4 Tdo 279/2013
Datum rozhodnutí: 16.04.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoník



4 Tdo 279/2013-40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2013 o dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 7 To 71/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 8/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 47 T 8/2011, byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 2. 2011 v době kolem 21.30 hod. v P., ulice K., navštívil po předchozí telefonické dohodě poškozeného R. S., v jeho rodinném domku, kde si od něho chtěl koupit marihuanu tak, jak to dělal v minulosti, poškozený s ním odešel do sklepních prostor, ve kterých pěstoval rostliny konopí a kde jej poškozený začal slovně urážet a udeřil ho rukou do tváře a následně jej obviněný pod vlivem silného rozrušení, ponížení a podráždění za výrazného městnání a narůstání afektu fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil kladivem a dřevěnou latí velkou silou do hlavy a dalších částí těla a při potyčce se oba dostali ke dveřím ze sklepa do domu, kde poškozeného obviněný přidržel na krku plátem pily na železo, od dalších útoků upustil za situace, kdy do sklepa se snažila vejít přítelkyně poškozeného A. S. (provdaná S.) společně s I. J. M., neboť slyšeli volání poškozeného o pomoc, přičemž obviněný napadením poškozenému R. S. způsobil 2 vpáčené zlomeniny klenby lební v levé temenně-týlní krajině průměru asi 3 cm s trhlinou tvrdé mozkové pleny, 1 vpáčenou tříštivou zlomeninu ve spánkové krajině vpravo o průměru asi 2 cm s výhřezem mozkové tkáně a pohmožděním mozku, úrazový otok mozku, 7 tržných ran ve vlasaté části hlavy, 2 tržné rány pravého ucha, tržné rány na krku, tržné rány na zápěstí a předloktí vpravo, tržnou ránu na zevní ploše pravého kolene, brýlový krevní výron vlevo, luxaci-vyražení 3. a 4. zubu vpravo nahoře a pohmoždění krční páteře, když v důsledku vpáčených zlomenin klenby lební s trhlinou tvrdé mozkové pleny, výhřezu mozkové tkáně a pohmoždění mozku a následného úrazového otoku mozku, když tato poranění vznikla v důsledku útoku obviněného vedeného velkou silou na hlavu poškozeného, byl bezprostředně ohrožen život poškozeného a pouze vzhledem k poskytnutí včasné vysoce odborné lékařské pomoci nedošlo ke smrti poškozeného.

Za tento trestný čin byl obviněný M. H. odsouzen podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.

Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protitoxikomanické ambulantní léčení.

Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Odborové zdravotní pojišťovně, se sídlem P., R. na náhradě škody částku 81.303,- Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 47 T 8/2011, podali odvolání městský státní zástupce i obviněný M. H. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 7 To 71/2012, tak že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 11. 2. 2011 v době kolem 21.30 hod. v P., ulice K., navštívil po předchozí telefonické dohodě poškozeného R. S., v jeho rodinném domku, kde si od něho chtěl koupit marihuanu tak, jak to dělal v minulosti, poškozený s ním odešel do sklepních prostor, ve kterých pěstoval rostliny konopí a kde jej poškozený začal slovně urážet a udeřil ho rukou do tváře a následně jej obviněný pod vlivem silného rozrušení, ponížení a podráždění za výrazného městnání a narůstání afektu v úmyslu usmrtit fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil kladivem a dřevěnou latí velkou silou do hlavy a dalších částí těla a při potyčce se oba dostali ke dveřím ze sklepa do domu, kde poškozeného obviněný přidržel na krku plátem pily na železo, od dalších útoků upustil za situace, kdy do sklepa se snažila vejít přítelkyně poškozeného A. S. (provdaná S.) společně s I. J. M., neboť slyšeli volání poškozeného o pomoc, přičemž obviněný napadením poškozenému R. S. způsobil 2 vpáčené zlomeniny klenby lební v levé temenně-týlní krajině průměru asi 3 cm s trhlinou tvrdé mozkové pleny, 1 vpáčenou tříštivou zlomeninu ve spánkové krajině vpravo o průměru asi 2 cm s výhřezem mozkové tkáně a pohmožděním mozku, úrazový otok mozku, 7 tržných ran ve vlasaté části hlavy, 2 tržné rány pravého ucha, tržné rány na krku, tržné rány na zápěstí a předloktí vpravo, tržnou ránu na zevní ploše pravého kolene, brýlový krevní výron vlevo, luxaci-vyražení 3. a 4. zubu vpravo nahoře a pohmoždění krční páteře, když v důsledku vpáčených zlomenin klenby lební s trhlinou tvrdé mozkové pleny, výhřezu mozkové tkáně a pohmoždění mozku a následného úrazového otoku mozku, kdy tato poranění vznikla v důsledku útoku obviněného vedeného velkou silou na hlavu poškozeného, byl bezprostředně ohrožen život poškozeného a pouze vzhledem k poskytnutí včasné vysoce odborné lékařské pomoci nedošlo ke smrti poškozeného.

Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo protitoxikomanické ochranné léčení ve formě ambulantní.

Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Odborové zdravotní pojišťovně, se sídlem P., R. na náhradě škody částku 81.303,- Kč.

O odvolání obviněného M. H. rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 7 To 71/2012, podal následně obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. V rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný vyjádřil názor, že ohledně jeho jednání byla nesprávně hodnocena otázka příčetnosti a dále podrobně uvedl své vlastní hodnocení předmětného jednání, jeho příčin a stavů, ve kterých se měl tohoto jednání dopustit, závěrů znalců, otázky naplnění znaků úmyslu, příčetnosti, omluvitelné pohnutky a významu zmenšené příčetnosti. Vzhledem k výše uvedenému pak vytknul, že nesprávně právně hodnocena byla otázka naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, když poukázal na to, že skutečností, kterou jsou mu možné objektivně klást za vinu, je pouze počáteční jednání, avšak po nepřiměřené a zavrženíhodné reakci poškozeného již jednal v afektu vystupňovaném do té míry, že nebyl schopen své jednání ovládnout. K otázkám afektu obviněný uvedl obsáhlé citace odborné literatury. Dále v dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval zjištěný stav, když dovodil, že je ve věci naplněna skutková podstata trestného činu vraždy, byť ve stádiu pokusu. Závěrům odvolacího soudu pak vytknul, že tento vycházel toliko ze znaleckých zjištění psychiatra, ačkoliv dle jeho názoru jsou podstatné i závěry psychologa.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že argumentace obsažená v dovolání již z velké části byla obsahem jeho odvolání, kterým se jmenovaný dovolával své nepříčetnosti a zproštění obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí je však možné konstatovat, že tato nemá právní relevanci a nemůže zpochybnit správnost a zákonnost rozhodnutí odvolacího soudu v dané trestní věci. Pokud se jedná o hodnotící pasáže rozhodnutí soudu druhého stupně, tento ve svém odůvodnění velmi podrobně rozvádí důvody svých závěrů o tom, že obviněný jednal maximálně ve zmenšené příčetnosti, přičemž rezolutně odmítl závěry nalézacího soudu a obhajoby, že by se na straně obviněného mělo jednat o omluvitelnou pohnutku. Vzhledem k tomu, že se vrchní soud věnoval tomuto hodnocení velice podrobně, státní zástupce pouze uvedl, že v daném případě jednoznačně na straně obviněného nešlo o jednání z jiného omluvitelného hnutí mysli, ani nebylo důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání ze strany poškozeného, přičemž je možné plně odkázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu na stranách 6 až 9 rozsudku. Vrchní soud vyhodnotil závěry znalců o snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností na straně obviněného konstatováním jeho zmenšené příčetnosti, která pak našla vyjádření přesně tam, kde je možné k ní přihlédnout, a to při ukládání trestu, když použil moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému uložil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. H.

Nejvyšší soud České republiky se po prostudování předloženého spisového materiálu ztotožnil s názorem odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a že u obviněného M. H. byla vyloučena aplikace tzv. omluvitelného hnutí mysli či předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které má trestní zákoník na mysli v ustanoveních § 141 a § 146a.

Zločinu zabití se podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Posouzení skutku podle § 141, příp. § 146a tr. zákoníku je namístě za předpokladu, že je splněna alespoň jedna za dvou alternativních podmínek, jimiž je silné rozrušení pachatele nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Silné rozrušení pachatele musí vyplývat ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. V posuzovaném případě však nebyla splněna žádná z uvedených podmínek.

Vztah obviněného M. H. k poškozenému R. S. byl založen na tom, že za poškozeným docházel a kupoval od něj marihuanu. Kritického dne se obviněný sešel s poškozeným v jeho rodinném domku, kde si od něho chtěl koupit marihuanu, a poškozený s ním odešel do sklepních prostor, ve kterých pěstoval rostliny konopí a kde jej poškozený začal slovně urážet a udeřil ho rukou do tváře. Na to obviněný M. H. reagoval tak, že pod vlivem silného rozrušení, ponížení a podráždění za výrazného městnání a narůstání afektu napadl poškozeného tak, že jej opakovaně udeřil kladivem a dřevěnou latí velkou silou do hlavy a dalších částí těla a při potyčce se oba dostali ke dveřím ze sklepa do domu, kde poškozeného obviněný přidržel na krku plátem pily na železo, od dalších útoků upustil za situace, kdy do sklepa se snažila vejít přítelkyně poškozeného A. S. společně s I. J. M.

V případě projednávané věci byl znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Ladislavem Procházkou vypracován znalecký posudek, ze kterého vyplynulo, že u obviněného pod vlivem rozezlení, ponížení, podrážděné nálady a pod vlivem toho, že si chtěl zakouřit marihuanu, nastalo na počátku potyčky s poškozeným výrazné městnání a narůstání afektu, které na svém vrcholu vedlo k tzv. zúžení vědomí, tj. stavu, kdy se postižená osoba dokáže věnovat jen předmětu útoku či vlastního rozrušení či ponížení a ostatním, byť podstatným věcem či okolnostem nevěnuje pozornost a proto si je následně nepamatuje. Okolí si začne uvědomovat až v okamžiku silnějších a obvykle i odlišných podnětů, v daném případě bouchání dveří do zad. Poté si již vše pamatuje a nejeví žádné chorobné příznaky, tzn. že by byl ve stavu kvalitativní poruchy vědomí, tj. patického afektu. Na charakter městnavého afektu měla nepochybně vliv i ta skutečnost, že si toužil zakouřit marihuanu, na které byl závislý. Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že rozpoznávací schopnosti obviněného na počátku konfliktu s poškozeným byly zachované, následně po útoku poškozeného na obviněného byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v důsledku prudce narůstajícího městnání afektu potencovaného touhou po marihuaně snížené podstatnou měrou, nebyly však vymizelé. Touha po marihuaně byla pouze jedním z provokantů narůstajícího městnání afektu a to vedle zloby a ponížení. Touhu po marihuaně však nelze opominout a je třeba u obecně forenzního psychiatrického hlediska neobvykle přiznat podstatně snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti u tohoto typu afektu. Znalec MUDr. L. Procházka se rovněž seznámil s námitkami obhajoby a zcela jednoznačně vyloučil, že by se jednalo o patický afekt. Při výslechu při hlavním líčení dne 15. 2. 2012 (čl. 431) znalec uvedl, že patický afekt tam nebyl a dále konstatoval, že patický afekt má své symptomy, které u obviněného nezjistil, jsou tam nakonec i rozpory v tom, co si pamatuje a co si nepamatuje. Pak jsou tam i další příznaky jako je ospalost po patickém afektu, malátnost, stereotypičnost pohybu, zatímco útok byl barvitý za použití různých předmětů, které spíše svědčily pro takové chaotické jednání, které není typické pro patický afekt. Ve spisové dokumentaci je uvedeno, že obviněný po inkriminovaném jednání byl bílý, seděl, klepal se a říkal zavolejte policii . Už tato věta dle znalce vylučuje patický afekt.

V daném případě bylo dokazováním zjištěno, že obviněný M. H. se za výše popsaných okolností ocitl ve stavu silného rozrušení, avšak původ tohoto rozrušení nespočíval ve strachu, úleku, zmatku ani v jiném omluvitelném hnutí mysli, které by bylo srovnatelné se strachem, úlekem nebo zmatkem. Omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran.

Jak správně uvedl soud druhého stupně, jednání obviněného vůči poškozenému evidentně nemělo obranný nebo zmatečný charakter a nebylo důsledkem zátěžové, zcela zjevně sociálně a psychicky náročné či vyhrocené a obviněného ohrožující situace, tj. nebylo vyvoláno strachem, úlekem nebo zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli. Jak bylo uvedeno výše, muselo by se jednat o mimořádně intenzivní podnět, obviněný by musel být něčím mimořádně ohrožen v podstatě na stupni obavy o svůj život, vzhledem k tomu, jaké intenzity bylo jeho následné jednání. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že došlo k tomu, že obviněný požadoval po poškozeném drogu a není zřejmé, o jaké morálně akceptovatelné jednání by se mělo jednat, přičemž měl u poškozeného dluh, který chtěl poškozený zaplatit. Když se tak nestalo, poškozený nazval obviněného feťákem a dal mu facku. Osoba, která je závislá na drogách a která nemá navíc na zaplacení, se rozčiluje, že ji poškozený nechce drogu poskytnout, a facka, kterou opětuje ranou pěstí, ho natolik urazí, že poškozeného vzápětí brutálně napadne kladivem a dalšími věcmi je absurdní, že by takovéto pohnutky obviněného měly být podřazeny pod pojem jiného omluvitelného hnutí mysli . S tímto názorem vrchního soudu se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Porovná-li se předmět sporu na straně jedné a stav zlosti obviněného demonstrovaný navenek napadením poškozeného údery kladivem a dalšími předměty do hlavy na straně druhé, pak se reakce obviněného jeví jako neadekvátní v takové míře, že je vyloučeno považovat za omluvitelné to hnutí mysli, které obviněného podnítilo k posuzovanému činu.

Posuzovanému činu předcházelo jednání poškozeného, jehož podstatou byly slovní urážky a úder rukou do tváře obviněného M. H. Toto jednání bylo sice nekorektní, avšak není možné ho pokládat za zavrženíhodné ve smyslu ustanovení § 146a, resp. § 141 tr. zákoníku. Způsobení těžké újmy na zdraví je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Musí tedy jít o jednání zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech, což v daném případě nebylo naplněno. Je tedy možno uzavřít, že obviněný M. H. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal