4 Tdo 307/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1 tr. zák.



4 Tdo 307/2011-17

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněného D. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 55 To 208/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 160/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 6 T 160/2009, byl obviněný D. T. uznán vinným ze spáchání:

- trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) ad 2 viz níže, - dvou trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. ad 1, 3 viz níže, - dvou trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. ad 4, 5 viz níže,

kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:

1) v L. během léta 2007 v ulici S. ve společně obývaném bytu vyhrožoval své manželce G. T., roz. M., že ji rozřeže, aby ji nemohl mít někdo jiný , když jí ke krku přikládal kuchyňský nůž, druhým nožem přitom bodal do kuchyňské linky, až zlomil čepel nože, přičemž se poškozená bála splnění jeho výhrůžek, 2) v L. v noci z 20. na 21. 4. 2008 v ulici S. ve společně obývaném bytu vykonal pohlavní styk na své manželce G. T., roz. M., přes její verbální odpor a také tím, že tiskla nohy k sobě a odstrkovala ho,

3) v L. ve S. ulici dne 1. 5. 2008 v době mezi 10,00 až 11,00 hodin škrtil svou manželku G. T., roz. M., když jí zároveň vyhrožoval, že ji zabije, protože mu bere děti ,

4) v L. v H. ulici dne 1. 5. 2008 ve večerních hodinách vyhrožoval své manželce G. T., roz. M., že pokud nevrátí šicí stroje, které si odvezla ze společného bytu ve S. ulici v L., po předchozí dohodě s ním, že jí rozbije firemní vozidlo Ford Tranzit, které měla půjčené od kolegy z práce a aby svou výhrůžku zdůraznil, tak ji udeřil pěstí do levé ruky,

5) v L. před provozovnou M. u centra H. dne 27. 4. 2008 v podvečer udeřil pěstí do obličeje A. W., čímž mu rozrazil spodní ret, vyhrožoval mu, že mu zláme nohy a přerazí čelist , pokud nepřeruší kontakty s jeho manželkou G. T., roz. M.

Za uvedené jednání byl obviněný D. T. odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců a podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a současně byl nad ním vysloven dohled.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 6 T 160/2009, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 55 To 208/2010, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 55 To 208/2010, podal následně obviněný D. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítá, že v řízení stály proti sobě rozdílná tvrzení jeho a jeho manželky (poškozené), poškozená podala trestní oznámení na obviněného se značným časovým odstupem od doby, kdy se měl skutků dopustit, soudy prvního i druhého stupně měly proto postupovat velmi obezřetně a každý skutek měl být posouzen samostatně. Pokud byly skutky hodnoceny najednou, ale jednání odvolatele nebylo hodnoceno jako pokračující trestný čin, pak shromážděné důkazy vytvořily předpoklad pro nesprávnou kvalifikaci toho kterého skutku a vedly soud k vyslovení viny u všech skutků a k uložení trestu. Ke skutkům uvedeným pod body 1, 2, 3 a 4 výroku o vině obviněný uvedl, že provedené důkazy nemohou vést k závěrům o tom, že se dopustil daných trestných činů, proto měl být ohledně těchto skutků předmětné obžaloby zproštěn. Co se týče skutku uvedeného pod bodem 5 výroku o vině, obviněný je toho názoru, že tento skutek neměl být posouzen jako trestný čin, ale jako přestupek. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. T.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky obviněného směřují především proti způsobu hodnocení provedených důkazů a vůči skutkovým a právním závěrům, které soudy prvního a druhého stupně na základě svého hodnotícího postupu učinily. K námitce obviněného, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán a že se daných trestných činů nedopustil, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že se jedná o námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní. Současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně. Obviněný D. T. se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.

Jedinou relevantní uplatněnou námitkou je námitka ohledně skutku uvedeného pod bodem 5 výroku o vině, kdy obviněný je toho mínění, že tento skutek neměl být posouzen jako trestný čin, ale jako přestupek. Názoru obviněného však přisvědčit nelze.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka a objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednání nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.

Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný D. T. žádal po poškozeném A. W., aby se nestýkal s jeho manželkou pod pohrůžkou fyzického násilí a své výhrůžky podpořil i fyzickým útokem, tedy nutil poškozeného, aby něco opominul. Je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák.

Při posuzování otázky, zda daný skutek je či není trestným činem, je však třeba rovněž posoudit, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, tj. u dospělého pachatele vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze odpovědně stanovit až po zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Mezi významem jednotlivých přitěžujících a polehčujících okolností mohou být v každém konkrétním případě značné rozdíly, proto je třeba u každé takové okolnosti zhodnotit její význam pro zvýšení, resp. snížení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost spoluurčuje i osoba pachatele a při hodnocení osoby konkrétního pachatele je třeba hodnotit negativní nebo pozitivní význam osoby pachatele pro hodnocení nebezpečnosti pro společnost, která vyplývá z jeho chování ve společnosti.

Na základě výše uvedených kritérií se Nejvyšší soud České republiky vzhledem k osobě obviněného D. T. a k okolnostem, za kterých byl čin spáchán, ztotožnil se závěry soudů prvního i druhého stupně v tom, že předmětné jednání obviněného dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost. Není tedy pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný D. T. svým jednáním popsaným pod bodem 5 skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2011


Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal