo pouze v pěstním napadení poškozeného H., neboť fyzický útok na poškozeného byl vyvrcholením delší dobu trvajícího nepřístojného a agresivního chování obviněného. Skutečnost, že obviněný se trestného činu výtržnictví dopustil v souběhu s trestným činem poškození cizí věci, když způsobená škoda překročila spodní hranici škody nikoli nepatrné dosti výrazně, podle názoru státního zástupce sama o sobě vylučuje, aby věc byla posouzena pouze jako přestupek. Jednání dovolatele tedy nejen že naplňovalo formální znaky výtržnosti ve formě napadení jiného, ale současně svojí společenskou škodlivostí plně odpovídalo jiným v praxi se běžně vyskytujícím případům přečinu výtržnictví. Trestní postih obviněného proto nelze odmítnout s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit také námitku, podle které v popisu skutku absentuje vyjádření subjektivní stránky trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku. Je skutečností, že si lze představit výstižnější popis skutku, avšak z formulace, že obviněný vozidlo poškozeného dojel a levou částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla poškozeného podle názoru státního zástupce přesto v kontextu s odůvodněním soudního rozhodnutí existence úmyslného zavinění na straně obviněného dostatečně vyplývá. Popis skutku lze tedy z hlediska vymezení zákonných znaků trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku považovat za akceptovatelný.

Je skutečností, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zmíněno, na základě jakých důkazů soud určil výši způsobené škody, a velmi formálně bylo zdůvodněno rozhodnutí výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. v adhezním řízení. Z odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího ovšem vyplývá, že výše škody byla stanovena znaleckým posudkem z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo postupováno proto, že poškozený svoji pohledávku již postoupil jinému subjektu, nikoli proto, že soud by měl pochybnosti o existenci či výši škody. Dovolatel ostatně ani nevznáší žádnou konkrétní námitku týkající se vadné aplikace ustanovení § 137 tr. zákoníku, které upravuje postup při stanovení výše škody.

Podmínkou aplikace ustanovení § 26 tr. zákoníku je úplné vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností, popř. alespoň jedné z nich. V předmětné trestní věci ovšem z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a ostatně i z textu dovolání vyplývá, že ovládací schopnosti obviněného byly toliko sníženy, byť podstatně. Aplikace ustanovení § 26 tr. zákoníku tedy nepřicházela v úvahu.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti zčásti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně skutkové věty napadeného rozsudku obsahující dle jeho názoru řadu tvrzení, která neodpovídají skutečnému průběhu incidentu, dále, že nebylo v průběhu řízení prokázáno, že se dopustil vytýkaného jednání, neboť k žádnému fyzickému kontaktu, který by bylo možno označit za napadení údery pěstí nedošlo a incident byl vyprovokován hrubou neslušností poškozeného, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze zahrnout námitku, že odvolací soud porušil zásadu subsidiarity trestní represe dle ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť dle názoru obviněného nelze drobnou potyčku bez jakýchkoliv objektivních změn na straně poškozeného považovat za přečin výtržnictví. Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Podle ustanovení § 358 odst. 1 tr. zákoníku přečin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Obviněný se dopustil uvedeného přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku jednáním popsaným ve skutkové větě rozhodnutí soudu druhého stupně (citována výše). V právní větě výroku o vině je pak uvedeno, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Výtržností je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu současně přítomných. Napadením je pak třeba rozumět jakýkoliv fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby. Jak vyplývá z výše uvedeného, bylo prokázáno, že obviněný A. H. řídil vozidlo zn. Volkswagen Passat a po vzájemných gestikulacích a mimických projevech ohledně způsobu jízdy a poté i slovní rozepři s V. H., bez jakéhokoliv varování a bez ohledu na provoz na komunikaci prudce zabrzdil, ze svého vozidla vystoupil, přiběhl k předmětnému vozidlu a volal na posádku vozidla tvořenou poškozeným R. a řidičem H., zda se chtějí prát, že je zmlátí, chodil kolem jejich vozidla a tloukl pěstí do kapoty, bočního skla, dále jim vyhrožoval, že utrhne zrcátko vozidla, pokud nevystoupí z vozidla, opakovaně tahal za kliku dveří ve snaze je otevřít, poté obviněný odešel k jinému vozidlu, načež řidič H. objel vozidlo obviněného a pokračoval v jízdě až na blízkou křižovatku, kde kvůli neprůjezdnosti zastavil, bezprostředně poté k nim dojel obviněný a levou částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla poškozeného R., čímž obviněný způsobil poškození vozidla poškozeného, tímto jednáním obviněný poškozenému R. způsobil škodu ve výši 21.530,- Kč, následně poškozený R. vystoupil z vozidla, na což obviněný reagoval také vystoupením z vozidla a poškozeného R. opakovaně napadl údery pěstí do hlavy a krku.

Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku v obecné rovině může být vodítkem pro rozlišení trestného činu výtržnictví od jednání přestupkového, když trestní zákoník nestanoví spodní hranici hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Tyto znaky podléhají výkladu. Např. každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v posuzovaném případě protiprávní jednání obviněného nespočívalo pouze v napadení poškozeného H., neboť fyzický útok na poškozeného byl vyvrcholením delší dobu trvajícího nepřístojného a agresivního chování obviněného A. H. Obviněný se navíc přečinu výtržnictví dopustil v souběhu s přečinem poškození cizí věci, kdy způsobená škoda výrazně překročila spodní hranici škody nikoli nepatrné. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný takovým jednáním naplnil všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále považuje za nutné poznamenat, že předmětem ochrany u tohoto přečinu je klidné občanské soužití, veřejný klid a pořádek. Pro naplnění znaků uvedené skutkové podstaty není tedy rozhodné, jak velké násilí (intenzita násilí) bylo zapotřebí ke vzniku následků podlitin, zranění na těle poškozeného po napadení obviněným. Újma na zdraví poškozeného je tzv. sekundárním objektem trestného činu. Přečin výtržnictví je však dokonán jednáním, které se příčí pravidlům občanského soužití. Jednání spočívající ve fyzickém napadení poškozeného obviněným po jeho déletrvajícím obtěžování a na místě veřejnosti přístupném, zcela jistě hrubě narušilo uvedený zájem chráněný trestním zákoníkem. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného naplňovalo formální znaky výtržnosti ve formě napadení jiného a současně svojí společenskou škodlivostí plně odpovídalo jiným v praxi se běžně vyskytujícím případům přečinu výtržnictví.

Další námitkou, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka ohledně absence vyjádření subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku v popisu skutku. K této námitce lze uvést, že závěr o formě zavinění je závěrem právním, který se zakládá na skutkových zjištěních soudu. Skutková věta pak musí obsahovat takové okolnosti skutkové povahy, na jejichž základě soud dospěl k právnímu závěru o konkrétní formě zavinění na straně pachatele. Postačí přitom, jsou-li takovéto skutečnosti přímo ve skutkové větě v obecnější formě uvedeny a blíže pak konkretizovány v odůvodnění rozhodnutí. Musí být však zřejmé, že tyto skutečnosti byly soudem v průběhu dokazování zjištěny a následně z nich bylo vycházeno při právním hodnocení zavinění pachatele. V daném případě se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem státního zástupce, že z formulace, že obviněný vozidlo poškozeného dojel a levou částí svého vozidla narazil do pravé zadní části vozidla poškozeného R. v kontextu s odůvodněním soudního rozhodnutí, kde je uvedeno, že obviněný do vozidla poškozeného úmyslně najel (viz s. 4 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 7 To 551/2012), existence úmyslného zavinění na straně obviněného dostatečně vyplývá a popis skutku lze z hlediska vymezení zákonných znaků trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku považovat za akceptovatelný. V rámci této námitky obviněný uvedl rovněž svoji verzi příčiny střetu obou vozidel a označil svědecké výpovědi částečně za lživé, částečně za domluvené, zde však jde o námitky skutkové, které nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Další relevantní námitkou je, že ohledně výše škody, která je zákonným znakem přečinu poškození cizí věci není v odůvodnění rozsudku nic uvedeno, pouze v jediné větě soud konstatuje, že za splnění zákonných podmínek § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních . Nejvyšší soud z výše citovaného rozsudku zjistil, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu skutečně není uvedeno, na základě jakých důkazů soud určil výši způsobené škody, pouze velmi formálně bylo zdůvodněno rozhodnutí výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. v adhezním řízení. Nezbytným předpokladem pro náležité rozhodnutí o náhradě škody je správné stanovení výše škody způsobené trestným činem, které je ve shodě s ustanovením § 137 tr. zákoníku. V daném případě lze konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že výše škody byla vyčíslena na 21.530,- Kč a to na základě znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo postupováno z důvodu, že poškozený svoji pohledávku vůči Pojišťovně Kooperativa a.s. již postoupil společnosti RRcars-tours, s.r.o. a nikoli proto, že soud by měl pochybnosti o existenci či výši škody. Proto lze souhlasit s názorem státního zástupce, že v této situaci jde toliko o určitou neúplnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a nelze dovozovat existenci nesprávného hmotně právního posouzení.

Co se týká námitky, že se odvolací soud měl ohledně předmětného skutku zabývat aplikací ustanovení § 26 tr. zákoníku, je třeba poznamenat, že otázka nepříčetnosti v trestním řízení je otázkou právní a je tedy možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat nedostatek trestní odpovědnosti obviněného pro jeho nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku, avšak to z výše formulované námitky nevyplývá. Podle § 26 tr. zákoníku se nepříčetností rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. V posuzovaném případě však z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a rovněž z textu dovolání vyplývá, že ovládací schopnosti obviněného byly pouze sníženy, i když podstatně, proto aplikace ustanovení § 26 tr. zákoníku evidentně nepřicházela v úvahu.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný A. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2013

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal