4 Tdo 321/2017
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 321/2017-28

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2017 dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 10 To 334/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 81/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 T 81/2016, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 28. 2. 2016 v době okolo 15:30 hodin v obci Ú. u Č., okr. H. K., před domem, pravou rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného P. J., do obličejové části hlavy, přičemž poškozený po úderu upadl na zem, kdy v důsledku úderu pěstí utrpěl tržnou ránu kůže vlevo při kořeni nosu o délce 2 cm s otokem měkkých tkání, zlomeniny nosních kůstek s posunkem kostních úlomků, krevní výrony v podkoží očních víček a v důsledku pádu pak nalomení horní části pravé lýtkové kosti pod hlavičkou a otok měkkých tkání v okolí kotníku pravé nohy, kdy tato zranění si vyžádala ošetření ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, na úrazovém oddělení Krajské nemocnice T. Bati ve Zlíně a Kroměřížské nemocnici, a. s., Kroměříž, s následnou pracovní neschopností od 28. 2. 2016 do 20. 3. 2016, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů.

Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po 250 Kč, tedy k peněžitému trestu v celkové výměře 5.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. J. škodu ve výši 53.554,84 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a ve stavebnictví škodu ve výši 19.957 Kč na náhradu nákladů léčení poškozeného. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození P. J. a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a ve stavebnictví odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 T 81/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 10 To 334/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 10 To 334/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že meritum uznání viny a odůvodnění jsou v zásadním rozporu, neboť byl uznán vinným pouze z jednoho úderu pěstí poškozeného, nikoliv z úderů opakovaných, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí konstatují zasazení několika ran, avšak v řízení byla dle jeho mínění prokázána jen jedna rána. Tvrdí, že úder jednou ranou pěstí oproti několika úderům je rozhodující, neboť při úderu jednou ranou se mohlo jednat nikoliv o exces z nutné obrany. Dále podrobně rozvádí výpovědi jednotlivých svědků, s nimiž polemizuje, a uzavírá, že pokud by soudy důsledně vycházely ze zásady in dubio pro reo , bylo by jeho jednání posouzeno jako nutná obrana a byl by předmětné obžaloby zproštěn.

Z těchto důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ho obžaloby zprostil.

Do doby projednání věci Nejvyšším soudem se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud je tak oprávněn zabývat se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný vznesl v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze námitky skutkové, kterými napadá rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i výsledná skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují. Jimi se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Pokud jde o námitku obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo , Nejvyšší soud podotýká, že tato zásada je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení, ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že již rozhodující soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nadto uplatněná obhajoba nemá oporu v provedených důkazech, naopak podle učiněných skutkových zjištění byla zcela vyloučena verze obviněného, že by se v rozhodné části skutkového děje pouze bránil útoku poškozeného, tj. že jednal v nutné obraně. Naopak bylo prokázáno, že obviněný na poškozeného verbálně zaútočil a následně ho postrkoval a poté i udeřil rukou sevřenou v pěst, kdy ho jednou rukou přidržel za oděv pod krkem a druhou rukou ho udeřil pěstí do obličeje, a to v situaci, kdy na něj poškozený neútočil ani ho nijak neohrožoval. V kritické době tak obviněný nečelil žádnému útoku ze strany poškozeného.

Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení za zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je irelevantní, zda obviněný poškozenému ublížil na zdraví jednou či více ranami pěstí. Podstatné je, že jednáním obviněného došlo u poškozeného k újmě na zdraví a je přitom nerozhodné, jakých prostředků bylo k tomu použito (např. úderem či více údery, za použití nějaké zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku např. klacku, apod.). Podstatný je popis skutkového děje ve skutkové větě rozsudku, z něhož bylo při stanovení právní kvalifikace vycházeno, kde je zmiňován pouze jeden úder pěstí, který byl podle znalce z oboru soudního lékařství plně způsobilý přivodit zranění, jež bylo u poškozeného objektivizováno. Okresní soud se podrobně zabývá hodnocením různě podaných popisů děje napadení poškozeného (viz jeho rozsudek str. 5-7) a zcela důvodně dospěl k závěru o způsobu útoku, jež je obsahem skutkové věty rozsudku. Okolnost, že v odůvodnění rozsudku jsou zmiňovány dvě a více ran, není závěrem nalézacího soudu, ale popisem děje podaného svědky.

Nejvyšší soud nenabyl pochybností o tom, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení za zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení .
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.

Obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání namítl, že meritum napadeného rozhodnutí neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí a že měl být ohledně předmětné obžaloby zproštěn.

Podle § 120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

Ve skutkové větě musí být tedy skutek vymezen v takovém rozsahu, aby vyjadřoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jimiž je obviněný shledáván vinným. Účelem skutkové věty není podrobný popis dotčeného jednání, takový popis by přesahoval potřebný rozsah pro určení skutku. Podrobný popis jednání s případnými detaily, jež jsou v tom kterém případě pro věc podstatné, nenáleží do výroku rozsudku. Přesný popis situace náleží již do odůvodnění rozhodnutí.

V případě posuzované věci je skutkový stav řádně popsán ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu a náležitě rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. I když skutková věta hovoří o jednom úderu, což plně postačuje v kontextu ostatních zjištěných okolností k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení za zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, v odůvodnění je pak podrobně popsán průběh skutkového děje s tím, že obviněný útočil na poškozeného opakovaně. Popis vyjádřený ve skutkové větě naplňuje z hlediska náležitého vymezení skutku požadavky zákona. Přestože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku danou námitku formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tato námitka uplatněný dovolací důvod fakticky nenaplňuje a byla shledána nedůvodnou.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 3. 2017

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu