4 Tdo 313/2011
Datum rozhodnutí: 17.05.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 313/2011-21

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2011 o dovolání, které podal obviněný L. Č. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 67 To 358/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 75/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného L. Č. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. Č. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 10. 2010 sp. zn. 1 T 75/2010 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Toho se dopustil tím, že v době od 6. 1. 2006 do 14. 5. 2010 v P., ani jinde ničím nepřispíval na výživu svého nezletilého syna L. J., ačkoliv si byl své vyživovací povinnosti vědom a nebránily mu žádné objektivní okolnosti a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 41 P 71/2002 ze dne 3. 9. 2002, který nabyl právní moci dnem 22. 10. 2002, mu byla uložena povinnost na jeho výživu přispívat částkou 1 100,- Kč měsíčně k rukám matky I. J., které za toto období na výživném dluží částku nejméně 57 200,- Kč, v důsledku dlouhodobé pasivity obviněného ve vztahu k zajišťování vyživovací povinnosti byla matka nezletilého nucena požádat Úřad městské části P. o dávky pomoci v hmotné nouzi, které jí byly od srpna 2009 vypláceny.

Za to byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou.

Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 67 To 358/2010 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 67 To 358/2010 podal obviněný L. Č. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že městský soud považoval skutková zjištění nalézacího soudu za správná a úplná, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný v inkriminované době na výživu svého syna přispíval, a to poskytováním bydlení, osobní péčí a placením nákupů potravin a drogerie. Navíc nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že mezi jednotlivými plněními vyživovací povinnosti nastal rozestup přesahující dobu 4 měsíců, ačkoliv tento znak skutkové podstaty je výslovně stanoven zmíněným ustanovením § 196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Bez prokázání tohoto znaku pak není podle dovolatele možné, aby obviněný byl uznán vinným uvedeným přečinem.

Dovolatel se dále neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že občasné plnění vyživovací povinnosti či poskytnutí dárků nemůže nahradit pravidelné plnění vyživovací povinnosti a vést k beztrestnosti, což uvádí i konstantní judikatura. Tento právní názor nelze podle dovolatele v trestní věci obviněného uplatnit, protože na jeho případ byl aplikován již nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010. V této souvislosti podotknul, že není možné neprokázání základního znaku skutkové podstaty nahradit odkazem na rozhodovací praxi soudů, neboť soudy toliko aplikují platné právo a nenáleží jim pravomoc dle vlastní úvahy určovat, co může či nemůže vést k beztrestnosti a obviněného uznat vinným na základě odkazu na rozhodovací praxi bez naplnění všech znaků trestného činu stanovených trestním zákoníkem.

Jestliže by zákonodárce hodlal ponechat vymezení délky období, po níž je třeba soustavně neplnit vyživovací povinnost tak, aby jednání mohlo být v souladu s ustanoveními trestního zákoníku považováno za přečin zanedbání povinné výživy, na svévolném posouzení soudy v rámci jejich rozhodovací praxe a judikatury, zcela nepochybně by konkrétní časový úsek nestanovil přímo v ustanovení § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jak tomu bylo v případě znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 již neúčinného tr. zák. Odvolací soud též neuvedl ani přesná označení rozhodnutí, ve kterých byl zmíněný názor soudů vysloven. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že se určitě jedná o judikaturu vztahující se k původnímu trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb., která není podle jeho názoru již aplikovatelná, protože jeho věc byla posouzena podle nového trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010.

V této souvislosti též připomněl, že obviněný byl obžalován z toho, že v době od 6. 1. 2006 do 14. 5. 2010 ničím nepřispíval na výživu svého nezletilého syna L. J. Před soudem prvního stupně však bylo podle obviněného prokázáno, že v období od ledna 2006 do ledna 2009 se svým synem a jeho matkou žil ve společné domácnosti a plnil svoji vyživovací povinnost k synovi tím, že se podílel na zajištění bydlení pro syna, a tím, že brigádně vydělané peníze dával synově matce na zabezpečení řádného chodu domácnosti, tj. na nákup potravin, drogerie, oblečení. Taktéž obviněný v uvedeném období pořídil některé vybavení domácnosti, např. pračku. Proto je možno uzavřít, že od ledna 2006 do ledna 2009 obviněný svoji vyživovací povinnost k synovi soustavně plnil, a to podle svých finančních možností, což potvrdila i svědkyně matka nezletilého. Obviněný se tudíž nemohl v období od ledna 2006 do ledna 2009 dopustit přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy ani přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

Po lednu 2009 obviněný podle vlastního vyjádření plnil svou vyživovací povinnost k nezletilému synovi tím, že s matkou nezletilého chodil na nákupy, které platil. Tyto nákupy se opakovaly po dvou až třech měsících a byly v objemu 1 200,- Kč 3 000,- Kč. Obviněný tuto formu plnění vyživovací povinnosti upřednostňoval před poskytnutím finanční pomoci, protože si byl vědom skutečnosti, že matka nezletilého měla a má problémy s hracími automaty. Výslechem matky nezletilého bylo tvrzení obviněného o hrazení nákupů potvrzeno a o této skutečnosti není pochyb. Proto je nesporné, že obviněný touto formou plnil v uvedeném období svou vyživovací povinnost k synovi. Nebylo však prokázáno, že mezi jednotlivými nákupy byly časové rozestupy přesahující období 4 měsíců, a nebylo tedy postaveno najisto, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy.

Podle dovolatele synovi obviněného též nehrozilo nebezpečí hmotné nouze ve smyslu ustanovení § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť měl v předmětném období zajištěnu stravu i byt, chodil čistě a slušně oblečen i řádně plnil školní docházku. Navíc se účastnil i letního tábora a věnoval se i mimoškolním aktivitám. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 183/2010, podle něhož nelze nebezpečí či stav nouze bez dalšího dovozovat pouze z okolnosti, že k zajištění potřeb nezletilého byla prováděna výplata sociálních dávek.

S ohledem na shora uvedené je podle dovolatele zřejmé, že v řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil znaky základní skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že by obviněný svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplnil, byť z nedbalosti, po dobu delší než 4 měsíce, a že by tímto činem vydal nezletilého nebezpečí nouze podle § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že obviněný svoji vyživovací povinnost k synovi plnil podle svých možností, a to po stránce finanční, naturálního plnění i osobní péče. Z výslechu obviněného i z výslechu matky nezletilého je zřejmé, že se obviněný podílel na zabezpečování základních potřeb syna, a to soustavně v období od ledna 2006 do ledna 2009. Po lednu 2009 obviněný plnil svou vyživovací povinnost ve formě nákupů do domácnosti syna a jeho matky. Ačkoliv po lednu 2009 mohly nastat určité rozestupy mezi jednotlivými plněními, nepřesáhly tyto nikdy období 4 měsíců. Ani v odsuzujících rozsudcích nebylo uvedeno a řádně odůvodněno, ve kterém konkrétním období byl tento znak skutkové podstaty, tj. soustavnost nekonání po dobu delší než 4 měsíce, naplněn. Proto existují důvodné pochybnosti, zda tato soustavnost vůbec nastala.

V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a poté sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a k podanému dovolání se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. K argumentaci obviněného je podle státního zástupce namístě především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. (K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud, srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).

Při hodnocení relevance argumentace předložené obviněným je proto podle státního zástupce namístě vycházet ze soudy učiněných skutkových zjištění, uvedených zejména ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, podle nichž obviněný přispíval na chod domácnosti vedené I. J. jen velmi omezeně, přičemž tyto jeho příspěvky v podstatě nepokryly ani nároky jeho samotného, jakožto člena této domácnosti. Současně bylo zjištěno, že i z důvodu nehrazení výživného obviněným se ekonomická situace I. a L. J. dostala na hranici katastrofy, která se projevila vystěhováním (z důvodu neplacení nájemného) do sociálního bytu, minimálními investicemi do oblečení apod. a nutností pobírat dávky pomoci v hmotné nouzi. V celém rozsahu přitom jednání obviněného trvalo více než čtyři roky.

Tento skutkový děj podle státního zástupce poskytuje dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela zjevně po dobu delší než čtyři měsíce minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku neplnil svoji vyživovací povinnost, přičemž vzhledem k dalším okolnostem, zejména vzhledem k celkové finanční situaci I. J., se L. J., vůči kterému byl obviněný výživou povinen, dostal do nebezpečí nouze, která v jistém rozsahu nastala, neboť I. J. byla se synem pro neplacení nájemného přestěhována do sociálního bytu a své potřeby, a to jen v omezeném rozsahu, hradila za užití dávek pomoci v hmotné nouzi.

Obviněný se tak podle státního zástupce nepochybně dopustil přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, jak správně dovodily soudy činné dříve ve věci, a tudíž jeho dovolání nelze v žádné části přisvědčit.

Podané dovolání je tedy podle státního zástupce zjevně neopodstatněné a jako takové by mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně státní zástupce souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 67 To 358/2010 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí zároveň posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu předchozího trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí být uplatněno tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).

V konkrétním projednávaném případě byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn relevantně, poněvadž obviněný namítl, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

Citovaného přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.

Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vydá mj. činem uvedeným v odstavci 1 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky výše uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a činem vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto přečinu.
Obviněný ve svém dovolání zpochybňoval naplnění znaků základní skutkové podstaty přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, když poukazoval, že od ledna 2006 do ledna 2009 žil ve společné domácnosti s nezletilým a jeho matkou. Podle jeho tvrzení se podílel na financování chodu domácnosti, koupil do domácnosti pračku a i jinak zajišťoval náklady na bydlení i oblečení pro syna. Obviněný je tudíž přesvědčen, že tímto způsobem svou vyživovací povinnost v uvedeném období k nezletilému plnil.
Nejvyšší soud zde musel zodpovědět otázku, zda tyto skutkové okolnosti, vyplývající z provedených důkazů, je možno považovat za řádné plnění vyživovací povinnosti obviněným vůči nezletilému, či nikoliv. V tomto ohledu se tak jedná o otázku tzv. jiného hmotně právního posouzení, a tudíž o relevantně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V období po lednu 2009 obviněný podle svého vyjádření vyživovací povinnost k nezletilému plnil tím, že chodil s jeho matkou v pravidelných intervalech 2 3 měsíců na nákupy, které hradil. Mezi jednotlivými nákupy nikdy nebyly časové rozestupy o délce min. 4 měsíce, které jsou směrodatné pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.
Tyto skutečnosti tvrzené obviněným v podaném dovolání však rozsudky soudů obou stupňů nezmiňují. Obviněný tak v dovolání citovanými námitkami uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje a ve skutečnosti jimi neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému soudem. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu těmito námitkami fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto námitek, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než obsahuje ustanovení § 265b tr. ř.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je ale významná i otázka, zda obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když dovolatel namítl, že samotné vyplácení dávek výživného ÚMČ P. ještě nedokládá stav či nebezpečí nouze ve smyslu předpokládaném v ustanovení § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a že tento znak nebyl v žádném případě naplněn, neboť nezletilý měl dostatek potravin, chodil čistě a slušně oblečen, plnil školní docházku a účastnil se i mimo školních aktivit. Výhrady obviněného ale nelze považovat z níže uvedených důvodů za opodstatněné.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době od 6. 1. 2006 do 14. 5. 2010 v P. ani jinde ničím nepřispíval na výživu svého nezletilého syna, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, přičemž vyživovací povinnost mu byla stanovena rozsudkem soudu v minimální výši 1 100,- Kč měsíčně, kterou měl hradit k rukám matky nezletilého, přičemž na výživném dluží částku 57 200,- Kč, a v důsledku pasivity obviněného ve vztahu k plnění vyživovací povinnosti musela matka nezletilého požádat Úřad městské části P. o dávky pomoci v hmotné nouzi, které jí byly vypláceny od srpna 2009.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu lze zjistit, že obviněný si byl své vyživovací povinnosti dobře vědom, stejně jako si byl dobře vědom toho, že výživné pro syna nehradil. Tuto skutečnost obviněný v přípravném řízení doznal, byť se snažil na svoji obhajobu uvést, že občas uhradil nákup potravin, dal synovi kolo, popř. další dárky a matce nezletilého dal větší finanční částky. Jeho obhajoba ovšem nemohla důvodně obstát, protože z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný se vrátil z posledního výkonu trestu odnětí svobody v červenci roku 2005, odkdy žil s matkou nezletilého a s nezletilým ve společné domácnosti. Bylo tomu tak do doby, než matka nezletilého ztratila právo nájmu k bytu na konci roku 2008 a obviněný se sám odstěhoval jinam. Pokud tedy obviněný žil společně s nezletilým a jeho matkou ve společné domácnosti, pak po tuto dobu on sám rovněž realizoval svoji potřebu obživy, když ve společné domácnosti bydlel, pral, jedl, atd. Pokud obviněný uvádí, že v této době občas koupil potraviny a matce nezletilého dal opakovaně 20 000,- Kč, pak je zcela evidentní, že všechny jím poskytnuté prostředky na společnou domácnost byly spotřebovány na obživu jeho samotného, když za 42 měsíců obviněný přispěl matce nezletilého na úhradu společných potřeb rodiny částkou 40 000,- Kč, tedy cca 1000,- Kč na měsíc. Tato částka jen stěží mohla pokrýt potřeby samotného obviněného, natož pak jeho syna. Podle matky nezletilého obviněný nejenže peníze na syna neposkytoval, ale naopak ještě sám peníze žádal, přičemž soud s ohledem na okolnosti případu považoval její výpověď za zcela pravdivou. Podle soudu prvního stupně obviněného nemůže vyvinit ani to, že ojediněle koupil synovi dárek kolo. Z provedených důkazů nelze vysledovat žádnou skutečnost, která by mohla zakládat oporu pro závěr, že obviněný uhradil cokoliv jako výživné, protože pokud obviněný dával matce nezletilého prostředky na domácnost, sám je bohatě spotřebovával a syna obdaroval v zásadě v ojedinělých případech. Proto pokud obviněný pravidelně matce nezletilého nepředával výživné na syna, resp. ho neuhradil ani žádným jiným způsobem, jednal úmyslně.
Nadto bylo podle nalézacího soudu spolehlivě prokázáno, že jednání obviněného vedlo k tomu, že jeho syn se dostal do reálné hmotné nouze, neboť finanční situace samotné matky nebyla valná a k tomu jí otec nezletilého nehradil ani soudem přiznané výživné na syna. K tomuto závěru dospěl soud i přes tvrzení matky nezletilého, že syn má všeho dost a ona je sama schopna se o něj dobře postarat. Soud dospěl k závěru, že jednání obviněného přivedlo matku nezletilého a nezletilého na hranici katastrofy, když matka nezletilého byla nucena potřebu oblečení i obutí syna řešit nákupem na vietnamské tržnici s min. nákladem v celkové výši 300,- Kč a byla často se synem odkázána na pomoc od jejího otce, sousedů a známých.
Odvolací soud k tomu doplnil, že o nedostačujícím přispívání na domácnost obviněným svědčí skutečnost, že z důvodu neplacení nájmu došlo k jeho ukončení a vystěhování nezletilého a jeho matky do sociálního bytu. Situaci nezletilého pak částečně kompenzoval stát, resp. soc. odbor ÚMČ P., když od července 2009 vyplácel matce nezletilého dávky pomoci v hmotné nouzi. Podle odvolacího soudu je evidentní, že základní životní potřeby nezletilého bylo jen stěží možné uspokojit z dávek pobíraných jeho matkou od roku 2008 ve výši 7 000,- Kč měsíčně. Pokud obviněný namítá, že dávky hmotné nouze nebyly vypláceny po celé žalované období, nejedná se o relevantní námitku, protože doba 10 měsíců, po které byly v rozhodném období tyto dávky potřebné k zajištění základních životních potřeb dítěte vypláceny, k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačuje. Odvolací soud se vyjádřil i k občasné úhradě nákupů obviněným s odstupem 2 3 měsíce tak, že zmíněné plnění či poskytnutí dárků nemůže nahradit pravidelné plnění vyživovací povinnosti a vést k beztrestnosti.
Pokud se tedy obviněný svým dovoláním domáhal toho, aby byly jeho příspěvky na vedení společné domácnosti v období od ledna 2006 do ledna 2009 právně hodnoceny jako řádné plnění vyživovací povinnosti vůči neletilému synovi, nemohl se Nejvyšší soud s touto jeho právní námitkou ztotožnit a považoval ji za zcela zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů totiž vyplynulo, že obviněný v daném období na společnou domácnost přispíval pouze min. částkou ani ne 1 000,- Kč měsíčně, která nepokryla ani podíl jeho samotného na tom, co ze společně vedené domácnosti obviněný spotřebovával. Proto ani podle Nejvyššího soudu nelze v žádném případě učinit závěr, že by obviněný takto cokoliv na výživu nezletilého syna přispíval.
Pokud obviněný namítal plnění vyživovací povinnosti tím, že synovi poskytoval v předmětném období dárky, ze skutkových zjištění učiněných soudy vyplynulo, že se tak stávalo ojediněle, a to pouze v případě darování kola a nefunkčního autíčka. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí č. 17/1997 Sb. rozh. tr., podle něhož za výživné ve smyslu ustanovení § 213 tr. zák. o trestném činu zanedbání povinné výživy nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu příslušných ustanovení zákona o rodině. Na použitelnosti a autoritě tohoto judikatorního rozhodnutí nemůže nic změnit ani to, že obviněný byl odsouzen již podle právní úpravy nového trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Je tomu tak proto, že znění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.) se obsahově shoduje s ustanovením § 196 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu zanedbání povinné výživy, přičemž jediným rozdílem je stanovení doby neplnění vyživovací povinnosti v délce 4 měsíců u přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kdežto u trestného činu podle § 213 odst. 1 tr. zák. nebyla doba neplnění vyživovací povinnosti ve skutkové podstatě přímo zakotvena. Tento jediný rozdíl v současné a minulé trestně právní úpravě se tedy rozhodně netýká určení toho, co je a není obsahem řádného plnění vyživovací povinnosti ve smyslu neplnění vyživovací povinnosti podle trestního zákona či trestního zákoníku.
Pokud obviněný namítá, že v důsledku jeho jednání nebyl nezletilý v nouzi ve smyslu ustanovení § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, lze k tomu uvést následující. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů k naplnění znaku vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze podle § 196 odst. 3 písm. a) tr. zák. postačí, jestliže pachatel neplněním vyživovací povinnosti vytvoří situaci, kdy by si oprávněná, tj. vyživovaná osoba, sama nemohla bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Nouze ve smyslu tohoto zákonného ustanovení tedy znamená nedostatek základních prostředků potřebných pro život. Nevyžaduje se, aby stav nouze v důsledku jednání obviněného skutečně nastal, zákonné znaky § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jsou naplněny již pouhou jeho hrozbou. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, se posuzuje jednak objektivně v komparaci s průměrnou životní úrovní občanů, jednak subjektivně s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného ( k tomu např. rozhodnutí č. 23/1987 Sb. rozh. tr.).

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 196 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je podle i nyní použitelné judikatury soudů naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte, jak již bylo ostatně naznačeno výše ( k tomu rozhodnutí č. 42/1982 Sb. rozh. tr.). Netřeba zvláště zdůrazňovat, že k jejímu použití postačí nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 tr. zákoníku.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud závěry soudů nižších stupňů stran nouze nezletilého coby oprávněné osoby, jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby akceptoval, poněvadž byly založeny na objektivních skutkových zjištěních. Soudy obou stupňů zjistily skutečné majetkové a životní poměry matky nezletilého i nezletilého v rozhodné době a neomezily se toliko na konstatování o vyplacených dávkách státní sociální podpory a o opakovaném příspěvku na výživu nezletilého. Soudy náležitě zjistily reálné majetkové a sociální poměry, v nichž byl nezletilý vychováván. Výplata sociálních dávek nasvědčuje správnosti závěru o tom, že uspokojování potřeb nezletilého bylo problematické, přičemž špatná sociální situace byla objektivizována rovněž zjištěními, že matka je od roku 2008 nezaměstnaná, s nezletilým žije celkem ze 7 000,- Kč měsíčně, museli se vystěhovat do sociálního bytu, protože nebylo z čeho platit nájem, s uspokojováním základních životních potřeb jim pomáhají sousedé a příbuzní, přičemž potřebu obutí a oblečení nezletilého je matka nezletilého nucena řešit cestou velmi levných nákupů nekvalitního zboží na vietnamských tržnicích. Proto bylo možno v projednávaném případě bez pochyby dovodit, že sociální potřebnost znamená současně u nezletilého stav nouze zaviněný obviněným.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 183/2010, že stav nebezpečí nouze či stav nouze nelze dovozovat pouze z okolnosti, že k zajištění potřeb nezletilého byla prováděna výplata sociálních dávek, pokládá Nejvyšší soud v tomto případě s ohledem na výše uvedenou argumentaci za nepřípadně uplatněný, neboť o takovou situaci se zde nejednalo. V dané věci byly náležitě objasněny celkové životní podmínky nezletilého, jež byly podrobně popsány v odůvodnění vydaných soudních rozhodnutí, a které skutkovou větu uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně dostatečně a podrobně konkretizují a rozvádí. Zde je pak třeba též odmítnout užití některých neadekvátních výrazů užitých v podaném dovolání, vztahující se např. k údajné svévolnosti soudního posouzení na základě soudní judikatury a praxe, když podle Nejvyššího soudu se k takovému postupu soudy evidentně neuchýlily. Naopak v daném případě správně a přiléhavě aplikovaly předchozí judikaturu soudů, která je platná a použitelná i po nabytí účinnosti trestního zákoníku.
Protože Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zjistil, že napadené (resp. napadená) rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. O dovolání pak rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 17. května 2011


Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c