4 Tdo 38/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2013
Dotčené předpisy: § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoník



4 Tdo 38/2013-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 o dovolání obviněných R. Č. a M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 55 To 413/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 44/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Č. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 33 T 44/2011, byli obvinění R. Č. a M. D. uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že dne 4. 3. 2011 v době od 12.05 hodin do 13.52 hodin dosud nezjištěným způsobem překonali v N. B. na ulici T. G. M. v domě vložku zámku uzamčených vstupních dveří vedoucích do hodinářství a zlatnictví R., vnikli do prodejny a z této a z přilehlé kanceláře odcizili 106 ks zlatých a stříbrných prstenů, 107 ks zlatých a stříbrných přívěsků, 23 ks zlatých a stříbrných náramků, 33 ks zlatých a stříbrných řetízků, 102 ks zlatých a stříbrných náušnic, vše různých tvarů, váhy a ryzosti, čímž způsobili škodu poškozené M. B. ve výši 737.890,- Kč odcizením věcí a další škodu ve výši 1.800,- Kč poškozením zámků dveří, tedy škodu v celkové výši 739.690,- Kč.

Za uvedené jednání byli obvinění R. Č. a M. D. odsouzeni podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným R. Č. a M. D. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené M. B., ve výši 739.690,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 33 T 44/2011, podali obvinění R. Č. a M. D. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 55 To 413/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 55 To 413/2012, podali následně obvinění R. Č. a M. D. prostřednictvím svých obhájkyň dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a u obviněného M. D. rovněž podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obviněný R. Č. v dovolání namítl, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, především na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III ÚS 499/04, podle kterého k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně ani v převážné míře na základě výpovědí tzv. utajených svědků. Pokud krajský soud uzavřel, že výpověď J. N. byla provedena dle ustanovení § 183a odst. 4 tr. ř., pak pro tento postup nebyly splněny základní podmínky, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o nebezpečí hrozícím svědkům nebo osobám jim blízkým. Dle názoru obviněného je závěr odvolacího soudu o prokázání jeho viny za stávající důkazní situace nelogický a porušuje základní zásadu trestního řízení zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. D. v dovolání uvedl, že jak okresní soud, tak krajský soud se při hodnocení důkazů dopustily chyb, které pak měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázal na znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, kde znalci uvedli, že materiál poskytnutý k vypracování posudku má nedostačující vypovídající hodnotu, dále uvedl, že jedna ze zpracovatelek posudku, Mgr. Petra Zedníková Malá, jako svědkyně u hlavního líčení sdělila, že i po prohlédnutí videozáznamu a osob sedících v jednací síni by mohla podat pouze laický názor na ztotožnění obviněných s osobami na videozáznamu, neboť materiál, který měla k dispozici, není vhodný k identifikaci osob. Z výše uvedeného obviněný dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obě podaná dovolání neobsahují žádné námitky, kterými by dovolatelé vytýkaly nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Oba dovolatelé se výslovně domáhají skutkového přezkumu, což odůvodňují poukazem na tzv. extrémní rozpor provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění. Z jejich námitek však podle mého názoru existence takovéhoto extrémního rozporu nevyplývá.

Obviněný Č. ve značné části svého dovolání reprodukuje důkazy ve věci provedené a obsah odůvodnění soudních rozhodnutí. Dovolatel vytýká, že závěr o jeho vině nemůže být opřen pouze o výpověď utajeného svědka N. Odvolací soud však svůj závěr o tom, že výrok o vině dovolatele souzeným trestným činem je věcně správný, v žádném případě neopřel o výpověď tohoto utajeného svědka. Závěr o vině obviněných soud opřel nikoli o tuto svědeckou výpověď, ale o vyhodnocení záznamů bezpečnostních kamer pořízených na místě činu a v jeho bezprostředním okolí, když považoval za nepochybné, že jsou na nich zachyceni oba obvinění. Námitky dovolatele vztahující se k výpovědi utajeného svědka je tedy nutno považovat za bezpředmětné nejen z hlediska právní kvalifikace skutku, ale i z hlediska extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

Rovněž obviněný D. značnou část svého dovolání věnuje reprodukci některých důkazů (zejména výpovědi utajeného svědka N.) a obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o usvědčení obviněných záznamy z bezpečnostních kamer pak dovolatel zpochybňuje poukazy na závěry znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. K tomu uvádí, že znalecký posudek podléhá hodnocení důkazů soudy dle § 2 odst. 6 trestního řádu tak jako každý jiný důkaz. Porovnání fyzické podoby osob zachycených na videozáznamech z místa činu a podoby obviněných není činností, ke které by bylo bezpodmínečně zapotřebí odborných znalostí; takovéto srovnání může provést i osoba bez odborných znalostí z oboru kybernetiky, popř. antropologie nebo jiného vědního oboru, tj. i soudce. Nelze tedy učinit závěr, že by skutkové závěry odvolacího soudu byly s provedenými důkazy v extrémním rozporu v tom smyslu, že by s nimi neměly žádnou obsahovou spojitost nebo že by z nich nevyplývaly při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení důkazů.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Obvinění R. Č. a M. D. byli odsouzeni pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v České Lípě, s nimž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, spočíval v podstatě v tom, že obvinění dne 4. 3. 2011 v době od 12.05 hodin do 13.52 hodin nezjištěným způsobem překonali v N. B. na ulici T. G. M. v domě vložku zámku uzamčených vstupních dveří vedoucích do hodinářství a zlatnictví R., vnikli do prodejny a z této a z přilehlé kanceláře odcizili 106 ks zlatých a stříbrných prstenů, 107 ks zlatých a stříbrných přívěsků, 23 ks zlatých a stříbrných náramků, 33 ks zlatých a stříbrných řetízků, 102 ks zlatých a stříbrných náušnic, čímž způsobili škodu poškozené M. B., ve výši 737.890,- Kč odcizením věcí a další škodu ve výši 1.800,- Kč poškozením zámků dveří, tedy škodu v celkové výši 739.690,- Kč.

V podaných dovoláních obvinění R. Č. a M. D. neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že závěr o vině nemůže být učiněn pouze na základě výpovědi tzv. utajeného svědka J. N., je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. K uvedenému je třeba poznamenat, že závěr o vině obviněných odvolací soud neopřel tuto svědeckou výpověď, ale o vyhodnocení záznamů bezpečnostních kamer pořízených na místě činu a v jeho bezprostředním okolí, když považoval za nepochybné, že jsou na nich zachyceni oba obvinění. Na tento závěr již dovolatel dále žádnými námitkami nereagoval.

Nejvyšší soud České republiky dále shledal, že ani obviněný M. D. ve svém dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jeho námitku ohledně závěru odvolacího soudu o usvědčení obviněných záznamy z bezpečnostních kamer je totiž nutno považovat za námitku skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Z uvedeného pak obviněný M. D. dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Soudy si byly vědomy toho, že obvinění R. Č. a M. D. odmítli ve věci vypovídat, a proto hodnotily další důkazy velmi obezřetně. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že k rozhodnutí o vině obviněných v podstatě postačují záznamy bezpečnostních kamer pořízené na místě činu a v jeho bezprostředním okolí. Z porovnání fotografií obviněných (zachycujících podobu obviněných v době zadržení) se snímkem zachycujícím osoby u rampy obchodu Tesco pak vyplývá, že jde o obviněné R. Č. a M. D. Méně kvalitní záznamy pachatelů pořízené přímo v prodejně zlatnictví pak jasně prokazují, že jsou zde zachyceny osoby nepochybně odpovídající vzhledu osob u rampy obchodu Tesco, tedy obviněných. Vzhledem k tomu, že kvalita záznamu přímo na nosiči byla vyšší, než kvalita fotografií následně z tohoto záznamu pořízených, bylo nutné provést důkaz přehráním těchto záznamů. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že pachatelem činu byli obvinění. Soudy došly k tomuto závěru postupem, při kterém hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný M. D. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněné podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) (v případě obviněného M. D.) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obvinění na jedné straně deklarovali zákonné dovolací důvody podle citovaných ustanovení, avšak uplatnili námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných R. Č. a M. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. JIří Pácal