4 Tdo 269/2017
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 269/2017 -38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2017 dovolání obviněného J. R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 To 89/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 34/2013, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. 6 T 34/2013, byl obviněný J. R. S. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 9. 1. 2013 kolem 19.00 hodin v T., M. n., na chodníku kolonády u křižovatky s ulicí D., přistoupil zezadu k procházející poškozené A. B., uchopil za ucha kabelku, kterou poškozená měla zavěšenou na levém rameni, kabelku se opakovaně snažil poškozené z ramene strhnout, přičemž poškozená si kabelku pevně držela oběma rukama a levým předloktím si ji tiskla k tělu, kvůli čemuž obviněný zvyšoval svoji sílu, až ji na třetí trhnutí otočil kolem osy, následkem čehož poškozená ztratila rovnováhu a upadla na zem, přitom se jí rozbily dioptrické brýle, načež povolila sevření kabelky a obviněnému se tak podařilo poškozené kabelku vytrhnout ze sevření a následně s kabelkou z místa utekl, kdy kabelka obsahovala osobní doklady poškozené, peněženku s finanční hotovostí ve výši 1.200 Kč, mobilní telefon značky Sony Ericsson, platební kartu EC/MC Fio banky na jméno poškozené, platební kartu Visa UniCredit Bank na jméno poškozené, kosmetiku, předplacenou kartu do Domu kultury Teplice, nerezovou nádobku na med, svazek klíčů, kartičku MHD Teplice, kartičku pojištěnce Slavie, plastové pouzdro na doklady a slovník, vše v celkové hodnotě 6.650 Kč, rozbitím dioptrických brýlí způsobil poškozené škodu ve výši 4.460 Kč.

Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. 6 T 34/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 To 89/2014, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 To 89/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť odvolací soud se nezabýval jeho námitkou, že nerozuměl tlumočnici v přípravném řízení a že se nevzdal práva na překlad obžaloby podle § 28 odst. 2 tr. řádu do německého jazyka. Dále uvedl, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, nedošlo ke spolehlivému zjištění skutkového stavu věci, mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je dán extrémní nesoulad a měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Nesdílí názor soudů obou stupňů, že by jeho obhajoba byla provedenými důkazy vyvrácena. Svědky považuje za nevěrohodné, nadto v jejich výpovědích byly rozpory. I kdyby se však popsaného jednání dopustil, tak uložený trest považuje za zcela nepřiměřený, navíc celou záležitost bylo možno kvalifikovat a projednat jako přestupek. V další části dovolání podrobně popisuje průběh skutkového děje se závěrem, že poškozenou nenapadl, předmětnou kabelku našel u odpadkového koše a chtěl ji odevzdat na policii. Zmínil také svoji bezúhonnost a dobré majetkové poměry s tím, že odvolací soud tyto skutečnosti zcela pominul. Dle jeho názoru v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů (blíže nespecifikovaných) bylo rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Z těchto důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby mu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu odložila nebo přerušila výkon rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 11. 2016 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil převážně námitky jednak deklarované již v předchozích stadiích trestního řízení jednak i v podaném odvolání, se kterými se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc dovolací námitky obviněného primárně výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů nižších stupňů, které je třeba považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.

V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného nemá oporu v provedených důkazech, naopak jimi byla vyvrácena. Byla vyhodnocena jako ryze účelová, uplatněná obviněným pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného vycházejí primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný konstruuje existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nijak blíže nespecifikoval, v čem konkrétně onen namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními spatřuje a čím tento závěr odůvodňuje.

Za právně relevantně uplatněnou pak nelze považovat ani námitku, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.

Stejně tak obviněnému nelze přisvědčit v názoru, že provedeným řízením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces proto, že soudy neakceptovaly a neprovedly jím navrhované důkazy. Dovolání ovšem blíže nerozvádí, které konkrétní důkazy byly navrženy, případně co měly objasnit. Je proto namístě znovu konstatovat, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu), a naopak není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, proto i tuto námitku považuje za bezpředmětnou.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněnému ani v tom názoru, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu postupem odvolacího soudu, který se nezabýval jeho námitkou, že nerozuměl tlumočnici v přípravném řízení, a nadto se nevzdal práva na překlad obžaloby podle § 28 odst. 2 tr. řádu do německého jazyka. Tyto námitky Nejvyšší soud hodnotí jako účelové, neboť z informací obsažených v předloženém trestním spise je zřejmé, že u výslechů obviněného v přípravném řízení byla vždy přítomna tlumočnice, výslech mu byl vždy přeložen do německého jazyka, s obsahem výslechů souhlasil, nežádal v nich žádných změn a doplnění a protokoly o výsleších rovněž vlastnoručně podepsal (viz č. l. 46, 52, 67 spisu). Dne 10. 1. 2013 pak svým podpisem za účasti tlumočnice stvrdil, že nepožaduje písemný překlad rozhodnutí uvedených v ustanovení § 28 odst. 2 tr. řádu a nepožaduje vyrozumění zastupitelského úřadu (viz č. l. 47 spisu). Nicméně i přesto byly vyhotoveny překlady rozhodnutí soudů obou stupňů, které byly obviněnému doručeny (čl. 198 verte, čl. 272 verte).

Nejvyšší soud ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu neshledal důvody, pro které by zjištěné protiprávní zaviněné jednání obviněného mělo být posouzeno pouze jako přestupek, neboť zcela vybočuje z hranic uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 tr. řádu o tzv. subsidiaritě trestní represe. Zmíněná zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

V projednávané věci a vzhledem k výše uvedeným skutečnostem není možno dospět k závěru, že by předmětné jednání obviněného, specifikované ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle zjištěného skutkového stavu věci bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný vůči poškozené použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čímž naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Souběžně s ním pak spáchal i přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Dopustil se tedy úmyslného protiprávního jednání, které zcela vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě. Protiprávní zaviněné jednání obviněného nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání trestného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojí také proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřený. Ani tuto námitku však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod dovolací důvody ostatní, byť neuplatněné.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Opačný výklad by vedl k závěru o zřejmé nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože pak by jakékoli pochybení při ukládání trestu, a tím spíše uložení trestu mimo zákonem vymezenou trestní sazbu nebo nepřípustného druhu trestu, bylo možné považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani mu nebyl vyměřen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Byl mu uložen jednak nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby (2 10 let), jednak trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Uložené tresty dle názoru Nejvyššího soudu odpovídají nejen dosaženému stupni škodlivosti jednání obviněného pro společnost, ale i poznatkům zjištěným o osobě obviněného, jeho poměrům a možnostem nápravy.

Nezbývá tedy než konstatovat, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení .

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. 3. 2017

JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu