4 Tdo 406/2013
Datum rozhodnutí: 21.05.2013
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l tr. ř.



4 Tdo 406/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2013 o dovolání obviněného Ing. M. O. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 42 To 294/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 61/2012, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 42 To 294/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 10 T 61/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Jihlavě, p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 10 T 61/2012, byl obviněný Ing. M. O. uznán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 24.8.2011 na Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Policie České republiky, na ulici V. v J. v rámci trestního stíhání T. B., L. I. a L. K., stíhaných pro trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, vždy účinného do 31.12.2009, kdy tato věc je vedena pod č. j. KRPJ-5885/TČ-2009-160081, při výslechu v procesním postavení svědka po řádném poučení o případných trestněprávních následcích křivé výpovědi nepravdivě uvedl, že dne 12.11.2009 vyplňoval závěrečný test na rozšíření řidičského oprávnění o skupinu C+E zcela sám a bez cizí pomoci, přestože kamerovým záznamem, který byl ve zkušební místnosti nainstalován v souladu s trestním řádem, je doloženo, že s vyplněním testu mu pomáhal L. I. za přítomnosti zkušebního komisaře T. B., když v čase dle záznamu 08.19 hodin si natočil monitor jeho počítače k sobě a poté až do 08.24 hodin souvisle obsluhoval jeho počítač klávesnicí a myší, přičemž si musel být vědom, že nepravdivá výpověď ohledně těchto skutečností je způsobilá významným způsobem ovlivnit další postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení v dané trestní věci.

Za popsané jednání byl obviněný odsouzen podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku s použitím § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši čtyřiceti denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 855,- Kč. Celkový peněžitý trest byl tedy obviněnému uložen ve výměře 34.200,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl dále pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 10 T 61/2012, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 42 To 294/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 42 To 294/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace obviněný namítl, že rozsudek vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že L. I. mu s testem pomáhal. Dle obviněného soud předjímá, že on jako vysokoškolsky vzdělaná osoba musí pokládat pouhé listování v textu za pomoc při jeho vyplňování, a to i kdyby celý test vyplnil sám. Rozhodující soud se podle dovolatele vůbec nezabýval tím, že se L. I. se dotýkal výlučně klávesnice Space, kterou se v textu pouze listuje. Obviněný je toho názoru, že pokud zkoušející při testu zasáhne do monitoru, nevypovídá to nic o tom, zda obviněný naplnil skutkovou podstatu projednávaného přečinu. Soudy tak z objektivní stránky trestného činu bez dalšího dovozovaly i zavinění a v důsledku toho soudy obou stupňů nesprávně posoudily příslušný skutek.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obviněného předmětné obžaloby zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že z dovolací argumentace je zřejmé, že obviněný ji založil na námitkách skutkové povahy s tím, že přezkoumáním věci nebyl shledán ani žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě vyvozeným právním závěrem o dovolatelově trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzeného výroku o jeho vině. Dostupný spisový materiál rozhodně nevypovídá o tom, že by soudy při svém rozhodování vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu a zejména že by se dopustily deformace vypovídací hodnoty provedených důkazů. Dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství je z odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku zřejmé, že obviněný se přisouzeného trestného činu dopustil v úmyslu přímém za podmínek § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při nepravdivém způsobu svědectví obviněného a při současném povědomí jeho právního významu mu muselo být zcela jasné, že jím vypovězené skutečnosti se stanou rozhodnými z hlediska průkaznosti trestné činnosti, které se měl obviněný L. I. dopustit mimo jiné i při vyplňování právě jeho zkušebního testu a tím v uvedeném rozsahu i z hlediska stíhatelnosti jmenovaného obviněného.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu/.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Podstatou dovolání obviněného je jeho nesouhlas s právním posouzením skutku s tím, že dle jeho názoru odsuzující rozsudek vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Námitky uváděné obviněným v dovolání (tj. že nebylo spolehlivě prokázáno, že mu L. I. pomáhal s vyplňováním závěrečného testu a že L. I. se pouze dotýkal klávesnice Space, kterou se v textu pouze listuje) jsou sice námitkami čistě skutkovými, tedy z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zcela irelevantními, Nejvyšší soud však shledal pochybení v právní kvalifikaci příslušného skutku, neboť jednáním obviněného nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Z citované dikce zákona je tedy zřejmé, že křivá výpověď nebo nepravdivý znalecký posudek se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, tedy takové okolnosti, kterou příslušný orgán, v daném případě policejní orgán, musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodnout. V trestním řízení pak půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit především rozhodnutí o vině nebo trestu. Nevyžaduje se, aby současně šlo o okolnosti mající rozhodující (zásadní) význam. Pachatelem trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku spáchaného osobou v procesním postavení svědka přitom může být pouze ten, kdo vlastními smysly vnímal skutečnosti týkající se činu spáchaného jinou osobou a o těchto skutečnostech vypovídal před orgány činnými v trestním řízení nepravdu, popř. zamlčel okolnost významnou pro jejich rozhodnutí (srov. např. R 19/2006 SbRt., Trestněprávní revue /C. H. BECK/ č. 4/2005).

Jedním ze zákonných znaků citovaného trestného činu je, že pachatel uvede nepravdu , přičemž tento znak je naplněn tehdy, jestliže ve své výpovědi v postavení svědka tvrdí něco, co odporuje skutečnosti. Předpokladem závěru, že tento zákonný znak byl naplněn jednáním pachatele, je zjištění soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku , jaký je skutečný stav toho, o čem pachatel vypovídal v postavení svědka v jiné věci. Závěr o naplnění uvažovaného zákonného znaku je pak výsledkem porovnání tohoto zjištění s obsahem tvrzení pachatele v postavení svědka. Naplnění zákonného znaku uvede nepravdu musí mít skutkový podklad ve zjištěních toho soudu, který rozhoduje o vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (srov. R19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V případě projednávané věci Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že názor o vině obviněného Ing. M. O. přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodující soud založil na konstatování, že nepravdivá výpověď učiněná obviněným ohledně skutečností podrobně specifikovaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, je způsobilá významným způsobem ovlivnit další postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci trestního stíhání T. B., L. I. a L. K., stíhaných pro trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009, přičemž tento skutkový závěr převzal z obžaloby.

Ze shora citovaného zákonného ustanovení § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je však zřejmé, že k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku je dále třeba, aby pachatel křivě vypověděl o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí o vině a trestu.

Ve věci trestního stíhání T. B., L. I. a L. K., stíhaných pro trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 (věc je vedena pod č. j. KRPJ-5885/TČ-2009-160081) však nalézací soud nezjistil zda a jaké rozhodnutí bylo učiněno a do jaké míry jeho výsledná podoba byla deklinována svědeckou výpovědí obviněného, učiněnou za podmínek popsaných ve skutkové větě rozsudku. Z provedených důkazů nadto nevyplývá, že by si soudy obou stupňů sjednaly v tomto ohledu jasno. Vágní právní závěr o možné způsobilosti výpovědi obviněného, hodnocené jako nepravdivé, významným způsobem ovlivnit další postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení bude nutno nahradit jednoznačným a najisto postaveným zjištěním jaký konkrétní dopad nepravdivé tvrzení obviněného v procesním postavení svědka pro toto konkrétní řízení mělo (např. zda v souvislosti s nepravdivou výpovědí obviněného došlo k zastavení trestního stíhání).

Při absenci zjištění jak bylo výpovědí obviněného deklinováno rozhodnutí , které výslovně vyžaduje ustanovení § 346 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i vyhodnocení znaku uvedení nepravdy , jak je specifikováno výše, tak dle názoru Nejvyššího soudu existují závažné pochyby o tom, zda obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Se závěrem soudů prvního a druhého stupně, že obviněný se svým předmětným jednáním dopustil přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle ustanovení § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, se proto nelze ztotožnit a není pochyb o tom, že výrok o vině obviněného tak, jak jej učinil Okresní soud v Jihlavě, nemůže obstát. Ze stejného důvodu nemůže obstát ani napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, neboť jde o rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. řádu usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 42 To 294/2012, zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 10 T 61/2012, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto své rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť v daném případě nelze vady odstranit ve veřejném zasedání konaném dovolacím soudem.

Okresní soud v Jihlavě, při novém projednání a rozhodnutí věci odstraní vytknuté vady tímto usnesením Nejvyššího soudu a rozhodne. Na podkladě svých vlastních zjištění ohledně otázky, zda výpověď v postavení svědka byla nepravdivá.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípusný.

V Brně dne 21. května 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná