4 Tdo 372/2013
Datum rozhodnutí: 28.05.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 372/2013-49

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2013 o dovolání obviněné R. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 6 To 65/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 2/2012, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 45 T 2/2012, byla obviněná R. P. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že

v blíže nezjištěné době roku 2011, nejpozdněji však počátkem srpna 2011 poté, kdy zjistila, že je těhotná, rozhodla se utajit své těhotenství před otcem dítěte, svým dlouholetým přítelem J. B. i veškerými svými nejbližšími příbuznými, ani nevyhledala žádnou, v těhotenství obvyklou, lékařskou pomoc, pouze si provedla těhotenský test a rozhodla se vzniklou situaci neřešit a v případě porodu živého dítěte toto usmrtit, přičemž v souladu s tímto svým záměrem, poté, co dne 30. 8. 2011 v přesně nezjištěné době mezi 09.00 a 12.00 hodinou, ve F. p. R., na ulici D., na toaletě rodinného domu svých rodičů, porodila živé, donošené a životaschopné dítě ženského pohlaví, pak novorozenci bezprostředně po porodu, v úmyslu přivodit jeho smrt udušením, znemožnila dýchání tak, že do jeho úst vložila objemný pevný roubík z toaletního papíru o rozměru 6x4x3,5 cm, který zcela vyplňoval jeho ústní dutinu a svou zadní částí uzavíral nosní dutinu a vchod do hrtanu a současně dvojitě obtočila pupečník kolem jeho krku, čímž vznikl široký hluboký cirkulární otlak šířky až 2,5 cm, vytvářející škrtící rýhu příčného směru, přičemž tímto kombinovaným mechanismem úmyslně přivodila smrt novorozence udušením a mrtvolku dítěte pak zabalila do tkaniny, uložil do tří igelitových tašek a posléze v přesně nezjištěné době, nejpozději následující den, ukryla na zahradě rodinného domu svých rodičů, kde byla dne 3. 9. 2011 v 15.00 hod. nalezena její babičkou M. T., a nadále před všemi blízkými osobami porod tajila a poporodní stav vysvětlovala přechodnými menstruačními obtížemi, přičemž třetí den po porodu, v rámci utajení spáchaného skutku, přes fyzické potíže související s porodem, odjela na zahraniční dovolenou na motocyklu.

Za popsané jednání byla obviněná R. P. odsouzena podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků a podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 45 T 2/2012, podala obviněná R. P. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 6 To 65/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 6 To 65/2012, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítá, že dle jejího názoru měl být předmětný skutek posouzen jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku. Dovolatelka nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a potvrzenými soudem odvolacím, pokud tyto soudy považují za prokázané, že předem pojala úmysl své dítě usmrtit. K tomu opakuje svou obhajobu z předchozího řízení, že se na porod nepřipravovala, protože o svém těhotenství nevěděla, a i kdyby se o něm dozvěděla měsíc před porodem, ani pak by nevěděla, v jakém stádiu těhotenství se právě nachází a nemohla předpokládat, že za měsíc porodí. Z absence příprav na porod proto podle obviněné nelze dovodit její úmysl dítě po porodu usmrtit.

V další části dovolání obviněná opakovaně argumentuje tím, že rodila jako prvorodička na toaletě, tedy v místnosti obklopené rodinnými příslušníky, před nimiž chtěla porod utajit. Nesouhlasí se závěrem obou soudů, které ani za těchto okolností neshledaly, že by stupeň jejího rozrušení takovým porodem dosáhl míry, která by odůvodnila užití privilegované skutkové podstaty shora uvedeného zločinu vraždy novorozeného dítěte matkou. Odvolává se přitom na doplnění znaleckého posudku soudního znalce - porodníka MUDr. Čestmíra Dvořáčka, který u hlavního líčení dne 11. 9. 2012 skutečně uvedl, že takový porod mohl zhoršit její psychický stav.

Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dle jeho mínění v dovolání uplatněné námitky zjevně nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by důkazy provedené nalézacím soudem byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, že by byly nedůvodně opominuty nebo že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními byl extrémní rozpor . Za právně relevantní považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze námitku údajné nesprávné právní kvalifikace, kdy dle obviněné mělo být předmětné jednání posouzeno jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku. K otázce vědomosti či nevědomosti obviněné o jejím těhotenství státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že ji pro meritorní rozhodnutí nepovažuje za klíčovou a vyjádřil souhlas se závěrem soudů v tom, že rozrušení obviněné nedosáhlo míry umožňující užít privilegované skutkové podstaty podle § 142 tr. zákoníku. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003, usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 118/2008, usnesení ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 149/2012. Dle znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Čestmíra Dvořáčka se jednalo o relativně krátký a rychlý porod, který nezanechal ani žádné zraňující stopy na těle obviněné. Co se týče sociálně kulturních okolností porodu, nebylo podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zjištěno nic, co by ve smyslu zmíněné judikatury mohlo být vážnou příčinou rozrušení obviněné.

Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření shrnul, že právní posouzení skutku v předmětné věci se jeví jako správné, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možno formálně podřadit pouze námitku, že soudem zjištěný skutek měl být právně kvalifikován jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku, nikoliv jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Jedná se o námitku právního charakteru a takový charakter má i otázka, zda se obviněná činu dopustila v rozrušení způsobeném porodem , byť se bezprostředně váže na zjištění soudu o takové okolnosti.

Nejvyšší soud především konstatuje, že dovolací námitky obviněná uplatnila v předchozích obou stádiích trestního řízení, přičemž nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Podle stávající judikatury jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné R. P.

Obviněná své tvrzení o údajné nesprávné právní kvalifikaci činu zdůvodňuje tím, že rodila jako prvorodička na toaletě rodinného domu svých rodičů (tedy nikoli v běžných podmínkách), neboť chtěla porod utajit před rodinnými příslušníky, což jí způsobilo velké rozrušení. V této souvislosti poukazuje na výpověď znalce z odvětví gynekologie a porodnictví MUDr. Čestmíra Dvořáčka, podle kterého takový porod mohl skutečně zhoršit její psychický stav.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná rozdíly v zákonném formálním vymezení obou uvedených trestných činů. Zatímco trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Z hlediska počátku spadá stav rozrušení vjedno s počátkem porodu a trvá zpravidla několik hodin, výjimečně i dnů. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce - porodníka. Přitom není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho. V obecné rovině tak nelze vyloučit, že i příčetná pachatelka může jednat (pod vlivem nepříznivých faktorů doprovázejících její porod) ve stavu rozrušení způsobeného porodem, takže její jednání v takovém případě naplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu, a to alespoň eventuálního (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1496 - 1498 s.).

Z dosavadní soudní judikatury (např. R 89/1953, R 7/1955, R 38/1976, R 16/1986 a R 25/1992 Sb. rozh. tr.) je zřejmé, že rozhodujícím podkladem pro posouzení otázky, zda obviněná konala v rozrušení způsobeném porodem, je zejména posudek znalce porodníka, neboť jde o posouzení projevu rodičky při porodu nebo bezprostředně po něm. Dále je třeba zjišťovat skutečnosti a dojmy působící na rodičku během těhotenství, avšak tyto skutečnosti (např. vztahové a rodinné problémy) by samostatně nepostačovaly k naplnění příslušného privilegovaného znaku skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/1976 a R 25/1992). Z rozhodnutí publikovaného pod R 38/1976 vyplývá, že rozrušení způsobené porodem bylo shledáno u matky, která prodělala velmi dlouhý a bolestivý porod, který započal již předcházejícího dne. Její bolesti dosahovaly v některých chvílích až hranici snesitelnosti a nadto utrpěla značnou ztrátu krve. Dále na ni tísnivě doléhalo její nešťastné manželství a osobní situace, do které se dostala. Opustil ji otec očekávaného dítěte, kterého však stále milovala, a doufala, že se k ní vrátí, což jí bránilo v interrupci, a naopak posílilo její snahu těhotenství zatím utajit, v důsledku čehož se také nepřipravovala na porod a narození dítěte. V průběhu těhotenství jí zemřela matka (jediná žena v rodině), obviněná měla strach z otce, že ji vyloučí z rodinného kruhu, stejně jako se obávala, že se s narozeným dítětem neuplatní, nezanedbatelnými byly i její obavy vyplývající z nesprávných názorů a přežitků minulosti přetrvávajících (tehdy) v myslích mnoha lidí o hanlivosti nemanželských dětí. Soud vzhledem ke všem popsaným okolnostem pak konstatoval, že působením těchto faktorů byla psychika obviněné velmi nepříznivě ovlivněna, tyto vyvolaly její velmi silné rozrušení při porodu a působily značně i na její chování po porodu.

Kladný závěr o naplnění znaku rozrušení způsobené porodem byl učiněn i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 156/2003. Z citovaného rozhodnutí vyplynulo, že obviněná byla přivezena na porodnicko-gynekologické oddělení nemocnice rychlou záchrannou službou pro kolapsový stav, který byl vyvolán větší ztrátou krve, snížením krevního tlaku s odkrvením mozku, bledostí, zrychlenou srdeční činností a obtížně měřitelným krevním tlakem. Tomu předcházel porod, který trval až 9 hodin, kdy po celou dobu porodu byla obviněná sama. Důležitý byl také motiv, pro který obviněná tajila své těhotenství, neboť souvisel s okolností, že otcem očekávaného dítěte byl jiný muž než její tehdejší partner. Obviněná se proto nacházela ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu života dítěte byla výrazně zeslabena. Všechny tyto skutečnosti našly svůj odraz v užité právní kvalifikaci činu.

Na druhé straně Nejvyšší soud musel zohlednit i příklady rozhodnutí, ve kterých soudy dospěly k závěru, že znak rozrušení způsobené porodem naplněn nebyl. Jedná se např. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 149/2012. Ve zmíněné trestní věci dle znaleckého posudku porod nastal v očekávaném termínu, proběhl rychle, spontánně a bez komplikací a nebyl spojen s významnější ztrátou krve či s nějakým celkovým vyčerpáním rodičky nebo jinými komplikacemi, které mohly ovlivnit její vědomí. Nejvyšší soud hodnotil, že na jedné straně se matka v době těhotenství ocitla v nelehké životní situaci a neměla žádnou osobu, o kterou by se mohla opřít, na druhé straně se však před blížícím se porodem záměrně odebrala na opuštěné místo, nepřivolala si pomoc mobilním telefonem, nevzala si věci k zajištění péče o dítě, několik dní po porodu slavila a veselila se. Nejvyšší soud za této situace shledal, že nedošlo k naplnění znaku rozrušení způsobené porodem . Ke stejnému závěru dospěl i v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 118/2008, kde se jednalo již o třetí porod obviněné, která byla narkomankou. Rozhodujícím podkladem pro posouzení otázky, zda obviněná konala v rozrušení způsobeném porodem, byl v této věci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, ze kterého soudy obou stupňů zjistily, že obviněná rodila krátce, celková doba porodu nepřesáhla jednu hodinu, porodní bolesti byly přiměřené a přiměřeného trvání a v žádném případě nemohly ovlivnit chování obviněné v neprospěch novorozence. Současně znalec z medicínského hlediska vyloučil, že dítě se narodilo ztuhlé, jak se snažila v rámci své obhajoby tvrdit obviněná. Soud proto učinil závěr, že rozrušení matky (obviněné) při porodu a bezprostředně po něm bylo zcela běžné.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že soudní znalec - porodník MUDr. Čestmír Dvořáček se ve vypracovaném znaleckém posudku vyjádřil zejména k průběhu porodu a z jeho závěrů vyplynulo, že porod obviněné R. P. byl relativně krátký a rychlý a dokonce nezanechal ani žádné zraňující stopy na jejím těle. Pokud se týká dalších okolností porodu, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly způsobit její rozrušení v kontextu shora zmíněné judikatury. Obviněná měla pevné rodinné zázemí, několik let trvající a kvalitní vztah s otcem dítěte, se kterým dokonce plánovali společné bydlení i budoucnost, dobré pracovní zázemí i vhodný biologický věk pro mateřství. Navíc dokazováním vyšlo najevo, že obviněná krátce po porodu komunikovala s rodinnými příslušníky a nikdo z nich si nevšiml žádné změny v jejím chování. Sama po porodu pečlivě uklidila celou místnost, kde k porodu došlo, novorozené dítě po usmrcení vložila do kabelky, kterou si nechala matkou donést, dítě zabalila a ukryla na zahradě. Další den odešla jako obyčejně do práce a již tři dny po porodu absolvovala s přítelem několik set kilometrů dlouhou jízdu na motorce na dovolenou.

Všechny zmíněné okolnosti případu dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem rozhodujících soudů obou stupňů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nesvědčí o tom, že by se obviněná nacházela v takovém rozrušení způsobeném porodem, jak vyžaduje ustanovení § 142 tr. zákoníku. Ostatně v tomto směru je nutno odkázat na vyčerpávající úvahy a závěry obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 25), kde seřadil jednotlivé důkazy, které se k objasnění existence znaku rozrušení způsobené porodem vztahovaly, provedl jejich hodnocení samostatně i ve vzájemných souvislostech v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž přiléhavé právní závěry, které učinil, Nejvyšší soud pro jejich správnost a odůvodněnost plně akceptuje. Jakékoli další výklady a úvahy Nejvyššího soudu činěné v tomto směru by byly opakováním již vyřčených logických a pregnantních právních závěrů soudů obou stupňů.

Další uplatněné dovolací námitky obviněné jsou rovněž opakováním již dříve uplatněné obhajoby jak ve fázi řízení před nalézacím soudem, tak z řízení před soudem odvolacím, jež soudy obou stupňů nepominuly, podrobně se jimi zabývaly a adekvátním způsobem se s nimi vypořádaly.

Vrchní soud v Olomouci proto nepochybil, když jednání obviněné právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle ustanovení § 140 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku a současně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč neaplikoval tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu podle ustanovení § 142 tr. zákoníku.

Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněná se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a žádná okolnost nenasvědčuje tomu, že by důkazy provedené tímto soudem byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, příp. že by některé důkazy byly nedůvodně opominuty nebo že by mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními existoval tzv. extrémní rozpor. Nadto Nejvyšší soud nekonstatoval interpretační libovůli soudů obou stupňů, či zjevný logický nesoulad užitý v souvislosti s výkladem a hodnocením důkazů.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné R. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná