4 Tdo 391/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 391/2017 -40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 dovolání obviněného M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 518/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 49/2015, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 49/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 6. 12. 2011 na chodbě Městského úřadu v Kloboukách u Brna jako osoba oprávněná pro společnost Real Finance CZ, a. s., IČ: 28550617, se sídlem Nová 101, 273 51 Kyšice, vyhledávat klienty, poté, co A. S., nar. ......, projevila zájem o půjčku financí od této společnosti,

o čemž se obviněný dozvěděl od Z. A. (dříve H.), která byla s poškozenou v osobním kontaktu v místě jejího tehdejšího bydliště v K. u B. a získala od poškozené informace o jejím osobním stavu a majetkových poměrech, které obviněnému předala a obviněný byl přede dnem 6. 12. 2011 s poškozenou toliko několikrát v telefonickém kontaktu,

jí předložil k podpisu Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo ......, kterou se společnost Real Finance CZ a. s. zavázala poskytnout poškozené úvěr v částce 360.000 Kč, kterou se poškozená zavázala uhradit ve 180 měsíčních splátkách (splátky č. 1 až č. 179 ve výši 8.763 Kč a poslední splátka ve výši 8.703 Kč) s tím, že celková částka splatná dlužníkem - poškozenou představující součet celkové výše spotřebitelského úvěru a celkových nákladů činí 1.626.012 Kč, obsahující ujednání o zajištění úvěru smlouvou zástavní a smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 6. 12. 2011, kdy předmětem zajišťovacího práva byly nemovitosti: budova č. p. ...., rodinný dům, ležící na pozemku parc. č. ...., pozemek parc. č. ..... o výměře 290 m, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. ...... o výměře 378 m, druh pozemku zahrada, vše zapsané Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hustopeče na LV č. ....., katastrální území K. u B., dále vlastní smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem s datem 6. 12. 2011 a smlouvu o zřízení zástavního práva ke stejným nemovitostem s datem 6. 12. 2011, kterých byla A. S. výlučným vlastníkem,

přičemž k podpisu byly poškozené předloženy i další listiny, na nichž byla předtištěna data dřívější - neodpovídající dni 6. 12. 2011, kdy se schůzka uskutečnila a kdy poškozená listiny podepsala, a to zejména smlouva o spotřebitelském úvěru č. ....... včetně všeobecných obchodních podmínek, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, žádost o poskytnutí úvěru osobní dotazník a též listina označená "Pokyny k čerpání úvěru z úvěrové smlouvy č. ......" datovaná dne 16. 11. 2011, obsahující výši jednotlivých peněžních plnění s čísly účtů, ve prospěch kterých měly být provedeny platby právě z peněžních prostředků ve výši 360.000 Kč, které měly být A. S. na základě smlouvy o úvěru poskytnuty, přičemž využil nepříznivé finanční situace poškozené a mezi dílčí platby vložil částku 200.650 Kč a k ní jako účet příjemce uvedl číslo svého účtu ......,

to vše za účasti dalších dvou mužů, kteří v okamžiku, kdy poškozená projevila snahu listiny jí předkládané k podpisu číst, na ni začali mluvit a obviněný poškozenou A. S. ujišťoval, že se jedná pouze o formality související s poskytnutým úvěrem a poškozené, která je a v dané době byla v částečném invalidním důchodu s diagnózou smíšené úzkostně depresivní poruchy, nebylo umožněno alespoň v rámci jejích schopností a možností se s obsahem podepisovaných smluv a listin seznámit, přičemž obviněný minimálně věděl, že v dané době se poškozená nachází v pracovní neschopnosti a dále jí obviněný sdělil, že po podpisu listin obdrží částku, o kterou žádá a na její výslovný dotaz sdělil, že v případě potřeby může své nemovitosti prodat, čímž poškozenou uvedl v omyl, neboť vzhledem ke svému postavení ve společnosti Real Finance CZ, a. s. musel vědět, že poškozená převedla vlastnická práva ke svým nemovitostem prostřednictvím smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnických práv k nemovitostem na společnost Real Finance CZ, a. s., čímž se zbavila možnosti s tímto svým jediným majetkem naložit tak, aby jeho prodejem získala peníze potřebné na zaplacení svého dluhu u společnosti Real Finance CZ, a. s., což měla v úmyslu, neboť si byla vědoma, že ze svých příjmů nebude schopna splácet měsíční splátky ve výši 8.763 Kč, a to až do 1. 1. 2027, což věděl i obviněný, obviněný si při jednání s poškozenou musel být vědom minimálně její nižší vědomostní úrovně a špatného zdravotního stavu, čehož využil, neboť věděl, že se jedná o osobu, která se nachází v tíživé finanční situaci, neboť poškozená se opakovaně dotazovala na to, kdy jí budou poskytnuty finanční prostředky, které naléhavě potřebovala pro vyřešení finanční situace, jejíž narovnání nebylo v momentálních možnostech poškozené A. S. a tuto skutečnost využil, když obviněný jednal v úmyslu neoprávněného získání nemovitostí ve vlastnictví poškozené v hodnotě 1.230.000 Kč, tedy získání hodnoty, kterou je možno zpeněžit, k čemuž následně fakticky došlo a dále obviněný dne 7. 12. 2011 z peněžních prostředků, které mu byly poukázány na jeho peněžní účet, odeslal část ve výši 110.650 Kč ve prospěch účtu číslo ...... na úhradu dluhu A. S. u společnosti Central system s. r. o., IČ: 24775363, částku 26.000 Kč zaslal Z. H. jako provizi za zprostředkování smlouvy o úvěru a částku 14.000 Kč odeslal poškozené A. S. ve prospěch jejího bankovního účtu číslo ........., zbylé peněžní prostředky bez oprávnění ve výši 50.000 Kč si ponechal,
tím způsobil poškozené A. S. škodu ve výši 820.000 Kč.

Za to a za sbíhající se přečin lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 7 To 90/2016, byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1.500 Kč (tj. celkem 150.000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. S., nar. ......, trvale bytem B., R., t. č. bytem T. n. O., ČS. A., částku 820.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená A. S. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl ve vztahu k obviněnému zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 4 T 110/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 7 To 90/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 49/2015, podali obviněný a poškozená A. S. odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 518/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené A. S. zrušil ve výroku, jímž byl obviněný zavázán zaplatit jmenované poškozené částku 820.000 Kč a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozené A. S. částku 1.079.350 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená A. S. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 518/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci obsáhlé dovolací argumentace namítl, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, skutek byl nesprávně právně posouzen a na nesprávném právním posouzení je založen i výrok o náhradě škody poškozené A. S. Extrémní rozpor shledává již v samotném popisu skutku, neboť žádným možným výkladem z popisu skutku nevyplývá jakákoliv příčinná souvislost mezi popsaným jednáním a způsobením značné škody na cizím majetku ve výši 820.000 Kč. Extrémní rozpor spatřuje také v tom, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že jednal v úmyslu neoprávněného získání nemovitostí. Soudy dle něj také zcela pominuly, že příčinou toho, že jiná osoba získala nemovitost, nebylo jednání, jež je mu přičítáno jako uvedení jiného v omyl , ale až to, že poškozená nesplácela poskytnutý úvěr. Pokud by poškozená úvěr řádně splácela, nemovitosti by byly převedeny zpět. Podle názoru obviněného tak chybí příčinná souvislost mezi zajišťovacím převodem práva a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby tedy nabytím nemovitosti nikoliv už v důsledku zajišťovacího převodu práva, ale až následně po přistoupení další právní skutečnosti (nesplácení úvěru poškozenou). Obviněný skutkové větě rozsudku vytýká, že z ní není patrné, jak vlastně mělo proběhnout uvedení jiného v omyl , a to konkrétně ohledně částky 200.650 Kč, ze které uhradil dluh poškozené, poskytl provizi zprostředkovateli úvěru a část peněz zaslal přímo poškozené. Skutečnost, že mezi dílčí platby vložil zmíněnou částku a k ní jako účet příjemce uvedl číslo svého účtu, nemůže být relevantní příčinou účinku v podobě ponechání si částky 50.000 Kč . Za tohoto stavu věci nemohl naplnit znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Tato část skutku neměla být zahrnuta do trestněprávně relevantního jednání, a pokud ano, došlo k překročení mantinelů zásady ultima ratio . V extrémním rozporu s popisem skutku je pak podle názoru dovolatele i výrok o náhradě škody, neboť odvolací soud sám uložil povinnost nahradit poškozené A. S. škodu ve výši 1.079.350 Kč, aniž by jakkoli změnil popis skutku, za který byl obviněný odsouzen soudem prvního stupně, podle kterého způsobil poškozené škodu ve výši 820.000 Kč.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 20. 3. 2017 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že dovolací námitky obviněného primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale výlučně napadá soudy učiněná skutková zjištění. Dovolací námitky jsou výhradně zaměřeny proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů, což je třeba klasifikovat jako námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Jimi se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného, jím podaného, hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V posuzované věci se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci samé ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Důsledně se zabývaly a vypořádaly s obhajobou obviněného, která nemá oporu v provedených důkazech, naopak jimi byla vyvrácena a byla vyhodnocena jako ryze účelová, uplatněná obviněným pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Tyto okolnosti neodůvodňují závěr o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Při procesu dokazování, hodnocení jeho výsledků a podřazení těchto okolností do správné interpretace hmotného práva postupovaly soudy obou stupňů v souladu s logickými pravidly, nebyla zjištěna dezinterpretace důkazů, svévolná manipulace s nimi, či cokoli jiného, co by závěr o tvrzeném extrémním nesouladu odůvodňovalo. Pokud je tento nesoulad dovozován z obviněným nabízených subjektivních skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud tento právní názor na pojetí existence tzv. extrémního nesouladu nepovažuje za právně relevantní a konstatuje, že touto argumentací obviněný zcela vybočil z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Proti rozsudku nalézacího soudu podala odvolání vedle obviněného také poškozená A. S. do výroku o náhradě škody /§ 246 odst. 1 písm. d) tr. řádu/. Odvolací soud důvodně shledal pochybení, k němuž došlo při stanovení výše způsobené škody, když z výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že celková výše způsobené škody činí částku ve výši 1.079.350 Kč. Odvolání poškozené A. S. bylo v této části důvodné, proto Krajský soud v Brně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl obviněný zavázán zaplatit jmenované poškozené částku 820.000 Kč a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o povinnosti obviněného podle § 228 odst. 1 tr. řádu zaplatit poškozené A. S. na náhradě škody částku 1.079.350 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená A. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento výrok se nedotkl popisu skutku a stanovení výše škody ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně, neboť s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius nemohlo být zmíněné pochybení soudu prvního stupně napraveno odvolacím soudem. Změna rozsudku tak, aby skutečná výše škody konstatovaná ve skutkové větě rozsudku a částka přiznaná poškozené byly ve shodě, by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by odvolání podal i státní zástupce v neprospěch obviněného. Tato procesní situace však nenastala, proto odvolacímu soudu na podkladě odvolání poškozené A. S., podaného v souladu s ustanovením § 246 odst. 1 písm. d) tr. řádu, nebránila žádná zákonná překážka v tom, aby napravil pochybení soudu prvního stupně ohledně skutečně zjištěné výše způsobené škody, vycházeje přitom z jeho skutkových zjištění. Uplatněný procesní postup odvolacího soudu, který má oporu v kogentním ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu a § 259 odst. 5 tr. řádu per analogiam, proto nemůže mít povahu tzv. extrémního nesouladu, jak usuzuje obviněný v podaném dovolání.

Nejvyšší soud uzavírá, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení .

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu konvenuje požadavkům stanoveným § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 4. 2017

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu