4 Tdo 334/2013
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 334/2013-47

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2013 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 3 To 614/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 108/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 T 108/2011, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že

dne 9. 4. 2011 okolo 12.00 hodin ve S. O., na ul. Š., poblíž domu poté, co okolo 9.20 hodin na stanovišti u prodejeny B. v Č. T. nastoupil do vozidla taxislužby zn. Seat Toledo, které řídil M. K., před vyjetím z Č. T. zaplatil jmenovanému zálohu na dálkovou trasu ve výši 1.000,- Kč, kterou si M. K. uložil do své peněženky a nechal se odvézt do O., kde do vozidla přistoupil další spolupachatel a pak se společně nechali odvézt na další místa v O. a v O., kde si nechali zastavit a následně při ukončení jízdy, když M. K. požadoval peníze za jízdu, kdy celkové jízdné činilo 1.312,- Kč, za vzájemné součinnosti a po předchozí domluvě v úmyslu zmocnit se peněz další spolupachatel ze zadního sedadla uchopil M. K. sedícího na sedadle řidiče připoutaného bezpečnostním pásem rukama okolo trupu a rukou a J. B. se ze sedadla spolujezdce nahnul a z peněženky uložené v přihrádce ve dveřích řidiče vzal hotovost v celkové výši 1.400,- Kč, peněženku odhodil a společně s dalším spolupachatelem utekl, čímž poškozeným M. K., způsobil škodu ve výši 400,- Kč a provozovateli taxislužby L. B., škodu ve výši 1.000,- Kč.

Za popsané jednání byl obviněný J. B. odsouzen podle § 173 odst. 1, § 52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. K. částku ve výši 400,- Kč a L. B. částku ve výši 1.000,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 T 108/2011, podal obviněný J. B. odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 3 To 614/2012, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 3 To 614/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že užitá právní kvalifikace činu neodpovídá vymezenému skutku s tím, že jednak se v právní kvalifikaci ani v podřazení pod konkrétní variantu zvolené skutkové podstaty neobjevuje zmínka o spolupachatelství, jednak nelze objetí posuzovat jako násilí. Obviněný je toho názoru, že podřazení objetí pod pojem násilí smazává jakékoliv rozumné hranice jazykových výrazů a je projevem naprosto nepřijatelného rozšiřování trestnosti. Dle dovolatele je v případě projednávané věci ve skutkové větě násilí připisováno odlišné osobě, ale dále se podává, že násilí užil obviněný a spáchal tím zločin loupeže. V další části dovolání obviněný popírá, že by dával poškozenému 1.000,- Kč jako zálohu na dálkovou trasu a podotýká, že i kdyby tomu tak bylo, nejednalo by se až do vyúčtování o věc cizí. Vyhodnocení, komu náležela údajně odcizená tisícikoruna, považuje za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Podle závěrů soudu prvního stupně byla bankovka předána jako záloha, z čehož obviněný dovozuje, že až do vyúčtování byl poškozený v postavení sekvestora a nikoli jejího vlastníka. Obviněný v této souvislosti zpochybňuje i tvrzení odvolacího soudu, jenž měl konstatovat, že tisícikoruna přešla do vlastnictví L. B. v okamžiku, kdy si obviněný vyžádal doklad o ceně služby s tím, že ho uhradí. Namítá, že vyžádání dokladu nemůže mít na vlastnictví peněz vliv.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dle jeho mínění není pochybením hmotně právního posouzení, pokud výrok o vině odsuzujícího rozsudku neobsahuje kvalifikaci ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Závěr o spolupachatelství mohl sice být zachycen i ve výroku o vině, nicméně dle soudní praxe není naznačený postup nevyhnutelný a absence uvedení § 23 tr. zákoníku ve výroku o vině nezpůsobuje nesprávnost v hmotně právním posouzení. Současně dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství oba spolupachatelé zjevně užili proti poškozenému násilí, které spočívalo v eliminaci jeho fyzického odporu. Aplikace § 173 odst. 1 tr. zákoníku je tak dle něj zcela namístě. Pokud se týká pochybností obviněného ohledně závěrů soudů činných dříve ve věci stran toho, komu patřila tisícikoruna, kterou odcizili (spolu s dalšími 400,- Kč) z peněženky poškozeného, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se domnívá, že vyřešení naznačené otázky není pro hmotněprávní posouzení podstatné. Pro úplnost však dodal, že dle jeho názoru ze zjištěného skutkového stavu věci není možné dovodit, že by cílem stran smluvního vztahu bylo sjednat, že předaných 1.000 Kč zůstává ve vlastnictví obviněného a poškozený se nachází v postavení toliko správce a teprve po ukončení přepravy obviněný formálně vydá těchto 1.000,- Kč do vlastnictví poškozeného.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i toto bylo případně učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Námitku obviněného, že užitá právní kvalifikace neodpovídá vymezenému skutku, neboť objetí nelze posuzovat jako násilí, je tak možno formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Předně je třeba zdůraznit, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. B.

Nejvyšší soud konstatuje, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný J. B. společně s dalším spolupachatelem L. K., který je v samostatně vedeném trestním stíhání v postavení pachatele téhož trestného činu, za vzájemné součinnosti a po předchozí dohodě v úmyslu zmocnit se peněz poškozených M. K. a L. B., které byly uschovány v peněžence poškozeného M. K. ve dveřích vozu taxi, kterým jeli, se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dokazováním bylo zjištěno, že spolupachatel L. K. ze zadního sedadla uchopil poškozeného M. K. sedícího na sedadle řidiče a připoutaného bezpečnostním pásem rukama okolo trupu a rukou a obviněný J. B. se ze sedadla spolujezdce nahnul a z peněženky poškozeného vzal hotovost v celkové výši 1.400,- Kč, následně peněženku odhodil a poté oba z místa činu utekli.

Podle ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Zmocněním se cizí věci je nutno rozumět takové jednání pachatele, jímž si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Dále je třeba uvést, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Zde je nutno rozlišovat mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že čin je dokončen teprve tehdy, jestliže se pachatel věci skutečně zmocnil. Tedy i když pachatel po použití násilí nakonec upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže tím nezaniká podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť čin již byl dokonán. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Intenzita vykonaného násilí není přitom podstatná, musí však být použito jako prostředek nátlaku na vůli napadeného. Zároveň není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1728 - 1731 s.).

Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se trestného činu loupeže pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009). Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že jde o trestný čin loupeže. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného je zřejmé, že pokud se obviněný J. B. v době, kdy spolupachatel L. K. ze zadního sedadla držel poškozeného M. K. sedícího na sedadle řidiče, nadto připoutaného bezpečnostním pásem, zmocnil peněženky poškozeného, došlo k dokonání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť oba spolupachatelé se společným jednáním zmocnili cizí věci v důsledku použitého násilí. Dle názoru Nejvyššího soudu byl-li poškozený ve vozidle přítomen se dvěma muži, z nichž jedním byl objetím znehybněn za tím účelem, aby mu druhý z nich mohl odcizit peníze, není pochyb o tom, že se jednalo o použití násilí vůči poškozenému ve smyslu shora citovaného ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž takto užité násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že tímto výkladem jsou smazávány jakékoli rozumné hranice jazykových výrazů a nepřijatelně rozšiřována trestnost . V případě zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku nemusí být násilí surové či brutální, neboť primárním záměrem pachatele u tohoto trestného činu není způsobit poškozenému újmu na zdraví, ale získat cizí věc. Je proto poměrně obvyklé, že pachatelé tohoto deliktu využívají pro ně výhodných okolností jako je např. moment překvapení, šero či tma, početní převaha útočníků či zmenšenou obranyschopnost poškozeného, čímž zvyšují pravděpodobnost úspěchu v dosažení svého záměru, aniž by nutně museli užít fyzické násilí vysoké intenzity. Proto i v takovýchto případech je namístě jejich jednání posoudit jako zločin loupeže.

K tvrzení obviněného, že poškozenému nedával 1.000,- Kč jako zálohu na dálkovou jízdu s tím, že i kdyby tomu tak bylo, vyhodnotil rozhodující soud nesprávně, komu daných 1.000,- Kč patřilo, Nejvyšší soud uvádí, že odpověď na tuto otázku je z hlediska hmotně právního posouzení činu nepodstatná, neboť jednání obviněného by bylo kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku i tehdy, pokud by se obviněný zmocnil byť jen zbylých 400,- Kč z peněženky poškozeného. Stejně tak vznikl nárok na náhradu škody i poškozenému majiteli taxislužby, neboť jízda vozidlem taxislužby již byla provedena.

Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zjištěný skutkový stav věci prokazuje uzavření smlouvy o přepravě mezi obviněným a poškozeným a vzhledem k délce přepravní trasy (kdy šlo o dálkovou trasu) požádal poškozený obviněného o zálohu ve výši 1.000 Kč, kterou mu obviněný předal. Dle názoru Nejvyššího soudu není pochyb o tom, co bylo cílem požadavku zálohy ze strany poškozeného, totiž předplacení dálkové trasy, což je běžný postup u dálkových jízd vozidly taxislužby. Za dané situace se jeví jako zcela nelogické, aby cílem smluvního ujednání mezi poškozeným a obviněným bylo sjednat, že předaných 1.000,- Kč zůstane ve vlastnictví obviněného (poškozený by byl pouze v postavení správce či osoby střežící tuto částku po dobu přepravy) a teprve po ukončení jízdy by obviněný formálně vydal předmětných 1.000,- Kč do vlastnictví poškozeného.

Pokud jde o námitku obviněného, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výrok o spolupachatelství, ačkoliv z odůvodnění rozsudku nalézacího sodu vyplývá, že daný skutek spáchal společně se spolupachatelem L. K., Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že danou výhradu by bylo možno podřadit pod důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V rozsudku nalézacího soudu však žádný výrok nechybí ani není neúplný, proto i v této části je třeba dovolání obviněného považovat za zjevně neopodstatněné. Jestliže soud prvního stupně (jehož rozhodnutí shledal odvolací soud správným) ve výrokové části neuvedl, že obviněný spáchal příslušný zločin formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, nedopustil se pochybení, na jehož podkladě by byl předmětný dovolací důvod dán.

Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by čin spáchala sama (spolupachatelé).

Podle § 120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku o vině však není nutné zvlášť vyjadřovat, že obviněný se dopustil trestného činu jako spolupachatel, neboť v tomto případě nejde o samostatnou formu trestného činu (trestným činem je vedle dokonaného trestného činu také příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc), nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008. 1013 s.).

Z uvedeného vyplývá, že pokud výrok o vině odsuzujícího rozsudku neobsahuje kvalifikaci ve smyslu § 23 tr. zákoníku, nejedná se o hmotně právní pochybení. Ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že obviněný se projednávané trestné činnosti dopustil společně s další osobou (L. K.), přičemž v rámci odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně jednoznačně konstatoval, že se příslušného zločinu dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Absence tohoto závěru ve výroku o vině nevyvolává nesprávnost v hmotně právním posouzení.

Nalézací i odvolací soud proto nepochybily, když předmětné jednání obviněného J. B. kvalifikovaly jako zločin loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný daným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto zločinu. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu a z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Je tak možno uzavřít, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani pod jiné dovolací důvody, byť neuplatněné) a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravn prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2013

Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná