4 Tdo 27/2017
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 27/2017-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 10 To 422/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 31/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 37 T 31/2016, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 16. 10. 2015 v 11.10 hod. v k. o. O., okres P.-v., na silnici cca 200 m za křižovatkou se silnicí při řízení nákladního vozidla zn. DAF, s návěsem zn. Panav, ve směru jízdy od obce O. směrem na obec M., porušil povinnosti vyplývající z § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tím, že při projíždění levotočivou zatáčkou nedbal potřebné opatrnosti a nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a povětrnostním podmínkám, neboť vozovka byla mokrá, a přejel s nákladním vozidlem do protisměrné části komunikace, kde došlo ke střetu čelní části vozidla zn. DAF s čelní částí vozidla zn. Peugeot 406, které ve směru jízdy od obce M. směrem na obec O. řídil M. P., který při střetu utrpěl zhmoždění plic, zhmoždění srdce, zlomeninu spodiny levé očnice, zlomeninu pažní kosti vlevo, zlomeninu pravého hlezna, zlomeninu levé stehenní kosti, zlomeninu příčného výběžku pátého bederního obratle, zlomeninu kosti křížové, zlomeninu 3. až 9. žebra vlevo, což si vyžádalo jeho podstatné omezení v obvyklém způsobu života, které stále trvá.

Za to byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců a podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně soud podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému přiměřené omezení, aby v průběhu zkušební doby dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 37 T 31/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 10 To 422/2016, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 10 To 422/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci obsáhlé dovolací argumentace namítl, že rozhodující soudy neprovedly všechny potřebné důkazy, že postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a že jeho jednáním nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky souzeného trestného činu. Poukázal na stopy na vozovce, které podle jeho názoru dokládají, že na počátku nehodového děje byl u jejího pravého okraje. To potvrzuje jeho obhajobu, že v protisměru jel naopak poškozený, svědčí o tom i nárazová poloha osobního vozu poškozeného, přičemž i podle znaleckého posudku je varianta jeho popisu skutkového děje pravděpodobnější, zejména s ohledem na konečnou polohu vozidel. Opětně zdůraznil, že jel při svém pravém okraji vozovky, a kdyby nereagoval na vozidlo v protisměru, neměl by důvod brzdit. Z výpovědi svědkyně H. nelze dle názoru obviněného nade vší pochybnost dovozovat, že výpověď poškozeného je pravdivá, neboť jmenovaná svědkyně nesledovala jízdu osobního vozidla po celou dobu, jen se za ním těsně před střetem na nepatrný okamžik otočila, z toho důvodu se k jízdě poškozeného nemůže spolehlivě vyjadřovat. Výpověď této svědkyně byla soudy hodnocena zcela v neprospěch obviněného, přitom se nijak nevypořádaly s pochybnostmi v ní obsaženými. Dovolatel se domnívá, že svědkyni H. mohly ovlivnit i novinové články, ve kterých byl označován za viníka nehody. Věrohodná není ani výpověď poškozeného jednak proto, že má zájem na výsledku řízení, jednak i z toho důvodu, že při svém velmi těžkém zranění mohl prodělat retrográdní amnézii. Rozhodující soudy chybovaly, když k posouzení této otázky nepřibraly k řízení znalce, který by tuto skutečnost objasnil znaleckým posudkem, byť obviněný provedení tohoto důkazu navrhoval. V této souvislosti se dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 15/2015, podle kterého pokud nelze znaleckým posudkem amnézii zcela vyloučit, je třeba pracovat s úvahou, že se u poškozeného vyskytla a v duchu zásady in dubio pro reo je takovou pochybnost nutno vykládat ve prospěch obviněného. Obviněný nikdy netvrdil, že se chtěl zcela vyhnout střetu s osobním vozidlem, nýbrž chtěl zabránit čelnímu střetu a fatálním následkům dopravní nehody. Ke znaleckému posudku, který byl vypracován na jeho žádost, uvedl, že jestliže žádným ze soudů nebyl zadán oponentní znalecký posudek, nelze se závěry vypracovaného znaleckého posudku jakkoli polemizovat.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že jeho vina nebyla na základě učiněných skutkových zjištění postavena najisto a kdyby soudy posoudily provedené důkazy nestranným způsobem v souladu s trestním řádem, jistě by došly k závěru o tom, že jeho předmětné jednání nelze považovat za trestné. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) využila svého zákonného oprávnění a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. Především poukázala na charakter dovolacích námitek, které svým obsahem nejsou nové, protože takto se obviněný obhajoval od počátku řízení, přičemž s jeho obhajobou se dostatečně vypořádal již soud prvního stupně. Protože stejné námitky byly i obsahem podaného odvolání, reagoval na ně i soud odvolací.

Státní zástupkyně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že je nevěrohodné tvrzení obviněného, pokud popisuje, že v protisměru jel poškozený směřující až málem do lesa, proto se mu snažil vyhnout vlevo. Pokládá za vyloučené, aby se dlouhé nákladní soupravě podařilo v daném místě popsaným způsobem vyhnout kolizi s osobním vozem. Takové počínání by zcela postrádalo logiku, nehledě na to, že obviněný jako zkušený řidič věděl, že nelze měnit směr jízdy za současného intenzivního brzdění. Pokud obviněný brzdil, jak dokládají zanechané stopy na místě činu, nemohl se zároveň vyhýbat. Naopak směr brzdných stop svědčí o směřování jízdní soupravy v okamžiku reakce na protijedoucí vozidlo. O tom svědčí nejen výpověď poškozeného, ale i svědkyně H., která byť nemusela ze svého místa vidět, jak těsně jede poškozený u svého pravého okraje silnice, by naopak jistě postřehla jízdu poškozeného v protisměru tak, jak to popisuje obviněný. Poškozený podle ní se držel vpravo a nákladní vozidlo jelo v protisměru, což při spatření této situace vyhodnotila, že musí dojít ke střetu nákladního auta s vozem osobním, protože ten neměl pro projetí dost místa.

Meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. písm. a) tr. řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, udělila státní zástupkyně výslovný souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především konstatuje, že námitky deklarované v dovolání obviněný skutečně uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jak na to poukazuje i státní zástupkyně ve svém vyjádření, také v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, kdy obsah dovolání je téměř totožný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

Navíc některými námitkami obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jde o ty námitky, jimiž obviněný upozorňuje na neúplné dokazování a nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů. V této souvislosti obviněný striktně popírá, že by byl viníkem předmětné dopravní nehody a tvrdí, že rozhodující soudy nesprávně posoudily relevantnost výpovědi svědkyně I. H. i poškozeného M. P.

Námitky tohoto druhu je však třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Je zřejmé, že obviněný se tak pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. V tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

Za právně relevantně uplatněnou pak nelze považovat ani výtku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podřadit pouze tu velmi obecně zmíněnou námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, a to jeho subjektivní a objektivní stránku. Nejvyšší soud však shledal tuto námitku neopodstatněnou.

Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Odstavec 2 citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je těžká újma na zdraví. Těžkou újmu na zdraví lze způsobit jak konáním, tak opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Z výkladového ustanovení § 112 tr. zákoníku vyplývá, že nelze do jednání v trestněprávním smyslu zahrnovat jakékoli opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu, resp. své povinnosti bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku.

Podle ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle písm. b) citovaného ustanovení je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a z toho odvozeným právním názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný výše uvedeným povinnostem nedostál, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě. V průběhu řízení bylo jednoznačně zjištěno, že obviněný z pravého jízdního pruhu najížděl s nákladním vozidlem s návěsem do středu zatáčky a ve chvíli, kdy zpozoroval protijedoucí vozidlo, začal brzdit, přičemž nákladní vozidlo pokračovalo setrvačně v trajektorii pohybu, až skončilo v protisměrném pruhu vozovky. To dokládají i brzdné stopy zadních kol nápravy nákladního vozidla začínající u pravé krajnice a končící ve středu vozovky. O vyšší než situaci přiměřené rychlosti pak vypovídá intenzivní brzdění namísto klidného najetí k okraji zpevněné části komunikace, které by umožnilo bezpečné projetí osobního vozidla. Také mírné natočení osobního vozidla poškozeného v době nárazu nasvědčuje tomu, že vozidlo v tomto úhlu projíždělo zatáčku a v poslední chvíli zatočilo prudce doprava, což potvrdila i svědkyně I. H.

Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč obhajoba obviněného neobstála, proč naopak uvěřily výpovědím poškozeného M. P. a svědkyně I. H., z jakých důvodů je pokládají za logické a věrohodné. Již z logiky věci plyne, že by těžko bylo možné objíždět dlouhým nákladním vozidlem s návěsem osobní vozidlo z levé strany pozemní komunikace. Navíc by obviněný stěží mohl měnit směr jízdy, jak tvrdí, za současného intenzivního brzdění. Pokud intenzivně brzdil, což dokládají stopy na vozovce, nemohl se současně vyhýbat protijedoucímu vozidlu, v těchto závěrech je třeba přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, ve shodě i s právním názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Obviněnému nelze přisvědčit v názoru, že rozhodující soudy nedostatečně přihlížely k závěrům vypracovaného znaleckého posudku. Znalecký posudek Ing. Jana Tyla byl vypracován na návrh obhajoby a některé jeho závěry jsou pouze hypotetické s tím, že připouští jako možné obě protichůdné varianty nehodového děje. Pohyb vozidel před střetem připustil jak ve variantě I., tj. že vozidlo poškozeného jelo v protisměru, tak ve variantě II., tedy že vozidlo poškozeného jelo ve svém jízdním pruhu. Bez ohledu na závěry zmíněného znaleckého posudku však rozhodující soudy správně uzavřely, že průběh dopravní nehody, jakož i příčinnou souvislost jednotlivých jednání účastníků nehody vzhledem k následku, lze bezpečně zjistit i bez znaleckého posouzení. Nelze jim proto vytýkat, že k závěrům znaleckého zkoumání předloženého obhajobou přihlížely jen částečně či že považovaly za nadbytečné doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem.

Obviněný presumuje u poškozeného existenci tzv. retrográdní amnézie, a pokud ta podle názoru obviněného u poškozeného nebyla znaleckým posudkem vyloučena, je třeba tento stav připustit, tím by se stala výpověď poškozeného pochybnou a nemohla být proto užita k jeho usvědčení z trestné činnosti. I v tomto případě bylo třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo . V této souvislosti se obviněný dovolával rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015. Podle názoru Nejvyššího soudu toto rozhodnutí na případ posuzované věci nedopadá, neboť se vztahuje na zcela jiná skutková zjištění v kauze, která s posuzovanou trestní věci nesouvisí ani okrajově. V tomto rozhodnutí je řešena situace, kdy obviněný svým jednáním způsobil poškozené závažná poranění hlavy (četné tržně zhmožděné rány v temenních a týlních krajinách a ve spánkové krajině, vpáčené tříštivé zlomeniny lební klenby, plošná ložiska krvácení do prostoru pod tvrdou lební plenou nad oběma týlními laloky mozku, atd.), která vedla k bezprostřednímu ohrožení života poškozené a vyžadovala urgentní chirurgické ošetření a následnou zdravotnickou péči v nemocnici. Je logické, že při tak závažném poranění hlavy přibraní znalci dospěli k závěru, že retrográdní amnézii u poškozené nelze vyloučit, resp. že její pravděpodobnost je vysoká.

V nyní projednávané věci však poškozený utrpěl četná zranění především v oblasti hrudní, bederní, křížové a také zranění končetin, nikoliv však závažné zranění hlavy, které by mohlo mít za následek retrográdní amnézii. Tuto okolnost lze zjistit z příjmové zprávy Thomayerovy nemocnice v Praze ze dne 11. 11. 2015 (čl. 65 spisu), kde aktuálně provedený rtg lbi a krční páteře neprokázal jakékoli známky traumatu, a z vyšetření pacienta lékařem při přijetí je zřejmé, že poškozený je plně orientován časem, místem, bez fatické poruchy. Vyšetření hlavy bylo poklepově nebolestivé, výstupy rovněž nebolestivé, inervace správná. Uvedená vyšetření by tak závažnou okolnost, jíž retrográdní amnézie je, nepochybně ne-li prokázala, alespoň signalizovala. Nalézací soud proto nepochybil, když důkazní návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně posouzení poškozeného M. P. k prokázání skutečnosti, zda v důsledku nehody netrpěl retrográdní amnézií, vyhodnotil jako nadbytečný, neboť úvaha obviněného o její možné existenci je povýtce spekulativní, objektivními vyšetřeními naprosto nepodložená. Poškozený v době svého prvního výslechu k věci vypovídal konzistentně a v logických souvislostech, při výpovědi nebylo znát, že by si marně snažil vybavit některé pasáže děje před nehodou a přesně označil časový úsek, od kterého nebyl schopen si cokoli pamatovat. Obdobně je třeba hodnotit i výpovědi následné. Nejvyšší soud se při těchto zjištěních plně ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu, že poškozený netrpěl ztrátou či poškozením paměti, tato skutečnost byla objektivizována výše uvedenými lékařskými zprávami, přičemž pravdivost tohoto závěru není nutno ještě zaštiťovat opatřením příslušného znaleckého posudku. Návrh obhajoby na doplnění dokazování v tomto směru byl proto důvodně zamítnut jako nadbytečný a úvaha o nedostatečně provedeném dokazování či dokonce opomenutí důkazu tak není relevantní. Skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů.

Nejvyšší soud uzavírá, ve shodě s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů, že by v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný v místě, kde neměl dostatečný přehled o situaci na pozemní komunikaci, projížděl levotočivou zatáčku tak, že přejel do protisměrného jízdního pruhu, kde se srazil s protijedoucím osobním vozidlem, což mělo za následek zranění poškozeného ve shora specifikovaném rozsahu. Ač tedy neměl dostatečný rozhled k projetí zatáčky, přesto zahájil jízdní manévr, neřídil se pravidly silničního provozu a nepřizpůsobil jízdu vlastnostem vozidla a viditelnosti na pozemní komunikaci, čímž porušil povinnosti stanovené v ustanovení § 4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Obviněný je přitom zkušeným řidičem, který vozidlo používá k výkonu své práce. Musel si proto být vědom nebezpečnosti provozu vozidla a případných následků způsobených nerespektováním pravidel provozu na pozemních komunikacích, a to včetně možnosti těžkého ublížení na zdraví, avšak spoléhal na to, že předmětný následek jeho jednání nenastane. Jednal tak ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ten spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.

Je proto zřejmé, že v průběhu trestního řízení bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že obviněný J. M. svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Skutek byl řádně objasněn, nalézací soud zvolil jeho adekvátní právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím, jež je třeba při úvahách o druhu a výši trestu zohlednit.

Nejvyšší soud z důvodů výše podrobně rozvedených shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 1. 2017

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu