4 Tdo 326/2013
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 326/2013-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného A. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 8 To 108/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 81/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 4 T 81/2011, byl obviněný A. T. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu přečinu poškození cizí věci podle § 21 odst. 1, § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a jednak pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. dne 29. 12. 2010 v době před 13.00 hod. v úseku km 12,7 dálnice D1 ve směru jízdy na B. při řízení osobního automobilu tovární značky Mercedes AMG 164, vysokou rychlostí dojel v levém jízdním pruhu dálnice jedoucí osobní automobil tovární značky Ford Escort, v hodnotě nejméně 22.500,- Kč, řízený poškozeným R. M., se spolujezdkyněmi E. T. a nezletilou, poté toto předjel pravým jízdním pruhem, bez dodržení bezpečné podélné vzdálenosti prudce zařadil do levého jízdního pruhu těsně před vozidlo poškozených, snížil bezdůvodně náhle rychlost jízdy a začal intenzivně brzdit téměř až do zastavení vozidla, poškozený R. M. stačil na vzniklou nebezpečnou situaci reagovat a intenzivním brzděním zabránil bezprostředně hrozícímu přímému nárazu do zadní části vozidla obviněného, přičemž však byl donucen náhle zastavit v levém (rychlém) jízdním pruhu dálnice, přičemž si musel být vědom toho, že touto úmyslnou riskantní bezohlednou jízdou může způsobit škodu na majetku a ohrozit řidiče a spolujezdce z uvedeného vozidla a jednak toho, že vzhledem k vysoké rychlosti, kterou jsou vozidla oprávněná na daném typu komunikace jezdit, může svým úmyslným jednáním zapříčinit havárii nebo dopravní nehodu s následky na zdraví jiných osob.
2. poté dne 29. 12. 2010 v době okolo 13.00 hod. v úseku km 29,5 až 30 na dálnici D1 ve směru jízdy na B. při řízení osobního automobilu tovární značky Mercedes AMG 164, rychlostí přinejmenším 160 km/h dojel v levém jízdním pruhu jedoucí rychlostí okolo 130 km/h osobní automobil tovární značky Mercedes S500, řízený poškozeným Mgr. P. R., se spolujezdcem nezletilým synem, sedícím v dětské autosedačce na pravém zadním sedadle, nato tento automobil předjel pravým jízdním pruhem, prudkým manévrem, aniž by zachoval bezpečnou podélnou vzdálenost, se zařadil do levého jízdního pruhu před vozidlo poškozených a na mezích adheze svého vozidla začal intenzivně bezdůvodně brzdit, přičemž poškozený P. R. neměl možnost reagovat tak, aby zabránil střetu vozidel, přes brzdění rychlostí asi 56 km/h narazil do zadní části automobilu obviněného jedoucího v tomto okamžiku rychlostí jen 15 km/h, přičemž si musel být vědom toho, že touto úmyslnou riskantní bezohlednou jízdou může způsobit škodu na majetku a ohrozit řidiče a spolujezdce z uvedeného vozidla a jednak toho, že vzhledem k vysoké rychlosti, kterou jsou vozidla oprávněná na daném typu komunikace jezdit, může svým úmyslným jednáním zapříčinit havárii nebo dopravní nehodu s následky na zdraví jiných osob, přičemž vznikla na vozidle řízeném poškozeným P. R., ku škodě firmy Altea Europe s.r.o., se sídlem v P. M. S., U L. S., škoda v celkové výši 416.656,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný A. T. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 7 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Altea Europe, spol. s.r.o., se sídlem P. - M. S., U L. S., náhradu škody ve výši 150.360,26 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 4 T 81/2011, podal obviněný A. T. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 8 To 108/2012, tak, že ho jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 8 To 108/2012, podal následně obviněný A. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutků, resp. že tento dovolací důvod byl dán již v řízení mu předcházejícím v rámci činnosti nalézacího soudu.

V rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný vyjádřil názor, že skutková zjištění, na kterých soudy postavily výrok o vině, jsou v extrémním rozporu s důkazy svědčícími ve prospěch dovolatele, a to technickými údaji získanými ze záběrů dálniční kamery a z družicového sledování vozidla pomocí GPS ve vozidle obviněného, se závěry posudku znalců z ústavu MBL Crash Expert s.r.o. a s výpovědí svědka M., přičemž tyto důkazy u skutků 1. a 2. rozsudku obsáhle rozebral. Dále dovolatel namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se dle názoru obviněného nevypořádal náležitým způsobem se všemi námitkami ohledně skutkového děje, rovněž namítl porušení § 215 odst. 2 tr. ř., když odvolací soud nevyhověl zásadnímu důkaznímu návrhu. Dovolatel rovněž namítl nepřiměřenost uloženého trestu zákazu činnosti a současně žádal o přerušení výkonu uloženého trestu zákazu činnosti.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a dále rozhodl, že výkon trestu spočívající v zákazu řízení motorových vozidel se do rozhodnutí o dovolání přerušuje.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obsáhlé námitky obviněného ohledně toho, že skutková zjištění jsou v rozporu s důkazy svědčícími ve prospěch dovolatele, a to technickými údaji získanými ze záběrů dálniční kamery a z družicového sledování vozidla pomocí GPS, se závěry posudku znalců z ústavu MBL Crash Expert s.r.o. a s výpovědí svědka M., a dále námitka, že se odvolací soud nevypořádal náležitým způsobem se všemi námitkami ohledně skutkového děje, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se navrhovaných důkazů, které soudy neprovedly. Tyto námitky mají rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědeckých výpovědích poškozených a ve znaleckém posudku VUT v Brně, Ústav soudního inženýrství, z oboru silniční dopravy. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědeckých výpovědí poškozených oproti tvrzením obviněného, který odkazoval také na svědeckou výpověď M. H. Za tohoto stavu soudy pečlivě zvažovaly otázku věrohodnosti obou verzí incidentu, pokud nakonec vzaly za podklad skutkových zjištění svědecké výpovědi poškozených, měly k tomu přesvědčivé důvody. Svědecké výpovědi poškozených byly svým obsahem konzistentní a zároveň byly podporovány obsahem a závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy VUT v Brně. Soudy jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, a to včetně znaleckého posudku znalců z ústavu MBL Crash Expert s.r.o., který předložil obhájce obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy rovněž přijatelně vysvětlily, proč pokládají další dokazování podle návrhu obviněného za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný A. T. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z dovolání obviněného vyplývá, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku za situace, kdy byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Jde-li o tuto druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání nerozhodoval o přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného, neboť předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na přerušení výkonu trestu obviněného podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro rozhodnutí o přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného A. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal