4 Tdo 253/2017
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku



4 Tdo 253/2017-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2017 o dovolání obviněné P. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 5 To 216/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 34/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 T 34/2015, byla obviněná P. P. uznána vinnou ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že:

dne 28. 3. 2011 v 11.06 hod. poškozené Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, telefonicky nahlásila k pojistné smlouvě, o pojištění věci a jiného majetku a pojištění odpovědnosti za škodu občanů, kterou uzavřela dne 28. 9. 2010 k pojištění domu a domácnosti na adrese P., D., pojistnou událost, k níž došlo téhož dne na uvedené adrese, kdy mj. došlo k poškození koberce, přičemž v rámci likvidace této pojistné události předložila poškozené pojišťovně formou mailové korespondence vědomě nepravdivé údaje, a to:
- dne 21. 4. 2011 nabývací doklad ke koberci na pořízení perského koberce za 19.000,- Kč v bazaru provozovaného M. H. v Praze 8 Libeňský ostrov, Voctářova 18/3, ke dni 10. 8. 2009, ačkoli fakticky zde byl k tomuto dni s tímto dokladem zakoupen koberec bez označení perský v částce 1.900,- Kč a - dne 14. 7. 2013 nabývací doklad ke koberci na pořízení perského koberce Pakistan za 23.900,- Kč, opět v bazaru provozovaného M. H. v Praze 8 Libeňský ostrov, Voctářova 18/3, ke dni 30. 1. 2009, ačkoli fakticky zde byl k tomuto dni s tímto dokladem zakoupen koberec bez označení perský a Pakistan v částce 3.900,- Kč,
když na základě těchto dokladů a na základě potvrzení vystaveného její dcerou A. C., že hodnota koberce činí 150.000,- Kč, vydávaného za odborný posudek, které poškozené pojišťovně předložila rovněž k datu 14. 7. 2013, požadovala navýšení již poskytnutého plnění poškozené pojišťovny za poškozený koberec v částce 24.489,- Kč na částku v hodnotě 150.000,- Kč za cenu nového koberce dle uvedeného potvrzení, a to formou mailové žádosti ze dne 17. 9. 2013 a naposledy 14. 11. 2013, což však poškozená Allianz pojišťovna, a.s., s ohledem na zjištění, že předložené doklady byly zfalšovány, již neakceptovala a požadované navýšené plnění neposkytla, a tímto jednáním způsobila poškozené Allianz pojišťovně, a.s., celkovou škodu ve výši 19.335,- Kč. Za uvedené jednání byla obviněná P. P. odsouzena podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, věta za středníkem, byla obviněné uložena povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené spol. Allianz pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 19.335 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená spol. Allianz pojišťovna, a. s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 T 34/2015, podala obviněná P. P. a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 5 To 216/2016, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 5 To 216/2016, podala následně obviněná P. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve svém dovolání především rekapituluje závěry soudu nalézacího i soudu odvolacího, kdy dle názoru odvolacího soudu není v posuzovaném případě vůbec podstatné, kdo vystavoval předmětné paragony, zda osobně svědek H., či některý z jeho prodavačů. Co naopak je podstatné, je sdělení svědka H., že se v jeho obchodě nikdy neprodávaly koberce dražší, než je částka 10.000 Kč, přičemž k tomuto tvrzení rovněž předložil paragony svědčící o tom, že rozhodný den u něj byly prodány koberce v podstatně nižší hodnotě. Obviněná má za to, že sdělení svědka H., že se v jeho obchodě nikdy neprodávaly koberce dražší, než je částka 10.000 Kč, je pro posouzení její viny naprosto nedostatečné. Na základě provedeného dokazování lze dospět i k verzi, že do účetnictví svědka H. byly založeny jiné paragony, než byly předány obviněné. Svědek H. totiž nemohl dosvědčit, jaké paragony byly prodavačem vydány, nemohl potvrdit pravdivost údajů na jím předložených paragonech, které měl založené v účetnictví, rovněž nebyl přímým svědkem prodeje koberce a nemůže svědčit o tom, zda koberce byly, či nebyly perské, nemůže též sdělit, zda byly jako perské prodány a též za jakou cenu byly prodány. Kontrola tržby byla totiž vždy prováděna pouze podle paragonů založených v účetnictví. Nebylo tudíž bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněná předložila poškozené pojišťovně vědomě nepravdivé údaje formou předložení paragonů specifikovaných v rozsudku. Namítá dále, že soudy obou stupňů nepostupovaly podle judikatury Nejvyššího soudu, dle které je trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dokonán již samotným uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů. V každém případě musí jít o údaje, které jsou relevantní pro pojistnou smlouvu nebo pro nárok uplatněný z pojistné smlouvy. Obviněná má za to, že v jejím případě se jednalo o údaje, které nebyly relevantní pro nárok uplatněný z pojistné smlouvy, neboť z údajů uvedených na paragonech poškozená nevycházela a s ohledem na sjednanou variantu pojištění Exkluziv, když mělo být pojišťovnou plněno v nových cenách, ani vycházet neměla . I pokud by právní posouzení Městského soudu v Praze ohledně kvalifikace jednání jakožto trestného činu pojistného podvodu v podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo správné, nelze současně uzavřít, že poškozené vznikla jednáním obviněné škoda. Pokud odvolací soud tvrdí (v reakci na námitku, že výše plnění měla být stanovena v tzv. nových cenách a nebyla tak závislá na údajích, které byly uvedené na předložených paragonech), že obviněná není souzena za jakékoli vylákání finančních prostředků od poškozené, nebyl důvod, aby Městský soud v Praze nezrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v té části, v níž je uvedeno, že svým jednáním způsobila poškozené Allianz pojišťovně, a. s., celkovou škodu ve výši 19.335 Kč, též v části, v níž bylo obviněné uloženo podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit škodu ve výši 19.335 Kč poškozené a rovněž v části, v níž byla obviněná podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Argumentace Obvodního soudu pro Prahu 8 totiž zněla tak, že objektivní stránka této skutkové podstaty přečinu spočívala v tom, že obviněná uvedla nepravdivé údaje v souvislosti s likvidací pojistné události, tedy ze dne 21. 4. 2011 a 14. 7. 2013 předložila nepravdivé nabývací doklady k poškozeným kobercům a následkem toho bylo přeplacení pojistného plnění o 19.335 Kč, přičemž na tuto výši byla soudem stanovena i výše škody, která měla vzniknout poškozené. Závěrem namítá, že soudy obou stupňů porušily zásadu presumpce neviny, když nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 5 To 216/2016, případně též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 T 34/2015 zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze, případně Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí, či aby znovu rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby podle ustanovení § 226 písm. a), příp. b) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatelka své dovolání opírá o argumenty, které jsou dílem jen povahy procesní a které tím nemohou založit žádný z dovolacích důvodů viz její námitka, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Dílem se však jedná o argumenty, které by dovolacím důvodem být mohly viz námitka, že předmětné údaje nebyly relevantní pro uplatněný nárok a námitka proti výroku o náhradě škody. Dovolatelka tak pouze zopakovala svou obhajobu uplatněnou i v odůvodnění odvolání ze dne 25. 5. 2016. S těmito námitkami se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění na str. 7 napadeného usnesení . Pokud namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, lze jen konstatovat, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru je možno uvést například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, v němž uvedený soud mimo jiné uvedl: Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod . Obdobně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Pak by se ovšem vlastně již nejednalo o pochybnosti na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho vyplývá, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Ohledně námitky, že předmětné údaje nebyly relevantní pro uplatněný nárok, státní zástupce uvádí, že oba nabývací doklady ke kobercům považuje za klíčové pro přiznání uplatněného nároku. Proč by je jinak dovolatelka pojišťovně předkládala, když za pomoci těchto falšovaných dokladů prokazovala existenci a hodnotu předmětu plnění. Státní zástupce se dále neztotožnil ani s námitkou proti výroku o náhradě škody a uvedl, že její názor je v rozporu se soudní praxí i zcela ustálenou judikaturou, která se v tomto směru nezměnila od počátku 60. let dvacátého století. Uzavírá, že uvedení škody ve výroku je správné i v případě, když způsobení škody není znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu, nicméně dodává, že v popisu skutku by právě v takových případech měla být škoda uváděna, neboť to přispívá ke srozumitelnosti a přesvědčivosti celého rozsudku. Závěrem shrnuje, že námitka ohledně zásady in dubio pro reo neodpovídá důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatelka nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a v ostatních částech považuje dovolání zjevně neopodstatněné.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněná v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné P. P.

Obviněná ve svém dovolání odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1/2008), dle které je trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dokonán již samotným uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů a v každém případě musí jít o údaje, které jsou relevantní pro pojistnou smlouvu nebo pro nárok uplatněný z pojistné smlouvy a namítá, že v jejím případě se jednalo o údaje, které nebyly relevantní pro nárok uplatněný z pojistné smlouvy, neboť z údajů uvedených na paragonech poškozená nevycházela a s ohledem na sjednanou variantu pojištění, když mělo být pojišťovnou plněno v nových cenách, ani vycházet neměla. Tuto námitku, že předmětné údaje nebyly relevantní pro uplatněný nárok a námitku proti výroku o náhradě škody, lze považovat za právní námitky relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nabývací doklady ke kobercům lze oproti názoru obviněné považovat za klíčové pro přiznání uplatněného nároku. Z dokladů je patrno to, co bylo pro výplatu pojistného plnění podstatné, tedy že pojištěné předměty existovaly, že se nacházely u obviněné, která si je koupila, že se jednalo o koberce perské , tedy mimořádně hodnotné a že z vysoké pořizovací ceny koberců použitých lze dovodit ještě mnohem vyšší pořizovací cenu koberců nových. Obviněná tak za pomoci zfalšovaných dokladů prokazovala existenci, umístění a hodnotu předmětu plnění. Nejvyšší soud uzavírá, že zfalšované doklady pro uplatněný nárok relevantní byly a že obviněná si byla této skutečnosti od počátku dobře vědoma, jinak by neměla důvod předkládat doklady pozměněné. Námitku, že předmětné údaje nebyly relevantní pro uplatněný nárok, považuje tedy Nejvyšší soud za námitku zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil ani s námitkou obviněné, že výrok o náhradě škody musí být v trestním řízení opřen o právní kvalifikaci skutku a konstatuje, že je zcela zřejmé, že výrok o náhradě škody se opírá o skutek a nikoliv o popis skutku či dokonce o právní posouzení skutku. Jak vyplývá i ze závěru, obsaženého v aktuálním komentáři k trestnímu řádu: Musí jít o škodu nebo nemajetkovou újmu, resp. o bezdůvodné obohacení, které byly následkem (účinkem) tohoto trestného činu, bez ohledu na to, zda a jak se uvedené újmy projevily v právní kvalifikaci trestného činu. O takovou škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení jde, pokud jejich vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem (§ 220 odst. 1) naplňujícím znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele (spolupachatele, účastníka) jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Přitom nezáleží na právním posouzení skutku a ani na tom, zda se každá složka skutku, pro který byl obžalovaný stíhán a odsouzen, projevila v jeho právní kvalifikaci. To platí i tehdy, není-li do popisu skutku uvedeného v žalobním návrhu a ve výroku odsuzujícího rozsudku zahrnuta právě ta složka skutku, z níž vzešla škoda, nemajetková újma nebo bezdůvodné obohacení, pokud je jinak podstata skutku dostatečně určena. (viz. ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2839).

Judikatura se mimo jiné zabývala i otázkou, zda lze přiznat nárok na náhradu škody, pokud není tato škoda uvedena v popisu skutku a shledala, že i za takové okolnosti nárok přiznat lze (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001 publikované pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.). Tím spíše je takové přiznání nároku podloženo, jestliže v popisu skutku škoda uvedena je. Uvedení škody ve výroku je proto správné i v tomto případě, kdy způsobení škody není znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Účelem ustanovení o trestném činu pojistného podvodu je ochrana regulérnosti vztahů vyplývajících z pojištění. Smyslem této ochrany je, aby pojistná plnění byla poskytována, mimo jiné, ve výši odpovídající míře poškození nebo hodnotě věci v případě jejího zničení, s přihlédnutím k amortizaci. Za nepravdivé údaje judikatura považuje takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro plnění z pojistné smlouvy ze strany pojistitele, pro likvidaci pojistné události, pro poskytnutí plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. V posuzovaném případě byly zákonné znaky uvedeného přečinu naplněny, neboť obviněná uvedla nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění v souvislosti s likvidací pojistné události, když dne 21. 4. 2011 a 14. 7. 2013 předložila nepravdivé nabývací doklady k poškozeným kobercům a následkem toho došlo k přeplacení pojistného plnění o 19.335 Kč.

Nejvyšší soud konstatuje, že na základě výše uvedených skutečností soudy v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi svědka H., který uvedl, že se v jeho obchodě nikdy neprodávaly koberce dražší než je částka 10.000 Kč, přičemž k tomuto tvrzení rovněž předložil paragony svědčící o tom, že rozhodný den u něj byly prodány koberce v podstatně nižší hodnotě, než tvrdí obviněná. Tyto okolnosti jsou z hlediska posouzení viny obviněné zcela postačující. Soudy si byly vědomy, že obviněná spáchání předmětného skutku popírala, a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně a jejich skutkové závěry jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněné, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. I tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněnou uplatněný dovolací důvod.

Podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V posuzované věci nebylo odvolání obviněné zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná P. P. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné P. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 3. 2017 JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu