4 Tdo 253/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



4 Tdo 253/2013-15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2013 o dovolání obviněného I. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 To 266/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 193/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 12 T 193/2011, byl obviněný I. D. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

od dne 28. 5. 2011 do 21. 7. 2011 v B. každodenně v jakoukoliv denní i noční hodinu zasílal své bývalé přítelkyní J. W., vždy několik zpráv SMS, telefonoval jí a prozváněl ji na jejím mobilním telefonu číslo, v SMS zprávách jí vyznával lásku a žádal ji, aby se k němu vrátila, následně SMS napadal velmi vulgárními výrazy, žádal ji, aby mu zatelefonovala či napsala zprávu SMS, ptal se jí, zda je normální, vyhrožoval jí mafií a říkal jí, že chce zpátky své věci a pak že je nechce, jelikož je nemá kam dát, za výše uvedenou dobu tímto způsobem kontaktoval poškozenou 698x; poškozená, jíž takto způsobil psychickou újmu, se oprávněně obávala o své zdraví a život, neboť již v době společného soužití s obviněným docházelo k fyzickým útokům z jeho strany.

Za popsaný přečin byl obviněný odsouzen podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 12 T 193/2011, podal obviněný I. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 To 266/2012, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 To 266/2012, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace dovolatel namítl, že rozhodující soudy prvního i druhého stupně nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný vytýká rozhodujícím soudům extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry s tím, že soudy nikterak neuvedly, jakým konkrétním způsobem vzbudil v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Dle stěžovatele oba soudy založily své rozhodování pouze na skutečnosti, že se ke spáchání předmětného trestného činu doznal u hlavního líčení, když uvedl, že je asi pravda, že jsem své bývalé přítelkyni SMS zprávy v opilosti zasílal, avšak na tuto skutečnost si určitě nepamatuji . Domnívá se však, že toto prohlášení by v žádném případě nemělo být hodnoceno jako doznání a tím, že soud prvního stupně neprovedl žádné jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, postupoval v přímém rozporu se zásadou oficiality a zásadou zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud pak dle jeho názoru staví své rozhodnutí výlučně na rozporné výpovědi poškozené. Poškozená s ním byla v neustálém kontaktu, telefonovala mu (o třetinu více, než on jí) a zasílala mu SMS zprávy, proto jeho jednání nelze považovat za odklon od běžného společenského chování. Zdůraznil, že jeho jednání postrádalo úmysl způsobit poškozené jakoukoliv újmu, že v důsledku jeho jednání nedošlo k situaci, kdy by poškozená nemohla vykonávat své obvyklé aktivity nebo kdy by její aktivity byly podstatně narušeny. Kromě kontaktování prostřednictvím SMS zpráv poškozenou nijak neobtěžoval, fyzicky nenapadl ani neomezoval a podle jeho názoru je velmi důležité odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito tzv. silných slov, ale ve vztahu ke všem okolnostem je zřejmé, že nemohou vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví. Je přesvědčen, že ze skutkových okolností ani z provedených důkazů naprosto nelze vyvodit závěr, že by svým jednáním poškozené nebo jejím blízkým chtěl úmyslně ublížit. Naopak rozchodu litoval, SMS zprávy obsahovaly zejména vyznání lásky, omluvy a žádosti o druhou šanci.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný I. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivější) verzi skutkového stavu věci. Tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že nebyl prokázán skutkový děj tak, jak to vyžaduje zákon, tzn. tak, aby bylo bezpečně, spolehlivě a nade vší pochybnost prokázáno takové jeho jednání, které by vykazovalo znaky žalovaného trestného činu.

Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že většina zmíněných námitek byla obviněným (příp. jeho obhájkyní) uplatňována již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tedy v podstatě jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečně vypořádaly.

V návaznosti na uvedené skutečnosti a v souvislosti s tvrzením obviněného o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a v řízení provedenými důkazy je namístě poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 tr. řádu, tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně byla doplněna odvolacím soudem, který provedl důkaz výslechem svědkyně J. W. a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč vyhodnotil její výpověď jako věrohodnou a naopak obhajobu obviněného má za ryze účelovou, činěnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti, kterou z těchto důvodů neakceptoval. Na odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je proto v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Obviněný svého jednání sice litoval a hájil se tím, že poškozené nechtěl způsobit žádnou újmu, ale z charakteru a četnosti jeho jednání je zřejmé, že chtěl porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití.

Nevyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný I. D. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c), písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Příslušný skutek byl tak bez jakýchkoliv pochybností oblastně a právně kvalifikován a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.

Je tak možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného I. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná