4 Tdo 305/2013
Datum rozhodnutí: 22.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 305/2013-109

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2013 o dovolání obviněných J. D. a I. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 8 To 462/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 32/2003, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 3 T 32/2003, byli obvinění J. D. a I. R. (vedle spoluobviněných V. R. a J. R.) uznáni vinnými:

- obviněný J. D. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona číslo 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona (ad 1 2),

- obviněný I. R.:
- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, dílem samostatně (ad 1 3),
- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona,
ve spolupachatelství podle § 9 odst.2 tr. zákona (ad 4),
- trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona (ad 5),

kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že

1/
oba obvinění společně se spoluobviněným J. R. a s odděleně trestně stíhaným A. P.

za vzájemné součinnosti v době od března 1997 do září 1997 v P. i na jiných místech v České republice obviněný I. R. vydávající se za spolupracovníka firmy E. I., obviněný J. R. vydávající se za Ing. D., odděleně trestně stíhaný A. P., vydávající se ze Ing. K a obviněný J. D. vydávající se za Ing. K., spolumajitele firmy E., p., r. K. & D., postupně vylákali v termínech 9. 4. 1997, 5. 5. a ještě v témže měsíci 1997, 6. 6. 1997, 20. 6. 1997, 11. 7. 1997, 22. 7. 1997, 25. 8. 1997, 5. 9. 1997, od J. Š. celkovou částku 3.950.000,- Kč pod záminkou zajištění úvěru prostřednictvím zahraniční firmy ve výši 65 milionů Kč, přičemž takto jednali s vědomím, že úvěr nezajistí a ani zajistit nemohou.

2/ oba obvinění společně

dne 13. 7. 1997 v Praze 6 vylákali od P. K. částku 170.000,- Kč, kterou převzal obviněný I. R., pod záminkou zajištění úvěru prostřednictvím zahraničního partnera ve výši nejméně 2 000 000,- Kč přičemž, když byl poškozený nato ještě vyzván obviněným J. D., vystupujícím pod jménem Ing. K., aby pro úspěšné zajištění úvěru poskytl ještě dalších 50.000 až 70.000,- Kč, předání této částky již odmítl.

3/ obviněný I. R. sám

dne 10. 10. 1997 v P., V. n., v restauraci, pod smyšleným jménem Dr. H. vylákal pod záminkou zajištění zahraničního úvěru ve výši 160 000 000,- Kč od P. B. částku ve výši 100.000,- Kč, přičemž takto jednal s vědomím, že úvěr nezajistí a zajistit nemůže.

4/ obviněný I. R. společně se spoluobviněným V. R.

v době od března 1999 do října 1999 v P. i na dalších místech v České republice a dne 12. 6. 1999 i v D. v hotelu H. ve SRN v součinnosti s dosud neztotožněnými spolupachateli vystupujícími pod jmény P. a V. , vylákali ve dnech
15. 4. 1999 částku 125.000,- Kč,
27. 4. 1999 částku 125.000,- Kč,
12. 5. 1999 částku 330.000,- Kč,
a 12. 6. 1999 částku 20.000,- DM v kursovním přepočtu 548.000,- Kč

od F. R., pod příslibem zajištění úvěru nejdříve ve výši 10 milionů Kč, posléze ve výši 1 miliardy Kč od zahraničního partnera, jednali tak s vědomím, že úvěr nezajistí a zajistit nemohou a způsobili tak poškozenému škodu v celkové výši 1.128.000,- Kč.

5/ obviněný I. R. společně se spoluobviněným V. R.

dne 7. 11. 2002 v P. v restauraci O. na V. n. vylákali od J. Ř. částku 30.000,- Kč a dne 14. 11. 2002 i částku 36.000,- Kč, na kterou si vypůjčil peníze od G. R. a kterou převzal obviněný V. R. pod záminkou zajištění letenek do T. na den 19. 11. 2002 k jednání za účelem zajištění úvěru ve výši 5 milionů Kč a jednali tak s vědomím, že úvěr nezajistí, letenky nezakoupí, čímž poškozenému J. Ř. způsobili škodu ve výši nejméně 76.000,- Kč.

Za uvedené jednání a za sbíhající se trestné činy, tj. trestný čin podvodu formou účastenství jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, § 250 odst.1, 4 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 21/99, ze dne 27. 10. 1999 a trestné činy ublížení na zdraví podle § 224 odst.1, 2 tr. zákona a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 3 T 875/96, byl obviněný J. D. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona a § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 3 T 875/96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Obviněný I. R. byl za trestný čin podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (ad 1-3) a za sbíhající trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 1998, zp. zn. 1 T 1/98, podle § 250 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst.1 tr. zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 17.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 1998, sp. zn. 1 T 1/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Za trestné činy podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (ad 4) a za sbíhající trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 5 T 10/2002, byl obviněný I. R. podle § 250 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen i peněžitý trest ve výši 50.000, - Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 5 T 10/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za trestný čin podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona (ad 5) byl obviněnému I. R. uložen podle § 250 odst. 2 tr. zákona samostatný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

Zmíněným rozsudkem bylo dále mimo jiné rozhodnuto jednak o náhradě škody, jednak byl obviněný J. D. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že přesně nezjištěného dne v září 1997 v H., okr. P. z., u firmy V. majitele R. N. převzal na zápůjčku testovací stolici PAL TEST v majetku LSHC s.r.o. se sídlem M., G., kterou si následně ponechal a způsobil tak společnosti LSHC s.r.o. škodu ve výši nejméně 159.698,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 3 T 32/2003, podali obvinění J. D. i I. R. (vedle dalších spoluobviněných) odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 8 To 462/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek u obviněného I. R. zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona (ad 5), dále ve výrocích o všech souhrnných trestech a o trestu samostatném. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému I. R. byl za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (ad 1 3) a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 1998, sp. zn. 1 T 1/98, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zákona uložen peněžitý trest ve výši 17.000,- Kč, to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 1998, sp. zn. 1 T 1/98, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (ad 4) a za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 5 T 10/2002, byl obviněnému I. R. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, a to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 5 T 10/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla trestní věc obviněného I. R. v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Odvolání obviněného J. D. bylo citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze podle § 256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 8 To 462/2006, podali obvinění J. D. i I. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný J. D. ve svém značně obsáhlém dovolání uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace zkráceně namítl, že jeho obhájce nebyl schopen plnit své povinnosti podle § 41 tr. řádu a poskytovat mu jako obviněnému právní pomoc, a to konkrétně tím, že orgány činné v trestním řízení neprovedly důkazy navržené obhajobou, nepřihlížely k argumentům obhajoby a neumožnily obhajobě seznámit se se všemi dostupnými důkazy. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 721/2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006). Obviněný se domnívá, že tím, že soudy neumožnily obhájci řádný výkon práva na obhajobu, došlo k porušení jeho práv. Z uvedeného důvodu by měl dovolací soud dle jeho názoru zrušit napadený rozsudek nejen ve vztahu k němu, ale i ve vztahu k dalším obviněným s poukazem na aplikaci institutu beneficia cohaesionis. Ve své další argumentaci ve vztahu k namítané nesprávnosti právního posouzení přisouzených skutků ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel uplatnil výlučně námitky skutkové povahy, založené výhradně na polemice se způsobem vyhodnocení provedeného dokazování ze strany soudů, přičemž jeho námitky se týkají termínu, kdy se měl trestné činnosti dopustit, neprovedených a nehodnocených důkazů, jakož i otázky totožnosti skutků popsaných ve sdělení obvinění, v obžalobě a v rozsudku. K témuž dovolacímu důvodu napadl obviněný výrok o náhradě škody s tím, že mu soud uložil nahradit škodu spáchanou za období, za které nebyl trestně stíhán. Domnívá se, že povinnost k náhradě škody mu vůbec neměla být uložena, neboť není prokázáno, že se poškozený vůči němu řádně přihlásil k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody. Při odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vyjádřil dovolatel přesvědčení, že mu soud měl uložit souhrnný trest ke všem dřívějším rozsudkům, pokud se na dřívější odsouzení hledí, jakoby nebyl odsouzen, když skutky, za které byl odsouzen, v tomto řízení předcházely skutkům uvedeným v dřívějších rozsudcích. Dle jeho mínění mu měl být uložen souhrnný trest i k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2004.

Z uvedených důvodů obviněný J. D. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný I. R. podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítl nesprávné právní posouzení svého jednání, pokud jím byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Má za to, že z jeho skutečného postavení ve skupině osob, které se měly vydávat za členy jakési finanční skupiny, zajištující úvěry , nejsou dány důvody pro právní závěr o jeho zavinění. Tvrdí, že se nikdy nedostal do postavení osoby, která by od počátku věděla, že někteří z původně spoluobviněných měli od počátku úmysl podvodně vylákat z poškozených peníze za slib úvěru a přitom věděli, že takový úvěr nechtějí či nemohou zajistit. Nikdy nevystupoval pod cizím jménem, nikdy poškozeným neříkal, že jim zajistí úvěr ani se nevydával za člena nějaké finanční skupiny. Je přesvědčen, že u něho nebyl dán úmysl přímý ani eventuální.

Závěrem proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud České republiky zprostil předmětné obžaloby, případně aby dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněných se písemně vyjádřila. V tomto vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a k námitce obviněného J. D. o porušení jeho práva na obhajobu uvedla, že dovolatelův obhájce v rámci svého procesního postavení využil veškerých oprávnění k zajištění klientova práva na obhajobu, a to včetně uplatnění námitek, které by mohly obvinění zeslabovat či vyvracet a na jejich podporu navrhl provedení důkazů. Na dovoláním prosazovanou povinnost orgánů činných v trestním řízení vyhovět důkazním návrhům obhajoby dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství rozhodně nelze nahlížet jako na zásah do práva obviněného na obhajobu, navíc pak takové intenzity, k jehož ochraně slouží právě uvedený dovolací důvod. Zcela nepřípadně dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (sp. zn. 8 Tdo 721/2006, 7 Tdo 870/2006). Ve své další dovolací argumentaci ve vztahu k namítané nesprávnosti právního posouzení přisouzených skutků ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný J. D. uplatnil výlučně námitky skutkové povahy, založené výhradně na polemice se způsobem vyhodnocení provedeného dokazování ze strany soudů. Proto podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovolatel nemohl takovým způsobem věcně naplnit jím použitý ani žádný další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. řádu. K námitce obviněného, že mu byla uložena povinnost nahradit škodu za jednání, které mu nebylo přisouzeno, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že je zřejmé, že jde o nekvalifikovanou námitku, kterou obviněný toliko poukázal na nesplněné podmínky § 228 odst. 1 tr. řádu. Při odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vyjádřil obviněný J. D. přesvědčení, že mu soud měl uložit souhrnný trest i k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2004. Uvedenou námitku však dle přesvědčení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nelze akceptovat, a to z důvodů podrobně rozebraných již soudem druhého stupně na č.l. 19 20 jeho rozhodnutí.

K dovolání obviněného I. R. státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství uvedla, že jím uplatněnou námitku nesprávného právního posouzení jeho jednání lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jedná se o námitku, kterou obviněný použil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a opatřená skutková zjištění nenechávají na pochybách, že právní závěr o úmyslné formě dovolatelova zavinění je správný. Dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se nelze ztotožnit s obviněným v tom, že na jeho straně nebyl dán ani úmysl eventuální, když on sám se do značné míry cítil jako oběť. Jeho odkaz na to, jakou výši provizí za svoji míru účasti na společném jednání ad 1) 4) výroku o vině obdržel, není v uvedeném směru rozhodující a za stavu, kdy byl uznán vinným jednáním spáchaným za podmínek § 9 odst. 2 tr. zákona, nemá námitka, zda byl považován za organizátora či hlavního pachatele, jakýkoliv vliv na zmíněné právní posouzení jeho trestné součinnosti.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných J. D. a I. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že ač obviněný I. R. podal dovolání dne 4. 4. 2008 a obviněný J. D. dne 19. 3. 2008, předkládací zpráva byla Obvodním soudem pro Prahu 6 vyhotovena až dne 18. 3. 2013 a spis byl fyzicky Nejvyššímu soudu předložen dne 26. 3. 2013, tedy se značným časovým odstupem, aniž by tato časová prodleva byla jakkoli předkládacím soudem zmíněna či zdůvodněna.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný J. D. v dovolání uplatnil tři dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Citované ustanovení dopadá na případy porušení ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě podle § 36 tr. řádu. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak i ústavními předpisy. Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2084 s.).

Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu namítl, že si zvolil obhájce a měl právo na plnou obhajobu, avšak jeho obhájce nebyl schopen plnit své povinnosti podle § 41 tr. řádu a poskytovat mu právní pomoc, a to konkrétně z toho důvodu, že orgány činné v trestním řízení neprovedly důkazy navržené obhajobou, nepřihlížely k argumentům obhajoby a neumožnily obhajobě seznámit se se všemi dostupnými důkazy, čímž mu byl údajně znemožněn řádný výkon obhajoby, resp. došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Současně obviněný uvedl, že z uvedeného důvodu by měl dovolací soud napadený rozsudek zrušit v souladu s nutností aplikace institutu beneficia cohaesionis i ve vztahu k dalším obviněným.

Takovým způsobem odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu však nemohlo dojít k jeho naplnění. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obhájce obviněného v rámci svého procesního postavení využil veškerých oprávnění k zajištění práva obviněného na obhajobu, ve prospěch obviněného uplatňoval námitky a na jejich podporu navrhoval provedení důkazů. V žádném případě tedy nelze hovořit o zásahu do práva obviněného na obhajobu a jeho zkrácení. Odkazy dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 870/2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, jsou zcela nepřípadné, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006, řeší otázku nepřípustnosti zastupování více spoluobviněných společným obhájcem za stavu kolize jejich zájmů na výsledku jejich společného trestního procesu a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 870/2006, vylučuje zohlednění takových stěžejních důkazů, které se staly podkladem pro rozhodnutí o vině za stavu, že obviněný při jejich provádění neměl obhájce, ač jej podle zákona měl mít. Žádná taková situace však v případě projednávané věci nenastala a obviněný ji ani v odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu neuvádí. S ohledem na uvedené skutečnosti je současně zřejmé, že návrh obviněného, že dovolací soud by měl napadený rozsudek zrušit nejen ve vztahu k němu, ale v souladu s nutností aplikace institutu beneficia cohaesionis i ve vztahu k dalším obviněným, je zcela irelevantní, když navíc vybočuje z rozsahu jeho procesního oprávnění ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť směřuje i proti výrokům, které se ho bezprostředně nedotýkají.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud v případě projednávané věci shledal, že obviněný J. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž soudům obsáhle vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, neúplné dokazování a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivější) verzi skutkového stavu věci. Neuplatnil přitom žádnou hmotně právní námitku, neodkázal ani na případný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry rozhodujících soudů.

Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a pod zmíněný dovolací důvod není možno podřadit ani námitku týkající se výroku o náhradě škody.

Nejvyšší soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak uzavřít, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 tr. řádu, tudíž jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti je nutno odkázat na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Posledním dovolacím důvodem, který obviněný J. D. uvedl ve svém mimořádném opravném prostředku, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v rámci něhož namítl, že mu soud měl uložit souhrnný trest ke všem dřívějším rozsudkům, tedy i k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2004. Obviněný se domnívá, že i když by dovolací soud dospěl k závěru, že je vinen dle obžaloby, měl by zohlednit, že při ukládání trestu nerespektoval soud ustanovení § 35 odst. 2 tr. zákona, když nezrušil trest uložený Obvodním soudem pro Prahu 5 v roce 2004 za skutek spáchaný v roce 2001, přičemž jej napadeným rozsudkem odsoudil za údajný trestný čin spáchaný v roce 1997.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, navíc obviněný takové vady v dovolání ani nenamítá. Dovolací námitky obviněného tedy pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit nelze.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že zmíněnou námitku obviněného, tj. že v rámci souhrnného trestu, který mu byl co do druhu trestu sice správně uložen, avšak při takovém postupu nebyla zohledněna jeho veškerá odsouzení, neboť i trestnou činnost spáchanou v roce 2001 a přisouzenou mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 považuje ve vztahu k posuzovanému jednání z roku 1997 za sbíhající, by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (jiné nesprávné právní posouzení, spočívající ve vadné aplikaci hmotného práva tj. v daném případě ustanovení § 35 odst. 2 tr. zákona). Tuto námitku však obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní rovněž náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je možno v tomto směru beze zbytku odkázat. Na rozdíl od rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.10.1999, sp. zn. 1 T 21/99 a Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 3 T 875/96, pokrývají ve vztahu k předmětnému jednání z období března až září 1997 vztah souhrnnosti, u rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 29 T 233/2003, který se týká jednání obviněného z roku 2001, tedy jednání spáchaného až po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 T 21/99, tomu tak není, který byl posléze při ukládání souhrnného trestu zrušen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 3 T 875/96. V případě trestného činu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 29 T 233/2003, tak nejde o vztah souhrnnosti, ale o recidivu. Stejně tak Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně i ohledně blíže nespecifikované výtky obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest vzhledem ke všem dřívějším rozsudkům, pokud se na dřívější odsouzení nehledí, jako by nebyl odsouzen.

Obviněný I. R. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítl nesprávné právní posouzení jeho jednání s tím, že má za to, že z jeho skutečného postavení ve skupině osob, které se měly vydávat za členy finanční skupiny zajišťující úvěry, nejsou dány důvody pro právní závěr o jeho zavinění. Danou námitku je sice možno formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud pro prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Předně je třeba zdůraznit, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a nalézací i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného I. R.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Odstavec 3 písm. b) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel uvedeným činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Jedná se o trestný čin úmyslný.

V případě projednávané trestní věci bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno, že obviněný I. R. se vydával za spolupracovníka ve skutečnosti neexistující firmy (finanční skupiny) zajišťující úvěrové finanční prostředky v zahraničí, není pochyb o tom, že utvrzoval poškozené v přesvědčení o jeho možnosti a schopnosti zajistit požadovaný úvěr, a to za stavu, kdy neměl žádné vzdělání ani vědomosti z oboru finančnictví či poskytování úvěrů, jak i sám potvrdil. V řízení provedenými důkazy vyšlo jednoznačně najevo, že činnost obviněného I. R. nebyla rozhodně pouze okrajovou. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně, že obhajobu obviněného spočívající v tom, že byl schopen zajistit úvěr poškozenému Š. či že již někomu jinému úvěr zajistil (avšak nejedná se údajně o případy, jichž by se dotýkala souzená věc), nelze považovat za věrohodnou, neboť obviněný tato svá tvrzení nijak neupřesnil ani nedoložil řádnými doklady o zajištění úvěru. Navíc v této souvislosti nelze přehlédnout skutečnost svědčící v neprospěch obviněného, a to že se představil poškozenému Š. jako zprostředkovatel firmy E. I., která ve skutečnosti neexistovala, s tím, že pro tuto firmu shání klienty. Pokud dovolatel uvádí, že poté co pojal podezření, že tzv. finanční skupina pouze vylákává z poškozených peníze a na toto své poznání reagoval tak, že poškozeného Š. sám upozornil, že by se mohlo jednat o podvod a aby již nikomu žádné peníze nedával, k tomu je třeba poznamenat, že z výpovědi poškozeného Š., která byla vyhodnocena, na rozdíl od výpovědi obviněného, jako věrohodná, naopak vyplynulo, že na jeho informaci o podaném trestním oznámení na údajného Ing. K. (tj. ve skutečnosti spoluobviněného J. D.) zareagoval obviněný I. R. nabídkou vrácení poskytnutých peněz, aby neměl problémy s policií a současně tomuto poškozenému opětovně nabídl zcela nereálnou možnost opatření úvěru v T.

Stejně tak v neprospěch obviněného svědčí způsob, jakým společně se spoluobviněným J. D. zneužili poškozeného K. (skutek ad 2) k tomu, aby poškozený Š. neměl důvod o poctivosti jejich přístupu pochybovat. Obviněný J. D. vystupoval jako Ing. K. a obviněný I. R. poškozeného K. doporučil obviněnému J. D. k jednání o úvěru, ač věděl, že obviněný J. D. nemá možnost zajistit jmenovanému poškozenému úvěr. Je pravdou, že v případech uvedených pod body 1 a 2 skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu sice obviněný I. R. nevystupoval pod cizím jménem, ale věděl, že tak činí spoluobviněný J. D. (který vystupoval jako Ing. K.). V případě skutku uvedeného pod bod bodem 3 skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl obviněný I. R. usvědčen výpovědí poškozeného P. B., kdy při jednání s tímto poškozeným vystupoval pod smyšleným jménem (Dr. H.). Rovněž bylo prokázáno, že obviněný I. R. vystupoval jako zprostředkovatel i u skutku uvedeného pod bodem 4 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť se opakovaně účastnil jednání ohledně možnosti zajištění úvěru poškozenému F. R. ve výši až jedné miliardy, ač možnost zajištění úvěru byla naprosto nereálná.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění není dle názoru Nejvyššího soudu pochyb o tom, že obviněný I. R. se osobně či jako zprostředkovatel v předmětných případech podílel na vylákání peněz od poškozených, když k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona postačovalo již zmíněné předstírání činnosti zprostředkovatele zahraničního úvěru s tím, že skutečnost, zda se vydával či nevydával za člena nějaké finanční skupiny, jak zmínil v podaném dovolání, je z tohoto hlediska zcela nepodstatná. Stejně tak není rozhodující, jakou výši provizí za svoji míru účasti na společném jednání obdržel.

Na základě shora uvedených skutečností je tedy možno učinit závěr, že obvinění J. D. a I. R. svým výše popsaným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a to samostatně či ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu a z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud uzavírá, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uvedené zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obvinění na jedné straně deklarovali zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnili námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nikterak jim neodpovídají.

Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněných J. D. a I. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná