4 Tdo 314/2011
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 314/2011-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 dovolání obviněného V. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 7 To 462/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 157/2009, t a k t o :

Dovolání obviněného V. L. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 21 T 157/2009, byl obviněný V. L. uznán vinným 1) trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), 2) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, 3), 4), 5) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, 6) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona,

kterých se dopustil tím, že

1) v přesně nezjištěné době měsíce prosince roku 2005 převzal od A. K., trvale bytem U., finanční obnos ve vši 50.000,- Kč za účelem úhrady půjčky ve vši 50.000,- Kč, kterou mu poskytla v srpnu roku 2005 M. B., neteř A. K. za účelem úhrady jeho dluhů, přičemž se obviněný zavázal tuto půjčku do tří měsíců splatit, toto neučinil, vzhledem k rodinným vazbám mu potřebných 50.000,- Kč na úhradu půjčky M. B. předala A. K., avšak obviněný s penězi, za tímto účelem mu svěřenými, naložil v rozporu s tímto účelem, neboť M. B. peníze nikdy nepředal, čímž A. K. způsobil škodu ve výši 50.000,- Kč,

2) pod legendou výnosu z životní pojistky, kterou jako pojišťovací agent zastupující pojišťovnu Allianz, a.s., uzavřel s J. B., trvale bytem H., B., dne 24. 7. 2006, nabídl v měsíci srpnu 2006 J. B. navýšení jistiny již vložené do životní pojistky, J. B. na takovou nabídku reflektoval a předal obviněnému 100.000,- Kč, na což mu obviněný vystavil příjmový pokladní doklad, totéž se opakovalo v měsíci prosinci 2006, v březnu a v květnu roku 2007, kdy pod totožnou záminkou vylákal obviněný na J. B. dalších celkem 300.000,- Kč, o převzetí všech peněžních částek požadoval vystavit J. B. příjmové pokladní doklady, což obviněný učinil, obviněný dále při uzavírání životní pojistky s J. B. dne 24. 7. 2006 pod legendou výhody, kterou nabízí pojišťovna Allianz, a.s. ve formě úhrady povinného pojištění vozidla za klienta, který si předplatí své životní pojištění na rok dopředu s tím, že na každé převzetí vystavil J. B. příjmový pokladní doklad, pak v květnu 2007 přijel obviněný za J. B. do místa jeho trvalého bydliště a pod záminkou provádění kontroly vedením pojišťovny Allianz a.s. po něm požadoval zapůjčení dokladů k životní pojistce, kterou s ním uzavřel a všech příjmových pokladních dokladů, které mu průběžně vystavoval při přebírání hotovostí, J. B., který obviněnému po celou dobu důvěřoval, mu požadované listinné doklady dal k dispozici, po nějaké době, kdy mu obviněný předmětné doklady a smlouvu nevracel, jak slíbil, se J. B. informoval na vedení pojišťovny Allianz, a.s., kde zjistil, že zde má uzavřenou pouze životní pojistku a z ní má zaplaceno jen roční pojistné ve výši 24.000,- Kč, obviněný tak uvedl J. B. v omyl tím, že předstíral skutečnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci a způsobil mu škodu ve výši 472.000,- Kč,

3) dne 4. 4. 2007 uzavřel v autosalonu Carling spol. s.r.o., H., B. jako nájemce smlouvu o finančním leasingu se společností CAC Leasing, a.s., jejímž předmětem byl nový osobní automobil Citroën Picasso 1,6 HDI SX, jehož kupní cenu 679.900,- Kč se zavázal splácet formou leasingových splátek ve výši 12.751,- Kč měsíčně, přičemž dne 5. 4. 2007 zaplatil 169.975,- Kč, jako mimořádnou splátku k leasingové smlouvě, z dalších leasingových splátek nezaplatil obviněný žádnou splátku a dne 6. 8. 2007 mu byl předmět leasingu pro neplacení splátek odebrán, při znalosti svých majetkových poměrů si musel být vědom, že závazku, k jehož plnění se zavázal uzavřením smlouvy o finančním leasingu dne 4. 4. 2007 není schopen dostát, záměrem obviněného při uzavření smlouvy o finančním leasingu bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, čímž společnosti UniCredit Leasing CZ, a.s. způsobil škodu ve výši 509.925,- Kč,

4) dne 2. 7. 2007 uzavřel v autosalonu Hošek Motor a.s., Ž., B., jako nájemce, smlouvu o finančním leasingu s pronajímatelem DaimlerChrysler Financial Services Bohemia s.r.o., D., P., jejímž předmětem byl finanční leasing nového vozidla Chrysler Crossfire 3,2, jehož pořizovací cenu 730.000,- Kč se zavázal splácet formou leasingových splátek ve výši 14.175,65 Kč měsíčně, u dodavatele vozidla složil dne 3. 7. 2007 zálohu ve výši 150.000,- Kč, zahrnující v sobě 0. navýšenou splátku ve výši 133.114,35 Kč a první splátku ve výši 16.885,65 Kč, žádné další leasingové splátky neuhradil, při znalosti svých majetkových poměrů si musel být vědom, že závazku, k jehož plnění se zavázal uzavřením smlouvy o finančním leasingu dne 2. 7. 2007 není schopen dostát, záměrem obviněného při uzavření smlouvy o finančním leasingu bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, čímž společnosti DaimlerChrysler Financial Services Bohemia s.r.o., D., P., způsobil škodu ve výši 580.000,- Kč,

5) dne 5. 12. 2007 požádal M. B., o zakoupení notebooku pro svou osobu, přičemž svou žádost zdůvodnil tím, že byl omezen v nakládání se svými penězi, které měl mít uloženy na svém účtu u banky s obchodním jménem BRE Bank S.A. - mBank, s tím, že do 14 dnů budou jeho dispoziční práva k peněžním prostředkům obnovena a on bude schopen svůj dluh M. B. zaplatit, M. B. se domníval, že se nemá čeho obávat a obviněnému uvěřil, společně se dne 5. 12. 2007 dostavili do prodejny Okay s.r.o. v obchodním centru F. B., kde zakoupili obviněným vybraný notebook, přičemž kupní cena ve výši 22.099,- Kč byla zaplacena peněžními prostředky poskytnutými společností GE Money Multiservis, a.s. na základě v prodejně uzavřené smlouvy o úvěru, ve které je jako žadatel o úvěr uveden M. B. se svými osobními údaji, požadovanými pro řádné uzavření smlouvy o úvěru, obviněný však po 14 dnech peníze M. B. na úhradu čerpaného úvěru nepředal s uváděním různých důvodů, po opakovaných požadavcích M. B. o předání peněz, aby mohl úvěr zaplatit, poslal e-mailem obviněný M. B. výpis ze svého účtu ze dne 4. 1. 2008, na kterém je uvedena transakce s označením "platba M." ve výši 6.200,- Kč a zůstatek ve výši 1.884.360,- Kč, peníze však na bankoví účet M. B. nepřišly, obviněný zdůvodňoval tento stav různými výmluvami, vše se opakovalo v období leden až duben 2008, kdy obviněný zaslal M. B. ještě tři výpisy ze svého účtu, ze dne 17. 1. 2008, 15. 2. 2008 a 17. 4. 2008, na všech je opět zaznamenána transakce s označením "platba M. B.", peněžení zůstatky napsané na výpisech byly v řádech statisíců, ale peníze M. B. na jeho účet ani v jednom případě nepřišly, M. B. mezitím úvěr ve výši 22.099,- Kč se společností GE Money Multiservis, a.s. zaplatil ze svých finančních prostředků, neboť peníze mu nikdy obviněný nedal, ze zprávy banky BRE Bank S.A.- mBank, kde měl obviněný zřízen účet vyplývá, že výpisy účtu, které předkládal M. B. jsou padělky a dále z výpisu z účtu obviněného, poskytnutého bankou BRE Bank S.A.-mBank vyplývá, že obviněný nikdy neměl na svém účtu peníze ve výši 22.099,- Kč tedy ve výši, kterou slíbil M. B. předat na úhradu kupní ceny notebooku jak se zavázal v prosinci 2007, svým jednáním tak M. B. způsobil škodu ve výši 22.099,- Kč,

6) dne 22. 9. 2008 se V. L. dostavil do prodejny společnosti Porsche Inter Auto CZ spol. s.r.o. v P., kde téhož dne uzavřel jako fyzická osoba na své rodné číslo kupní smlouvu o prodeji automobilu, jejímž předmětem byla koupě vozu AUDI A3 Sportback Ambition 1,9 TDI v celkové ceně 759.436,- Kč, prodávajícím byla vystavena zálohová faktura na částku 100.000,- Kč, kterou měl obviněný zaplatit do 10 dnů a poté si vůz převzít, dále se do téže prodejny dostavil následujícího dne, tedy 23. 9. 2008, opět jako fyzická osoba uzavřel na své rodné číslo další kupní smlouvu o prodeji automobilu, jejímž předmětem byla koupě vozu model AUDI A4 Avant 2,0 TDI v celkové ceně 910.000,- Kč, která měla být zaplacena v hotovosti, po několika dnech zaslal obviněný společnosti Porsche Inter Auto CZ spol. s.r.o. jako doklad, že již kupní cenu zaplatil, výpis ze svého účtu se zaznačenou transakcí, které dle údajů na tomto výpise měla být uskutečněna dne 24. 9. 2008, popis transakce "platba Porsche P.", částka transakce 910.000,- Kč, účetní zůstatek po transakci 1.464.678,- Kč, kontrolou provedenou v bance BRE Bank S.A.-mBank společnost Porsche Inter Auto CZ spol. s.r.o. zjistila, že žádná platba ve prospěch společnosti Porsche Inter Auto CZ nebyla uskutečněna a proto vozidlo AUDI A4 Avant 2,0 TDI ani vozidlo AUDI A3 Sportback Ambition 1,9 TDI, u kterého nezaplatil zálohu, obviněnému nevydala, ze zprávy banky BRE Bank S.A.-mBank, kde měl obviněný zřízen účet vyplývá, že výpis z účtu, který předložil společnosti Porsche Inter Auto CZ spol. s.r.o. je padělek a dále z výpisu z účtu obviněného, poskytnutého bankou BRE Bank S.A.-mBank vyplývá, že obviněný nikdy neměl na svém účtu peníze ve výši, který by mu dovolovala dostát závazkům, k jejichž plnění se zavázal uzavřením kupních smluv o prodeji automobilu dne 22. 9. a 23. 9. 2008.

Za uvedené trestné činy byl obviněný citovaným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi odsouzen v sazbě ustanovení § 250 odst. 3 tr. zákona za užití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě poškozeným A. K., bytem U., částku 50.000,- Kč, J. B., bytem H., B. částku 472.000,- Kč, M. B., bytem L., S., částku 22.099,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli jmenovaní poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 7 To 462/2010, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 7 To 462/2010, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku uvedeného pod bodem 4) výroku rozsudku.

Kromě výhrad proti výroku o vině pod bodem 4) však dovolatel vznesl další výhrady i k výroku o vině pod ostatními body výroku rozsudku, byť výslovně uvedl, že vytýkané vady nemohou být důvodem dovolání. K výroku pod bodem 1) dovolatel vznesl námitku, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění a že soud jej pouze presumoval, aniž by závěr o úmyslném zavinění podpořil nějakým důkazem. K bodu 2) výroku o vině měl dovolatel námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudem, konkrétně především při posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí, a dále také poukázal na nedostatečný rozsah provedeného dokazování. K bodu 3) výroku o vině, dovolatel zpochybňoval nedostatečný rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů, a to ve vztahu ke skutkovému zjištění, zda dovolatel měl či neměl v rozhodné době dostatek finančních prostředků k úhradě svých závazků. Kromě toho nepokládá za správný ani závěr soudu ve vztahu k výši způsobené škody hodnocené jako značná škoda a v závislosti na tom zpochybňoval i užitou právní kvalifikaci činu.

Ve vztahu k bodu 4 ) výroku o vině, který dovolatel výslovně označil jako jediný, který svým mimořádným opravným prostředkem s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá, uvedl, že se nemohlo jednat o trestný čin podvodu, neboť společnosti, která měla být poškozena, nevznikla žádná škoda, což tato společnost také na přímý dotaz orgánů činných v trestním řízení potvrdila. Je tudíž zřejmé, že jeho jednáním popsaným v tomto bodě nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona a uvedené jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin. Pokud by soud i přesto dospěl k závěru opačnému, pak i zde dovolatel tvrdil, že způsobená škoda je mnohem nižší a trest odnětí svobody by tak bylo možno uložit v rámci nižší trestní sazby v rozpětí jednoho roku až pěti let.

Rovněž ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 6) výroku o vině podle dovolatele nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo zaslal prodejci e-mail potvrzující zaplacení kupní ceny a i kdyby toto prokázáno bylo, pak by se jednalo o pokus učiněný zjevně nezpůsobilými prostředky, neboť takové jednání nemohlo vést k dokonání trestného činu.

Podle názoru dovolatele měly soudy obou stupňů postupovat dle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., neboť jeho aplikace je pro něj příznivější. Dle ustanovení § 39 odst. 7 trestního zákoníku měl soud dle názoru dovolatele přednostně uložit některý z trestů, který by ho postihl na majetku a teprve vedle něho jako "vedlejší" trest také případně trest odnětí svobody.

Poněkud v rozporu s vymezením rozsahu, v jakém dovolatel napadá rozhodnutí soudu (bod 4 výroku o vině ), uvedeném v úvodu dovolání, obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jež byl uveden v obžalobě pod body 3) a 4), a to s tím, že ani v těchto případech nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a soudy obou stupňů se "tímto podstatným nedostatkem vůbec nezabývaly".

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K obsahu podaného dovolání podala písemné vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že námitky dovolatele jsou převážně skutkového charakteru, neboť je zaměřil do způsobu hodnocení důkazů, čímž se snažil zpochybnit ve věci učiněná skutková zjištění a namítal rovněž neúplnost ve věci provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu státní zástupkyně označila za právně relevantní pouze ty námitky dovolatele, v nichž zpochybnil jednak výši způsobené škody jako kvalifikačního znaku trestného činu a jednak námitku nesprávné aplikace ustanovení o časové působnosti trestně právních norem, pokud jeho jednání bylo posouzeno podle trestního zákona č. 140/1960 Sb. a nikoliv podle trestního zákoníku č. 40/2009. Podle státní zástupkyně by s jistou mírou tolerance by bylo možno pod zvolený dovolací důvod podřadit i námitku, že se obviněný nemohl dopustit pokusu trestného činu podvodu, neboť šlo pouze o pokus nezpůsobilými prostředky.

Ve vztahu k námitce o nesprávně zjištěné výši škody státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí odvolacího soudu, který se již s touto právní problematikou vypořádal, když konstatoval, že škoda způsobená trestným činem byla zjištěna správně a částka ve výši 201.852,- Kč, kterou nárokuje poškozená společnost UniCredit Leasing CZ, a.s., má význam pouze v rámci řešení otázky náhrady škody.

Státní zástupkyně nepokládá za relevantní ani námitku dovolatele týkající se pokusu nezpůsobilými prostředky a uvedla, že v posuzované trestní věci nelze dojít k závěru, že k trestné činnosti byly použity prostředky, které podle svých objektivních vlastností nemohou vést k dokonání činu, neboť jednání obviněného bylo způsobilé přivodit poškozené společnosti škodu a k převzetí předmětného vozidla nedošlo pouze v důsledku obezřetnosti zaměstnanců společnosti. Ani pokud by způsob podvodného jednání obviněného nebyl shledán jako způsobilý přivodit skutkovou podstatou předpokládaný následek, nešlo by automaticky o jednání beztrestné, neboť kriteriem trestnosti je v takovém případě nebezpečnost činu pro společnost ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, která je v posuzovaném případě vysoká.

Za nedůvodnou pokládá i námitku dovolatele, že jeho jednání mělo být posuzováno podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., neboť v žádném případě by nemohlo být použití tohoto zákona pro obviněného příznivější.

Vzhledem k obsahu svého písemného stanoviska státní zástupkyně navrhla, aby dovolání V. L. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice na jedné straně konstatoval, že řada jeho námitek nemůže být předmětem dovolání, na druhé straně však v převážné části svého mimořádného opravného prostředku právě takovéto námitky vznesl. Jedná se o veškeré námitky dovolatele, které napadají hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, popřípadě nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V těchto svých výhradách dovolatel sice namítal rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací činů, avšak s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatel nezaložil většinu svých námitek uplatněných v jeho mimořádném opravném prostředku na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Takto formulované námitky pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v intencích ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, tj. v potřebném rozsahu tak, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky § 2 odst. 6 tr. řádu také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a v tomto směru své právní úvahy náležitě vyhodnotil.

Za irelevantní je nutno označit námitku obsaženou v závěru čl. III. podaného dovolání, vztahující se k právní kvalifikaci skutku, jež byl uveden v obžalobě pod body 3 a 4 , neboť k obsahu obžaloby se dovolání nemůže vztahovat vůbec. Nejvyšší soud však v této souvislosti konstatoval, že se jedná evidentně o zmatečnou formulaci této námitky, neboť je zřejmé, že dovolatel měl na mysli výhrady vůči skutkovému zjištění pod body 3 a 4 výroku o vině odsuzujícího rozsudku.

Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)

Dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).

V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal z hlediska naplnění použitého dovolacího důvodu relevantní toliko tu část podaného dovolání, v níž obviněný zpochybňoval výši škody jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu a úvahu, že jeho jednání mělo být posuzováno podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Nejvyšší soud se nepřiklonil k názoru státní zástupkyně, že jako relevantní lze při určité míře tolerance akceptovat i námitku obviněného týkající se tzv. nezpůsobilého pokusu, resp. pokusu nezpůsobilými prostředky ve vztahu k bodu 6) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. I v tomto případě je totiž nutno mít námitku dovolatele za námitku skutkové povahy. Dovolatel zde nenamítal nesprávné hmotně právní posouzení učiněného skutkového zjištění, že šlo o pokus nezpůsobilými prostředky, nýbrž svou námitku směřoval právě proti skutkovým zjištěním soudu, když tvrdil, že obžaloba nijak neprokázala, že to byl on, kdo zaslal prodejci e-mail potvrzující převedení kupní ceny a dále tvrdil, že předmětné jednání nebylo způsobilé vést k vydání automobilu a tedy nemohlo vést k dokonání trestného činu. Dovolatel tedy zcela zjevně skutkový závěr soudu, resp. proti němu postavil svou vlastní konstrukci skutkového stavu.

To nemění nic na správnosti výše uvedeného stanoviska státní zástupkyně, že ani v případě, že jednání obviněného by nebylo způsobilé přivodit skutkovou podstatou předpokládaný následek (resp. pokud by v tomto směru byly soudem takto skutkové okolnosti vyhodnoceny), nešlo by automaticky o jednání beztrestné, neboť kriteriem trestnosti je v takovém případě nebezpečnost činu pro společnost ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, přičemž v daném případě se nepochybně jedná o její vysoký stupeň vyplývající především z rozsahu trestné činnosti, četnosti útoků a délky doby, po níž se obviněný protiprávního jednání dopouštěl. Tato úvaha je však uváděna již nad rámec dovolacího přezkumu, neboť jak výše uvedeno předmětná námitka dovolatele jako námitka skutkové povahy neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud věcně přezkoumal opodstatněnost toliko těch námitek dovolatele, které odpovídají zvolenému zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pokud jde o tvrzení dovolatele, že trestnost činů, jimiž byl uznán vinným, měla být posouzena podle zákona č. 40/2009, a jeho změn provedených zákonem č. 306/2009, tedy podle nového trestního zákoníku, Nejvyšší soud tento právní názor nesdílí.

Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Při řešení časové působnosti je třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kriteriem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu (srov. ÚS 12/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Vzhledem k tomu, že nevznikly pochybnosti, že jednání obviněného, jímž byl uznán vinným, vykazuje znaky protiprávnosti a je trestné podle staré i nové právní úpravy, je pro úvahu o větší či menší příznivosti posouzení činu kriteriem srovnání horních a dolních hranic zákonných trestních sazeb.

Jednání dovolatele, které bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, se stanovenou trestní sazbou trestu odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta a možností uložení trestu zákazu činnosti nebo peněžitého trestu, by bylo podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 se stanovenou trestní sazbou trestu odnětí svobody na 1 rok až 5 let nebo uložení peněžitého trest. Je tak mimo pochybnost, že užití nového zákona by nebylo pro obviněného příznivější. Obdobně nejde o příznivější právní úpravu v případě trestného činu podvodu ve srovnání § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

V posuzovaném případě byl obviněnému uložen úhrnný trest dle nejpřísněji trestného činu, tedy trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, tedy v trestní sazbě od dvou do osmi let odnětí svobody. Podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. by šlo o právní kvalifikaci podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tedy s trestní sazbou odnětí svobody dvě léta až osm let, tedy ve stejném a nikoli pro pachatele příznivějším rozpětí trestní sazby.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedené argumentaci uzavírá, že námitka dovolatele je zjevně neopodstatněná, neboť nebyly shledány zákonné důvody k posouzení trestnosti podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. jako pro dovolatele příznivějšího. Trestnost jednání obviněného byla důvodně posouzena podle zákona účinného v době spáchání trestné činnosti, tj. za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. v platném znění. Z tohoto pohledu nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že soud měl užít ustanovení § 39 odst. 6 tr. zákoníku, neboť hmotněprávní předpis je nutno aplikovat jako celek, tudíž bylo zcela případné, že v posuzovaném případě vycházely soudy ze zákonných hledisek stanovených § 23 a 31 tr. zákona.

Pokud jde o námitku dovolatele vůči stanovení výše škody ve vztahu k bodům 3) a 4) výroku o vině, i v tomto případě je námitka zjevně neopodstatněná. Kromě toho, že samotná skutková zjištění vyčíslující výši škody nelze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadat, je z hlediska právního posouzení výše škody nutno konstatovat, že výši škody způsobené trestným činem podvodu podle § 250 tr. zákona jako znaku skutkové podstaty a tedy rozhodující pro právní kvalifikaci činu, nelze zaměňovat se škodou nárokovanou v rámci náhrady škody. Škodou způsobenou trestným činem podvodu podle § 250 tr. zákona, spáchaným uzavřením leasingové smlouvy, kdy záměrem pachatele je vůbec neplnit závazky vyplývající z této smlouvy, což bylo v posuzovaném případě jednoznačně prokázáno, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, které se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání. Pokud podmínkou již samotného uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda pouze o tuto částku menší.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve vztahu ke stanovení výše škody způsobené trestným jednáním dovolatele k vytýkaným vadám nedošlo a námitka v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té části, v níž odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného V. L. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


V Brně dne 29. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á