4 Tdo 261/2013
Datum rozhodnutí: 25.03.2013
Dotčené předpisy: § 221 odst. 1,2 písm. c) tr. zák.



4 Tdo 261/2013-31

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2013 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 13 To 389/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 132/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 2 T 132/2010, byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání jednak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) a jednak trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. obviněný R. K. společně s dalším neustanoveným pachatelem dne 20. 9. 2008 kolem 23.00 hod. v baru P. v ul. T.G.M. v K. n. L., okres M., v době, kdy zde bylo více hostů, napadli poškozené A. R. a M. S., tak, že je srazili pěstí z barové stoličky a na zemi do nich tloukli rukama a bouchali jim hlavami o zem a do ležících kopli, čímž způsobil obviněný R. K. poškozenému A. R. zhmožděniny na hlavě a rukou a vyrazil mu zub, zranění si nevyžádalo pracovní neschopnost a neznámý pachatel poškozenému M. S. zhmoždění hlavy s nutností ošetření, ale bez pracovní neschopnosti,
2. obviněný R. K. dne 21. 9. 2008 kolem 1.00 hod. před rodinným domem na nám. K. v K. n. L., okres M., poté, co byl napomenut, že sedí na jeho autě, fyzicky napadl poškozeného D. K., tak, že do něj strčil, v důsledku čehož poškozený upadl a utrpěl krvácení pod tvrdou mozkovou plenu v pravé spánkové temenní krajině, pohmoždění mozku v pravé čelní krajině a v obou spánkově temenních krajinách s úrazovým otokem mozku a oděrky v obličeji a vlevo na krku, přičemž uvedené zranění bezprostředně ohrožovalo život poškozeného a bez specializované lékařské pomoci by vedlo k jeho smrti.

Za uvedené jednání byl obviněný R. K. odsouzen podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na 2 roky.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna a D. K., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 2 T 132/2010, podal obviněný R. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 13 To 389/2012, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 13 To 389/2012, podal následně obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je dán ohledně druhého skutku (bod 2. rozsudku). V rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný vyjádřil názor, že jeho jednání nebylo po subjektivní stránce charakterizováno ani nedbalostní formou zavinění a že se v daném případě jednalo o nešťastnou a co do následku nepředvídatelnou náhodu. Dále obviněný uvedl, že pokud by závěr o absenci zavinění nebyl akceptovatelný, bylo nezbytné se důkladně zabývat otázkou jednání za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. Obviněný přitom kladl důraz na to, že se jednání poškozeného jevilo jako útok, neboť ho poškozený uchopil za tvář.

Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil v části dovoláním dotčené a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 23. 1. 2013 Nejvyššímu soudu České republiky sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. K. sice podal dovolání ze zmíněného dovolacího důvodu, v dovolání však ve skutečnosti z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitku, která se týkala subjektivní stránky trestného činu, nelze označit jako námitku právní, neboť její těžiště spočívá v tvrzení dovolatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se důsledně s jeho obhajobou, že odstrčením poškozeného neměl v úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví, protože se podle něj jednalo jen o reflexivní chování, kterým chtěl dosáhnout ukončení útoku ze strany poškozeného. Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která jej označila jako útočníka a která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. V této části tedy obviněný uplatnil námitky skutkové, které nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K uvedeným námitkám se vyjádřily jak nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud jde o zavinění obviněného, dopustil se obviněný uvedeného trestného činu minimálně v úmyslu nepřímém, neboť obviněný musel vědět, že pokud prudce strčí otevřenou dlaní do tváře poškozeného, může mu tím způsobit ublížení na zdraví (viz s. 8 rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 2 T 132/2010), tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s argumentací nalézacího soudu a odkázal na ni, a dále konstatoval, že okresní soud nepochybil, když ohledně možnosti vzniku zranění v rámci prokázaného jednání dovodil úmysl nepřímý ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., když obviněnému neklade za vinu, že poškozenému zranění způsobit přímo chtěl, nýbrž že věděl, že pokud fyzicky zasáhne do obličeje poškozeného a tímto způsobem do něj strčí a v podstatě srazí k zemi, tak mu nějaké zranění způsobit může a při odstrčení s tím musel být minimálně srozuměn. Pokud za této situace bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že poškozenému vážný následek v podobě těžké újmy na zdraví nezpůsobí, a to přesto, že strčil do poškozeného vskutku drobné tělesné konstituce, pak je třeba přičítat i v tomto směru obviněnému zavinění, byť ve formě nedbalostní (viz s. 5 - 6 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 13 To 389/2012).

Naproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným R. K. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde uvedl, že pokud by závěr o absenci zavinění nebyl akceptovatelný, bylo nezbytné se důkladně zabývat otázkou jednání za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (pod bodem 2. rozsudku) na podkladě zjištění, že dne 21. 9. 2008 kolem 1.00 hod. před rodinným domem, poté, co byl napomenut, že sedí na jeho autě, fyzicky napadl poškozeného D. K., tak, že do něj strčil, v důsledku čehož poškozený upadl a utrpěl krvácení pod tvrdou mozkovou plenu v pravé spánkové temenní krajině, pohmoždění mozku v pravé čelní krajině a v obou spánkově temenních krajinách s úrazovým otokem mozku a oděrky v obličeji a vlevo na krku, přičemž uvedené zranění bezprostředně ohrožovalo život poškozeného a bez specializované lékařské pomoci by vedlo k jeho smrti.

Podle ustanovení § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že nutná obrana jako okolnost vylučující trestnost činu přichází v úvahu za předpokladu, že ten, kdo jedná v nutné obraně, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. Na skutek, tak jak byl zjištěn soudy, nemohlo být aplikováno ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně, protože obviněný neodvracel žádný útok. Slovní konflikt vznikl tím, že obviněný byl poškozeným napomenut, že sedí na jeho autě, přičemž obviněný poškozeného chytil kolem ramen a začal na něj mluvit. Poškozený se pokusil obviněného oddálit a sáhl mu přitom rukou do obličeje, načež obviněný reagoval tak, že otevřenou rukou sáhl do obličeje poškozenému a silně ho odstrčil, v důsledku čehož došlo k pádu poškozeného. Součástí skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině, tedy není žádné skutkové zjištění, které by se dalo považovat za přímo hrozící nebo trvající útok, o jehož odvrácení by mohlo jít v rámci jednání obviněného. Při takto zjištěném skutkovém stavu evidentně nepřicházelo v úvahu, aby soud aplikoval ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně. Pokud obviněný v dovolání přesto namítá, že šlo o nutnou obranu, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty jednak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a jednak trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný R. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. března 2013

Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal