4 Tdo 264/2017
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



4 Tdo 264/2017-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2017 dovolání obviněného M. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 To 380/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 35/2016, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 6 T 35/2016, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

nejprve kolem 19. prosince 2015 v P., B., v prodejně P. B., poté, co mu poškozená D. Š., oznámila svůj záměr ukončit své podnikání v provozovně v P. na uvedené adrese, poškozené vyhrožoval, že podpálí její prodejny v P. a v M. L. a že obě tyto prodejny shoří, přičemž jí bránil v odvozu věcí z prodejny, po odjezdu poškozené z P. do V. H. dne 20. prosince 2015 jí opakovaně osobně ve V. H., telefonicky a prostřednictvím SMS zpráv zasílaných z různých míst vyhrožoval, že jí udělá ostudu tím, že se oběsí ve výloze její prodejny v P., že podpálí její prodejny a že jí zničí, pokud se s ním nedohodne na dalším provozu prodejny v P. a na obnovení jejich soužití, pod stejnými výhrůžkami po ní požadoval úhradu částky 150.000 Kč, kterou údajně investoval do vybavení a zařízení prodejny v P., po rozepři se synem poškozené na počátku ledna 2016, jí vyhrožoval, že může být ráda, že ho nenechal zmrzačit, dále poškozené ve V. H. před jejím domem vyhrožoval, že nabourá její vozidlo, pokud nevyjde ven z domu a neodjede s ním, a když jmenovaná poškozená trvala na ukončení jejich soužití, opětovně jí vyhrožoval, že ji zničí a že zboží v její prodejně nechá polít Savem, v tomto svém počínání pokračoval i poté, co mu poškozená dne 12. ledna 2016 předala jako finanční vyrovnání za rekonstrukci prodejny v P. částku 110.000 Kč, poškozené zasílal velké množství sms a mms zpráv a e-mailů a to v denních i nočních hodinách, ve kterých neustále požadoval, aby mu poškozená vysvětlila, proč ukončila podnikání v P. a skončila jejich vztah, domáhal se po ní veřejné omluvy za to, že ho finančně zničila, při této komunikaci jí taktéž vulgárně urážel, informoval ji o tom, že ji sleduje a ví, kde se pohybuje a kam chodí, vyhrožoval jí, že se ze Spolkové republiky Německo, kam jezdila nakupovat zboží, může vrátit až za deset let, neboť k tomuto stačí jeden sáček, že ji zničí a zašlape ji, v rámci demonstrace svých výhrůžek najal neznámého muže, který dne 4. února 2016 v 11:24 hodin v M. L., H., donesl do provozovny poškozené igelitovou tašku s otevřenou plastovou lahví označenou nápisem SAVO, kterou postavil na prodejní pult a poškozené sdělil, že toto je poslední varování, že on to na poslední chvíli odvolal a má přemýšlet, co dělá špatně, dne 13. února 2016 pak sám přinesl do stejné prodejny dvě láhve SAVA, které postavil na stůl a odešel, dále poškozené hrozil, že pokud nesplní jeho požadavky, tak jejím rodinným příslušníkům a přátelům zašle a na sociálních sítích a internetu zveřejní její intimní snímky a pornografické nahrávky, které s ní v době jejich soužití pořídil, že po M. L. a v P. vylepí plakát s její fotografií, na které leží nahá na posteli, a s textem Jestli chcete přijít o peníze, můžete tady! P. B. M. L. To, co nakoupíte u nás, nakoupíte na vietnamské tržnici Sapa za 1/3 ceny. Jelikož jsme díky Vám a daňovým únikům vydělali cca 3.000.000 korun. Těšíme se na Vaši návštěvu , které si pro tento účel vyrobil a který jí na ukázku zaslal dne 3. 2. 2016 ve 14:46 hodin e-mailem, když poškozená na jeho výhrůžky nereagovala, dával jí časová ultimáta, do kdy mu musí své chování vysvětlit a omluvit se mu s tím, že pokud tak neučiní, zveřejní její intimní fotografie a soukromá videa dalším osobám, přičemž tato videa jí zaslal také na ukázku, jelikož poškozená ani na tyto výhrůžky nereagovala, tak v úmyslu poškodit pověst poškozené a způsobit jí obchodní potíže a společenské ponížení dne 4. února 2016 zaslal její kamarádce L. S. na její e-mailovou adresu výše zmíněný plakát, následně dne 8. února 2016 zveřejnil na facebookovém profilu s názvem "Zlatokopky M.", fotografii ležící poškozené s obnaženým poprsím a přirozením a odkaz na tento facebookový profil zaslal téhož dne známým poškozené M. D. a J. H., následně v době od 10. února 2016 do 14. února 2016 zveřejnil na volně přístupné webové servery, fotografie a videonahrávky, jež zachycovaly poškozenou obnaženou a při pohlavním styku, poté v době od 15. do 21. února 2016 umístil na facebookovém profilu "M. L. aktuality a dění" odkaz na webovou stránku, kam umístil videa zachycující poškozenou při pohlavním styku, dne 2. března 2016 umístil na svůj facebookový profil M. N. videonahrávku, na níž byla zachycená poškozená při pohlavním styku, o zveřejnění těchto nahrávek jí informoval zasíláním e-mailů s odkazy, v tomto jednání pokračoval až do 10:40 hodin dne 3. března 2016, v důsledku tohoto jednání poškozená z obav o svůj život a zdraví přestala bydlet v pracovních dnech ve svém bytě, přespávala u kamarádky a kvůli vzniklým psychickým potížím byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc.

Za to byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výroku daného rozsudku.

Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 6 T 35/2016, podali odvolání obviněný i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 To 380/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že

nejprve kolem 19. prosince 2015 v P., B., v prodejně P. B., poté, co mu poškozená D. Š., oznámila svůj záměr ukončit své podnikání v provozovně v P. na uvedené adrese, poškozené vyhrožoval, že podpálí její prodejny v P. a v M. L. a že obě tyto prodejny shoří, přičemž jí bránil v odvozu věcí z prodejny, po odjezdu poškozené z P. do V. H. dne 20. prosince 2015 jí opakovaně osobně ve V. H., telefonicky a prostřednictvím SMS zpráv zasílaných z různých míst vyhrožoval, že jí udělá ostudu tím, že se oběsí ve výloze její prodejny v P., že podpálí její prodejny a že jí zničí, pokud se s ním nedohodne na dalším provozu prodejny v P. a na obnovení jejich soužití, pod stejnými výhrůžkami po ní požadoval úhradu částky 150.000 Kč, kterou údajně investoval do vybavení a zařízení prodejny v P., po rozepři se synem poškozené na počátku ledna 2016, jí vyhrožoval, že může být ráda, že ho nenechal zmrzačit, dále poškozené ve V. H. před jejím domem vyhrožoval, že nabourá její vozidlo, pokud nevyjde ven z domu a neodjede s ním, a když jmenovaná poškozená trvala na ukončení jejich soužití, opětovně jí vyhrožoval, že ji zničí a že zboží v její prodejně nechá polít Savem, v tomto svém počínání pokračoval i poté, co mu poškozená dne 12. ledna 2016 předala jako finanční vyrovnání za rekonstrukci prodejny v P. částku 110.000 Kč, poškozené zasílal velké množství sms a mms zpráv a e-mailů, a to v denních i nočních hodinách, ve kterých neustále požadoval, aby mu poškozená vysvětlila, proč ukončila podnikání v P. a skončila jejich vztah, domáhal se po ní veřejné omluvy za to, že ho finančně zničila, při této komunikaci jí taktéž vulgárně urážel, informoval ji o tom, že ji sleduje a ví, kde se pohybuje a kam chodí, vyhrožoval jí, že se ze Spolkové republiky Německo, kam jezdila nakupovat zboží, může vrátit až za deset let, neboť k tomuto stačí jeden sáček, že ji zničí a zašlape ji, v rámci demonstrace svých výhrůžek najal neznámého muže, který dne 4. února 2016 v 11:24 hodin v M. L., H., donesl do provozovny poškozené igelitovou tašku s otevřenou plastovou lahví označenou nápisem SAVO, kterou postavil na prodejní pult a poškozené sdělil, že toto je poslední varování, že on to na poslední chvíli odvolal a má přemýšlet, co dělá špatně, dne 13. února 2016 pak sám přinesl do stejné prodejny dvě láhve SAVA, které postavil na stůl a odešel, dále poškozené hrozil, že pokud nesplní jeho požadavky, tak jejím rodinným příslušníkům a přátelům zašle a na sociálních sítích a internetu zveřejní její intimní snímky a pornografické nahrávky, které s ní v době jejich soužití pořídil, že po M. L. a v P. vylepí plakát s její fotografií, na které leží nahá na posteli, a s textem Jestli chcete přijít o peníze, můžete tady! P. B. M. L. To, co nakoupíte u nás, nakoupíte na vietnamské tržnici Sapa za 1/3 ceny. Jelikož jsme díky Vám a daňovým únikům vydělali cca 3.000.000 korun. Těšíme se na Vaši návštěvu , které si pro tento účel vyrobil a který jí na ukázku zaslal dne 3. 2. 2016 ve 14:46 hodin e-mailem, když poškozená na jeho výhrůžky nereagovala, dával jí časová ultimáta, do kdy mu musí své chování vysvětlit a omluvit se mu s tím, že pokud tak neučiní, zveřejní její intimní fotografie a soukromá videa dalším osobám bez jejího souhlasu, přičemž tato videa jí zaslal také na ukázku, jelikož poškozená ani na tyto výhrůžky nereagovala, tak v úmyslu poškodit pověst poškozené a způsobit jí obchodní potíže a společenské ponížení dne 4. února 2016 zaslal její kamarádce L. S., na její e-mailovou adresu výše zmíněný plakát, následně dne 8. února 2016 zveřejnil na facebookovém profilu s názvem "Zlatokopky M.", fotografii ležící poškozené s obnaženým poprsím a přirozením a odkaz na tento facebookový profil zaslal téhož dne známým poškozené M. D., a J. H., následně v době od 10. února 2016 do 14. února 2016 zveřejnil na volně přístupné webové servery, jež zachycovaly poškozenou obnaženou a při pohlavním styku, poté v době od 15. do 21. února 2016 umístil na facebookovém profilu "M. L. aktuality a dění" odkaz na webovou stránku, kam umístil videa zachycující poškozenou při pohlavním styku, dne 2. března 2016 umístil na svůj facebookový profil M. N. videonahrávku, na níž byla zachycená poškozená při pohlavním styku, o zveřejnění těchto nahrávek jí informoval zasíláním e-mailů s odkazy, v tomto jednání pokračoval až do 10:40 hodin dne 3. března 2016, v důsledku tohoto jednání poškozená z obav o svůj život a zdraví přestala bydlet v pracovních dnech ve svém bytě, přespávala u kamarádky a kvůli vzniklým psychickým potížím byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc.

Za to byl podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 To 380/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl absenci objektivní stránky u trestných činů poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho mínění právní kvalifikace skutku jako trestného činu poškození cizích práv neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, neboť ze skutkového stavu nelze dovodit, že uvedl v omyl poškozenou či jinou osobu. Tvrdí, že veškeré fotografie a videa vytvořil se souhlasem poškozené a nebyl poškozenou nijak limitován ohledně jejich užití či možného budoucího uveřejnění. Trvá proto na tom, že příslušná videa a fotografie nebyla vytvořena podvodným způsobem a tudíž neuvedl poškozenou či jiné osoby v omyl tím, že si je uchoval i po jejich rozchodu, a poté následně použil. V této souvislosti zdůraznil, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 815/2014, není přiléhavý. Je přesvědčen, že v jeho případě měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, neboť nebyl dán důvod pro použití trestní represe, protože jde nanejvýš o civilněprávní spor na ochranu osobnosti dvou subjektů. Je si vědom toho, že se dopustil trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, avšak právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku nemá podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování, protože nebylo prokázáno konkrétní konání, trpění či opominutí, resp. absentoval nátlak vůči poškozené, aby se chovala tak, jak on požadoval.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Podstatou dovolání obviněného je námitka absence objektivní stránky u trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a u trestného činu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takovou námitku lze sice označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za formálně právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Se zřetelem k tomu, že se v posuzované trestní věci soudy nižších stupňů náležitě a přesvědčivě vypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi a své závěry patřičně vyložily ve svých rozhodnutích, je možné na tato rozhodnutí plně odkázat. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné krátce uvést následující skutečnosti.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Zásah do svobodného rozhodování člověka se tedy u tohoto přečinu děje použitím násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, přičemž pachatel těmito prostředky nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Podle ustanovení § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se přečinu poškození cizích práv dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy podmíněno způsobením vážné újmy a podvodným jednáním. Právy se zde rozumějí veškerá nemajetková práva (majetková práva jsou chráněna ustanoveními § 209 až 212 tr. zákoníku), a to jak jednotlivých osob (fyzických i právnických), tak i kolektivních orgánů nebo státu. Zda jde o vážnou újmu na právech je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný a jaká byla intenzita takového následku. Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu, apod. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1800 s.).

V případě posuzované věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění bez pochybností prokázáno, že obviněný v inkriminovanou dobu opakovaně a v podstatě vytrvale poškozenou nutil pod pohrůžkami těžké újmy, aby něco konala a trpěla. Měla trpět jejich vztah, měla proti své vůli pokračovat v provozu prodejny v P. a následně, když toto nevyšlo, měla obviněnému podat vysvětlení a omluvit se mu. Obviněný sice poškozené nevyhrožoval přímým fyzickým násilím, ale hrozil jí vypálením prodejen v P. a v M. L., dále tím, že ji zničí, že polije zboží v obchodě Savem, že by mohl ublížit jejímu synovi a že zveřejní její snímky a erotická videa, která pořídil za trvání jejich vztahu. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že uvedené pohrůžky je třeba posoudit jako pohrůžky těžké újmy, neboť v případě jejich uskutečnění by byla poškozená výrazně zasažena v oblasti majetkové či citové. Navíc část výhrůžek obviněný také splnil, když zveřejnil intimní fotografie a erotická videa s poškozenou na Facebooku a upozornil na ně ostatní, aby je shlédli.

K přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je pak nutno dodat, že v průběhu řízení nebyla sice vyvrácena obhajoba obviněného, že videa a fotografie vysoce soukromé a intimní povahy erotického zaměření byly pořízeny se souhlasem poškozené, avšak souhlas poškozené se prokazatelně netýkal jejich zveřejňování. Již odvolací soud zcela přiléhavě odkázal v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo 815/2014, podle kterého právní kvalifikace podle § 181 odst. 1 písm. a) dopadá i na případ, kdy jsou intimní fotografie či záběry pořízeny se souhlasem obou aktérů a až poté jsou jedním z nich, již bez souhlasu druhého, zveřejněny, neboť uvedení v omyl se může časově lišit od okamžiku pořízení takových fotografií či záběrů ryze intimní, soukromé povahy. Není sporu o tom, že jednáním obviněného došlo k porušení práva poškozené D. Š. svobodně se rozhodovat o tom, komu svěří, předá či poskytne materiál, fotografie a videonahrávky vysoce intimní povahy. Obviněný poškozenou svým jednáním uvedl v omyl tím, že příslušné fotografie a nahrávky nebudou užity k veřejnému rozšíření. Tím, že je následně zveřejnil, zasáhl do práv poškozené zakotvených v Listině základních práv a svobod (tj. do práva na nedotknutelnost osoby a soukromí, na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména). V okruhu objektů, komu byly zasílány, kam byly na facebookových serverech vyvěšeny a s jakým podtextem, jednal obviněný jednoznačně v přímém úmyslu poškodit práva poškozené. Současně došlo i ke způsobení vážné újmy na jejích právech, neboť poškozená je na fotografiích snadno identifikovatelná, je zde uvedeno, kde podniká, apod. Sama poškozená uvedla, že poté ztrácela své zákazníky, osobně se cítila zostuzena a stále přetrvávají její psychické potíže. Intenzita škodlivého následku tak rozhodně nebyla v posuzovaném případě zanedbatelná, a to tím spíše, že ze strany obviněného se nejednalo o nahodilé jednání, ale o jednání pečlivě promyšlené a připravené.

Nejvyšší soud nepochybuje o závěru, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu a blíže rozvedena v odůvodnění tohoto rozhodnutí, vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku i přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [vedle zákonných znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jejichž naplnění však obviněný v podaném dovolání nezpochybňuje].

Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem plně ztotožnil.

Obviněnému nelze přisvědčit ani v té části jeho námitek, že soudy obou stupňů nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. řádu.

Aplikace této zásady v praxi vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

V případě projednávané věci a vzhledem k výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Z provedených skutkových zjištění naopak bez pochybností plyne, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinů, jimiž byl uznán vinným, jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání výše specifikovaných přečinů neopravňují k úvaze, že by šlo o činy na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného M. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. 3. 2017


JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu