4 Tdo 333/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




4 Tdo 333/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 o dovolání obviněné I. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 To 95/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 106/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 2 T 106/2007, byla obviněná I. L. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., odst. 3 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsouzena za tento trestný čin podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou.

Výše uvedeného trestného činu se obviněná I. L. podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustila tím, že společně s odděleně stíhanými A. H. a A. S., dne 6. 6. 2007 v době kolem 14.15 hod. si v P. uprostřed K. ulice společně vytipovaly dvě cizinky s úmyslem odcizit jedné z nich věci z batohu, který měla na zádech, následovaly cizinky ulicí K. až na přechod pro chodce spojující ulici K. s K. n., kde byly cizinky pro červené svítící světlo na semaforu nuceny zastavit, přičemž v tu chvíli si obžalované rozdělily úlohy a rozestavily se okolo cizinek tak, že A. H. stála vlevo, A. S. stála uprostřed přímo za poškozenou S. E. M. T. a I. L. stála vpravo, kdy A. H. a I. L. společně pozorovaly okolí a svými těly kryly A. S., která měla přes svou pravou ruku přehozenou bundu a snažila se otevřít batoh poškozené S. E. M. T., poškozená si však všimla tlaku na batoh a otočila se, vtom dělala A. S. jakoby nic, a proto se cizinka otočila zpět, po tomto neúspěšném pokusu se všechny tři obviněné posunuly směrem vlevo a vyměnily si úlohy tak, že A. H. a A. S. společně pozorovaly okolí a svými těly zleva kryly I. L., která šla těsně za poškozenou S. E. M. T. a pravou rukou jí otevřela batoh, sáhla do něj po zápěstí, přičemž tuto ruku měla rovněž krytou bundou volně přehozenou přes rameno, jednáním obviněných nevznikla poškozené S. E. M. T. žádná škoda na majetku, neboť byly na místě ve 14.30 hod. zadrženy pracovníky Policie ČR Praha I.

Proti uvedenému rozsudku podala obviněná I. L. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 To 95/2008, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 To 95/2008, podala následně obviněná I. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná ve svém dovolání poukazuje zejména na skutečnost, že od počátku trestního řízení doznává spáchání výše popsaného skutku s tím rozdílem, že uvedeného jednání se dopustila sama a nikoli společně s odděleně stíhanými A. H. a A. S., tedy ne jako členka organizované skupiny. Dle názoru obviněné mělo být proto její jednání kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., nikoli jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť i dle konstantní judikatury je vytvoření tzv. zdi posuzováno jako spolupachatelství, nikoli jako organizovaná skupina. Obviněná dále uvedla, že jediným důkazem usvědčujícím ji ze spáchání předmětné trestné činnosti byly výpovědi policistů R. H. a P. T., ze zákroku jmenovaných policistů však nebyl pořízen obrazový ani jiný záznam, na základě kterého by mohl být učiněn jednoznačný závěr o tom, že by se obviněná dopustila výše popsaného jednání. Obviněná se proto domnívá, že při neexistenci dalších důkazů, které by podpořily tvrzení policistů, nemůže jejich výpověď jako jediný důkaz obstát. Závěrem svého dovolání obviněná namítá, že její jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť nebylo jednoznačně prokázáno a v rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně dostatečně odůvodněno, z jakého důvodu bylo její jednání kvalifikováno podle citovaného zákonného ustanovení.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněná ve svém dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 To 95/2008, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám ve věci rozsudkem tak, že výše popsaný skutek posoudí jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 tr. zák. a v souladu s § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. uloží obviněné odpovídající trest.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné I. L. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že značná část dovolacích námitek obviněné I. L. směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, podle které měl být předmětný skutek právně posouzen nikoli jako pokus trestného činu krádeže spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. jako čin spáchaný členy organizované skupiny, ale toliko jako pokus téhož trestného činu spáchaný v základní skutkové podstatě podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotýká, že při posuzování důvodnosti uvedené námitky je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Úroveň součinnosti mezi třemi pachateli zjištěná v předmětné trestní věci, dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, evidentně přesahuje rámec běžného spolupachatelství a nepochybně vykazuje znaky spáchání trestného činu organizovanou skupinou. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem poukázal na skutečnost, že dovolací námitky obviněné se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud České republiky je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Zjištěný skutkový stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud poté stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že převážná část dovolacích námitek uplatněných obviněnou I. L. v dovolání směřuje do oblasti skutkových zjištění a nelze je tedy podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvody ostatní. Jedná se o námitky, podle nichž obviněná I. L. spáchala daný skutek sama a nikoli společně s odděleně stíhanými A. H. a A. S., dále námitky, kterými dovolatelka polemizuje s hodnocením důkazů soudy a zpochybňuje důkazní hodnotu výpovědí svědků - policistů R. H. a P. T. a rovněž není možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se přílišné přísnosti uloženého trestu.

Jedinou dovolací námitkou, kterou by teoreticky bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, je námitka obviněné, že jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se dopustila sama a nikoli jako členka organizované skupiny, proto její jednání nemělo být kvalifikováno jako jednání v rámci organizované skupiny. Při posuzování důvodnosti této námitky je však třeba důsledně vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Z předmětného spisového materiálu je zřejmé, že soudy obou stupňů se touto námitkou podrobně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, že šlo o plánovanou a koordinovanou trestnou činnost 3 obviněných, které se sdružily k provedení krádeže, měly mezi sebou zcela konkrétně rozděleny úkoly, což bylo prokázáno výpověďmi policistů, kteří jednání obviněných od počátku sledovali a obviněné při páchání trestné činnosti i zadrželi. Navíc i ze samotné povahy věci vyplývá, že pokud by akci daného typu prováděla jediná pachatelka, velmi silně by se tím snižovala naděje na úspěch takového jednání a rovněž by tím silně riskovala, že neujde pozornosti ze strany kolemjdoucích a bude proti ní zakročeno se značným rizikem odevzdání policii. Naopak koordinované páchání daného typu trestné činnosti významně zvyšuje naději na úspěch celé akce.

Spáchání trestného činu členy organizované skupiny předpokládá součinnost mezi jednotlivými pachateli na kvalitativně vyšší úrovni, než je tomu u běžného spolupachatelství. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více, nejméně tří, trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Současně platí, že skupina nemusí mít trvalejší charakter a že tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny, postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Význam činnosti jednotlivých členů organizované skupiny pro spáchání trestné činu nemusí být stejný a použití právní kvalifikace podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák. je možné i v případě, že činnost některého ze spolupachatelů se omezuje na tzv. dělání zdi .

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky bylo v případě projednávané trestní věci jednoznačně prokázáno, že zjištěná úroveň součinnosti mezi třemi pachateli přesahuje rámec běžného spolupachatelství. Z charakteru jednání všech tří obviněných nepochybně vyplývá jejich společný úmysl zmocnit se cizí věci, když existence takového úmyslu byla výslovně deklarována ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. O plánovitosti a koordinovanosti jednání obviněných svědčí i ta skutečnost, že obviněné si po prvním neúspěšném pokusu obviněné S. vyměnily úlohy a pokračovaly v páchání trestné činnosti.

Problematikou použití právní kvalifikace podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák. se Nejvyšší soud České republiky při své judikatorní činnosti již zabýval a dospěl k závěru, že znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zák. naplňuje spáchání krádeže za okolností, kdy dojde k rozdělení úloh spolupachatelů záležející v tom, že jeden s novinami v ruce, jimiž si kryje volnou ruku, se zmocňuje cizí věci, druhý se přitiskne k poškozenému bezprostředně z druhé strany a třetí se na poškozeného tlačí zezadu, čímž vytváří tzv. zátku , přičemž čtvrtý sleduje, zda nejsou pozorováni. Zcela zřejmě nikoli náhodná a situační, ale plánovitá a koordinovaná souhra tří a více kapsářů podstatně zvyšuje naději na úspěch krádeže, tedy i stupeň společenské nebezpečnosti, a to tím spíše, jestliže se v pachateli jedná o kapsáře již opakovaně odsouzeného a trestaného, což je i případ obviněné I. L. (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 1994, sp. zn. 3 To 322/1994, publikováno pod č. R 36/1995).

Z uvedených skutečností vyplývá, že soudy prvního a druhého stupně dospěly ke správnému závěru v tom, že obviněná I. L. jednala v rámci organizované skupiny.

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že námitky uváděné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jsou zcela identické s námitkami obsaženými v odvolání a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 190 - 196 a 249 - 253 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B., svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné I. L.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné I. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2009

Předseda senátu

JUDr. J. P.