4 Tdo 359/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 359/2013-19

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného J. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 31 To 193/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 89/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 1 T 89/2011, byl obviněný J. Č. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 18. 10. 2011 v době kolem 22.30 hodin společně s obviněnými M. G. a D. M. na zatravněném prostoru vedle herny Fair Play v ulici K. v J. n. N. po předchozím seznámení s poškozeným A. D., tohoto pod záminkou rozměnění peněž, případně opatření narkosáčku, obviněný D. M. vylákal z herny, kde čekali již spoluobžalovaní M. G. a J. Č., venku jej požádali o rozměnění peněz a zapůjčení mobilního telefonu zn. Nokia, kdy následně obviněný D. M. zezadu přistoupil k poškozenému, strhl ho za bundu na zem, poškozený upadl na záda a všichni obvinění ho několikrát kopli do oblasti hlavy a břicha a přitom mu odcizili peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí ve výši 5.500,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou O2 s účastnickým číslem v hodnotě 1.200,- Kč, přičemž poškozený D. utrpěl lehké zranění v oblasti hlavy s předběžnou dobou léčení do 1 týdne.

Za uvedené jednání byl obviněný J. Č. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému A. D., škodu ve výši 6.700,- Kč.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných M. G. a D. M.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 1 T 89/2011, podali obvinění J. Č. i M. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 31 To 193/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných J. Č. i M. G. zrušil v celém rozsahu, ohledně obviněného J. Č. i za použití § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. Č. (a rovněž obviněný M. G.) uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 18. 10. 2011 v době kolem 22.30 hodin společně na zatravněném prostoru vedle herny Fair Play v ulici K. v J. n. N. po předchozím seznámení s poškozeným A. D., tohoto pod záminkou rozměnění peněž, případně opatření narkosáčku, nyní již odsouzený D. M. vylákal z herny, kam za nimi přišli spoluobvinění M. G. a J. Č., venku jej požádali o rozměnění peněz a zapůjčení mobilního telefonu zn. Nokia, kdy následně obviněný D. M. zezadu přistoupil k poškozenému, strhl ho za bundu na zem, poškozený upadl na záda a všichni obvinění ho několikrát kopli do oblasti hlavy a břicha a přitom mu odcizili peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí ve výši 5.500,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou O2 s účastnickým číslem v hodnotě 1.200,- Kč, přičemž poškozený D. utrpěl lehké zranění v oblasti hlavy s předběžnou dobou léčení do 1 týdne.

Za uvedené jednání byl obviněný J. Č. (a rovněž obviněný M. G.) odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. Č. a M. G. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s nyní již odsouzeným D. M., jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 1 T 89/2011, poškozenému A. D., škodu ve výši 6.700,- Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 31 To 193/2012, podal následně obviněný J. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že v předmětné věci existuje opomenutý důkaz a to výpověď svědka K., neboť tento důkaz navržený obhajobou soudy neprovedly. Dále dovolatel uvedl, že příkladem svévolného hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu je hodnocení výslechu poškozeného. Poškozený dle názoru dovolatele neutrpěl zranění, která by odpovídala stupni násilí, který poškozený popisoval kopům do hlavy a břicha. Z ambulantní zprávy vyplynulo, že poškozený dříve brával lék Rispen, který je určený k léčbě schizofrenie a dalších psychotických stavů, podle obviněného tak vzniká pochybnost o věrohodnosti jeho výpovědi. Proto mělo být vyhověno návrhu obhajoby nechat posoudit vypovídací schopnosti a věrohodnost poškozeného odborníkem.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel v zásadě jen opakuje svou obhajobu z předchozího řízení, kterou se v odůvodnění svých rozhodnutí již zabýval jak soud nalézací, tak i soud odvolací. Uvedené důvody se týkají pouze skutkových zjištění a nikoliv hmotně právního posouzení.

Co se týče neprovedení výslechu svědka K., může se toto jevit jako důkaz, jehož návrh byl soudem zcela opominut ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu, tedy s následkem porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Je patrno, že soudy opomněly vyslechnout svědka, který mohl jen potvrdit výrok obviněného M. učiněný při pobytu ve vazbě, že to spáchal sám . Věrohodnost a význam takové výpovědi jsou velmi slabé. Pro soudy by bylo snadné zdůvodnit odmítnutí takového důkazu, neboť se mělo jednat jen o reprodukci výroku obviněného M. před spoluvězněm. K tomu podotýká, že obviněný M. v trestním řízení spáchání skutku důsledně popíral a usvědčován byl spoluobviněným G. a poškozeným D. Předmětným výrokem se ve vazbě naopak měl ke skutku doznat. I kdyby tedy navrhovaný důkaz proveden byl a i kdyby svědek potvrdil, že mu obviněný M. ve vazbě řekl, že skutek spáchal sám, znamenalo by to jen to, že obviněný M. o sobě ve vězeňské komunitě něco někdy tvrdil. Takový důkaz by sám o sobě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak jak tyto důkazy hodnotily soudy.

Co se týče hodnocení výpovědi poškozeného D., tedy zejména neopatření znaleckého posudku k jeho duševnímu stavu, je zde situace odlišná jednak v tom, že nalézací soud na č.l. 217 spisu tento návrh obhajoby skutečně výslovně zamítl a zejména pak v tom, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly své konkrétní úvahy, proč svědkovi uvěřily a proč nepovažovaly zkoumání jeho duševního stavu za nutné. Za těchto okolností nelze úspěšně napadnout závěr nalézacího soudu, že nebyl důvod ke zkoumání duševního (zdravotního) stavu poškozeného a že tento byl jako svědek věrohodný. Soud nevybočil z volného hodnocení tohoto důkazu a odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na č.l. 250 spisu přiléhavě odůvodnil, proč se o tyto závěry nalézacího soudu opřel. Pro svá skutková zjištění pak oba soudy uvedly vedle předmětné svědecké výpovědi i další důkazy, včetně přiléhavého zhodnocení významu všech důkazů pro výrok o vině. V žádném případě tak nelze ohledně tohoto svědka dovozovat extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně toho, že soudy neprovedly důkaz navržený obhajobou - výpověď svědka K. a dále ohledně hodnocení výslechu poškozeného, když dle jeho názoru vzniká pochybnost o věrohodnosti jeho výpovědi, a proto měl soud prvního stupně nechat posoudit vypovídací schopnosti a věrohodnost poškozeného odborníkem, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly důkaz navržený obhajobou - výslech svědka K. a jedná se tudíž o tzv. opomenutý důkaz. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, se však o případ tzv. opomenutého důkazu nejedná. Soudy sice nevyslechly svědka K., který však mohl pouze potvrdit údajný výrok obviněného M. učiněný při pobytu ve vazbě, že to spáchal sám . Věrohodnost a význam takové výpovědi jsou velmi slabé. Takový důkaz by sám o sobě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak jak tyto důkazy hodnotily soudy. V daném případě se navíc jedná o námitku procesního charakteru, kdy je na místě uvést, že přes jisté pochybení soudů, které se navrženým důkazem nezabývaly, ač tak měly učinit, lze mít současně za to, že zjištěný skutkový děj byl spolehlivě prokázán řadou dalších důkazů. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém souhrnu, přičemž výpověď svědka K. by na těchto závěrech nemohla nic změnit.

K námitce týkající se hodnocení výslechu poškozeného a pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi, se vyjádřil jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, proč považuje výpověď poškozeného A. D. za zcela věrohodnou (viz s. 5 rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 1 T 89/2011), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, dále konstatoval, že soud prvního stupně měl možnost poškozeného při výpovědi u hlavního líčení sledovat a pokud tak nezjistil žádný důvod pro to, aby byl poškozený podroben znaleckému zkoumání, tak důvodně v daném směru návrh na doplnění dokazování zamítl. Krajský soud v odůvodnění rovněž uvedl, že odkazuje na obsah výpovědi poškozeného, když poškozený jasně popisoval podíl jednotlivých obviněných na jednání vůči němu, což nesvědčí o jakýchkoli pochybnostech o vypovídací schopnosti poškozeného (viz s. 5 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 31 To 193/2012).

Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal