4 Tdo 391/2013
Datum rozhodnutí: 07.05.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 391/2013-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2013 o dovolání obviněného B. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 61 To 422/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 318/2009, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 T 318/2009, byl obviněný B. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon ), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

v době od 08.01.2008 do 11.11.2008 vystupoval jako zmocněnec, popř. zaměstnanec podnikatele fyzické osoby, R. P., s místem podnikání V., T. a jako takový sliboval zajištění finančních úvěrů nebo půjček zájemcům - poškozeným, kteří jej kontaktovali po přečtení inzerátu v tisku či na teletextu televizních stanic s nabídkou těchto služeb, s poškozenými se vždy po upřesňujících telefonátech o výši půjčky a výši zálohy, která podle jeho vyjádření měla činit trojnásobek pozdější měsíční splátky a sloužit jako jistina pro případ pozdějšího nesplácení úvěru či půjčky, sešel na schůzce a nechal je pak podepsat listiny, které záměrně klamavě vydával za smlouvy o půjčce či úvěru spolu s všeobecnými obchodními podmínkami, ačkoliv věděl, že ve skutečnosti jde o Smlouvu o využívaní systému REDIX, jejíž součástí byly vždy i Obchodní podmínky, dále o Dohodu o poskytnutí debetního zúčtovacího konta v systému REDIX, kterou právě poškození rozuměli smlouvu o půjčce, resp. úvěru, ač tomu tak nebylo, při tom druhou smluvní stranou nebyl obviněný, ale R. P., jehož jménem obviněný jednal, popř. za nějž se v některých případech sám vydával; obviněný zároveň poskytnutí úvěru podmiňoval složením uvedené zálohy, na níž se předem s poškozenými dohodl telefonicky a kterou mu poškození předali při podpisu uvedených smluv, to vše, ačkoliv věděl, že poškození žádnou smlouvu o půjčce či úvěru nepodepsali, že na ni podle uzavřených smluv nemají nárok, že půjčky, resp. úvěry, nezajistí ani on, ani R. P., že vybrané peníze budou použity k jiným účelům a že poškozeným nebudou ani vráceny obviněným či R. P.; při tom uvedeného jednání se pak dopustil v následujících níže specifikovaných případech:
1) dne 08.01.2008 v bistru na blíže nezjištěné adrese v P. na F. přislíbil P. K., zajištění úvěru ve výši 6.000.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval původně telefonicky uhrazení poplatku ve výši nejméně 21.000,- Kč, přičemž P. K. mu při schůzce téhož dne ke své škodě předal v hotovosti pouze částku 8.000,- Kč,
2) dne 09.01.2008 v restauraci K. na blíže nezjištěné adrese v P. na Č. M. přislíbil L. T., zajištění úvěru ve výši 100.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí původně požadoval uhrazení poplatku ve výši 6.000,- Kč, přičemž L. T. mu při schůzce téhož dne ke své škodě předal v hotovosti pouze částku 3.000,- Kč a zbylé 3.000,- Kč měl poškozený T. doplatit později, což však již neučinil,
3) dne 09.01.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v P. na F. přislíbil D. L., později provdané G., zajištění úvěru ve výši 300.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 15.000,- Kč, přičemž D. L., prov. G., mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
4) dne 11.01.2008 na blíže nezjištěné benzínové čerpací stanici na okraji P. přislíbil I. B., zajištění úvěru ve výši 100.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 7.000,- Kč, přičemž I. B. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
5) dne 15.01.2008 v kavárně na blíže nezjištěné adrese v P. v P. poblíž plaveckého bazénu přislíbil A. Ď., zajištění úvěru ve výši 100.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši nejméně 4.000,- Kč, přičemž A. Ď. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
6) dne 15.01.2008 v L. v centru B. přislíbil M. V., zajištění úvěru ve výši 50.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 5.000,- Kč, přičemž M. V. mu téhož dne ke své škodě předala v hotovosti pouze částku 2.500,- Kč,
7) dne 23.01.2008 na parkovišti u supermarketu L. ve V. M. na H. ulici přislíbil S. S., zastupující svého syna J. S., zajištění úvěru ve výši 250.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 29.300,- Kč, přičemž S. S. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
8) dne 26.01.2008 v restauraci na blíže nezjištěné adrese v N. přislíbil M. K., zajištění úvěru ve výši 300.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 18.000,- Kč, přičemž M. K. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
9) dne 29.01.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v H. K. přislíbil J. J., zajištění úvěru ve výši 100.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 6.000,- Kč, přičemž J. J. téhož dne ke své škodě zaslal tuto částku na bankovní účet R. P.,
10) dne 04.02.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v P. na Č. M., přislíbil R. G., zajištění úvěru ve výši 800.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 25.000,- Kč, přičemž R. G. mu ke své škodě předal téhož dne v hotovosti částku 2.000,- Kč a dne 07.02.2008 částku 23.000,- Kč,
11) dne 09.02.2008 na blíže nezjištěné benzínové čerpací stanici Ö. na okraji P. přislíbil M. R., zajištění úvěru ve výši 100.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 5.000,- Kč, přičemž M. R. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
12) dne 12.02.2008 na benzínové čerpací stanici Ö. v P., 5. k., přislíbil Mgr. F. K., zajištění úvěru ve výši 500.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 15.000,- Kč, přičemž Mgr. F. K. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
13) dne 14.02.2008 v bytě na adrese N., N. v., přislíbil P. Š., zajištění úvěru ve výši 300.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 12.500,- Kč, přičemž P. Š. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
14) dne 21.02.2008 v P., P., u supermarketu A. přislíbil H. U., zajištění úvěru ve výši 200.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 5.000,- Kč, přičemž H. U. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
15) dne 23.2.2008 v restauraci P. h. v P. na rohu ulic B. a N. přislíbil L. I., zajištění úvěru ve výši 70.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 9.000,- Kč, přičemž L. I. mu ke své škodě předal téhož dne v hotovosti částku 2.000,- Kč a dne 22.03.2008 částku 7.000,- Kč,
16) dne 25.02.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v M. B. přislíbil P. K., zajištění úvěru ve výši 300.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 15.000,- Kč, přičemž P. K. mu téhož dne o několik hodin později na blíže nezjištěné benzínové čerpací stanici u P. ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
17) dne 25.2.2008 na blíže nezjištěné benzínové čerpací stanici u P. přislíbil K. M., zajištění úvěru ve výši 300.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 15.000,- Kč, přičemž K. M. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
18) dne 27.02.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v H. K. přislíbil V. J., zajištění úvěru ve výši 600.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 57.000,- Kč, přičemž V. J. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
19) dne 03.03.2008 v P. v nákupním centru M. Z. přislíbil A. K., zajištění úvěru ve výši 400.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 40.000,- Kč, přičemž A. K. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
20) dne 07.03.2008 v restauraci P. h. v P. na rohu ulic B. a N. přislíbil J. D., zajištění úvěru ve výši 50.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 6.000,- Kč, přičemž J. D. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
21) dne 08.03.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v M. B. přislíbil P. K., zajištění úvěru ve výši 200.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 12.000,- Kč, přičemž P. K. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
22) dne 11.03.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v P. přislíbil Š. H., zajištění úvěru ve výši 130.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 6.500,- Kč, přičemž Š. H. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
23) dne 12.03.2008 v sídle společnosti P., s.r.o., na adrese L. n. L., 9. k., přislíbil Š. S., zajištění úvěru ve výši 13.000.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 180.000,- Kč, přičemž Š. S. mu ke své škodě předala téhož dne v hotovosti částku 50.000,- Kč a dne 19.03.2008 částku 130.000,- Kč,
24) dne 15.03.2008 v P. v nákupním centru M. Z. přislíbil L. S., zajištění úvěru ve výši 750.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 26.000,- Kč, přičemž L. S. mu téhož dne ke své škodě předala v hotovosti částku 25.700,- Kč a zbývající částku 300,- Kč zaslala dne 17.03.2008 na bankovní účet R. P.,
25) dne 19.03.2008 v restauraci na vlakovém nádraží v P. přislíbil V. P., zajištění úvěru ve výši 800.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 27.000,- Kč, z čehož poškozený P. zaplatil částku ve výši 9.000,- Kč v hotovosti při schůzce s obžalovaným a zbytek měl poslat na účet, k čemuž však již nedošlo; poškozený P. pak urgoval vrácení jistiny zpět, a proto mu poslal R. P. část jistiny ve výši 2.700,- Kč nazpět,
26) dne 22.03.2008 v restauraci M. na blíže nezjištěné adrese v P. na F. přislíbil R. C., zajištění úvěru ve výši 400.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 15.000,- Kč, přičemž R. C. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
27) dne 27.03.2008 v P. v nákupním centru na Z. přislíbil J. F., zajištění úvěru ve výši 50.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 6.000,- Kč, přičemž J. F. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
28) dne 27.03.2008 v restauraci v P. na H. n. přislíbil M. K., zajištění úvěru ve výši 200.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši nejméně 9.000,- Kč, přičemž M. K. mu téhož dne ke své škodě předala nejméně tuto částku v hotovosti,
29) dne 28.03.2008 v P. na benzínové čerpací stanici A. u restaurace M. přislíbil M. P., zajištění úvěru ve výši 100.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 5.000,- Kč, přičemž M. P. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
30) dne 31.03.2008 v blíže nezjištěném baru v P. na A. přislíbil K. H., zajištění úvěru ve výši 300.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 18.000,- Kč, přičemž K. H. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
31) dne 03.04.2008 v motorestu U G. poblíž R. n. L. přislíbil Z. K., zajištění úvěru ve výši 50.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 3.500,- Kč, přičemž Z. K. mu téhož dne ke své škodě předala tuto částku v hotovosti,
32) dne 04.04.2008 na benzínové čerpací stanici Ö. na blíže nezjištěné adrese v P. přislíbil J. J., zajištění úvěru ve výši 1.000.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 30.000,- Kč, přičemž J. J. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
33) dne 07.04.2008 v kavárně v P. na H. n. přislíbil P. K., zajištění úvěru ve výši 800.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 18.000,- Kč, přičemž P. K. mu téhož dne ke své škodě předal tuto částku v hotovosti,
34) dne 11.11.2008 v restauraci v hotelu H. v P., P., přislíbil D. J., zastupujícímu svou dceru P. J., zajištění úvěru ve výši 3.000.000,- Kč, jako podmínku jeho poskytnutí požadoval uhrazení poplatku ve výši 60.000,- Kč, přičemž D. J. mu téhož dne ke škodě P. J. předal tuto částku v hotovosti,
svým jednáním tak ve výše uvedených případech ke škodě uvedených poškozených od nich obviněný vybral celkem 715.300,- Kč a chtěl vybrat o 36.500,- Kč více, tedy částku ve výši 751.800,- Kč, při čemž o tyto peníze obohatil sebe nebo R. P.,

Za popsané jednání byl obviněný B. D. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit níže uvedeným poškozeným níže uvedené částky představující bezdůvodné obohacení, a to:

- L. T., částku ve výši 3.000,- Kč,
- D. G., částku ve výši 15.000,- Kč,
- I. B., částku ve výši 7.000,- Kč,
- A. Ď., částku ve výši 4.000,- Kč,
- M. V., částku ve výši 2.500,- Kč,
- S. S., částku ve výši 29.300,- Kč,
- M. K., částku ve výši 18.000,- Kč,
- J. J., částku ve výši 6.000,- Kč,
- R. G., částku ve výši 25.000,- Kč,
- M. R., částku ve výši 5.000,- Kč,
- Mgr. F. K., částku ve výši 15.000,- Kč,
- P. Š., částku ve výši 12.500,- Kč,
- H. U., částku ve výši 5.000,- Kč,
- L. I., částku ve výši 9.000,- Kč,
- P. K., částku ve výši 15.000,- Kč,
- K. M., částku ve výši 15.000,- Kč,
- V. J., částku ve výši 57.000,- Kč,
- A. K., částku ve výši 40.000,- Kč,
- J. D., částku ve výši 6.000,- Kč,
- P. K., částku ve výši 12.000,- Kč,
- Š. H., částku ve výši 6.500,- Kč,
- Š. S., částku ve výši 180.000,- Kč,
- L. S., částku ve výši 26.000,- Kč,
- V. P., částku ve výši 6.300,- Kč,
- R. C., částku ve výši 15.000,- Kč,
- J. F., částku ve výši 6.000,- Kč,
- M. K., částku ve výši 9.000,- Kč,
- M. P., částku ve výši 5.000,- Kč,
- K. H., částku ve výši 18.000,- Kč,
- Z. K., částku ve výši 3.500,- Kč,
- P. K., částku ve výši 18.000,- Kč,
- P. J., částku ve výši 60.000,- Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 T 318/2009, podal obviněný B. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 61 To 422/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, odsoudil obviněného podle § 250 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2012, sp. zn. 6 T 10/2012, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 303/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 61 To 422/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nalézací soud při zjišťování rozhodného skutkového stavu věci vyšel také ze svědecké výpovědi ne příliš důvěryhodného svědka R. P. Nedostatek jeho důvěryhodnosti spočíval podle dovolatele v prokazatelném participování tohoto svědka na jeho jednání, pokud inkasoval veškerá jím vybíraná peněžitá plnění. Dle obviněného skutkové zjištění, že částky, které vybíral od poškozených, prokazatelně končily u R. P., nekoresponduje s jeho povinností vydat poškozeným bezdůvodné obohacení, neboť na úkor poškozených se případně neobohatil on, ale R. P. Vztahy mezi ním a R. P. na straně jedné a poškozenými na straně druhé měly být údajně řešeny prostředky práva obchodního a občanského. Dále dovolatel namítl, že k bezdůvodnému obohacení poškozených došlo v době, kdy ještě trestní řád umožňoval rozhodovat toliko o náhradě škody a nikoliv o vydání bezdůvodného obohacení. Kritérium aplikovatelnosti novelizovaného ustanovení § 43 odst. 3 tr. řádu by tak neměla být doba rozhodování soudu, ale doba vzniku bezdůvodného obohacení. Jestliže rozhodující soudy použily kritérium doba rozhodování , aplikovaly podle mínění obviněného trestní řád nepřípustně retroaktivně. Obviněný se rovněž domnívá, že soudy nesprávně vyhodnotily smlouvy, které uzavíral jménem R. P. s poškozenými. Tvrdí, že se jedná spíše o smlouvy o zprostředkování úvěry, nikoliv o poskytnutí nebo zajištění úvěru. Navíc jde o smlouvy, jejichž účinnost byla podmíněna zaplacením jistiny, která nebyla pojímána jako zajišťovací právní prostředek. Nebyly-li úvěr nebo půjčka poskytnuty, pak poškození měli právo domáhat se vrácení zaplacené jistiny po R. P. Obviněný v dovolání vyjádřil rovněž nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily civilněprávní východiska trestněprávního posouzení případu pro účely výroku o vydání bezdůvodného obohacení. Podotkl, že relativní neplatnost smlouvy uzavřené v omylu je nutné uplatnit výslovným a adresovaným právním úkonem vůči druhé smluvní straně ve tříleté promlčecí lhůtě. Dle judikatury Nejvyššího soudu České republiky nebyla-li uplatněna relativní neplatnost smlouvy uzavřené v omylu, je smlouva považována za platnou a nelze z ní dovozovat následky spojené s neplatnou smlouvou (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007 a ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009). Obviněný je toho názoru, že všichni poškození měli zkušenosti s poskytováním úvěru, proto věděli, že jdou do rizikového obchodu, který může, ale také nemusí vyjít. Za těchto skutečností lze jen stěží dovodit, že jednali jen v omluvitelném omylu. Navíc námitku relativní neplatnosti smluv uzavřených v omylu je nutné uplatnit vůči druhé smluvní straně, nikoliv jen na Policii České republiky. Jen na takovou námitku relativní neplatnosti smluv by podle doby, kdy by byla řádně uplatněna, mohl obviněný namítnout promlčení.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. V tomto vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a uvedla, že právní argumentace, podle které soudy při opatřování rozhodného skutkového stavu věci vycházely z výpovědi ne příliš důvěryhodného svědka R. P. do rámce předmětného řízení o dovolání nezapadá. K námitce dovolatele, že soudy nesprávně vyhodnotily smlouvy, které jménem R. P. uzavíral s tím, že se spíše jedná o smlouvy zprostředkovatelské, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poznamenala, že v tomto směru se obviněný důsledně nepřidržuje zjištěného skutkového stavu věci. Bez ohledu na deklarovaný formální rámec podepisovaných dvoustranných právních úkonů však dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zůstává podstatným, že skutečným předmětem jednání obou smluvních stran se stalo výlučně poskytnutí půjčky či úvěru, které bylo podmíněno jak podpisem smlouvy, tak i složením příslušné zálohy, což ze strany žadatelů splněno bylo, avšak k vyplacení smluvené půjčky či úvěru nedošlo. Za stavu, že popsaným jednáním došlo k podvodnému vylákání peněžních částek na poškozených, nemohly být podle mínění státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství splněny podmínky k tomu, aby daná věc byla řešena toliko prostředky práva civilního. Promlčecí lhůta k uplatnění adhezního nároku se odvíjí od ustanovení § 106 odst. 2 občanského zákoníku a je desetiletá. Podle jejího názoru nelze přisvědčit ani tvrzení dovolatele, že skutková zjištění nekorespondují s jeho povinností vydat poškozeným bezdůvodné obohacení, a to z tohoto důvodu, že odsouzeným za předmětné jednání byl pouze obviněný a výlučně jeho také stíhá platební povinnost ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu s tím, že k otázce vydání bezdůvodného obohacení ve znění novely trestního řádu č. 181/2011 Sb. plně postačuje teoretický exkurz nalézacího soudu.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Předně je třeba zdůraznit, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Z konstantní judikatury vyplývá, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného B. D.

Ze shora uvedeného vyplývá, že námitku obviněného, podle které soudy při zjišťování skutkového stavu věci vycházely z výpovědi ne příliš důvěryhodného svědka R. P., který údajně inkasoval veškerá jím vybíraná peněžitá plnění, není možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť touto námitkou obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jedná se tedy o námitku čistě skutkovou, tj. z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zcela irelevantní. Obviněný tímto pouze soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivější) verzi skutkového stavu věci, resp. se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán.

V případě projednávané věci bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo uváděl poškozené v omyl, když vystupoval jako zmocněnec, popř. jako zaměstnanec podnikatele R. P., sliboval poškozeným zajištění finančních úvěrů nebo půjček, předestíral jim smlouvy určené k podpisu jako smlouvy o půjčce, resp. o úvěru, přičemž poskytnutí požadovaných finančních prostředků podmiňoval složením předem telefonicky dohodnuté zálohy, sliboval jim zaslání peněz do několika málo dnů, a to vše za situace, kdy věděl, že k podpisu žádné smlouvy o půjčce či úvěru ve skutečnosti nedošlo a že podle skutečně podepsaných smluv na půjčku či úvěr nemají žádný právní nárok, že je ani nikdo nezajistí a že vybrané peníze budou použity k jiným než deklarovaným účelům a poškozeným nebudou vráceny, přičemž takto jednal po poměrně dlouhé období (více než deseti měsíců), po které se na něj obraceli již první nespokojení zákazníci, kteří žádné plnění neobdrželi. Obviněný jim nejprve sliboval nápravu a poté již na jejich telefonáty vůbec nereagoval, přitom však sjednával další smlouvy s dalšími zájemci a vybíral od nich další peníze.

Z předmětné trestné činnosti je obviněný usvědčován výpověďmi všech poškozených, kteří zcela shodně vypověděli, že reagovali na inzeráty nabízející půjčky či úvěry. Jejich výpovědi jsou v souladu také s v řízení provedenými listinnými důkazy (zejména příslušnými smlouvami) a nebyly shledány žádné skutečnosti, které by věrohodnost těchto svědků (poškozených) jakýmkoliv způsobem zpochybňovaly. Vina obviněného byla tak bez jakýchkoliv pochybností prokázána, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a žádná okolnost nenasvědčuje tomu, že by důkazy provedené tímto soudem byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, příp. že by některé důkazy byly nedůvodně opominuty nebo že by byl mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními extrémní rozpor.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Odstavec 3 písm. b) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel uvedeným činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Jedná se o trestný čin úmyslný.

Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů prvního i druhého stupně i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, není vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kdy k jeho dokonání dílem došlo a dílem nikoliv.

K námitce obviněného, že předmětné smlouvy byly spíše smlouvami zprostředkovatelskými, nikoliv smlouvami o poskytnutí či zajištění úvěru, je třeba uvést, že pokud na základě zjištěného skutkového stavu věci bylo předmětem jednání obviněného s poškozenými výlučně poskytnutí půjčky či úvěru, což bylo podmíněno jednak podpisem příslušné smlouvy, jednak složením obviněným požadované zálohy, kdy k vyplacení smluvené půjčky či úvěru nakonec nedošlo (resp. vzhledem k finanční situaci obviněného ani dojít nemohlo), je irelevantní, zda obviněný předkládal poškozeným smlouvy o zprostředkování či smlouvy o půjčce (úvěru). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že sám obviněný poškozené ubezpečoval, že smlouvy, které jim předkládal k podpisu, jsou smlouvami o půjčce či úvěru a jejich účinnost byla podmiňována zaplacením jistiny či zálohy, jak v průběhu řízení vypověděl i sám obviněný. Navíc ke složení dohodnuté finanční částky (jako jistiny či zálohy) ve většině případů také došlo. Je zcela zřejmé, že pokud by obviněný vykonával pro poškozené pouze zprostředkovatelskou činnost, nemohlo by v rámci takové činnosti dojít k podpisu konkrétních smluv na konkrétní úvěr či půjčku spolu s požadavkem na zaplacení zálohy či jistiny. K tvrzení obviněného, že poškození měli v případě neposkytnutí půjčky nárok na vrácení uhrazené zálohy, Nejvyšší soud konstatuje, že poškození se na obviněného opakovaně obraceli s žádostí o vrácení peněz, avšak obviněný jim dané finanční částky nikdy nevrátil (i když z počátku sliboval nápravu) a posléze na jejich snahu o kontakt vůbec nereagoval.

Je zřejmé, že podvodné jednání obviněného, kterým došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, nemohlo být řešeno pouze prostředky práva obchodního či občanského, jak uvádí obviněný v mimořádném opravném prostředku s odkazem na judikaturu z oblasti civilního práva (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 135/2007, 32 Cdo 29/2009). Jednak citovaná rozhodnutí nelze aplikovat v nyní posuzované trestní věci, jak uvedl již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jednak řešení pomocí prostředků civilního (soukromého) práva by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by obviněný při uzavírání předmětných smluv neuváděl poškozeným nepravdivé či lživé informace a nezamlčoval jim podstatné skutečnosti, na jejichž základě se k jejich škodě obohatil. Poškozeným totiž nemůže být přičteno k tíži, že uvěřili nepravdivým či lživým informacím, které jim obviněný při uzavírání smluv poskytl.

Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svým jednáním (uvedením nepravdivých či lživých informací) uvedl poškozené v omyl, proto soudům obou stupňů nelze vytýkat, že při projednání věci nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe (ultima ratio).

Důvodnou nebyla shledána ani námitka obviněného, že peníze inkasované od poškozených předával R. P., proto nebylo jeho povinností vydat poškozeným bezdůvodné obohacení. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, v řízení vyšlo najevo, že to byl právě obviněný, kdo přímo poškozené uváděl v omyl a zamlčoval jim podstatné skutečnosti při uzavírání předmětných smluv, a to z důvodu, aby se k jejich škodě obohatil, za což byl také odsouzen. Přímo na straně obviněného tak došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť mu bylo plněno z neplatného právního úkonu na základě jeho podvodného jednání, proto také výlučně jeho stíhá platební povinnost ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu.

K otázce vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu ve znění novelizovaném zákonem č. 181/2011 Sb, účinném od 1. 7. 2011, Nejvyšší soud poznamenává, že i kdyby nedošlo k zákonné změně provedené zmíněnou novelou, bylo by nutné přiznat poškozeným právo na zcela stejné plnění, jen by se nenazývalo bezdůvodným obohacením, ale škodou dle do té doby účinných trestních předpisů (dříve byl totiž termín škoda v trestním řízení vykládán šířeji a tento pojem zahrnoval i bezdůvodné obohacení). Tuto problematiku ostatně, stejně tak jako problematiku týkající se promlčecí doby k uplatnění adhezního nároku, podrobně zdůvodnil již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná zásadu lex fori z níž vyplývá, že každý procesní úkon trestního řízení musí být prováděn podle procesního předpisu účinného v době, kdy se provádí. Zákonnost procesních úkonů je proto nutno posuzovat zásadně z hlediska dodržení procesních pravidel trestního řádu, účinného v době jejich provedení.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného B. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. května 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná