4 Tdo 287/2013
Datum rozhodnutí: 15.04.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 287/2013-18


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2013 o dovolání obviněného V. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 To 691/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 67/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 5 T 67/2011, byl obviněný V. B. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 9. 12. 2010 v době kolem 6.30 hod. v O.-P. na ul. N. P. spolu s dalším dosud neustanoveným spolupachatelem, vedeni zištným záměrem a maskováni kuklami, poté, co jim J. D. na jejich zaklepání otevřel vstupní dveře objektu výkupny druhotných surovin v domnění, že se jedná o zákazníky, jmenovaného poškozeného zatlačili zpět do chodby uvedeného objektu, kde mu stříkli do obličeje blíže nezjištěnou látku, posléze jej s pistolí namířenou na jeho tělo proti oblasti břicha přinutili odejít do kanceláře a tam mu posunky pistolí naznačovali, aby otevřel volně stojící trezor, přičemž když to poškozený odmítl učinit s vysvětlením, že od trezoru nemá klíče, tak jej namířenou pistolí donutili k otevření příruční pokladny připevněné k desce stolu a z této pokladny pak ke škodě společnosti BG-KOVOMET, s.r.o., odcizili finanční hotovost ve výši 62.276,- Kč včetně jedné části rozlomeného plastového zásobníku na mince a když přitom v příruční pokladně nalezli pod druhou částí zásobníku na mince uschované klíče od trezoru, znovu se neúspěšně pokusili poškozeného J. D. přimět k tomu, aby trezor otevřel, načež ze stolu v kanceláři odcizili také mobilní telefon zn. Nokia nezjištěného typu v hodnotě 500,- Kč ke škodě uvedené společnosti a dále mobilní telefon značky LG KP 500 Cookie v hodnotě 1.600,- Kč a krabičku cigaret zn. VICEROY v hodnotě nejméně 60,- Kč ke škodě poškozeného J. D.

Za popsaný zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti BG-KOVOMET, s.r.o., na náhradě škody částku 62.276,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 5 T 67/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 To 691/2012, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 3 To 691/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace dovolatel namítl, že ze svědeckých výpovědí svědků P. B. a P. S. vyplynulo, že v inkriminovaný den byl minimálně v době od 6.00 6.30 hod. přítomen v areálu ubytovny A. s. v O. M. H. a že tedy nemohl spáchat jednání, které je mu kladeno za vinu. Dle obviněného nalézací soud neměl žádný důvod k tomu, aby nevěřil výpovědím jmenovaných svědků. Obviněný se domnívá, že v řízení nebyly provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci (nebyli vyslechnuti další jím navrhovaní svědci M. K. a T. L.), proto považuje učiněná skutková zjištění za neúplná a nejasná, důkazy dle něj netvoří ucelený a logický řetězec svědčící pro závěr o jeho vině. Poukázal i na to, že si neumí vysvětlit ztotožnění s pachovou stopou (která navíc nemůže sloužit jako přímý důkaz) a že DNA nalezená na místě činu se neshoduje s jeho DNA. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu pak soudy dle jeho názoru údajně dospěly i k nesprávnému právnímu posouzení věci s tím, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní rozpor.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný V. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, neúplné dokazování a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivější) verzi skutkového stavu věci. Tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že nebyl prokázán skutkový děj tak, jak to vyžaduje zákon, tzn. tak, aby bylo bezpečně, spolehlivě a nade vší pochybnost prokázáno takové jeho jednání, které by vykazovalo znaky žalovaného trestného činu.

Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že většina zmíněných námitek byla obviněným uplatňována již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tedy v podstatě jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečně vypořádaly.

V návaznosti na uvedené skutečnosti a v souvislosti s tvrzením obviněného o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a v řízení provedenými důkazy Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 tr. řádu, tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zdůvodnily, proč vyhodnotily výpověď poškozeného J. D. jako věrohodnou a naopak obhajobu obviněného jako nevěrohodnou a ryze účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně je proto v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Poškozený J. D. identifikoval obviněného podle vzhledu (po odhrnutí kukly) i podle hlasu a poznal ho jako pravidelného zákazníka sběrny, jeho výpověď potvrdila i pachová stopa nalezená na místě činu. Je zřejmé, že na místě nemohly být potvrzeny daktyloskopické stopy ani stopy DNA, neboť pachatelé měli na rukou rukavice. Ke svědeckým výpovědím P. B. a P. S. (obyvatel ubytovny A. s. v O. M. H.) je třeba uvést, že tito sice potvrdili, že obviněného střídavě viděli od 5.00 do 6.30 hod. ve zmíněné ubytovně, avšak žádný z nich, jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, nebyl v jeho přítomnosti nepřetržitě. Skutečnost, že obviněný v příslušném časovém úseku dojel na místo činu a zpět, není tedy možno na základě těchto svědeckých výpovědí vyloučit.

V další části dovolání obviněný vznáší námitky ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů (zejména svědeckých výpovědí M. K. a T. L.). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že ač se ve své podstatě nejedná o námitku hmotně právního charakteru, dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

V posuzované věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná, neboť dovolatel označil za opomenuté takové důkazní návrhy, se kterými se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.

Na základě shora uvedených skutečností je tedy možno učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V daném případě proto nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Je tak možno uzavřít, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uvedené zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 15. dubna 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná