4 Tdo 299/2013
Datum rozhodnutí: 16.04.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2,3 písm. i, j ) tr. zákoník



4 Tdo 299/2013-26

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2013 o dovolání obviněného K. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 7 To 57/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 4/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 3 T 4/2012, byl obviněný K. P. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že společně s nejméně jedním nezjištěným pachatelem po předchozí dohodě dne 17. 5. 2010 v době od 7.15 hod. do 7.30 hod. neoprávněně vnikl na neoplocený pozemek rodinného domu v obci P.-O., okr. L., kde následně v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch fyzicky napadl útokem vedeným velkou intenzitou a brutalitou majitele této nemovitosti V. Š., a to třemi silnými údery nezjištěným tvrdým předmětem s ostrou hranou do oblasti temene hlavy zezadu, poté jej odnesl do stodoly, kde v útoku pokračoval údery rukou do obličeje a krku a rdoušením, které mohlo být provedeno jak intenzivním smáčknutím krku, tlakem rukou, předloktím, nebo za použití tvrdého předmětu, příp. údery na krk vedenými velkou intenzitou, např. dupnutím poškozenému na krk, když způsobená poranění mohla sama o sobě vést ke smrti, poškozenému zavedl hadrový roubík do dutiny ústní, čímž mu znemožnil dýchání, přikryl jej jutovými pytli, aby tak zamezil brzkému odhalení činu, a ponechal bez pomoci, přičemž poškozený v důsledku udušení při rozsáhlých úrazových změnách na krku a zavedení roubíku do dutiny ústní a těžkého mozkolebečního poranění na místě zemřel, poté obviněný prohledal objekt rodinného domu a z tohoto odcizil blíže nezjištěné věci a finanční hotovost.

Za uvedené jednání byl obviněný K. P. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 5 T 159/2011, ohledně obviněného K. P., jakož i všechna ostatní rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému B. Š., bytem D. Z., N. H., částku 240.000,- Kč.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o zproštění obviněného V. H. obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 3 T 4/2012, podal obviněný K. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 7 To 57/2012, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 7 To 57/2012, podal následně obviněný K. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že dovolací důvod spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rozsáhle zpracovaných námitkách obviněný dále uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily výpověď svědkyně T., která proti obviněnému vypovídala pokaždé odlišným způsobem, v rozporu s výpovědí této svědkyně byly rovněž záznamy odposlechů mezi ní a obviněným. Dále obviněný vyjádřil názor, že byla neadekvátně vyhodnocena věrohodnost výpovědí svědkyň Č., V. a K., které proti obviněnému svědčily ze msty a ve snaze získat lepší pozici ve svých trestních věcech. Dále obviněný zpochybnil použitelnost důkazu pachových stop s tím, že odběr srovnávací pachové stopy nebyl proveden způsobem popsaným v úředním záznamu.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dle judikatury Nejvyššího soudu, se v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (NS 16/2002- 396, NS 17/2002­ -T 419, NS 20/2003-T 475 atd.). Odvolací soud se podle názoru státní zástupkyně ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal s námitkami obviněného zcela korespondujícími s odůvodněním jeho mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání. Je třeba plně souhlasit s jeho názorem, že ve vztahu k významným skutkovým okolnostem vyjádřeným ve výroku postupoval soud prvého stupně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když v souladu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů zhodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech, a to na podkladě svého vnitřního přesvědčení. Své postupy, na podkladě níž ke skutkovým závěrům dospěl, v odpovídajících pasážích rozsudku zdůvodnil tak, jak mu ukládá ustanovení § 125 tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněného stran pachové stopy, tato byla odebrána ve smyslu § 114 odst. 2 tr. ř. a metodického pokynu policejního prezidenta č. 9/2009. V daném případě byly na skříňce v patře domu poškozeného zajištěny dvě pachové stopy, jejichž původcem byl obviněný. Výsledky pachové identifikace tak plně korespondují s ostatními provedenými důkazy, na jejichž hodnocení soudy obou stupňů, je možno plně odkázat.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný K. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně posouzení výpovědi svědkyně T., námitky týkající se záznamů odposlechů mezi ní a obviněným a rovněž námitky týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň Č., V. a K., je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný v dovolání namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď svědkyně T., která proti obviněnému vypovídala pokaždé odlišným způsobem a v rozporu s výpovědí této svědkyně byly rovněž záznamy odposlechů mezi ní a obviněným a dále dle obviněného byla neadekvátně vyhodnocena věrohodnost výpovědí svědkyň Č., V. a K., které proti obviněnému svědčily ze msty a ve snaze získat lepší pozici ve svých trestních věcech. K uvedeným námitkám se vyjádřil nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, když za základ pro rozhodnutí ve výše uvedené věci vzal především výpověď svědkyně T., dále svědecké výpovědi L. V., K., J., B. Š., protokol o ohledání místa činu, pořízenou fotodokumentaci, znalecký posudek z oboru soudního lékařství a výpověď znalce MUDr. Šňupárka a znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie vypracovaný na obviněného K. P. (viz s. 4-14 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 3 T 4/2012). Rovněž soud odvolací se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni a dále konstatoval, že soud prvního stupně věnoval hodnocení výpovědí jednotlivých svědků náležitou pozornost a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou ve výše uvedeném rozsudku, přičemž vzal v úvahu také skutečnost, že jmenované svědkyně byly osobami zneužívajícími návykové látky (viz s. 4-7 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 7 To 57/2012).

Pokud se týká námitky obviněného ohledně odběru pachových stop, který podle jeho mínění nebyl proveden způsobem popsaným v úředním záznamu, tak tuto námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání a odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je možno beze zbytku odkázat (viz str. 4 5 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 7 To 57/2012). Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu spisu není patrné žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by mělo za následek nezákonnost a tedy i nepoužitelnost tohoto důkazu. Zajištěné a pozitivně vyhodnocené pachové stopy navíc v posuzovaném případě nebyly jediným důkazem svědčícím o vině obviněného předmětnou trestnou činností.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. dubna 2013

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal