4 Tdo 398/2009
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 398/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2009 dovolání obviněných P. M. a I. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 67 To 234/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 13/2008, a rozhodl t a k t o :

Dovolání P. M. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

Dovolání I. M. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 6 T 13/2008, byli obvinění P. M. a I. M. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, za který byli odsouzeni každý z nich podle § 250 odst. 2 tr. zákona, za použití § 53 odst. 1 tr. zákona k peněžitému trestu ve výměře 300.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že oba obžalovaní společně v úmyslu získat peněžení prostředky jako společníci a jednatelé společnosti M. C., s.r.o., se sídlem P. K., K. s. zakoupili od sv. V. J., dne 16. 11. 2004 osobní vozidlo Opel Corsa 1,4, 5-ti dveřový hatchback, rok výroby 2002 za částku 200.000,- Kč, následně při vědomí toho, že vozidlo bylo vyrobeno v roce 2002 jej nabízeli k odkoupení v rámci autobazaru M. C., s.r.o., přičemž však již deklarovali, že bylo vyrobeno v roce 2004, dne 11. 12. 2004 pak předmětné vozidlo Opel Corsa 1,4, v hodnotě 209.600,- Kč prodali, a to společně s falešnou servisní knížkou a neplatným potvrzením o zajištěném garančním servisu za částku 259.000,- Kč poškozené PhDr. S. S., s tím, že bylo vyrobeno v roce 2004, přičemž poškozená S. S. by při znalosti skutečného data výroby vozidlo nezakoupila a svým jednáním tak poškozené způsobili škodu ve výši 49.400,- Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali v zákonné lhůtě oba obvinění i státní zástupce odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2008 Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 67 To 234/2008, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech uložených obviněným P. M. a I. M. a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 6 T 13/2008, nově uložil oběma obviněným shodně podle § 250 odst. 2 tr. zákona a § 53 odst. 1, 3 tr. zákona peněžité tresty ve výměře 50.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jim stanovil každému náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Odvolání státního zástupce bylo tímto rozsudkem podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Oba obvinění podali prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě stanovené v § 265e tr. řádu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 67 To 234/2008, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 6 T 13/2008, dovolání. Napadají jím výrok o vině označeného rozsudku s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Dovolatelé namítají, že popis skutku uvedený v rozsudku soudu prvního stupně a nedotčený rozsudkem odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 9 odst. 2 tr. zákona. Dále tvrdí, že výrok o vině neodpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu v tom, že soud neuvedl, v čem mělo spočívat společné jednání obviněných, resp. v čem spatřuje jejich spolupachatelství, a že tak došlo k tomu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dle názoru dovolatelů je popis skutku zcela obecný a pojmu spolupachatelství neodpovídá, když nevymezuje konkrétní úlohu každého z obviněných.

Dovolatelé dále odkázali na zásadu ultima ratio a upozornili, že poškozená v tomto trestním řízení nepoužila řádných možností daných jí právním řádem - odstoupení od smlouvy, požadavek na kompenzaci škody občanskoprávní cestou - tudíž šlo o klasický případ, kdy byla zvolena cesta trestního oznámení, aniž byly uplatňovány prostředky občanskoprávní obrany. Dovolatelé soudu druhého stupně vytýkají, že na tuto skutečnost meritorně nereagoval. I v tom dovolatelé spatřují nesprávné právní posouzení skutku. Poukázali především na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05, II. ÚS 83/04, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 5 Tdo 897/2005, a další, kde byla zásada ultima ratio specifikována a uplatněna.

V petitu svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Vyslovili souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

K podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Z hlediska naplnění zákonného dovolacího důvodu označil obě dovolání za relevantní s tím, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)tr. řádu odpovídá jak námitka dovolatelů týkající se údajného nenaplnění znaku spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zákona jednáním obviněných, tak námitka týkající se neuplatnění zásady ultima ratio.

Z hlediska opodstatněnosti námitek dovolatelů státní zástupce vyslovil názor, že se s nimi nelze ztotožnit a jde tak o dovolání zjevně neopodstatněná.

Státní zástupce konstatoval, že ze skutkové věty výroku o vině je především evidentní, že obvinění jako společníci a jednatelé společnosti M. C. s.r.o. společně, v úmyslu získat peněžní prostředky a při vědomí toho, že se jedná o vozidlo vyrobené v roce 2002, toto vozidlo nabízeli k odkoupení s tím, že deklarovali rok výroby vozidla 2004, přičemž toto vozidlo prodali společně s falešnou servisní knížkou a neplatným potvrzením o zajištěném garančním servisu a takovým jednáním způsobili poškozené škodu. Státní zástupce má za to, že s ohledem na popsané okolnosti byl čin obou obviněných správně posouzen jako společné jednání více pachatelů, kdy jednání každého ze spolupachatelů tvoří články řetězu směřujících k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. To, že se oba spolupachatelé nepodíleli na trestné činnosti stejnou měrou, naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona nebrání.

Obdobně se státní zástupce neztotožnil s námitkou dovolatelů ve vztahu k neuplatnění zásady ultima ratio. Konstatoval, že ani princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu též v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Poukazuje na ustanovení § 1 tr. zákona, z něhož je patrno, že trestní zákon chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a to i takové zájmy, kterým poskytují ochranu rovněž jiná právní odvětví.

Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, a souhlasil, aby podaná dovolání byla projednána v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných totožného obsahu lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit, neboť námitky obsažené v dovoláních lze považovat za námitky proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, přičemž dovolatelé se nedomáhají revize samotných skutkových zjištění, nýbrž vznášejí výhrady částečně proti jejich formulaci v tzv. skutkové větě (z hlediska popisu naplnění znaku spolupachatelství) výroku o vině, zejména však z hlediska právní kvalifikace jejich jednání.

Nejvyšší soud na základě věcného přezkoumání námitek obviněných dospěl k závěru, že obě dovolání jsou zjevně neopodstatněná.

K otázce spolupachatelství:

Podle ustanovení § 9 odst. 1 tr. zákona je pachatelem trestného činu ten, kdo trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství, které je vymezeno ustanovením § 9 odst. 2 tr. zákona vyžaduje, aby byl trestný čin spáchán jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z těchto osob pak odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Podstatným právním pojmem při výkladu posledně citovaného zákonného ustanovení je společné jednání. O to půjde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Tento výklad pojmu společné jednání je jednak konformní s oficiálním výkladem odborných vysokoškolských textů, komentářem k trestnímu zákonu, jednak konstantní soudní judikaturou. Společný úmysl spolupachatelů není podmíněn jejich výslovnou dohodou, postačuje dohoda konkludentní, přičemž v případě spolupachatelství nejde o samostatnou formu trestného činu, ale o určitou formu trestné součinnosti.

Nejvyšší soud nahlížeje těmito obecnými principy na konkrétní skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně, s jejichž obsahem se soud druhého stupně plně ztotožnil, a která jsou vyjádřena ve skutkové větě rozsudku, nenabyl pochyb o tom, že čin obou obviněných je nutno posuzovat jako společné jednání více pachatelů, kdy jednání každého z nich je oním požadovaným článkem řetězu, a jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Zjištění, že oba spolupachatelé na trestné činnosti neparticipovali stejnou měrou, neznamená, že nejde o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Bez jakýchkoli pochyb bylo zjištěno a prokázáno, že oba obvinění jednali se stejným záměrem při vědomí konečného cíle, s úmyslem uvést nepravdivé údaje o stáří vozidla, dosáhnout tak navýšení jeho ceny a uvést kupující PhDr. S. v omyl, jehož důsledkem a smyslem bylo obohatit se, přičemž škoda, která vznikla na majetku PhDr. S. vykazuje znaky škody nikoli malé ve smyslu výkladového pravidla uvedeného v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zákona. (k tomu srov. judikaturu R 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o vině je tak z hlediska popisu skutkových zjištění zcela dostatečný jak z hlediska vyjádření společného úmyslu a cíle jednání obou obviněných, tak i z hlediska popisu jednání jako naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.

Z tohoto pohledu argumentace obou obviněných zjevně nemůže obstát nejen z pohledu správnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nemohla by obstát ani v případě, kdy by dovolatelé odkazovali na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu s tvrzením, že výrok o vině je neúplný. Tuto námitku ostatně ani dovolatelé s odkazem na tento dovolací důvod nevznesli.

K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio:

Dovolatelé v podaném mimořádném opravném prostředku nepřípustně generalizovali názor Ústavního soudu o nevhodnosti řešení standardních občanskoprávních vztahů prostředky trestního práva. K této otázce se kupříkladu Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 469/04, v němž vyjádřil, že žádný soud nemůže přehlížet skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestně právní ochrana, omezují základní práva a svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kdy jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (více nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. jud. 116/2005, č. sešitu 37/2005).

Aplikace tohoto právního názoru je především vázána na konkrétní případ, který byl citovaným nálezem řešen, a pro který se tak stal pramenem práva, jeho užití v jiných případech a řešených situacích však vyžaduje pečlivé posouzení, zda je možno favorizovat soukromoprávní ochranu poškozeného před užitím prostředků veřejného práva, a zda je to především poškozený, kdo je vyňat z okruhu subjektů chráněných trestním zákonem.

Ustanovení § 1 odst. 1 tr. zákona, hovořící o účelu trestního zákona, výslovně uvádí, že účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které dle stávajícího trestního zákona jsou považovány pouze ty pro společnost nebezpečné činy, jejichž znaky jsou uvedeny v tomto zákoně a jejichž stupeň nebezpečnosti pro chráněné společenské hodnoty je vyšší než nepatrný. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických osob poukazem na primární existenci žalob v občanskoprávním řízení, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.

Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu -účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Š., P.,Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. B. 2005, str.4).

Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti. V neposlední řadě výchovný vliv na občany má samotný průběh trestního řízení, veřejné projednání věci a logické, odůvodněné a srozumitelné rozhodnutí.

Pokud by se užití principu ultima ratio stalo principem conditio sine qua non trestního stíhání, jak dovozují dovolatelé v podaném mimořádném opravném prostředku, pak by byl zcela vyřazen shora popsaný a zákonem upravený, tudíž i zákonem vymahatelný, účel trestního řízení.

Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obou dovolatelů, že jejich jednání nemělo podléhat trestní represi, pakliže poškozená měla dostatek možností dosáhnout ochrany svých zájmů občanskoprávní cestou. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za zcela nepřípadný, a to jednak s ohledem na argumentaci výše uvedenou, jednak by toto pojetí, v jakém se uplatnění principu dovolávají obvinění, znamenalo nepřípustný posun samotné funkce trestního práva. Ve svých důsledcích by to znamenalo, že trestní represi by patrně nemohly podléhat žádné majetkové trestné činy, ale například by sankcí trestního práva nemohlo být používáno ani v případech ublížení na zdraví apod. Na závěr Nejvyšší soud konstatuje, že čin obou obviněných vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, dotkl se zájmů PhDr. S. S. chráněných trestním zákonem, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že jak výše uvedeno - Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že obě podaná dovolání jsou zjevně neopodstatněná, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného P. M. i obviněného I. M. odmítají.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. června 2009

Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á