4 Tdo 396/2009
Datum rozhodnutí: 28.04.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 396/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2009 o dovolání obviněného D. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 11 To 475/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 154/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 2 T 154/2008, byl obviněný D. J. uznán vinným trestnými činy:

-loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr.zák.,

-porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.,

-krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.,

-krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák.

Těchto trestných činů se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že:

1)dne 26. 1. 2008 kolem 02.40 hod. v K., v ul. A. K., na tzv. starém mostě přes řeku L. , v úmyslu obohatit se přistoupil k protijedoucímu Č. N. a pod pohrůžkou použití vystřelovacího nože, kterým mířil proti poškozenému do jeho horní poloviny trupu z jeho bezprostřední blízkosti, požadoval po poškozeném za použití zvýšeného důrazu vydání peněz, na základě čehož mu poškozený vydal 700,- Kč, přičemž obviněný se tohoto jednání dopustil, ačkoli byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 2 T 2/2001, odsouzen za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 30. 1. 2005,

2)v přesně nezjištěné době od 18.00 hod. dne 15. 7. 2007 do 18.00 hod. dne 22. 7. 2007 po předchozí domluvně vnikl spolu s další osobou v úmyslu obohatit se na pozemek rekreační chaty ve S., okr. K. a po vylištování dřevěného okna kuchyně a rozbití skleněné výplně okna do prostoru chaty a ke škodě K. H. odcizil předměty za celkem 45.030,- Kč podrobně specifikované ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně,

3)dne 9. 2. 2008 kolem 13.15 hod. před halou nádraží Č. v P., okr. K., v úmyslu obohatit se vytrhl z ruky D. K. mobilní telefon zn. Nokia 6233 se sim kartou v hodnotě 3.800,- Kč, s nímž utekl a telefon prodal.

Za uvedené trestné činy byl obviněný D. J. odsouzen podle § 234 odst. 1, § 42 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla současně obviněném uložena povinnost zaplatit poškozeným Č. N. částku 700,- Kč a D. K. částku 3.800,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený D. K. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 2 T 154/2008, podal obviněný D. J. odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 11 To 475/2008, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o způsobu výkonu trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného D. J. podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Následně obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 11 To 475/2008, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v podaném dovolání popírá spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., což činil již v přípravném řízení i v řízení před soudy obou stupňů. Podrobně popisuje svou vlastní verzi skutkového děje ohledně zmíněného trestného činu s poukazem na skutečnost, že dle jeho názoru soudy obou stupňů pochybily, když neuvěřily výpovědi obviněného a naopak za zcela pravdivou považovaly výpověď poškozeného N., která obsahuje řadu rozporů. K trestnému činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. obviněný uvádí, že nebyl rozhodně iniciátorem či jediným pachatelem těchto trestných činů a odvolací soud měl podle něj k této skutečnosti přihlédnout při stanovování výše trestu za tyto trestné činy. Co se týče trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., obviněný se k této trestné činnosti doznává, ale poukazuje na okolnost, že poškozený D. K. mu svůj mobilní telefon sám dal a on s ním posléze utekl, nikoli že mu jej obviněný vytrhl z ruky. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci rozhodl tak, že ohledně trestného činu loupeže obviněného předmětné obžaloby zprostí a ohledně zbylých trestných činů uloží obviněnému tresty přiměřeně mírnější.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).



K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný D. J. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jak již bylo konstatováno výše, obviněný v podaném dovolání zcela popírá spáchání trestného činu loupeže a předkládá svou vlastní verzi skutkového děje, což činil již v přípravném řízení i v řízení před soudy obou stupňů. K trestnému činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. obviněný uvádí, že nebyl iniciátorem či jediným pachatelem těchto trestných činů a k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. se doznal s tím, že poškozený D. K. mu svůj mobilní telefon sám dal, nikoli že mu jej vytrhl z ruky.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný D. J. se svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud České republiky považuje rovněž za nutné zmínit, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v předmětné věci a s těmito se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal již Krajský soud v Praze v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.

Jak již bylo uvedeno výše, námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, a současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.

Je tedy možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Totéž platí i o přiznaném nároku na náhradu škody.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. dubna 2009



Předseda senátu:

JUDr. J. P.